Mise Coruscant - z pohledu Andris

Sabacc. Nejsložitější, nejblbější a nejnebezpečnější hra jakou znám. Bohužel nejhranější a nejoblíbenější v celé galaxii. Nikdo mě ji v životě nedonutí znovu hrát. Proč? Proč?! Protože když jsem ji naposledy hrála… Poprvé a naposledy hrála… Zničila jsem jednu loď, jednu sondu, zlomila si ruku, potloukla celé tělo, ztrapnila se před Kenobim a skončila s pořádnou kocovinou. Ale od začátku…
S pár přáteli v chrámové jídelně jsme se bavili o plánech na večer. Po hlasování, co budeme podnikat, k mé "radosti" vyhrálo hraní sabaccu, hazardní karetní hry, která v současnosti mezi padawany chrámu "letěla". Nemám v lásce hry, kde se hraje o peníze, a už vůbec nemám ráda hry, jejichž pravidla můj mozeček není schopen pochopit. Radši riskuji svůj život, než peníze. Pravda, o riskování života zcela úplně nerozhoduji já sama, ale spíš situace, do kterých se s železnou pravidelností dostávám, nicméně… Mé nadšení z toho, že strávím večer sama, nebo hůř s mistrem v našem bytě, na mě nejspíš bylo vidět, protože zatímco se všichni zvedli od stolu a odešli, Obi -Wan Kenobi si na mě počkal a k mému obrovskému údivu mi nabídl, že mě tu zpropadenou hru dnes odpoledne naučí hrát. Byla jsem v šoku z toho, že mě tak prokoukl a z toho, že on, tak slušný a dokonalý padawan, umí hrát sabacc a hodlá se dnešního večera účastnit. To ani nemluvím o tom, že jsme se spolu v podstatě neznali. Pouze jsme měli společné přátele. Ale k jádru věci… Souhlasila jsem.
Odpoledne jsem tedy vstoupila do prostoru archivu, kde v tu dobu nebyla ani noha, s úmyslem konečně přijít té zatracené hře na kloub. Zašili jsme se do jednoho z nejzapadlejších rohů pod stůl a Obi - Wan se zhostil role učitele. Velmi trpělivého učitele. Co chvíli jsem udělala nějakou kravinu, na kterou mě upozorňoval, že udělat nesmím, a co chvíli jsem se rozčilovala, že to nikdy v životě nepochopím. Ale nějakým zázračným způsobem se mu to podařilo. Sice už vypadal, že s nervy dlouho nevydrží, ale prolomil mou natvrdlost a ve finále jsem byla schopná sabacc hrát. Nebyla jsem zrovna přeborníkem, ale byl to pokrok.
"Sakra! Jak to jen děláš?!" rozčílila jsem se a praskla kartami na zem. Zrovna jsme hráli další partičku, tentokrát s trochu jinými pravidly bůhví odkud a já překvapivě opět prohrála.
"Už jsem ti to říkal dvakrát. Nesmíš…" Začal mi Obi - Wan opět vysvětlovat, co mám a nemám dělat, když náhle zmlkl. Knihovnou se ozývalo nepřetržité kovové vrčení. Překvapeně jsme se na něj podívala.
"Co to je?" zašeptala jsem. Jen pokrčil rameny. Nechali jsme karty kartami. Opatrně jsme se rozhlíželi, odkud ten zvuk pochází.
Zpoza regálů vyletěla asi půl metru veliká kovová věc. Vznášela se nad zemí a sunula se k oknu. Málem jsem vyjekla. Sonda! Strčila jsem do Obi - Wana, zda vidí to, co já. V jeho tváři jsem četla stejné otázky, které se mi také honily hlavou. Někdo slídí v našem archivu? Sakra proč?!
Sonda se snažila dostat ven. Prořezávala sklo. Obi - Wan přemýšlel, co dělat. Já však myslela jen na jedno. Chtělo se mi kýchnout! Jak ve špatném holonetovém filmu. Než jsem si stihla zacpat nos… Hepčííí!!!
Obi - Wan sebou trhl leknutím. Sonda otočila své senzory naším směrem. Naštěstí nezačal střílet. Možná neměla čím. Ale v zápětí už se sunula oknem ven. Popadla jsem svůj meč. Vyskočila jsem. "Auuu!" zařvala jsem bolestí. Praštila jsem se do hlavy o stůl. Ještě jsem ale aktivovala meč a hodila. Škrábl sondu, ale ta pokračovala dál. Nerozmýšlela jsem se. Chytila jsem svůj meč, rozběhla se proti sklu, zavřela oči a skočila. Soustředila jsem se na sondu. Nejdřív jsem cítila bolest v rukou prorážejících sklo, pak vítr na tváři. Pevně jsem sevřela kovový povrch sondy. Podivně se pode mnou zhoupla, ale letěla dál.
Hmmm… A teď co? Rozsekat ji na kusy by nebylo moc dobré… Opatrně jsem otevřela oči a ještě opatrněji jsem koukla pod sebe. Fíha! To je výška. Uvědomila jsem si, že klesáme. A ne zrovna pomalu. Sonda se mi v rukou začala podivně třást. Zdálo se mi, že jsem ucítila pach spálených obvodů. Ne to ne! Sonda klesala čím dál rychleji. Pod sebou jsem zahlédla jednu z přistávacích platforem chrámu. Hop nebo trop. Zavřela jsem oči. Radši to nevidět… Soustředila jsem se a pustila se jednou rukou. Druhou jsem aktivovala meč. Jakmile jsem ucítila záchvěv v Síle, máchla jsem nad sebe. Dopadly na mě kousky kovu a okamžitě jsem začala padat svisle dolů. Trochu se mi dařilo zbrzdit svůj pád Sílou. Sonda proletěla kolem mě. Koukla jsem se dolů za ní a zděsila se. Sakra! Je tam něčí loď! Křach! Oslepil mě výbuch sondy pode mnou. Bum! Žuchla jsem přímo do díry po jejím dopadu. Přímo skrz plášť lodi. Ucítila jsem ostrou bolest v ruce a tupou bolest v celém těle. Před očima mi tančily hvězdičky. Hladké přistání, jen co pravda…
Zkusila jsem se pohnout. Hvězdičky sice pomalu mizely, ale mé tělo mě neposlouchalo. V Síle jsem cítila přítomnost nějakých osob. A jejich vzrůstající zlost, jako by se hádali. Ještě než jsem je uviděla, měla jsem tu čest je slyšet - zvláště jeden ženský hlas, jak hlasitě a velmi sprostě nadává. Pro tu chvíli to ale bylo to poslední, co jsem slyšela…
Probudila jsem se. Ležela jsem na posteli, kolem mě spousta přístrojů, bílé zdi a nádrže s bactou. Okamžitě se ke mně přisunul lékařský droid. Posadila jsem se. Pohlédla jsem na svou ruku - byla v pořádku. Měl jsem jen pár modřina a pohmožděnin. Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem se tu léčila. Droid mě však moc dlouho přemýšlet nenechal.
"Mistr Windu vám vzkazuje, že se máte neprodleně dostavit do chrámového doku 2272 za účelem oprav škod způsobených vaším cituji: leteckým pokusem." Oznámil mi droid kovovým neosobním hlasem. No bomba… Pomyslela jsem si. Droid asi viděl mé nadšení a ještě dodal: "Samozřejmě jde o nařízení rady Jediů, které jste povinna uposlechnout." Tak na to bych asi nepřišla… S povzdechem jsem tedy sklouzla z postele, převlékla se do čisté, již připravené tuniky a nenadšeně se vydala k onomu doku.
San d´Ark. Dívka zhruba stejně stará jako já, avšak značně nepříjemná. Obzvláště pokud má jednat s osobami, které propadly její právě získanou a nadevše milovanou lodí Passatterou 2. Navzdory zlosti, kterou měla, způsobu, jakým byla oblečena i tomu, jak se chovala, byla padawanem stejně jako já. A protože senátor, kterého měla na starosti, myslím, že byl z Almanie, něco řešil u Rady, měla čas na mě dohlížet a "pomáhat" mi s opravami. Nejprve mě nechtěla pustit k žádném důležitému systému. Myslím, že by byla nejradši, abych na její loď ani nesáhla, ale poškození, které jsem svým pádem způsobila, nebylo nikterak malé. Pustila mě tedy záhy i k důležitějším činnostem, než k výměně sekundárních obvodů a odmontovávání zohýbaných plechů. Když zjistila, že nejsem, co se týče techniky, takový ignorant, jak si nejspíš myslela, dokonce se se mnou začala i bavit. Tedy samozřejmě až poté, co bylo jasné, že poškození půjde opravit ještě ten den, a poté, co zapomněla, že na mě chce být naštvaná. Já se však nedokázala donutit k nevázanému hovoru. Byla jsem znechucena tím, jak se mnou rada vyběhla.
Přikázali mi opravit loď a ani se neobtěžovali mi to dát vědět osobně. Absolutně je nezajímalo, z jakého důvodu jsem si poletovala na sondě vzduchem. Nejvíc mě však hnětlo, že Kenobi se neobtěžoval zjistit, co se mnou je a vysvětlit jim, co se událo.
"Hotovo!" Zajásala San. A s hlasitým řachnutím nechala spadnout šroubovák, se kterým pracovala do bedny s ostatním nářadím. Jen jsem se na ni trochu křivě usmála a dál se hrabala v obvodech. Já ještě zdaleka hotová nebyla. "To se musí zapít." A vydala se do jiné části lodi nejspíš pro láhev.
"Provázej tě Síla, Andris." Ozvalo se vedle mě. Trhla jsem sebou a málem znovu vyrvala dráty, které jsem pracně připojila na správné místo v obvodu.
"Ahoj." Zamručela jsem v odpověď. "Ty ještě žiješ?" neodpustila jsem si kousavou poznámku.
"Divím se, že tys to přežila." Odpověděl. Jen jsem pokrčila rameny a dál se drápala ve vedení. "Bylo to… Dost ukvapené." Dodal.
"Hmmm… To já ráda."
"Byl jsem u Rady a…" Přestala jsem se hrabat v obvodech. Ale! Pán se přece jen trochu zajímal… A hned na nejvyšších místech… "A podle trosek ta sonda patřila nabooskému senátorovi."
"A?" Zeptala jsem se. Nevěděla jsem, co tím chce říct. Zda je v průšvihu ten senátor, že se jeho sonda potulovala tam, kde neměla, a nebo já, že jsem zničila jeho majetek.
"A almanijský senátor o tom teď diskutuj u Rady. Chce odškodné od něj, ne od Jediů. Zdá se, že nejsou zrovna přátelé. Ti senátoři. Samozřejmě se bude vyšetřovat, co tam ta sonda dělala…"
"No nazdar, Bene," počastovala jej San svým pozdravem. Netušila jsem, že tam je, natož že ho zná. Ale u ní by mě nic nepřekvapilo. Obi -Wan ji však prozatím ignoroval a dokončil svou řeč.
"Nicméně ty jsi v tom nevinně a nečeká tě žádný postih."
"No to je skvělé!" ozvala se San znova. "Na to se chce napít!" prohlásila s nadšením a zamávala v ruce flaškou s jakousi modrou břečkou. Byla z jedné třetiny prázdná. San se s pitím, zdá se, nepárala.
Mně Obi - Wanovy zprávy tak skvělé nepřipadaly. Já už si trest bohužel odpykala. Aniž bych si jej zasloužila. "Tak díky za informace." Poděkovala jsem mu a znovu se pustila do oprav.
Předpokládala jsem, že se Obi - Wan otočí a půjde na onen sabaccový večer, ale on se k mému překvapení nechal San zavést do obytné části lodi, kde začali vesele nasávat. A mně se opět vrátila mizerná nálada.
Když jsem konečně, už hodně pozdě v noci, doopravila ten zatracený poslední obvod, byl z obytné části slyšet velmi bujarý smích. Šla jsem San vrátit nářadí s úmyslem se rozloučit a jít si lehnout do své ubikace. Jakmile jsem však vkročila k těm dvěma, už mi San vesele nalévala. Když Obi - Wan viděl, jak to lije víc po zemi, než do skleničky, vzal jí flašku a snažil se mi nalít sám, ale nebyl na tom o moc lépe. Takže jsem jim nakonec tu modrou okenu sebrala a posloužila si sama. Bylo zvláštní, jak rychle to pití dokázalo zlikvidovat mou špatnou náladu. Po třech skleničkách nebylo po zlosti ani památky a se San jsem byla nejlepší kamarádka. O tom, jak hovorný najednou byl Obi - Wan, ani nemluvím.

