S touhle misí to bylo zase docela jinak než s ostatními misemi. Ano, dohodly jsme se na ní předem, ale přesto bych s mírným melancholickým pousmáním mohla říct, že v tom cítit nádech staré dobré mise Dagobah. Ani nevím proč. Víte, to bylo tak: kdysi Andris plácla, že by nebylo špatné podniknout jednu z našich příštích misí - na kole - do nedalekého Pfaffenschlagu, což jsou zbytky středověké vesnice, kterou vypálili husité a nyní po všech těch domečkách zbyly pouhé mechem zarostlé ruiny. Mě se tenhle nápad samozřejmě líbil, i když Pfaffenschlag není příliš blízko našemu rodnému městu, a já zrovna nejsem sportovní typ, pro kterého je vidina odpoledne stráveného na kole jenom příjemným povyražením před opravdovým sportovním nasazením. A celý nápad vlastně završil náš milý webmaster Vilík, který si pořídil nový digitální fotoaparát a rozhodl se, že ho na naší misi vyzkouší.
Bylo dohodnuto, že se na misi pojede kolem půl čtvrté a čtvrtou hodinou odpolední, čili v době, kdy se Andris vrátí ze školy. Narozdíl ode mně byla v té nevýhodě, že jejich škola nedostala na druhý květen ředitelské volno, takže Andris, chudák malá, se musela jít nedobrovolně vzdělávat, zatím, co já jsem sbírala inspiraci u sledování epizody jedna, kde obdivuji souboj Maula a Obiho. Přiznejme si to, že až na trapnou smrt Dartha Šmouly je tento souboj opravdu dobrý, i když nemá hloubku souboje Luka a Vadera z E5 nebo z E6. Jenže znáte to. Ačkoliv věříte tomu, že se nic nestane a mise bude probíhat hladce, dopadne to vždycky přesně naopak. Čili mi o půl třetí přišla výmluvná SMSka od Andris: Prvni komplikace nasi mise. Ujel mi vlak. Takze prijedu az ve ctyri. Inu dobrá, řekla jsem si, půl hodinka sem, půl hodinka tam, o nic nepřijdeme, trosky Pfaffenschlagu počkají. Ve čtyři hodiny jsem se bláhově domnívala, že Andris po příchodu z vlakového nádraží hodí tašku domů a za několik málo minut už bude zvonit na náš domovní zvonek. Nestalo se tak. Dokonce ani o půl páté. To jsem už začala být mírně nervózní. Začala jsem ji zuřivě prozvánět. (Cítíte také to napětí? :)) ) A co udělala má nejlepší kamarádka? Poslala mi další SMSku, dokonce ještě výmluvnější, zda-li pak se jí nesnažím uhnat, že právě přišla domů, a že se musí ještě najíst. No neměli by jste chuť vraždit?! :) Ale co, uklidňovala jsem se, snad přijde co nejdřív, hlavně, aby nezalezlo slunce, strachovala jsem se, když jsem se podívala k jihu, odkud se valily temné dešťové mraky. A zhruba v pět mi došla další SMSka, ve které mi Andris věcně oznamovala, ať s Vilíkem přijedeme rovnou k nim, že musí ještě něco dodělat na kole.
Dobře, když nejde hora za Mohamedem, musí Mohamed za horou. Vyšli jsme s Vilíkem na náš dvůr, kde byla kola. Už včera jsme řešili jeden problém, a to ten, že tatíkovo kolo, které si měl Vilík původně půjčit, nemělo řetěz, ale to jsme vyřešili tak, že si Vilík půjčí kolo mé maminky. Když jsme však stanuli před koly, důmyslně upevněnými na stěně, objevil se před námi problém nový - jak s tím dolů? Můj děda je šikovný člověk. Systém, kterým držela kola ve svislé poloze, byl perfektní a geniální, leč mírně nepraktický. Já, se svou výškou, jsem se radši stáhla stranou, a nechala Vilíka, ať se snaží :). No co, je to přece muž :)). Po několikarém vztekání se nakonec podařila kola sundat na pevnou zem a my dva jsme mohli vyrazit za Andris.