Mise Coruscant - z pohledu San

Nevěřícně jsem střelila pohledem po Maci Winduovi. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem se nejspíše přeslechla, ale Mistrovo významné mlčení i Senátorův široký úsměv mne přesvědčily, že se nemýlím. "Co prosím? Tuhle... tuhle loď? Vážně? Díky!" vyhrkla jsem zcela bezmyšlenkovitě a bylo mi docela jedno, že se můj Mace Windu zachmuřil. "Ani nevíš..." zarazila jsem se kousla do rtu. "Promiňte, Senátore, ale ani nevíte, jakou jste mi udělal radost..."
"Je mi to líto, Senátore d´Arthe, ale tuhle loď skutečně nemůžeme přijmout..." odsekl prudce Mace Windu.
"Mistře, Senátor daroval tuhle loď mně," zdůraznila jsem. Jistě, Mistr neví, že Ivor Jameson d´Arth je můj otec. Jak by to také měl vědět? Řád Jediů mi změnil mé krásné jméno, San d´Ark, na zcela protivné N´Gall, jako by to byl nějaký výsměch mému původnímu jménu, tak zvučnému, tak nádhernému. Nesnáším ho. I Mistr Windu už dávno pochopil, že oslovit mne N´Gall může jen Rada Jediů, a stejně u toho pořádně skřípu zubama. N´Gall. Připomíná mi to název sušených granulí pro banthu! "A já si ji také hodlám nechat."
"San, to nejde," zasyšel Mace Windu tak, aby to Senátor neslyšel, ale z jeho lehce nadzdviženého obočí jsem pochopila, že Mistrova slova se nedala přeslechnout. "Tohle ti Rada nikdy neschválí! Víš přece, že rytíř Jedi by se neměl fixovat na nějaké hmotné statky, ale spíše na ty duchovní! Zdá se mi, jako by tvůj výcvik vyšel zcela naprázdno. Posloucháš mne někdy vůbec?!"
Ušklíbla jsem se. "Ano, už několik let."
"San -" začal rozčileně Mace, ale Senátor nás oba dva přerušil a věcně prohlásil:
"Byl bych moc rád, kdyby si San mohla tuhle loď nechat. Za to, co jste pro mě udělali na Almanii se mi to stejně pořád zdá jako chabá odměna," mínil a ačkoliv Mace Windu ještě cosi namítal v tom smyslu, že je to naší povinností, já už láskyplně hladila kovovou palubní desku své nové lodě. Stále jsem tomu nedokázala uvěřit. Můj velký sen se mi splnil! Netušila jsem, když jsem se Senátorem mluvila na Almanii o své posledlosti speedery a stíhačkami, že mi daruje jednu ze svých lodí! Zajímalo by mne, zda-li se tak rozhodl před tím nebo po tom, co jsem mu zachránila život.
Vlastně, celá ona záchrana bylo jedno velké štěstí. Mistr tvrdí, že vše je vůle Síly. Docela o tom pochybuji. Víte, to bylo tak: Mistr Windu byl někde na obchůzce, pravděpodobně zase kontrolovat stráže, a já a Senátor jsme stáli na balkonku a hleděli do zahrad, kterými se Almanie velice pyšní. Povídali jsme si o politice (měli jsme vzácně shodné názory - Senát je banda hlupáků, Nejvyšší kancléř pro samé dluhy už ani nemůže vylézt z domu, celá Republika je špatně fungujcící systém..) a najednou se mne Senátor zeptal: "D´Ark... tohle jméno v galaxii kdysi hodně znamenalo... a jsem si jist, že brzy zase znamenat bude."
Nakrčila jsem čelo. "Jak víte, že se jmenuji San d´Ark?" zeptala jsem se zmateně.
"V Radě ti asi nikdy neřekli, co se stalo s tvými rodiči, je to tak?" usmál se Senátor. Pokrčila jsem tehdy rameny, vidím to před očima, jako by to bylo dnes, a vysvětlila mu, že rytíři řádu Jedi by asi neměli vědět, kdo jim dal život, aby je to příliš nesvazovalo. Senátor se ušklíbnul a důrazně pronesl: "Tak to není. Já jsem tvůj otec!"
"To... to není možné..." vydechla jsem šokovaně a chvíli lapala po dechu. S něčím takovým jsem naprosto nepočítala. Ustoupila jsem krok nazad a vrazila zády do zábradlí. Cosi se z něj odlepilo a spadlo to na zem. Neměla jsem však chuť se zabývat tím, co to bylo. "To není pravda!"
"Nahlédni do svého srdce a uvidíš, že to je pravda," nabádal mne Senátor, já se zamyslela a najednou se mi tvář rozzářila nadšeným úsměvem. Ihned jsem si totiž vybavila, jaké bych z toho mohla mít výhody! Samozřejmě jsem se vyptávala, proč se on už nehonosí naším krásným jménem, on mi vysvětloval, že si musel z politických důvodů změnit příjmení (Jo, prý poltické důvody! Mně je naprosto jasné, že šlo o čistoskvoucí daňové formuláře!)... a pak mi zrak sklouzl na podlahu a já si teprve nyní všimla, co byla ta věc, již jsem omylem shodila z opěrného systému terasy. Okamžitě jsem pochopila, že jde o tepelný detonátor, pečlivě na svém displayi odpočítávající čas do chvíle, než vybuchne. Bleskově jsem jej otočila a čekala, že na jeho zadní straně najdu deaktivovací tlačítko, abych ono zákeřné zařízení mohla vypnout ... A ono tam nebylo. Asi minutu jsem tam tak stála a nechápavě civěla na tu bombu, aniž bych si uvědomovala, jaké by to mohlo být, kdyby mi explodovala v ruce. Teprve poté mi vše došlo i se všemi těmi nedozírnými následky, zazmatkovala jsem a udělala to první, co mne napadlo - odhodila ji stranou.
Shodou okolností "stranou", tedy pod balkonkem, stál Mistr Windu, kterého výbuch odhodil stranou - a on si nešikovným dopadem zlomil nohu. Myslím si, že je na mně naštvaný. Nohu má totiž v sádře a belhá se s ní okolo vždy tak komicky, že vždycky, když mi na něj padl zrak, musela jsem se uchechtnout. Určitě mi nechce dovolit vlastnit tuhle loď právě z tohoto důvodu. Heh, vlastně jsem ho celkem zesměšnila.
Vzhlédla jsem k Senátorovi: "A jak se jmenuje?"
"Passattera 2, je to věrná kopie mé nejoblíbenější vesmírné jachty," zazubil se Senátor a Mace Windu beze slova odešel z kokpitu. Asi pochopil, že všechny jeho prostesty jsou zcela jedno nejen mně, ale i Senátorovi d´Arkovi. Dívala jsem se za ním a vrazila prst do pusy. Okusování nehtů je jedním z mých děsných zlozvyků. "Zlobí se na tebe, San?" zajímal se Senátor.
Trhla jsem rameny. Doufám, že na mně není vidět, že mne nedorozumnění s Mistrem mrzí. "Asi. To je jedno. Ještě jednou děkuji, tatínku."

Přistání mou vlastní lodí na Coruscantu pro mně patřilo k jednomu s nejsilnějších momentů v celém mém životě. Nikdy jsem se necítila být šťastnější. Pravda, dosedla jsem na přistávací rampu poněkud tvrdě, až jsem se na okamžik vyděsila, že jsem si urvala podvozek, ale nakonec jsem spokojeně vypnula hyperpohon a ohlédla se na Senátora:
"Nejprve s tebou asi bude chtít hovořit Rada," vysvětlila jsem mu. Otec potřese hlavou a urovná si slušivý kostým. Vypadá v něm jako voják, vysoký, štíhlý, tmavovlasý, krásný... škoda, že nejsem ani trochu po něm. Nejsem voják, nejsem vysoká, nejsem štíhlá, nejsem tmavovlasá a bohužel nejsem ani trošičku hezká. Nakrčím nos. Inu, nikdo není dokonalý... (poznámka San: v té době jsem samozřejmě ještě neznala Andris, která o sobě každou chvíli prohlašuje, kdo ví jak není geniální a dokonalá, heh.) "Ale prosím tě, nijak nezveličuj mé zásluhy na tvé záchraně. Prostě šlo jen o velké štěstí."
"I štěstí se musí umět ocenit, nemyslíš? Myslím, že bych s nimi mohl projednat, aby sis za své zásluhy mohla mou loď nechat. Pokud to uzná Rada, uvidíš, jak ten tvůj protivný Mistr sklapne a už se ti neodváží nic namítnout," zazubí se na mne otec. Nadšeně se mu vrhnu kolem krku a obejmu ho.
"Tatínku... tatínku!" vykřiknu nadšeně.
Ve dveřích kokpitu se objeví Mace Windu, na hladkém čele vrásky, zadumaně nás sledující. Okamžitě se přestanu tisknout k Senátorovi Almanie a o krok ustoupím. Doufám, že Mistr nic neslyšel! "Už... už je čas," zamumlá a zamračí se na mě. Já jen slabě pokrčím rameny. No a co, tak ať si o mně třeba myslí, že jsem nymfomanka, heh. Tento můj nápad se mi tak zalíbí, že si dokonce rádoby svůdně olíznu rty a zamrkám na otce. Moc dobře přitom vím, že má skloněnou hlavu a utahuje si opasek (ať už symbolicky či doslova), zatímco na Mace toto mé gesto dojem udělá - znechuceně zavrtí hlavou a odšmajdá pryč. Pohled na jeho nový způsob chůze mne opět pobaví. Pche, takhle by přece neměl vypadat vážený Mistr řádu Jedi!

Můj otec na sebe v Radě okamžitě strhne veškerou pozornost, když s nepopsatelným nadšením líčí můj "heroický" čin. Avšak, co mne naštve, všimnu si, že se třeba takový Yoda tváří velice pochybovačně a chvíli co chvíli vrhne kradmý pohled na zaraženého Mace Winda, jako by od něj čekal potvrzení Senátorových slov. Jenže můj Mistr na Ivora d´Artha jen překvapeně zírá, ústa pootevřená údivem, a nemá slov. Mám co dělat, abych se nezačala potutelně zubit.
"Netušil jsem, N´Gall, že si dokážeš v krizové situaci takhle výtečně poradit," podotkne dojatě Ki-Adi-Mundi.
Skromně se usměji. "To víte..."
"Kromě toho, San vás na své první velké misi velice překonala!" namíří otec prst na Mace Winda a ten jen dotčeně zalapá po dechu. "Myslel jsem si, že tam jste vy, aby jste mne chránil - a přitom mi zachránil život obyčejný Padawan! A ve chvíli, kdy jsem jí na důkaz svých díků daroval jistou... drobnost, ještě jste se na ni obořil a, odpusťte, ale byl jste na ni hrubý." Odvrátím se a doufám, že mi vlasy překryjí rozesmátou tvář. Tohle se tedy povedlo.
Mace se už neovládne. "Já?!" prskne. "To není pravda!"
Otec učiní široké gesto. "Vy tvrdíte, že lžu? Vy snad naznačujete, že si bohapustě vymýšlím?! Chcete snad, abych zmínil v Senátu, jak se chovají rytíři Jedi k vysoce postaveným osobám v naší galaxii? Tohle chcete? Říkám vám, byl jsem přímým svědkem vašeho ponižujícího chování k San! Tenhle člověk není zrovna Mistr Jedi nejvybranějších způsobů, jen co je pravda!" pokračuje a s každou novou větou se v očích všech přísedících Rady jen zvětšuje podezření, že si z nich Senátor d´Ark nejspíše utahuje - jenže nikdo mu to nedokáže říct do očí. Až Yoda se opatrně zajímá, co tedy požaduje. Na otcově tváří se rozhostí velice nepříjemný úsměv. "Jen vás prosím, aby si San směla nechat ten dárek, který jsem jí dal."
Yoda s úlevou vydechne. "Ach... jak přejete si vy, Senátore. Ať si San onen dáreček nechá."
"Vy nechcete vědět, co to je?" ušklíbne se Mace. Zamračím se na něj. Tohle bylo sprosté!
Yodovi se podezřívavě vztyčí ouška do výšky. "No... co to je?"
"Vesmírný koráb jménem Passattera 2," prohlásím místo otce věcně. "Můj vlastní vesmírný koráb jménem Passattera 2,." dodám téměř vítězoslavně a vychutnávám, jak opojně ta slova zní. "Můj." Lehce zaváhám. "Můj miláššššek," doplním a je mi jedno, že se na mne celá Rada včetně mého otce nechápavě zahledí.

"Takže... ty nás opustíš?" ohlédnu se na tatínka a je mi z toho smutno. Vrátili jsme se do Passattery, aby si z ní otec vzal své kufry a květináč s kaktusem, který podle jeho vlastních slov tahá neustále s sebou. "Tvůj vliv by se mi tady hrozně hodil. Viděl jsi přece, jak si tě Rada považovala!" pokračuji. "Vážně se tu nechceš zdržet..?" snažím se.
Mace Windu přijde do obytné části, kde stojím zrovna já a otec, a tázavě nadzvedne obočí. "Tak vy si už dokonce tykáte?" podotkne polohlasně, tak, že mu téměř ani nerozumím, pak se otočí k tatínkovi: "Senátore... nejradši bych vám tu ruku ani nepodal... pěkně jste mne před Radou shodil," poznamená a blýskne po mně očima, jako by snad čekal, že jeho slova podpořím. Mlčím a bavím se. "Naštěstí jsem čestný muž a umím odpouštět. Síla vás tedy provázej -"
Otec provokativně jeho nataženou paži přehlédne. "Jenže já odpouštět neumím. A San, ty bys neměla také."
"Jak tohle zase myslíte?!" začne Mistr Windu rozčileně, když v ten moment se stane něco tak nečekaného a tak děsivého, že jsem si to dosud nedokázala představit ani v té nejhorší noční můře. Plášť lodě jen kousek nad našima hlavama se roztrhne. Pohotově odstrčím otce stranou. Na podlahu dopadne cosi kovového a udělá to do ní pěkný důlek, a těsně za ním prolétne tím, co býval můj "strop", i jakási dívka, která se rozplácne hned vedle a zůstane nehybně ležet. Okamžik nemá nikdo slov, všichni jen zíráme na tu pohromu a já citím, jak se mi do očí derou slzy. To odporné stvoření mi zničilo mou novou loď! "An... Andris?" podiví se Mace Windu.
"Vy ji znáte?!" vyštěkne otec - ne, pardon, teď už to není můj tec, ale velevážený pan Senátor.
Mistr mace zaváhá. "A-ah... ano, znám... je to jeden Padawan, který -"
"Takže vy ji znáte?!" zopakuje rozzuřeně Senátor d´Arth. "No to je tedy už vrchol! Okamžitě si jdu stěžovat k Radě! Já si snad začnu myslet, že jde o nějaké spiknutí či co! Nechcete darovat mé dceři loď, tak ji prostě tu loď zničíte!" Otec se rozčílil tak, že se prořeknul! Vyděšeně kouknu po Maci - a on po mně. Otevřu ústa, abych něco namítla, ale je to zbytečné, vyřčené bylo už vše podstatné. "Doprovoďte mne aspoň, nestůjte tu jen tak!" oboří se otec na Mace a ten jej poslušně následuje.
Zamračeně kontroluji stav své lodi. "Zatraceně!" procedím skrz zuby. Z díry visí různé drátky a obvody. Doufám, že ta ztřeštěná holka nezničila nic důležitého! "Sakra, sakra!" vykřiknu naštvaně a chvíli přemýšlím nad tím, zda mám dívku nakopnout či ne. Nakonec mi je jí však líto (nechápu, kde se ve mně tenhle cit vůbec vzal), zakleji a vyrazím na Jedijskou ošetřovnu, abych jim nahlásila, že na palubě mé lodi najdou cosi, co velmi připomíná rozpláclou mouchu, ovšak co vůbec rozláclá moucha není, nýbrž to je (či snad byl?) jakýsi anonymní Padawan, který to ode mě pěkbně schytá, pokud se z toho dostane. Pak vyrazím do Rady. Dveře jsou zavřené a i přes jejich masivní kovové pláty slyším, jak se uvnitř otec velice vzteká, odvolává se na nějaký zákon o ochraně majetku či co a nakonec svou plamennou řeč uzavře tím, že se musí hlavně vypátrat, čí ona sonda (aha, tak to je ta hromada šrotu!) byla, a její vlastník by měl na vlastní náklady financovat opravu mé lodičky.
Posadím se do předsálí a vyčkávám, až otec a Mace vyjdou ven. Po několika minutách, kdy si samým napětím okouši všechny nehty na pravé ruce, se otevřou dveře a brblající otec ke mně zamíří, aby mi oznámil: "Tomu bys nevěřila! Místo, aby ti zaplatili tu škodu a najali na opravu kvalifikované mechaniky, má Passatteru jako trest opravit ten Padawan, který ti ji zničil! To je už do nebe volající! Ihned to vyrazím probrat do Senátu, Jediové si v poslední době příliš dovolují, takové možnosti by mít neměli, někdo by jim měl zkrátit pravomoce!"
Prudce vstanu. "Co jsi to říkal o té opravě..?"
"Pomůže ti s ní prostě Andris," prohlásí Mistr Mace Windu smířlivě a lehce mne uchopí za rameno. Tak, aby to vypadalo hezky, jako že mi chce mluvit do duše, ale aby mnou mohl také jaksepatří zatřást. "Prosím tě," zašeptá nakonec. "Copak by to aspoň jednou nešlo bez nějakých námitek? Prostě to udělej. Vrhni se na to, ty se přece v technice vyznáš, jsem si jist, že si s tím poradíš... a až se Andris vzpamatuje, přijde ti s tím na pomoc."
"Páni, já se ale mám," ušklíbnu se a vyškubnu se mu. "Díky," dodám uštěpačně. "Vážně díky, Mistře."

Ukáže se však, že ona Andris vůbec není tak strašná, jak jsem si původně myslela. Přiznávám se - očekávala jsem, že to bude nějaký hrom do police, který nadělá více škod než pořádku, až se mi bude snažit pomoct, ale po chvíli, co společně sedíme na plášti lodi a přivařujeme jeden drátek k druhému, nemohu si nevšimnout, že je velice šikovná a práce jí jde rychle od ruky. Pokouším se s ní tedy navázat hovor, ale jí pravděpodobě do řeči moc není, protože mi na každou otázku něco odsekne. Brzy od těchto snah upustím a takřka mlčky pracujeme - vlastně to jediné, co spolu probíráme, je kam asi mohl patřit tenhle drátek, kam tenhle, jak je možné, že nám tady jeden chybí, jeden přebývá, kde se tu vzala ta matička...
Dokončila jsem svou práci a protáhla se. "Hotovo." S hlasitým řachnutím hodím šroubovák, se kterým jsem pracovala, do bedny s ostatním nářadím. Andris ještě má co dělat, ještě musí přivařit na díru "záplatu", ale pro mne už robota skončila. Sklouznu se dolů a s mumláním, že něco takového se musí zapít, zamířím na obytnou palubu. Otec si totiž s sebou bral tři veliké krabice plné modroučké Tau-Taunovy krve, prý řádně proleželé, takže jsem neodolala a jednu mu nenápadně sebrala... chci říct, že jsem si ji prostě bez dovolení půjčila.
Opatrně ochutnám. Je to dosti ostré, jakmile se však napiji ještě jednou a ještě jednou, zjistím, že je to báječné - to až ve chvíli, kdy se mi zhruba po několika minutách vrátí zrak a já kolem sebe překvapeně mrkám, to abych potlačila temnotu, deroucí se mi před oči. No páni, to je tedy pořádná kořalka, libuji si v duchu a znovu se zhluboka napiji. Odpotácím se za Andris, v náhlém záchvatu velkodušnosti jí chci dopřát také doušek téhle úžasné tekutiny, a ke svému upřímnému údivu zjistím, že tu kromě ní je i Obi-Wan Kenobi - a o něčem si povídají. Jakmile Obi-Wan vycítí mou přítomnost, otočí se a nejistě se usměje.
"No nazdar, Bene," zašklebím se na něj.
"Nicméně ty jsi v tom nevinně a nečeká tě žádný postih," oznámí ještě Andris, pak se Obi-Wan přímo otočí na mě. Zazubím se.
"To je skvělé! Na to se chce napít!" prohlásím nadšeně a pozvednu láhev Tau-Tauní krve do výšky. Ben protočí panenky, ale přidá se ke mně a společně jdeme do obytných prostor, kde se posadíme na podlahu a hrajeme velice zábavnou hru, spočívající v tom, kdo do sebe stihne hodit panáka alkoholu dřív a kdo později a kdo u toho vydrží déle. Ukáže se, že jsme na tom oba dost dobře, a skvěle se bavíme. "Víš, že jsem tě nikdy neměla moc ráda?" oznámím Obi-Wanovi věcně a omluvně se zasměji. "Tys byl vždycky takovej... protivnej... moc důležitej... ale teď vidím, že jseš celkem fajn..."
"Já tě taky nemám moc v lásce," ujistí mne Obi-Wan a pokusí se mi sebrat láhev krve, ale z nějakého záhadného důvodu má špatnou orientaci v prostoru a naprosto totálně mine. Vybuchnu smíchy a vyčtu mu, že by z něj nemohl být pilot. "To mě taky vůbec nebolí. Já budu jednou velkej Jedi," pronese zamyšleně a odmlčí se.
Mávnu rukou. "Kecy. Vyvolenej Jedi neexistuje. Hej, to je Andris!" zaraduji se a snažím se jí nalít, bohužel mi to nějak nejde a Andris si musí posloužit sama. Po chvíli je v dost podobném stavu jako my dva, takže tam tak nějak poleháváme na zemi, děsně se smějeme a všechno se s námi houpá. "Já ti mám takovej poct, že jsem špatně zatáhla ruční brzdu," oznámím tlumeně Andris, která mi však oznámí, že má Passattera žádnou ruční brzdu nemá. To mne zaskočí. "Tak v tom případě nechápu, co se tady pořád tak děsně hejbá..." odvětím pohotově.
"A co teprve ty bílý myšky na podlaze..." poznamená Andris a pokusí se jednu chytit do ruky. Když však otevře dlaň, žádnou myš v ní netřímá. Zklamaně protáhne obličej.
Obrátím se na ni: "Jak je vůbec možný, žes mi propadla do lodi? Tos skákala bungee-jumping a zapomněla sis vzít lano nebo co?" žasnu.
Obi-Wan zavrtí hlavou a vstane na velice vratké nožičky. "Si představ, San, normálně jsme hráli sabaac a Andris projevila velký talent na to, aby neustále prohrávala. A najednou, úplně, kdybys to slyšela... bzzzz, ne, nějaká sonda!" Opilý Obi-Wan dělá tak rozkošná gesta, že se musím pořád řehtat. "Ne, počkej, nesměj se. Napjatá chvíle, jo, hlavně se nepozradit, a Andris najednou hepčááá na celej archiv... jsme byli v archivu, to jsem už říkal?" Zavrtím hlavou. Obi-Wan si toho snad ani nevšimne. "Tak čekám, co bude dál, sonda začala brát kramle... a než se naděju, Andris proskočila oknem a byla fuč."
Rozchichotám se ještě o něco hlasitěji. "Tomu nevěřím!"
"Fakt!" dušuje se Obi-Wan. "Fakticky! Takhle!" S tím se otočí k malému okýnku a než jej stačí kdokoliv zarazit, prudce k němu vyrazí, prorazí sklo a zmizí nám ze zorného pole. Na okamžik ztuhnu a střelím zmateným pohledem po Andris. Vidím na ní, jak dusí smích v dlaních. Rozřehtám se tedy rovněž - a v tuc hvíli mi je docela jedno, že mi ten idiot poškodil mou krásnou novou loď.

Rozmrazení z karbonitu

Pípnul mobil, Andris píše, copak asi může chtít?
San na display tupě zírá, nedokáže uvěřit.
Andris že by chtěla na další misi vyrazit?
To by byla šance náš web z karbonitu rozmrazit!
Na sobotu domluvit se otázkou chvíle bylo jen,
však při pohledu z okna domu náhle se nám nechce ven.

V teple domova tedy zůstáváme,
stříhání a lepení se plně oddáváme.
Vytvořit si SW model, o to nám dnes jde,
podivný Artoo a X-Wing pak výsledkem je.
Do ruky dát Andris foťák, to však moudré není -
místo lepení zajímá se spíše o focení.

Pohádku ještě vymyslet nám nyní zbývá,
ovšem myšlenky těkají, už to tak bývá.
U pohádky smějeme se, že víc už to snad nejde,
u básničky kupodivu smích nás rychle přejde.
Však Star Wars Missions v tichosti se vrací...
... a koblihy z talíře definitivně se ztrácí...

Vysvětlení: Básnička nakonec nebyla dokončena, neboť jsme musely sníst i tu poslední koblihu, osaměle se krčící na talířku. Vzdáváme hold Sanině mamince, koblihy byly výtečné! Také bychom chtěly poděkovat Discordovi za jeho nápad s karbonitem. A vlastně vám všem, protože, ať už se vám to líbí či ne, jsme zpátky!! :)

Mise autoškola

Sanina samostatná akce aneb realita versus pohádka

San d´Ark je samozřejmě perfektní pilot, u něhož se přirozený talent mísí s dokonalou znalostí vlastní lodi a jejím bezchybným ovládáním. Je postrachem všech mezihvězdných sfér a jakmile se někdo doslechne o ní a o její úžasné lodi Passatteře, okamžitě zpozorní a nemá-li dostatek kreditů na to, aby si ji najmul na nějakou akcičku, při které je třeba rychlost a šikovnost povolané osoby za palubní deskou, aspoň tiše závidí.

Faktem je, že o mně platí snad jen to, že jsem za volantem postrach :). Už je to nějaký pátek, co jsem dovršila věk potřebný k udělení řidičského oprávnění, každopádně vždy jsem si našla nějakou výmluvu, proč si tenhle rok a tenhle měsíc ještě přihlášku do nějaké autoškoly nepodat. Jednou to bylo mnoho úkolů ve škole, pak jsem jela na hory, jindy jsem nebyla vůbec o víkendech doma... každopádně, co se dalo dělat. Tenhle školní rok jsem si řekla, dost řečí, žádné odmlouvání, je na čase stát se řidičem.

San znechuceně trhla hlavou a kousla se do rtu. Ona přece nepotřebuje, aby předváděla Mistru Yodovi, jak dobře umí pilotovat vlastní vesmírný koráb! Copak on neslyšel nic o jejích kouscích, při kterých i zkušenějším pilotům tuhla krev v žilách? "Mistře..." začala protestovat, ale Mistr Yoda zlověstně vyvalil oči a zakroutil ušima. "Ale Mistře -" zkusila to znovu. "Vím, že pilotem dobrým ty se považuješ," zamručel Yoda. "Nicméně námi podepsané potvrzení ty potřebuješ, abys plnohodnotným pilotem ty stát ses mohla, víš? Kromě toho, Andris potvrzení toto už má." V ten okamžik bylo rozhodnuto. San přece nemůže riskovat, aby si Andris, její sice milovaná přítelkyně, ale přece jenom kopilotka kladla nějaké nároky na řízení její lodi! Pro sebe razantně zavrtěla hlavou. Tak to tedy ne. "Nu dobrá, Mistře Yodo. Zkusíme to tedy."

Narozdíl od San, já nikdy více předtím za volantem auta neseděla. Naposledy jsem točila volantem na otcově klíně ještě jako malý prcek, to asi dělalo každé dítě, pak dlouho nic a teprve poté jsem si párkrát projela prázdné parkoviště ve Vilíkově autě, abych si řekla, ne, to asi nepůjde. Každopádně, jediné, co mne na řízení bavilo, bylo řazení. Při každé jízdě, seděla-li jsem vedle řidiče, vytrvale jsem mu řadila na jeho pokyny "Dvojku. Trojku. To není trojka, ale jednička. Trojku!". Proto má první, zkušební jízda v autoškole byla poněkud... no, řekněme nebezpečná. kdybych psala tento report krátce poté, jistě by nesl název "Kterak jsem málem zemřela bídnou a žalostnou smrtí". Naštěstí se tomu tak nestalo a já se vám mohu se svými karamboly, kterým se jistě škodolibě při vzpomínce na své "poprvé" ušklíbnete.