Zazvonila jsem na zvonek a chvíli vyčkávala, po chvíli se objevil ve dveřích Andrisin bratr, který mne stylově pozdravil "Síla s tebou" :)), a posléze i Andris. Naštěstí už byla připravená, takže jsem se na ní jak se patří obořila, že na ni není spolehnutí, a mohli jsme vyjet. Pamatujete na misi Naboo? Tam jsme se obě dvě zmiňovaly, že ač vyjedeme ze Slavonic na jakoukoliv stranu, je to do kopce. Což bylo dokázáno i tentokrát, i kdy bych řekla, že nyní bylo stoupání prudší a kopce delší.Když řeknu, že jsem hned za cedulí "Slavonice" měla dost, asi se mi vysmějete, že nic nevydržím. A je to pravda :). Mé tělo, nezvyklé pohybu, odmítalo jet dál, takže jsem si vynutila přestávku na doplnění tekutin (óó, jak jen se to dá hezky říct, aby to neznělo tak hrozně! :)) ) a zároveň první focení. To bylo v místech, kterému my, Slavoničtí, říkáme "Bejčkův mejn", to je cosi na styl penzionu. Po patřičném občerstvení jsme znovu nasedli na kola a překvapeně zjistili, že se v nedalekém rybníčku koupají nějací nadšenci. To bylo pro nás dost nepochopitelné - pravda, bylo teplo, ale zase takové vedro, aby měla voda nějakou relativně slušnou teplotu, zase nebylo. Samozřejmě jsme si je vyfotili - a fotka se povaluje tady někde okolo.
Ale nic, znovu jsme pokračovali v cestě. Zjistila jsem, že když jedu z kopce, dokáži házet jeden fórek na zlepšení nálady za druhým, ale sotva začneme stoupa, humor mne opouští. Zajímavé zjištění, že? :)) Ve chvíli, kdy jsem pomalu začala přemýšlet nad tím, že požádám své neúnavné společníky o další přestávku, ozvala se přede mnou jedoucí Andris, že je před námi náš dlouho očekávaný cíl. Málem jsem vykřikla radostí (a možná jsem radostí skutečně vykřikla, teď nevím :) ), šlápla do pedálů a vyrazila kupředu neuvěřitelnou rychlostí :)). Jak málo stačí člověku ke štěstí :).Sotva jsme postavili kola k nejbližšímu stromu a já položila svůj baťůžek ke kořenu stromu ve snaze o maskování, všimli jsme si, že kousek od nás jde jakási paní s dítětem a krásným pejskem. Psy mám nejradši ze všech zvířat, takže jsem se k němu nadšeně vrhla a začala ho drbat za uchem. Když nad tím tak přemýšlím, kdo ví, kde jsem vzala jistotu, že to není nějaká bestie, která se mi vrhne po krku ve snaze prokousnout mi hrdlo a zasáhnout krční tepnu, ale ten sladký zlatý labrador na to příliš nevypadal :)). Ostatně, i jeho fotka tady poblíž někde bude, takže posuďte sami :)).
Brzy jsme se ale rozkoukali a přemýšleli, kde co rozbít :). Já a Andris jsme popadly naše meče a já, v touze konečně vyzkoušet svůj nový boken - hokejku zkrýcenou na patřičnou délku - zaútočila na Andris. Chvíli jsme se jen tak bily, pak jsem se posadila a odpočívala a tipněte si, co ten mírumilovný rytíř Jedi udělal - pokusila se mně ve stylu Abaddona podříznout :). To je teda úroveň! To mně naštvalo, takže jsme se začaly prostě mlátit. Ještě teď, když píšu report a hledím na své brnící, roztřesené a potlučené ruce, nechápu, kde jsem v sobě našla tolik síly (nebo že by naší oblíbené vesmírné Síly? :) ).Po několika minutách tvrdého masakru jsme se přesunuly na můstek. Tam vzniklo video, které hledejte v Bonusech. Víte, narovinu - docela se stydím. To, jak jsme bojovaly, nemá ani hlavu, ani patu, a dokonce ani styl. Ale stále vzhlížíme k Tess, Abaddonovi a Pandovi jakožto ke skutečně dobrým šermířům. Jak si můžete všimnout ve videu - nejdříve uhodila Andris mečem do ruky mně, potom na oplátku já ji. Ale zato pořádně :)). Vlastně, náš styl boje je o tom, že se snažíme bojovat co nejrychleji, a zároveň nezasáhnout tu druhou. Narovinu - to je to nejtěžší ... aspoň tedy pro mně, protože já, když se do toho pustím, nejsem k zastavení.
Když už jsme byly dost znavené, rozhodly jsme se hledat jinou lokaci, takže jsme se přesunuly na nedaleký zlomený strom. Pod slibem, že Andris neshodím do vody, jsme na něm jak se patří zapózovaly. Ale uznejte sami - odolali by jste? Sliby chyby. Kdo by věřil slibu Sitha (popřípadně ztracené existenci :)) ) ? Mám sice nějakou tu čest, ale pokušení bylo mnohem silnější ... rozhodla jsem se ji shodit. Parkrát jsem do ní tedy šťouchla mečem. Bohužel, držela se pevně, takže následný pád do rybníčku a cachtání se v bahně v tomhle reportu bohužel nenajdete :). I když bahenní zápasy jsme ještě nezkoušely :)). Nebyla by to zajímavá zkušenost?
Potom došla Vilíkovi paměť ve foťáku, ani nevím, jak se to jmenuje, já na tyhle odborné věci moc nejsem, takže jsme se vrátili, počkali, až Vilík vymění ty maličké "SIMky", a udělali pár snímků s Vilíkem - ostatně, byl to jeho nápad nechat se zabít ... nebo snad ne? :)) Ostatně, i kdyby ne, vypadá to dobře :))).Načež mě napadlo, že uděláme druhé video, které si ovšem předem nacvičíme. Andris vs. San 2. To už snad vypadá lépe, ne? A že nám to dalo cvičení ... :). Andris neustále skákala pozdě, takže ten její skok nevypadal realisticky :)). Náhle Andris připomněla, že vlastně kousek od trosek staré vesnice je bunkr, který při druhé světové válce patřil němcům, kteří tehdy obsadili naše roztomilé pohraničí. Bojovaly jsme tedy u něj, na něm, pod ním ... ale víte co? Kdybychom častěji trénovaly, možná bychom se nějak kloudně bojovat naučily :)). Už ani nevím, koho napadlo udělat pá snímků v bunkru. To se mi nelíbilo, možná proto mám na té fotce tak utrápený výraz :)). Bylo to tam uvnitř hrozně maličké a hrozně temné. Nemám sice klaustrofobii, ale asi bych uvnitř moc dlouho nevydržela.
A když Vilík zaplnil i druhou SIMku, nastal čas jet domů, ačkoliv se nám tu začalo už docela líbit :)). A pak to přišlo. Pohlédla jsem na svůj palec a spatřila to. Puchýř!!! S panikou v hlase jsem na něj upozornila jak Vilíka, tak Andris. Ale jak se říká, nikdy nemůže být ještě hůř. A že bylo! Na ukazováčku druhé ruky jsem objevila další puchýř! A ke všemu strhlý! Neumíte si představit tu bolest :)). Chvíli jsem uvažovala nad amputací celé dlaně, ale nemusím být jako Skywalkerovic rodinka - v jejich "famílii" si na elektronické ruce nějak potrpěli :)).
Vyrazili jsme tedy směrem ku Slavonicím. Teď už byla cesta lehčí a snažší - byla z kopce :). Jeli jsme si, vedle sebe (ač se to podle pravidel silničního provozu nesmí, ale kupodivu v našich končinách nejezdí tolik aut :) ), a všechno bylo v relativním pořádku do chvíle, kdy mi v jednom oku přistála moucha. Nevím, proč si vybrala právě mé oko. Musela jsem zastavit a pokusit se dostat ji ven. Když se mi to podařilo, nasedla jsem na kolo a jela dál. Vzápětí na mně zaútočila druhá moucha - ale ta se nestrefila. Jen jsem viděla, jak se blíží, a kousla mně do obočí, ale to už mi bylo jedno :). Asi na mně byly ty mouchy smluvené. Heh, a nejen mouchy! Před Andrisiným domem na mně zaútočila agresivní holčička, která se mne pokusila sejmout míčem, ale bravurně jsem se jí vyhnula :) (možná to bylo tím, že neházela míč do strany, ale nahoru, ale to je přece jedno :)) ).A potom už jsme s Vilíkem dojeli domů. Řeknu vám, bylo to fajn. Takový malý trénink :). Určitě jste už četli Andrisin report, ve kterém mne vylíčila jako sadistku, libující si v ubližování druhým. Nevěřte tomu, já bych ani mouše neublížila, to ona spíš ublíží mně :)). Však i Andris mi uštědřila pěkných pár ran. Víte, jak tenhle report uzavřu? Teď vynechám své oblíbené "mission complete", i když jsem to sem původně chtěla napsat :). Správný konec bude tenhle: těšte se na Avalcon :)))).
Žádné komentáře:
Okomentovat