San si protáhla prsty a mrkla po Yodovi. "Připoutejte se, Mistře. Vážně," dodala věcně a když tak malý zelený mužíček raději v rychlosti učinil, jen se zazubila, naťukala na palubní desku několik údajů a ohlédla se na něj: "Takže, výletní trasa bude kolem támhle té mlhoviny, pak to vezmu u Coruscantu napravo a nakonec to řízneme přes ten pás asteroidů, co vy na to?" "San, možná..." začal nejistě uznávaný Mistr řádu Jedi. Nakrčila jsem nos. "Jsem ráda, že souhlasíte. Jdeme na to."

Po absolvování trenažéru, na kterém jsem si zkusila párkrát rozjezd, který mi už skutečně problémy nedělal, a na kterém jsem si zkusila, jaké to je vrazit do domu autem, aniž bych z toho měla jakoukoliv újmu auta či svého zdraví, jsem celá nervózní nastoupila před instruktora, budeme mu říkat třeba pan K. :)), který mne vyzval, ať se usadím za volant, nastavím si sedadlo, zrcátka... a už jsme se řítili ulicemi Jihlavy, tedy města, ve kterém už pár let studuji. Vzápětí ho však napadlo něco, čeho jistě brzy litoval - pojedeme i mimo Jihlavu, asi aby zjistil, jak moc dobře na tom se svým řidičským umem jsem. Nechtěla jsem mu kazit náladu, jistě očekával, jaká to bude ukázková jízda, takže jsem bez odmlouvání vyrazila kupředu. Šlo mi to báječně. Vážně, měla bych se pochválit, nikdo jiný by to za mě totiž neudělal a milý pan K. by byl ten poslední :). Vzápětí jsem totiž zjistila, že mimo město mohu jet více jak dvacet, takže jsem řadila. Miluji řazení! :) Na tachometru se ručička sápala neohroženě k devadesátce a já měla pocit, že si vedu skvěle. Tím spíš, že pan K. vedle mne ani nedutal, nejspíše lapal po vzduchu, když viděl, jak si to krosíme po silnicích - naštěstí vždy po hlavní pozemní komunikaci, takže jsem neměla důvod dávat někomu přednost. Tím spíše, že bych mu ji v téhle rychlosti ani dát nestihla :). Kritický moment však nastal až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, jak se říká, "říznout" zatáčku. Na tom by nebylo nic špatného, dělá to téměř každý řidič (a jestli tvrdíte, že ne, tak laskavě ruku na srdce!), jenže proti mně se náhle vyřítilo velké, modré, a ještě k tomu nákladní auto. Vzhledem k tomu, že jsem si to šinula tak trošku v protisměru, málem nastala čelní srážka a já bych tady nyní už neseděla a nepsala tyhle řádky, kdyby duchapřítomně nezasáhl pan K., netrhnul volantem a nedupnul na brzdu. Auto sebou škublo, já se div nezakousla do volantu, ale kolize byla zažehnána. V autě nastalo dlouhé a významné ticho. A pak jsem dostala jedno z nejdelších kázání, která jsem si musela vyslechnout během všech jízd autoškoly.

San se suverénně usmála na Yodu a odpoutala se. Mistr Yoda, jehož barva pleti se mezitím změnila ze zelené na bílou, tiše úpěl. "Mistře Yodo?" zajímala jsem se opatrně. Yoda pomaličku otevřel jedno oko, pak druhé, a pak se zatvářil tak, že se San bezhlasně proklínala za to, že jej upozornila na konec jejich ďábelské jízdy. "Nějaké... připomínky..?" "San..." zavrtěl Mistr Jedi důrazně hlavou. "Kde ses učila lítat?" San se zatvářila otráveně. "Mistře Yodo!" "Tak kde?" nenechal se odbýt. "No... tak nějak nikde," přiznala se nakonec neochotně. "Jsem tak trochu samouk. Ale přistávat umím dokonale, nemyslíte? Andris si má přistání nemůže vynachválit!" zalhala ve snaze to ještě nějak urovnat. Bohužel, Mistr Yoda nevypadal dvakrát nadšeně. "Myslím, že by sis měla párkrát projít lekce lítání s Macem Windu," rozhodl nakonec a evidentně byl rád, že to může hodit na někoho jiného. "Uvidíme se za pár týdnů - a doufám, že to pak nebude takové... no... jako dnes." San nad ním jen zavrtěla hlavou. I když představa, že ji bude učit lítat sám Mace Windu, se jí velice zamlouvala. Přece jenom to byl kdysi její Mistr... a kdyby se nyní před Radou důležitě netvářil, že jí skoro vůbec nezná, měla by ho ráda ještě více. "Takže lekce lítání," zopakovala si nahlas a zakřenila se. "Proč ne?"

Brzy jsem během dalších jízd pochopila, že ať už udělám cokoliv, nikdy se mnou pan K. není spokojen. Jednou jsem jela moc rychle, jindy moc pomalu. Jednou jsem nepočkala na oranžovou, ale střihla to se slovy, že to "ještě stihnu", jindy jsem na oranžovou zastavila a pan K. nechápal, proč nejedu, že bych to "ještě stihla". Nevděk světem vládne. Navíc mi dělalo problémy couvání a občas jsem přehlédla jednosměrku, takže při odbočování na konci této komunikace jsem se stavěla ne zcela nalevo, ale ke střední čáře, která tam pochopitelně nebyla, za což mne pan K. velmi často peskoval. Začínala jsem být z autoškoly celkem zklamaná. Bylo to těžké. A já, rozený antitalent na všechno, jsem to viděla ještě dvakrát tak těžší.

San se s Macem Windu nenudila. Mace Windu si sice chvíli co chvíli otíral pleš, na které mu perlil pot, ale občas si neodpustil vtípek či připomínku na stará léta, kdy ještě byl jejím oficiálním Mistrem a oba si lezli dokonale na nervy. San ho za to nesnášela ještě víc a začínala mu dělat naschvály. Když jí jednou vytknul špatné přistání, zastavila hypermotor docela a seděla v kokpitu zcela beze slova, aniž by své chování jakkoliv odůvodnila. "Proč jsi vypnula ten hyperpohon? Řekl jsem ti přece, že poletíme dál," nechápal Mace. "Chcíplo mi to," odvětila San. "Ne, myslím že ne. Tyhle hyperpohony velice dobře těsní, je prakticky nemožné, aby to to, jak říkáš, chcíplo," nevěřil jí. "Ale ano, chcíplo," odsekla San, vyčkala ještě pár vteřin napjatého ticha, a teprve poté zažehla hyperpohon a opět vyrazila kupředu. Občas se však stalo, že San ani neměla v úmyslu nějak Maceho zesměšnit a přece tomu tak bylo, jako tentkrát, když letěli od Naboo, přes Tatooine ažna Coruscant, takzvanou Cestou královny Amidaly, a ona, v celkem slušné nadsvětelné rychlosti náhle prudce ubrala rychlost (Prostě jsem podřadila z dvojky místo na trojku na jedničku, no.) Mistr Mace Windu se zrovna hrabal ve svém opasku, do kterého se vskutku vejde leccos - od výživných kapslí až po maličký blaster, asi tentokrát hledal prášek na uklidnění, a hlavu měl skloněnou a zhruba na úrovni palubní desky. Náhlá změna rychlosti lodí trhla, Passattera poposkočila a Mistr si dal do hlavy.

Po takovýchto faux-pass se není radno divit, že čím více se blížil termín závěrečné zkoušky, měla jsem lidově řečeno v gatích naděláno. Pokud to chcete více vznešeně, měla jsem z toho obavy :). Co se týče testu, ten se dal snadno naučit, a u technické, ačkoliv jsem z ní měla obavy, mě každý ujišťoval, že se na tom tolik nebazíruje a stačí, když budu mít aspoň potuchu, co vlastně auto je :). Ale ty jízdy...

"Tak, San, už to tady je, že?" zazubil se na ni mile Mistr Yoda a vyslal k Maci Windovi prosebný pohled, jako by jej žádal, aby to měl co nejrycleji za sebou. "Mace mi říkal, že velké pokroky ty děláš." San tomu pochopitelně nevěřila, neboť moc dobře znala svůj styl letu a byla si jista, že se od první lekce s Macem nijak nezměnil. "Tak si to ukážeme. Kolem Coruscantu poletíme, ano, až ke Kesselu - ne, neusmívej se, žádné kolo těch praštěných a vražedých závodů si nedáme, tam otočíme to a na Dantooine my se vrátíme. A prosím, opatrně ty jeď." "Rozkaz, pane," zasalutovala San a s polohlasným brbláním, že tomu Yoda vůbec nerozumí, usedla za na křeslo pilota.

Nikdo, kdo tuhle zkoušku neabsolvoval, nemůže tušit, jaké to je. Byla jsem tak vyjukaná a v takovém stresu, že udělám chybu, za kterou mne nekomrpomisně vyhodí, že jsem jela tak maximálně 30 km/h, na každé křižovatce stavěla už na oranžovou, pouštěla na přechodu i ty, kteří vůbec přecházet nechtěli, necpala se na kruhový objezd, nýbrž trpělivě vyčkávala, bedlivě sledovala značky a doufala, že mu nedám sebemenší záminku mi to pak na konci jízdy osladit. Můj strach byl oprávněný, tento komisař měl pověst rasa, který už přede mnou ten den vyhodil tři spolužáky z autoškoly. Ne, řekla jsem si, já vylítnout nesmím.

San střelila pohledem po Maci Winduovi. Potutelně se usmíval, Yoda dokonce ani jednou za celý let nezavřel oči a dokonce zavřeštěl jen jednou, jedinkrát. Jde to dobře. Když ukázkovým způsobem přistála na Dantooine a později i zacouvala do doku, otočil se na ni Yoda s otázkou z oblasti technické stránky lodi. "Nuže, San, řekni nám, jaká je nejčastější porucha hyperpohonu," začal poměrně jednoduchou otázečkou. "Že netěsní," odvětila San a s nelibostí si vzpomněla na nedávnou akci, při níž jí nejen, že motor netěsnil, ale brzy na to zcela nečekaně lehce vybuchnul a velmi nebezpečně poškodil plášť lodi. Musela ho opravovat tři dny a čtvrtý marný den nakonec zavolala na pomoc opraváře, což se hluboce dotklo její důstojnosti, neboť to ješě není tak dlouho, kdy se vytahovala nad Andris, že dokáže spravit na své milované lodičce leccos. "A co s tím musíme udělat?" "Vyměnit." "A na co si musíme dát pozor?" "Na Toydariance. Na ty Síla nefunguje, takže nám motor zdarma nedají." "Správně," pokýval Mistr Yoda rozvážně hlavičkou. "Myslím, že jí to oprávnění radši podepíšeme, co ty na to, Maci?" Mace Windu s horlivostí pro něj zcela nezvyklou vyhrkl, že rozhodně, což se San poněkud dotklo. Nemusel na sobě dát tolik znát, že už hodlá mít tuhle záležitost za sebou! Pak se ale neubránila spokojenému úsměvu, když v ruce nadšeně třímala onen slavný kus papíru, jež ji opravňoval bez starostí a bez obav z mezihvězdné kontroly pilotovat loď. Mrkla po přístroji na holografický přenos a zazubila se. Hned se s tím musí pochlubit Andris! Ta bude koukat!

Takže, jak jste jistě pochopili, řidičské oprávnění mám v kapse, čili dávejte si pozor na silnicích, neboť od tohoto času již nejsou bezpečny :). Jo, a gratulace přijímám na svém e-mailu :).

BTW: Obrázky jsou pouze ilustrační :).

Mise fan film

Až najdete v sekci Galerie jednu s názvem "Mise Fan Film", nedivte se. Po conu jsme byly natolik plné inspirace, že při jednom z našich tréninků jsme neodolaly a vymyslely něco... no, úžasného :). Fan film asi nevznikne, ale brzy by se tu mělo objevit video, které by obsahovalo náš souboj "2 Jediové proti 1 Sithovi" a pohádka, která vám vysvětlí, jak to všechno mohlo dopadnout, kdyby to... no, kdyby to dopadlo a nás počáteční nadšení neopustilo :)). Nafotili jsme i fotky, dokumentující 13. a 14. července 2004, čili dva dny tréninku našeho souboje.
Jo a ještě jedna poznámka, nebo spíše takové upozornění pro Tom-Mieho fanynky - Andrisin bratr totiž vyjádřil touhu jet s námi na příští con, takže děvčata, nažhavte motory svých hvězdných korábů a postavte se do řady :).

Kdo chce zabít Yodu

Jeden náhodný chat aneb Kdo chce zabít Yodu

Uživatel San vstoupil do místnosti
Uživatel Andris vstoupil do místnosti
San: Nazdar.
Andris: Ahojky. Dlouho jsme se nevidely :).
San: Naposledy odpoledne na misi, ze? ;)
Andris: Jasne, na misi, ktera zacala tim, ze Tomas nedonesl Navrat krale, ze. Jeste ted jsem zmrzla na kost.
San: A ja se na nej tak tesila.
Andris: Na Tomase?
San: To taky. Ale spis na toho Pana prstenu.
San: Ty ze jses zmrzla? A co mam rikat ja? Nechala jsi me stat pred vasim domem aspon pulhodinu, nez ses pripravila.
Andris: Musela jsem se poradne oblect, ne?
San: Mela jsi byt pripravena driv, treba jako ja, byly jsme domluvene na jednu hodinu a ja uz stepovala po dome v puncochacich od obeda...
Andris: Jenze ty jsi cvok. A krome toho jsi prisla stejne dele nez v jednu.
San: V jednu pet.
Uživatel Jedi_Knight vstoupil do místnosti
Andris: Ahojky.
San: Nazdarek.
Jedi_Knight: Sila s vami. O cem jde rec?
San: O nasi dnesni misi.
Jedi_Knight: Nova mise???
Andris: Ty taky vsechno kazdymu vykecas... :)
Jedi_Knight: Uz ji mate na strankach?
San: Blaznis? Andris si sotva sundala rukavice, ze? ;)
Jedi_Knight: To jste prisly az ted?
San: Ale ne, prisly jsme uz odpoledne, ale Andris je desny lenoch.
Andris: Naopak, ja mivam u pocitace rukavice bezne, takze jsem je jeste nesundala :).
Jedi_Knight: A o cem to bude tentokrat?
San: O tom, jak jsme chtely zneuctit Yodovu pamatku.
Andris: Misto toho San zneuctila... nebo spis srovnala se zemi takovou krasnou hromadu snehu...
Jedi_Knight: Coze???
San: Srovnala se zemi! Ty drzoune! Ta hromada tam stoji dodnes.
Andris: To stoji, ale uz jen jeji cast a je v ni dira po Sandrusce :D.
Jedi_Knight: Myslim, ze se nejak nechytam... nechtel by mi to nekdo vysvetlit?
Andris: To je ale na delsi vypraveni.
Jedi_Knight: Ja mam cas :).
Andris: Tak dobre, rikal sis o to sam.
Andris:Zacalo to tim, ze San hned, co jsme vysly po dlouhem debatovani do terenu, San se vrhla do takove hromady snehu...
San: To bylo z radosti ze zivota, to neni tim, ze bych byla silenec.
Andris: Ale ty jsi silenec. :)
San: No, a pak jsme nasly takovy krasny strmy kopec, daleko od civilizace, tak jsme se do nej pachtily...
Andris: Nutno podotknout, ze to bylo jen kousek od Dagobahu...
Jedi_Knight: ???
Andris: No, chci rict od mista, kde se konala mise Dagobah. San ztratila cepici...
San: A ona ji drze zabrala ve prospech statu. Za trest jsem ji nekolikrat vyfotila. To jsem ale netusila, ze mi to pozdeji vrati...
Uživatel Darth_Banan vstoupil do místnosti
Darth_Banan Ahoj.
Andris: Nazdar me oblibene ovoce... i kdyz, pravda, temne ovoce. :)
San: Nebud cimprlich, jakozto padlemu Jedii ti nejake temne ovoce nemuze prece vadit. Ale, vratme se k te misi...
Jedi_Knight: Jasne, co bylo pak?
San: Andris sebou prastila do snehu a delala andelicky. :)
Andris: A San se samozrejme pridala :).
San: Pak nas napadlo postavit Star Wars snehulaka.
Jedi_Knight: Pri Sile!
San: Yodu :).
Andris: Protoze je nejmensi a poznatelny podle usi :).
San: Nevim proc, ale muj navrh delat Maula se neujal... a pritom Darth Maul na dne sachty by vypadal efektne :D.
Andris: Jenze tam porad otravovali rebelove. Asi nam chteli ukrast Yodu.
Darth_Banan: Vy jste divny. Prijdu, az tu bude nekdo normalnejsi, treba Dark_Jabko nebo Červi-Wan.
Uživatel Darth_Banan opustil místnost.
Andris: At zije zemedelstvi :).
San: Bylo to akcni. Plizily jsme se podel stromu, snazily se splynout s okolnim okolim, Andris dupala jako slon... :)
Andris: Ty jsi s tou obrovskou bambuli taky byla neuveritelne nenapadna ;).
Jedi_Knight: Vy jste ujety :)).
San: A to neni vsechno! Vratily jsme se ke staveni huhulaka a v tom nas prepadl jeden rebel ze zalohy. Vynoril se tam jako duch, neslysne a sproste.
Jedi_Knight: Mely jste ho sejmout kouli :D.
San: Misto toho Andris sejmula kouli me :).
Andris: To jsem dobra, co? A to jsem na ni ani nemirila :).
San: Nacez jsem vytahla fotak, ze to zdokumentuji, a ty ses strefila primo do objektivu meho digitacku! To bylo zakerne.
Andris: Ale pujcila jsem ti kapesnik na ocisteni, ne? :)
San: To me tedy potesilo :). Treba jako ta tva uchylna samomluva pri stavbe Yody... obcas z tebe sel vazne strach :).
Andris: Aspon mi to pomohlo k tomu, abych mu udelala hezci usi. Zatim, co ty jsi mu udelala hybridni oblicej!
San: A co ta tva brada? Vzdyt ten chudak vypadal jako z Diabla! Nahodou, ja mu udelala krasne rucicky.
Jedi_Knight: A mel mec? Nebo byl aspon v bojove poze? :ds:
San: No jasne, taky moje vyroba :). Nahodou, nakonec nedopadl tak spatne, jak jsem puvodne ocekavala. Pravy fan by ho mohl identifikovat... ;)
Andris: Jasne, podle tech mych usi :D.
San: A pak jsme se s nim fotily. Ostatne, to foceni stalo za tu namahu a promodrale prstiky :).
Andris: Jen skoda, ze jsme s sebou nemely nase klacky... daly bychom si s nim souboj na zivot a na smrt!:D
Jedi_Knight: Chudak Yoda :). Ja ty vase souboje moc dobre znam!
Jedi_Knight: A co bylo dal?
Andris: Asi te zklamu, ale pak se nestalo uz nic zajimaveho...
San: Jo, vubec ne... Andris se jen dvakrat krasne natahla (at ziji roznozky :) ), malem jsme se proborily do malo zamrzleho rybniku, kde jsme loni mely misi Yavin, ja zase jako nervove labilni jedinec srovnala se zemi tu samou hromadu, ze, Andris? :)
Andris: A take jsi chtela aktivne sejmout konkurenciho snehulaka... nastesti jsem te vcas zarazila...
San: Diskutovaly jsme o nesmrtelnosti brouka...
Andris: ...a take jsi vymyslela pohadku... to chci videt, kdy to napiseme...
San: Presne tak, vymyslela jsem uzasne genialni pohadku :).
Andris: Pockat, ten genialni jsem tady ja. :D
San: A pak jsme sly k Andris a sepsaly tenhle pribeh...
Andris: Ktery zacal tim, ze Tomas neprinesl Navrat krale... :).
Jedi_Knight: Proc jen mam pocit deja vu ...?
San: To je chyba v Matrixu!
Andris: A dalsi chybou v Matrixu je ma skvela rodinka, ktera mne nuti jit od compu. Pry zvysili dane :D :D. Mejte se. Dobrou noc.
San: Spravne, dobrou noc. Stejne jsme uz tim nasim pribehem Jedi Knighta uspaly :).
Andris: Dobrou noc, strycku Fido...
San: Dobrou noc, deti :D :D.
Uživatel Andris opustil místnost.
San: A ja take pujdu. Treba se tu jeste nekdy uvidime :). Ahoj.
Uživatel San opustil místnost.
Jedi_Knight: Tak zdar :). Ja tu sam nebudu.
Uživatel Jedi_Knight opustil místnost.

Mise Almania

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii ...

Přátelé, kamarádi. Všechny postavy v téhle pohádce jsou smyšlené. Veškerá podobnost může být čistě náhodná. Tímto chceme poděkovat: no … hlavně Johnakovi, Ashovi, Lixovi, Lianně a Valerii. Taky chceme poděkovat Georgi Lucasovi, Lukovi, Hanovi, Leie, Wedgeovi, Wicketovi, Maře, Bobovi, a také Chewiemu. Děkujeme tedy Johnakovi, Lianně a Georgovi, že jste vymysleli tolik úžasných postav, které jsme my dokázaly tak přetvořit :)). A samozřejmě děkujeme samy sobě navzájem.

Mise Almania (aneb Jak se žije - a pije - v galaxii Far, Far Away …)

Zpráva imperiální rozvědky:

Úkol: Zajmout a podrobit výslechu hlavní osobnosti Nové republiky
Úkolem byl pověřen: gen. Loser
Výsledek: negativní

Na planetu Almanii, kde se mělo konat setkání významných osobností Nové republiky na jakési oslavě, jak nás informoval náš zdroj, jsme s elitní skupinkou třiceti vojáků Detla Focer dorazili dvě a půl hodiny před začátkem celé akce, pro přesnost pojmenované akce R (jako Rachot). Po pěti hodinách se začali objevovat první hosté.

Andris se vypotácela z Passattery. San se potácela za ní a zubila se od ucha k uchu. "Čekám výčitky," ozvala se.
"Tak dobře," nadechla se Andris. "Tohle bylo POPRVÉ, co jsme přistáli normálně!!"
"Beru na vědomí," posmutněla San a znovu si přihnula z láhve Corellianské whisky.
Z lodi se však vypotácel ještě někdo. Devanorianec Lix Lazer. Jako jediný nebyl opilý. Vytřeštěnýma očima se zahleděl na své dvě společnice. "Tohle bylo normální?! Málem jsem přišel o všechny svý zuby!"
"Vždyť ještě žádný nemáš," nechápala Andris.
"Ne, Andris, já UŽ žádný zuby nemám. Ale měl jsem," odporoval jí Lix. "A kdybych je měl, tak bych si je vyrazil o palubní desku!"
"Lixi, to vůbec nebylo vtipný," poznamenala San.
"Já jsem vtipnej," zamračil se Devanorianec.
Andris se shovívavě zakřenila: "Ne, nejsi, Lixi."
"Jste zlí," zamumlal Lix nešťastně.
"Haneeee," zajásala San a vrhla se starému příteli, který právě vyšel z baru, kolem krku.
Han se ušklíbnul. "Koukám, že už jste začaly slavit samy," podotknul. "A to vydatně," dodal, když viděl, jak Andris spadla z rampy a zakutálela se pod loď.
"Já se jen kryju před imperiální rozvědkou," zahuhlal hlas zpod Passattery.

V jednu chvíli nám hrozilo odhalení. Naštěstí se ukázalo, že ačkoliv se jedno z podezřelých individuí dostalo blízko k našemu úkrytu, neupoutalo jeho pozornost ani AT-AT důmyslně schované za nevysokým smrčkem.

"A teď čepičky," trvala na svém San a snažila se navléknout Lixovi na rohatou hlavu veselou kuželovitou čepičku s třásněmi.
"Já nechci," protestoval Lix.
Andris se vyštrachala z bahna, zasmála se náhlé změně barvy své tuniky a vypůjčila si od San flašku s whisky. "Napij se na nás," cpala ji Hanovi do ruky. "Je přece z Corellie! A to bys nebyl krajan, kdyby ses nenapil!"
"Budu ji pít jen s krajním odporem," prohlásil Han se špatně skrývanou ironií a řádně si přihnul. Zaskočilo mu a málem se utopil.
"A teď čepičky!" zuřila San.
"Kdo tu už je?" zajímala se Andris. "A v jakém stavu?" doplnila potutelně, popadla Hana pod paží a táhla ho do baru.
"Luke, Leia, Mara …" jal se vypočítávat Han na prstech. "Takže pět."
"Tři," opravila ho San, náhodou zaslechnuvší Hanova poslední slova.
Han nebyl proti. "Jo, tři. A kromě těchhle pěti …"
"Tří," stála si San na svém.
"Máš pravdu, kromě těchhle tří tam je ještě Mistr Ash Koor, Valerie …"
Andris se zmateně ohlédla: "Valerie? Kdo to je?"
Han se zarazil. "Já nevím, myslel jsem, že ji budete znát vy … přiletěla ve své lodi … počkej, jak se jmenuje … takový blbý název … jo, Queen of Darkness … přišla k nám a tvrdila, že je na seznamu pozvaných." Pak dopil whisky a odhodil láhev stranou.

Jeden z našich vojáků byl zákeřně zneškodněn samotným generálem Solem, který evidentně prokouknul naše poslání. Pravděpodobně aby nás zmátl, vrátil se zpět na místo M (jako Místo).

"My máme nějaký seznam pozvaných?" nechápala San a nasadila mu na hlavu čepičku s obrovským žlutým obličejem s úsměvem od ucha k uchu a nápisem Keep Smiling!. "A teď frkačky!"
"Takže už tu jsou všichni?" radovala se Andris a zapadla do baru.

Poté, co na místo dorazili všichni očekávaní, přesunuli jsme se blíž k místu M.

V baru se rozjela slušná zábava. Chewbacca tančil na stole (a dokonce odložil svůj náramenní pás s náboji, čímž vyvolal u zúčastněných dam četné pohoršení), Luke už po jednom pivu zmizel pod stolem a poté nebyl už nikým viděn až do konce párty, Lix plakal Leie Organě Solo na rameni, že jsou na něj všichni zlí, San hrála s Marou Jade Skywalker svou oblíbenou hru na to, kdo vydrží více panáků a Andris se snažila získat přístup k sudu s pivem pod záminkou, že chce sbalit Noghrijského barmana (původně ochranku princezny Leii). A zbytek se snažil přesvědčit Ashe Koora, aby nadzvedl Valerii šaty, protože si mužské osazenstvo baru vsadilo na barvu Valeriina prádla.
Wedge Antilles si přivedl na párty Ewoky, ačkoliv většina hostů odmítala sedět poblíž těch ošklivých chlupatých příšer. A proto se Wedge se svými přáteli stáhl do kouta a ozývalo se pouze hlučné "Yub, Yub".
"Vyhrála jsem!" zařvala San ve chvíli, kdy Mara následovala svého manžela pod stůl. "Vyhrála jsem!" zařvala San ještě jednou a následovala Maru.

Rozdělil jsem jednotku na dvě skupiny, z nichž jsem tu jednu poslal do baru, aby ovládla situaci. Akci jsme plánovali na pět minut. Po půl hodině, kdy se část Detla Focer stále nevracela, jsem přichystal druhou vlnu útoku.

"A teď čepičky," jásala San, sedící na klíně jednoho z vojáků a cpala mu na hlavu rozjařenou čepičku s fáborky. Voják kupodivu nebyl proti a neustále hlásil, že on taky "sloužil za Čepičky". Lix si stěžoval na svůj krutý úděl nic netušícímu desátníkovi a zbytek Detla Focer se vášnivě dohadoval, jak daleko se dostane Han s Leiou, "bavící" se za barem po svém. Andris se utábořila u sudu s pivem a zatím, co do sebe lila jedno Coruscantské pivo za druhým, dumala, kam se v případě nouze vyzvrací. A Ash Koor nadzvedl Valerii šaty. Párty probíhala přesně podle plánů San a Andris. Jediný, kdo se nebavil, byl generál Loser.

Vyslal jsem druhou vlnu Detla Focer na místo M a sám jsem vyrazil obhlédnout terén, protože mi neuniklo, že nedaleko baru přistála jakási loď. Domníval jsem se, že jde o posily. Nešlo o posily. Zaútočil na mne však námezdní lovec jménem Boba Fett. Po dramatickém souboji jsem s Fettem uzavřel dohodu, že zaútočíme na ty nechutné rebely společně.

Dveře baru se náhle otevřely a v nich se objevil Boba Fett, před nímž kráčel vyděšený důstojník. "Nestřílejte, udělám, co budete chtít, hlavně nestřílejte," huhlal generál a hrůzou se pomočil.
San se rozzářila, doběhla k Bobovi a objala ho: "A teď čepičky!"
Andris zatleskala rukama: "Bobíku, ty ses na nás taky přišel podívat! A já myslela, že jsi pořád v tom lochu, kam jsme tě dostaly! Děláš mi radost, kluku ušatá!"
"Ani hnout," namířil na ni Boba blasterem.
Andris se rozesmála: "Ty jsi ale vtipnej, Bobíku!"
"A já?" reagoval bleskově Lix. "Já jsem taky vtipnej?"
"Ne, ty nejsi vtipnej, Lixi," zpražila ho San.
"Ashi?" pohlédl prosebně Devanorianec na Koora.
Ten se ušklíbl. "Promiň, Lixi, ale vážně nejsi vtipnej."
"Jsem! Znáte ten vtip, jak se Jedi, Sith a námezdní lovec se takhle jednou potkají v baru a …" začal zoufale Lix. Andris pozvedla ruce: "Jsi vtipnej, jsi vtipnej, ale při Síle tě prosím, neříkej ten vtip znova!!"
"Nevděčníci," zamračil se Lix.
Boba zlostně zavrčel: "Řekl jsem ani hnout!"
Andris se znovu rozesmála.
"Ty se vůbec neumíš bavit," podotkla San a něžně odebrala Fettovi blaster z ruky. Bobu tím na okamžik zmátla. Toho využili vojáci z Detla Focer, kteří získali zpět svého generála a nabídli mu láhev vodky, aby "zapil to leknutí".

Vpadli jsme s tím lovcem do místnosti a doufali jsme, že tak získáme moment překvapení, ale pak mě pravděpodobně vyřadili ze hry promyšleným útokem. Zkrátka se mě pokusili zabít do hlavy.

Noc pokročila. Bobík Fett se tulil k Valerii, zatím co Wedge a Wicket prozkoumávali pomocí párátek jeho tryskový pohon. Leia a Han se vrátili zvenčí, celí rozcuchaní (a Han bez kalhot) a nadšeně hlásili, že našli AT-AT. Téměř nikdo je nevnímal, ale stejně tento nápad nadchl San a Andris a rozhodly se "prozkoumat" onen kráčející tank.
"Víš, co by byl krásný závěr dnešní oslavy?" ohlédla se Andris na San, když se společně snažily dostat do kokpitu AT-AT.
"Ne."
"A chceš to vědět?" napínala Andris.
"Ani ne," přiznala San a světelným mečem odemkla zámek na střeše.
Andris spokojeně pokývala hlavou. "Tušila jsem, že budeš nadšená. Ohňostroj!"
San se rozzářila. "A máš rachejtle? Já mám pořád ještě nějaký čepičky -"
"Ne, máme AT-AT," ušklíbla se Andris a vklouzla do kokpitu. "A přestaň tou slepicí tak třepat, dělá se mi špatně!" Už se skoro rozednívalo, když se náhle ozvala obrovská rána. Všichni návštěvníci baru vyběhli ven a naskytl se jim dojemný pohled na nádhernou světelnou show v režii Andris. Poté, co se kráčející kolos proměnil v hromadu doutnajících trosek, nastalo dlouhé ticho.
"Tak … zase za rok," ozvala se San. "A nezapomeňte si čepičky."

Probudil jsem se až ráno s hroznou bolestí hlavy a podivnou pachutí v ústech (pravděpodobně důsledek nějakého špinavého a nepochybně odporného roubíku). Předpokládám, že jsem byl vězněn a tvrdě vyslýchán.
Sehnal jsem zbytky Detla Focer a před místem M zjistili, že zmizelo naše AT-AT spolu s našimi nepřáteli. Zavelel jsem návrat na imperiální křižník. Mise byla skončena.
Ztráty: záhadně zmizelo celkem 28 členů Detla Focer, jedno AT-AT, došlo k těžké újmě na psychice důstojníka, a hlavně - stále zvažuji možnost úniku veledůležitých informací.

Mise Jedi Academy

ANDRIS JEDI ACADEMY aneb jak jsem se omylem stala Mistrem Jedi vlastní malé a dočasné akademie

KDE SE TAK STALO? Na jistém skautském táboře v naprosto neznámé části galaxie u naprosto zapomenuté vesničky Návary.

KDY SE TAK STALO? Těsně po Avalconu, asi v úterý 8.7. podle pozemského počítání času.

PROČ SE TAK STALO? Protože jsem příšerně ukecaná a jakmile mě někdo výjmečně poslouchá, nevyhnutelně to má následky.

NÁSLEDKY? Spousta lidiček - dětiček, kteří neví o Hvězdných válkách naprosto nic a přece po vás chtějí, aby jste je naučil šermovat. No a samozřejmě následky stejné jako u všech našich misí: otlučené ruce, nohy, zlámané klacky, únava atd.

CO SE TEDY DĚLO?

Onen tábor se letos konal v době těsně po skončení Avalconu (skvělé to akce, kde se slézají fanoušci sci-fi a fantasy). Z toho vyplývá asi ta nejpodstatnější věc, která má na svědomí to, co je tu vylíčeno na řádcích níže: Od osůbek (podle mé rodinky "cvoků") zbožňujících Hvězdné války stejně jako já jsem se dostala do společnosti lidí, kteří o tom všem nemají absolutně žádnou potuchu. Jediní "vzdělanci" v tomto oboru byl bratr, matka a kamarádka Jana, která patří mezi pár jedinců, které zasvěcuji do znalostí světa Star Wars. A jak už to tak bývá, byla jsem ještě Avalconem velice nadšená, a tak jsem přežila první chvíle tábora jen díky tomu, že maminka poslouchala mé líčení přednášek o Hvězdné bráně a Jana pro změnu líčení Star Wars programu. No a je tedy pochopitelné, že když po sobě vlčata (kluci od 7 do 11 let) začali pořvávat Jaffa krí, neuvěřitelně mě to překvapilo a zvedlo mi to náladu. (jak málo mi stačí k radosti... :) ) Tím to vlastně začalo. A dalšího dne mě tihle malí hoši (jinak pěkní hajzlíci) překvapili znovu...
Byla zrovna doba po obědě zvaná polední klid, což je doba určená hlavně pro mě, protože se hezky najedená a spokojená můžu prospat. Jenže malé děti v tuhle dobu myslí na všechno, jen ne na spánek a nedokáží pochopit, že když spát nehodlají, tak by aspoň mohli být potichu. S Janou jsme v tu chvíli vylezly z našeho stanu s úmyslem, že pěkně seřveme vlčata, aby přestala tak řvát a my mohly v klidu "přemýšlet". Ale zůstalo jen u toho úmyslu. Pánové totiž řvali a poskakovali u stožáru a hlava nehlava se mlátili asi metrovými tyčemi. (Tyče byly původně určeny na hraní hry jménem Papasekawai.) Stála jsem u vchodu, na mé tváři se objevil úsměv a okamžitě jsem zapomněla na svůj původní plán činností pro polední klid. Sledovala jsem souboje těch malých expertů a vzápětí si neodpustila komentář: "Teď měl ten klacek naklonit obráceně. Vidíš! Sklouzlo mu to na prsty. Auau, tohle ale muselo bolet. Jej, tohle neměl udělat, to měl takhle... Co to dělá?! O skutečný meč by se taky neopíral! A už vůbec ne o ten světelnej. Ne, to měl vykrýt úplně jinak..." A tak jsem pokračovala hodnou chvíli, dokud nevyběhl hlavní vedoucí a nepřinutil své svěřence ke klidu a tichu. Zjistila jsem, že mě Jana s úsměvem pozoruje a odněkud se tam objevila i má matka. Se smíchem jsem zablekotla něco v tom smyslu, že to je ještě tím conem. "Tak je to nauč správně," Poradila mi mamka. Ale já jen odpověděla, že ani náhodou, že mě ti malí hajzlíci nebudou poslouchat a nehodlám se s nimi rozčilovat, aby mě pak za odměnu odkázali do jistých míst. (Ti hošíci totiž mají opravdu velkou úctu k starším.) Ovšem Janě maminčina věta utkvěla v hlavě.
Ještě téhož večera jsem v ruce protáčela čerstvě nalezený a očištěný klacek, který jsem prohlásila za mnohem lepší a rovnější než ten, co mám doma, a vysvětlovala Janě teorii boje s ním. Náhodou, čistě náhodou (že by Síla? ;) ), se tam objevil můj bráška a jako expert házel i on do placu své rady. Jen tak mimochodem si zabavil jeden z našich náhradních klacků se kterým během tábora stihl hrát jak Papasekawai, tak i zdatně bojovat, tedy uštědřit mi jedinou, zato pořádnou ránu do prstíčku :( .
Další den jsme se s Janou přesunuly za naše velké stany tee-pee, kde jsme nebyly tak na očích a začaly se věnovat výcviku praktického souboje. Za chvíli se po tábořišti ozývaly rány jak naše bokeny (jak tomu San vznešeně říká) bušily o sebe. Musela jsem uznat, že se má kamarádka učila velice rychle a šlo jí to. Každopádně to byl styl boje naprosto jiný, než který má San - ta do mě buší hlava nehlava s neuvěřitelnou sílou a razancí. V zápalu boje jsme se však dostaly spoza stanů a celý tábor na nás měl nádherný výhled. Zvlášť u kuchyně se pohledem na nás skvěle bavila skupinka vedoucích s mojí matkou v čele. Ale co... Všcihni mě už tak mají za cvoka, který tohle dělá běžně, tak proč jim to neukázat live. Naši první praktickou lekci jsme o chvíli později ukončily z důvodu přílišného vedra (hromadně se šlo do rybníka) a kvůli Janiným otlučeným prstům. Zbytek dne jsem se jí z napuchlý prst omlouvala.
Pak už se bitky klackama rozšířily po táboře jako virová nákaza. Byli tací, kteří chodili s klackem i na záchod. Bratr na sebe vzal výuku elegantního protáčení a máchání mečem kolem sebe v různých kruzích, smyčkách apod., což byla disciplína u kluků velice oblíbená, jelikož tak mohli dobře ukázat jací jsou "machři". Já se snažila co nejmíň zmrzačit Janu a trpělivě jsem děckám vysvětlovala jakési základy. Všichni tři jsme jim pak čas od času předvedli nějaký ten souboj v našem podání. A já se tak poprvé ocitla v situaci, kdy na mě šli dva útočníci. (pozn. zmrzačila jsem je oba :) ) Někteří "žáci" se docela snažili a možná si i něco zapamatovali. Ale tábor byl docela krátký na pořádnou výuku. A navíc nám pořád do výcviku zasahovala táborová hra ve stylu Egypta, což mé žáky pouze rozptylovalo. :) Kdyby byl tématem třeba středověk, nebylo by to tak hrozné. Minimálně Jana se naučila s klackem dobře ohánět. Ehm... Chci říct, naučila se dobře bojovat s bokenem. No, a já s bratříčkem jsme si dost a dost procvičili své "umění" a k radosti tatínka si domů odvezli další klacky, přestože tvrdil, že v autě už není místo. :)

Mise Insider

Mise "Insider" má čtyři fáze:

1. fáze: První impulz
2. fáze: Odjezd do Anglie
3. fáze: Hledání "Insideru"
4. fáze: Nečekaný závěr mise

1. fáze: Abych byla přesná, ten první impulz mi nedaly stránky CSWU, protože se mluvilo-li se tam někdy o Insideru, tedy časopisu cele se věnujícímu Star Wars, nebylo to por mne nic víc než jen nedostižný cíl. Naděje však vysvitla - Andris byla se školou v Anglii a přivezla si Insiderů rovnou několik. Nepopírám, že jsem jí trochu i záviděla. A tehdy jsem si to řekla - pojedu-li já někdy do Anglie, určitě si nějaký Insider koupím. Pojedu-li ovšem ...

2. fáze: Uplynul rok, možná víc, a já a náš webmaster Vilík jsme si řekli, že bychom mohli navštívit onu zemi za kanálem La Manche. Samozřejmě jsem byla pro - nejen kvůli Stonehenge, Londýnu se všemi jeho památkami a muzeu Madam Tussaud, ale také i kvůli Insideru. A tak jsme 18. června nasedli do autobusu a vyrazili směrem Velká Británie.

3. fáze: Kromě putování po památkách a po Londýně (absolutně si mě získaly jejich telefonní budky) jsme pátrali i po tomto časpisu, podle něhož se jmenuje tato má soukromá mise. Neustále jsme se pídlili po trafikách, knihkupectvích i obchoďácích, prostě po všech možných i nemožných obchodech, kde by mohl být tento plátek k dostání. A potom mne teprve napadlo napsat Andris. Její odpoveď byla dost neurčitá - někde u Britského muzea. Má cesta se tedy konečně blížila ke konci.

4. fáze: Andris mne podcenila. Tipovala, že ono knihkupectví s Insiderem nenajdu (zná totiž můj orientační smysl, jsem schopná vyjít před dveře svého domu a ztratit se). Našli jsme ho. Vypadalo to tam jako v ráji - samé comicsy, samé časopisy týkající se filmů ... ale při bližších zkoumání mi neušlo, že tam nejsou žádné comicsy ani časopisy o SW. To mne zarazilo. Museli jsme se zeptat prodavače. A ten mi oznámil tu šokující informaci: Lucas vydal jakési embargo na SW časopisy a comicsy a už je nevypouštějí do Evropy, a tudíž ani do Anglie.

Takovýhle závěr jste nečekali, že ne? Musím přiznat, že i já jsem z toho byla docela mimo, ale nakonec, když jsem seděla v Burger Kingu nad šálkem kávy a přemítala nad tím, co se mi právě stalo a co mi bylo právě oznámeno, jsem prohlásila jednu neuvěřitelně kacířskou větu. Doteď nechápu, jak jsem to vůbec mohla vypustit z úst, ale stalo se. Řekla jsem totiž tohle: "Vždyť svět se přece netočí jenom kolem Star Wars, ne?"

Nakonec jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o své nejlepší zážitky z Londýna :)).

Londýnské budky mají prostě něco do sebe :)).

Já a můj kamarád Steven. Tohle je fotka z doby, kdy jsem mu radila, jak má natočit Minority Report.

Já a můj dobrý přítel Jean-Luc Picard.

Já a můj prezidentský projev :))). Ačkoliv mne Angličané nadšeně zvolili, musela jsem odstoupit :).

Já a plyšový Befeeter :)).
Viva la England!

Mise černá díra

"Takhle to dopadá, když San špatně vypočítá přechod do hyperprostoru," mínila Andris, když se dívala na fotky, které nám po téhle misi zbyly. "S dějem mise bych se nijak nepárala - začátek, prostředek a konec."

A vlastně, proč ne? :)) Ale varujeme vás: pokud máte hodně času, klidně si počkejte, až si váš comp načte fotky, v opačném případě se na to vykašlete - nemá to cenu :))).

Mise Černá díra

Začátek...

Prostředek.

...konec.

Mise Alderaan - z pohledu Andris

Už několik dnů před naší misí se mě San ptala, jestli budu někdy v budoucnu ochotná uspořádat další misi spolu s naším webmasterem Vilíkem a jeho digitálním foťákem. Souhlasila jsem, a tak nějak jsem tedy nepočítala s tím, že to bude tak brzy. Nicméně v týdnu mi přišla SMS od San, zda mám čas v pátek. Domluvily jsme se tedy, že mise se bude konat odpoledne poté co přijedu ze školy. A opět na kolech, tentokráte za účelem soubojů. Moje nálada tehdy nebyla nikterak dobrá, nicméně souhlasila jsem a přislíbila účast. V pátek dopoledne jsem měla náladu ještě horší a poslední, co se mi chtělo bylo jet v tom příšerném horku někam na kole a ještě se nechat otloukat klackem. Za mou mizernou náladu mohl nejvíc fakt, že jsem jako jedna z mála musela do školy. Jenže slib je slib.
Co by to bylo za misi bez řádných komplikací. A ta první se objevila poměrně záhy. Tak nějak jsem se zdržela v knihovně, zapomněla sledovat čas a jednoduše mi ujel vlak. Myslím, že San musela být nadšená, když obdržela mou SMS s oznámením, že přijedu o hodinu déle, než bylo v plánu. A to ještě nevěděla, jak to bude dál. Domů jsem dorazila po čtvrté hodině. Ovšem vážně jsem pochybovala o tom, jestli zbytek odpoledne budu schopná přežít. Náš sraz jsem posunula o další hodinu, abych se mohla trošku schladit, odpočinout si a hlavně se najíst. Jsem ráda, že jsem neviděla Sanin nadšený výraz. Myslím, že počítala s tím, že okamžitě po příjezdu naklušu i se svým kolem k nim a vyrazíme. :-)
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vyjet, s obtížemi jsem dosáhla na šlapky svého kola. Od mise Naboo jsem se nezmenšila (menší snad už být nemůžu), ale neprozřetelně jsem půjčila bratrovi své kolo. Jak vypadá snad víte díky předešlým misím, takže je vám jasné, čím to bylo. Jednoduše mi zvedla sedačku. Hezky jsem ho za to seřvala (Vytrvale zapíral hajzlík jeden a ještě nasadil takový svůj nevinný výraz, za který bych ho nejradši pokaždé zastřelila. :-) ) a za trest ji musel snížit. Bylo to ovšem další spoždění, a San tedy obdržela další povzbudivou SMS sdělující jim, ať si mě vyzvednou u nás. (Co bych dělala, kdybych neměla mobilní telefon, to netuším. :-) )
Kolo bylo O.K. San s Vilíkem dorazili a konečně jsme mohli jet směr Pfaffenschlag, což jsou mimochodem zbytky vesnice nedaleko našeho veleměstečka, které ve středověku vypálili husité a my jsme si je určili za cíl. Jelikož jsem v naší skupince byla asi jediná, kdo věděl kudy přesně tam, jela jsem první. Se San jsme po sobě pořvávaly a sdělovaly si dojmy, což nám vydrželo do prvního stoupání. (Připomínám, že pokud se jede ze Slavonic, tak je to vždy do kopce, takže nám to nevydrželo moc dlouho. :-) )
První zastávka byla asi deset metrů za cedulí Slavonice. San už byla mírně unavená, ale měla dost energie na to, aby se chtěla fotit. Já vlastně focení nemám moc ráda. Nikdy nevím, jak se tvářit, abych vypadala normálně. A jelikož jsem byla uřícená, líbilo se mi to o to míň. S kroucením hlavy a nechápavým mumláním - jak jsem se sakra mohla propůjčit něčemu takovému jako tvorba stránek s našimi fotkami - jsem se nechala vyblejsknout po jejím boku. (Ta fotka také dopadla dle mého očekávání - děs běs. Někde se tu možná vyskytuje.) A jely jsme dál. Po ujetí asi dalších dvaceti metrů jsem si všimla v rybníku se koupajích otužilců - pošuků. Upozornila jsem na ně mé dva společníky a už jsme zase stáli, něco takového se přece musí zdokumentovat. Musím uznat, že když jsem se na ně tak dívala, rázem mi přestalo být horko. Nevlezla bych do té vody ani za nic.
Dál už jsme jeli poměrně v klidu a pohodě, po normální asfaltce, převážně do kopce, kolem rybníku a několik bunkrů, kterých je tu v pohraničí dost a dost. Zanedlouho se před námi objevila cedule s nápisem Pfaffenschlag. Nevím kolikrát tam předtím San byla, ale asi tak padesát metrů před ní se mě ptala, jak daleko to ještě je. Ujistila jsem ji, že hodně. Nevěřili byste, jak dokázala zrychlit, když zjistila, že jsem kecala a jsme u cíle.
Následovalo další povinné foto u cedule. A hurá k troskám zdiva bývalé vesnice, nebo osady chcete - li. Čaply jsme své klacky a začaly hopkat po oněch zbytcích zdí. Nejprve jsme jen debatovaly, jak v tak malých obydlích mohli lidé žít. Byly jsme tu však za trošku jiným účelem, a tak se v zápětí přes nedaleký žabincový rybník rozléhaly duté rány našich klacko - mečů. San byla opět velice aktivní a já si několikrát málem zlomila nohu, když jsem šlápla mimo zídku. Jednou jsem si dokonce krásně kecla na zadek, když mi noha sklouzla a já ztratila rovnováhu. (Naštěstí nebyl foťák v pohotovosti, takže to tu neuvidíte. :-) ) San se poté pohodlně usadila na zbytek zdi s tím, že si musí odpočinout. Kdo by odolal a nechtěl ji podříznout světelným mečem. :-) (Ovšem neudělala jsem to. Jsem přece Jedi! Ale bylo to opravdu lákavé... :-) ) Bohužel San se hodně rychle naštve a ani jedna z nás nikdy nechce být v pozici té poražené, takže se do mě s neuvěřitelnou silou pustila a já měla co dělat, abych neschytala pěkných pár ran do rukou držících klacko - meč, a hlavně do nohou, na které San útočí s velkou oblibou.
Další boj se přesunul na můstek vedoucí nad malým potůčkem. To byl opravdu zajímavý nápad. Možnosti pohybu jsou při takovém boji značně omezené. Ale to má i své výhody - San nemohla tak snadno používat svůj zákeřný útok na nohy. Často se stalo, že jsme bušily spíš do zábradlí můstku, než do svých klacko - mečů. A když už jsme se netrefily do zábradlí, tak jsme se trefily do prstů soupeřčiny ruky držící zbraň. Velice nemilá záležitost - vaše prstíky, zvláště ukazováček, jsou pak krásně červené, odřené, napuchlé a hlavně pěkně bolavé. Nehledě na to, že když takhle trefíte protivníka jako je San, opět na vás dostane vztek a buší do vás s třikrát větší silou a dvakrát větší frekvencí.
Po chvíli nás boj na můstku omrzel, tedy už jsme se zmrzačily víc než dost, a tak jsme se vydali po hrázi rybníčka. Můj nick a narážky některých fanoušků Star Wars už způsobily, že pokaždé, když vidím žabinec nebo bažinu, vzpomenu si na gungany a na to, jak nerada bych byla u něčeho takového vyfocena, či dokonce se v něčem takovém vyráchala. Ovšem nalezli jsme na hrázi zlomený strom. Po krátkém přemlouvání a slibu, že mě z něj San nesestrčí dolů do onoho rybníka, jsme na něj vylezly a znovu se fotily. Ale věřte Sithovi. Počítala jsem s tím, že to San zkusí. A nezklamala. Opravdu se mě záhy snažila do rybníka sešťouchnout svou zlomenou hokejkou. (Říká jí boken, aby jste byli v obraze. :-) ) Držela jsem se jako klíště, a tak se jí to samozřejmě nepodařilo. :-)
Kvůli foťáku jsme se museli vrátit zpět ke kolům a batohu, aby se vyměnila paměťová karta a mohlo se fotit dál. Vilík se chtěl nechat zabít a San nadšeně souhlasila. (Jak jinak že? :-) ) Konečně jsem se ocitla v pozici osoby fotografující, tedy pozici, ve které jsem mnohem radši. Nevím, kdo pak přišel s nápadem nacvičit sekvenci souboje. (Já to rozhodně nebyla, takže nejspíš San.) Pro vás, naše čtenáře nápad nepochybně skvělý. Pro mě, coby aktéra, kterému boj dvakrát dobře nejde, nápad úděsný. Řekly jsme si která z nás co bude dělat a začaly jsme s tréninkem.
Stála jsem na zídce a vykrývala Saniny údery. Má činnost nebyla nikterak složitá. Po chvíli jsem měla uskočit dolů před Saniným výpadem. Nic těžkého ne? To byste se divili! Trefit ten správný okamžik pro mě byl nadlidský úkol. Buď to bylo brzo, nebo pozdě, a nebo jsem na to zapomněla úplně. V tomhle případě se San otočila, rozmáchla a břinkla mě přímo do lýtka. Ta bolest! Ovšem dostatečně mě to motivovalo a jako zázrakem se mi úskok vzad povedl ve správnou chvíli. :-) Pěkných pár dní mi na památku zůstala modřina. (Teď po týdnu, kdy píši tenhle report ještě pořád zdobí moje lýtko. I modřinu na prstě mám z toho, jak do mě San úporně bušila na můstku, ještě teď.) Nakonec byl Vilík s výsledkem souboje spokojený. A San taky. Můj názor je, a byl, celkem vedlejší takže... Jedeme dál. (Kdyby vás to někoho náhodou zajímalo, tak nic moc. :-) Ale co, žádný učený z nebe nespadl.)
Jelikož jsem se už při šlapání do kopců zmínila o bunkru nedaleko Pfaffenschlagu, vyrazily jsme k němu. Už jsem toho měla dost. san do mě bušila hlava nehlava, já utržila další rány do mého už tak pochroumaného a nateklého ukazováčku pravé ruky, pomalu jsem se začala bát Saniných úderů (strach je cesta k Temné straně Síly a to nejhorší, co vás může při souboji potkat), a tak byl nejvyšší čas přestat. Fotek bylo víc než dost. Ještě jsme se postupně vyfotily za mřížemi v bunkru, což nebylo nic příjemného - smrad, tma, stísněný prostor a navíc jste neměli jistotu, zda ty dvířka po zavření znovu otevřete. Někdy v té chvíli si San všimla svých puchýřů na rukou a začala nám oznamovat, jaký je chudáček a jak ji to bolí. :-) V tu chvíli jsem litovala, že jsem ji nepodřízla, když jsem měla možnost. :-)
Čas pokročil, místo na další fotky už nebylo, já už toho měla dost, takže jediné co nám zbývalo bylo vydat se zpět k domovu. Cesta zpět byla krátká - z kopce - a bezproblémová - až na mouchu, která údajně zaútočila na Sanino oko a byla důvodem k zastávce. Šťastně jsem dojela do naší ulice, před barákem se rozloučila, popadla svůj klacek, rozloučila se a zapadla domů. Nebylo to špatné odpoledne. Značně vyčerpávající, životu nebezpečné, ale skvělé. Jen by nemuselo mít tolik následků. Můj ubohý ukazováček jsem chladila pod tekoucí studenou vodou, aby splaskl, dost dlouho a ještě teď na něm mám dost citivou modřinu. :-( A pak že San není sadista.

Mise Alderaan - z pohledu San

S touhle misí to bylo zase docela jinak než s ostatními misemi. Ano, dohodly jsme se na ní předem, ale přesto bych s mírným melancholickým pousmáním mohla říct, že v tom cítit nádech staré dobré mise Dagobah. Ani nevím proč. Víte, to bylo tak: kdysi Andris plácla, že by nebylo špatné podniknout jednu z našich příštích misí - na kole - do nedalekého Pfaffenschlagu, což jsou zbytky středověké vesnice, kterou vypálili husité a nyní po všech těch domečkách zbyly pouhé mechem zarostlé ruiny. Mě se tenhle nápad samozřejmě líbil, i když Pfaffenschlag není příliš blízko našemu rodnému městu, a já zrovna nejsem sportovní typ, pro kterého je vidina odpoledne stráveného na kole jenom příjemným povyražením před opravdovým sportovním nasazením. A celý nápad vlastně završil náš milý webmaster Vilík, který si pořídil nový digitální fotoaparát a rozhodl se, že ho na naší misi vyzkouší.
Bylo dohodnuto, že se na misi pojede kolem půl čtvrté a čtvrtou hodinou odpolední, čili v době, kdy se Andris vrátí ze školy. Narozdíl ode mně byla v té nevýhodě, že jejich škola nedostala na druhý květen ředitelské volno, takže Andris, chudák malá, se musela jít nedobrovolně vzdělávat, zatím, co já jsem sbírala inspiraci u sledování epizody jedna, kde obdivuji souboj Maula a Obiho. Přiznejme si to, že až na trapnou smrt Dartha Šmouly je tento souboj opravdu dobrý, i když nemá hloubku souboje Luka a Vadera z E5 nebo z E6. Jenže znáte to. Ačkoliv věříte tomu, že se nic nestane a mise bude probíhat hladce, dopadne to vždycky přesně naopak. Čili mi o půl třetí přišla výmluvná SMSka od Andris: Prvni komplikace nasi mise. Ujel mi vlak. Takze prijedu az ve ctyri. Inu dobrá, řekla jsem si, půl hodinka sem, půl hodinka tam, o nic nepřijdeme, trosky Pfaffenschlagu počkají. Ve čtyři hodiny jsem se bláhově domnívala, že Andris po příchodu z vlakového nádraží hodí tašku domů a za několik málo minut už bude zvonit na náš domovní zvonek. Nestalo se tak. Dokonce ani o půl páté. To jsem už začala být mírně nervózní. Začala jsem ji zuřivě prozvánět. (Cítíte také to napětí? :)) ) A co udělala má nejlepší kamarádka? Poslala mi další SMSku, dokonce ještě výmluvnější, zda-li pak se jí nesnažím uhnat, že právě přišla domů, a že se musí ještě najíst. No neměli by jste chuť vraždit?! :) Ale co, uklidňovala jsem se, snad přijde co nejdřív, hlavně, aby nezalezlo slunce, strachovala jsem se, když jsem se podívala k jihu, odkud se valily temné dešťové mraky. A zhruba v pět mi došla další SMSka, ve které mi Andris věcně oznamovala, ať s Vilíkem přijedeme rovnou k nim, že musí ještě něco dodělat na kole.
Dobře, když nejde hora za Mohamedem, musí Mohamed za horou. Vyšli jsme s Vilíkem na náš dvůr, kde byla kola. Už včera jsme řešili jeden problém, a to ten, že tatíkovo kolo, které si měl Vilík původně půjčit, nemělo řetěz, ale to jsme vyřešili tak, že si Vilík půjčí kolo mé maminky. Když jsme však stanuli před koly, důmyslně upevněnými na stěně, objevil se před námi problém nový - jak s tím dolů? Můj děda je šikovný člověk. Systém, kterým držela kola ve svislé poloze, byl perfektní a geniální, leč mírně nepraktický. Já, se svou výškou, jsem se radši stáhla stranou, a nechala Vilíka, ať se snaží :). No co, je to přece muž :)). Po několikarém vztekání se nakonec podařila kola sundat na pevnou zem a my dva jsme mohli vyrazit za Andris.
Zazvonila jsem na zvonek a chvíli vyčkávala, po chvíli se objevil ve dveřích Andrisin bratr, který mne stylově pozdravil "Síla s tebou" :)), a posléze i Andris. Naštěstí už byla připravená, takže jsem se na ní jak se patří obořila, že na ni není spolehnutí, a mohli jsme vyjet. Pamatujete na misi Naboo? Tam jsme se obě dvě zmiňovaly, že ač vyjedeme ze Slavonic na jakoukoliv stranu, je to do kopce. Což bylo dokázáno i tentokrát, i kdy bych řekla, že nyní bylo stoupání prudší a kopce delší.
Když řeknu, že jsem hned za cedulí "Slavonice" měla dost, asi se mi vysmějete, že nic nevydržím. A je to pravda :). Mé tělo, nezvyklé pohybu, odmítalo jet dál, takže jsem si vynutila přestávku na doplnění tekutin (óó, jak jen se to dá hezky říct, aby to neznělo tak hrozně! :)) ) a zároveň první focení. To bylo v místech, kterému my, Slavoničtí, říkáme "Bejčkův mejn", to je cosi na styl penzionu. Po patřičném občerstvení jsme znovu nasedli na kola a překvapeně zjistili, že se v nedalekém rybníčku koupají nějací nadšenci. To bylo pro nás dost nepochopitelné - pravda, bylo teplo, ale zase takové vedro, aby měla voda nějakou relativně slušnou teplotu, zase nebylo. Samozřejmě jsme si je vyfotili - a fotka se povaluje tady někde okolo.
Ale nic, znovu jsme pokračovali v cestě. Zjistila jsem, že když jedu z kopce, dokáži házet jeden fórek na zlepšení nálady za druhým, ale sotva začneme stoupa, humor mne opouští. Zajímavé zjištění, že? :)) Ve chvíli, kdy jsem pomalu začala přemýšlet nad tím, že požádám své neúnavné společníky o další přestávku, ozvala se přede mnou jedoucí Andris, že je před námi náš dlouho očekávaný cíl. Málem jsem vykřikla radostí (a možná jsem radostí skutečně vykřikla, teď nevím :) ), šlápla do pedálů a vyrazila kupředu neuvěřitelnou rychlostí :)). Jak málo stačí člověku ke štěstí :).
Sotva jsme postavili kola k nejbližšímu stromu a já položila svůj baťůžek ke kořenu stromu ve snaze o maskování, všimli jsme si, že kousek od nás jde jakási paní s dítětem a krásným pejskem. Psy mám nejradši ze všech zvířat, takže jsem se k němu nadšeně vrhla a začala ho drbat za uchem. Když nad tím tak přemýšlím, kdo ví, kde jsem vzala jistotu, že to není nějaká bestie, která se mi vrhne po krku ve snaze prokousnout mi hrdlo a zasáhnout krční tepnu, ale ten sladký zlatý labrador na to příliš nevypadal :)). Ostatně, i jeho fotka tady poblíž někde bude, takže posuďte sami :)).
Brzy jsme se ale rozkoukali a přemýšleli, kde co rozbít :). Já a Andris jsme popadly naše meče a já, v touze konečně vyzkoušet svůj nový boken - hokejku zkrýcenou na patřičnou délku - zaútočila na Andris. Chvíli jsme se jen tak bily, pak jsem se posadila a odpočívala a tipněte si, co ten mírumilovný rytíř Jedi udělal - pokusila se mně ve stylu Abaddona podříznout :). To je teda úroveň! To mně naštvalo, takže jsme se začaly prostě mlátit. Ještě teď, když píšu report a hledím na své brnící, roztřesené a potlučené ruce, nechápu, kde jsem v sobě našla tolik síly (nebo že by naší oblíbené vesmírné Síly? :) ).
Po několika minutách tvrdého masakru jsme se přesunuly na můstek. Tam vzniklo video, které hledejte v Bonusech. Víte, narovinu - docela se stydím. To, jak jsme bojovaly, nemá ani hlavu, ani patu, a dokonce ani styl. Ale stále vzhlížíme k Tess, Abaddonovi a Pandovi jakožto ke skutečně dobrým šermířům. Jak si můžete všimnout ve videu - nejdříve uhodila Andris mečem do ruky mně, potom na oplátku já ji. Ale zato pořádně :)). Vlastně, náš styl boje je o tom, že se snažíme bojovat co nejrychleji, a zároveň nezasáhnout tu druhou. Narovinu - to je to nejtěžší ... aspoň tedy pro mně, protože já, když se do toho pustím, nejsem k zastavení.
Když už jsme byly dost znavené, rozhodly jsme se hledat jinou lokaci, takže jsme se přesunuly na nedaleký zlomený strom. Pod slibem, že Andris neshodím do vody, jsme na něm jak se patří zapózovaly. Ale uznejte sami - odolali by jste? Sliby chyby. Kdo by věřil slibu Sitha (popřípadně ztracené existenci :)) ) ? Mám sice nějakou tu čest, ale pokušení bylo mnohem silnější ... rozhodla jsem se ji shodit. Parkrát jsem do ní tedy šťouchla mečem. Bohužel, držela se pevně, takže následný pád do rybníčku a cachtání se v bahně v tomhle reportu bohužel nenajdete :). I když bahenní zápasy jsme ještě nezkoušely :)). Nebyla by to zajímavá zkušenost?
Potom došla Vilíkovi paměť ve foťáku, ani nevím, jak se to jmenuje, já na tyhle odborné věci moc nejsem, takže jsme se vrátili, počkali, až Vilík vymění ty maličké "SIMky", a udělali pár snímků s Vilíkem - ostatně, byl to jeho nápad nechat se zabít ... nebo snad ne? :)) Ostatně, i kdyby ne, vypadá to dobře :))).
Načež mě napadlo, že uděláme druhé video, které si ovšem předem nacvičíme. Andris vs. San 2. To už snad vypadá lépe, ne? A že nám to dalo cvičení ... :). Andris neustále skákala pozdě, takže ten její skok nevypadal realisticky :)). Náhle Andris připomněla, že vlastně kousek od trosek staré vesnice je bunkr, který při druhé světové válce patřil němcům, kteří tehdy obsadili naše roztomilé pohraničí. Bojovaly jsme tedy u něj, na něm, pod ním ... ale víte co? Kdybychom častěji trénovaly, možná bychom se nějak kloudně bojovat naučily :)). Už ani nevím, koho napadlo udělat pá snímků v bunkru. To se mi nelíbilo, možná proto mám na té fotce tak utrápený výraz :)). Bylo to tam uvnitř hrozně maličké a hrozně temné. Nemám sice klaustrofobii, ale asi bych uvnitř moc dlouho nevydržela.
A když Vilík zaplnil i druhou SIMku, nastal čas jet domů, ačkoliv se nám tu začalo už docela líbit :)). A pak to přišlo. Pohlédla jsem na svůj palec a spatřila to. Puchýř!!! S panikou v hlase jsem na něj upozornila jak Vilíka, tak Andris. Ale jak se říká, nikdy nemůže být ještě hůř. A že bylo! Na ukazováčku druhé ruky jsem objevila další puchýř! A ke všemu strhlý! Neumíte si představit tu bolest :)). Chvíli jsem uvažovala nad amputací celé dlaně, ale nemusím být jako Skywalkerovic rodinka - v jejich "famílii" si na elektronické ruce nějak potrpěli :)).
Vyrazili jsme tedy směrem ku Slavonicím. Teď už byla cesta lehčí a snažší - byla z kopce :). Jeli jsme si, vedle sebe (ač se to podle pravidel silničního provozu nesmí, ale kupodivu v našich končinách nejezdí tolik aut :) ), a všechno bylo v relativním pořádku do chvíle, kdy mi v jednom oku přistála moucha. Nevím, proč si vybrala právě mé oko. Musela jsem zastavit a pokusit se dostat ji ven. Když se mi to podařilo, nasedla jsem na kolo a jela dál. Vzápětí na mně zaútočila druhá moucha - ale ta se nestrefila. Jen jsem viděla, jak se blíží, a kousla mně do obočí, ale to už mi bylo jedno :). Asi na mně byly ty mouchy smluvené. Heh, a nejen mouchy! Před Andrisiným domem na mně zaútočila agresivní holčička, která se mne pokusila sejmout míčem, ale bravurně jsem se jí vyhnula :) (možná to bylo tím, že neházela míč do strany, ale nahoru, ale to je přece jedno :)) ).
A potom už jsme s Vilíkem dojeli domů. Řeknu vám, bylo to fajn. Takový malý trénink :). Určitě jste už četli Andrisin report, ve kterém mne vylíčila jako sadistku, libující si v ubližování druhým. Nevěřte tomu, já bych ani mouše neublížila, to ona spíš ublíží mně :)). Však i Andris mi uštědřila pěkných pár ran. Víte, jak tenhle report uzavřu? Teď vynechám své oblíbené "mission complete", i když jsem to sem původně chtěla napsat :). Správný konec bude tenhle: těšte se na Avalcon :)))).