Mise Alderaan - z pohledu Andris

Už několik dnů před naší misí se mě San ptala, jestli budu někdy v budoucnu ochotná uspořádat další misi spolu s naším webmasterem Vilíkem a jeho digitálním foťákem. Souhlasila jsem, a tak nějak jsem tedy nepočítala s tím, že to bude tak brzy. Nicméně v týdnu mi přišla SMS od San, zda mám čas v pátek. Domluvily jsme se tedy, že mise se bude konat odpoledne poté co přijedu ze školy. A opět na kolech, tentokráte za účelem soubojů. Moje nálada tehdy nebyla nikterak dobrá, nicméně souhlasila jsem a přislíbila účast. V pátek dopoledne jsem měla náladu ještě horší a poslední, co se mi chtělo bylo jet v tom příšerném horku někam na kole a ještě se nechat otloukat klackem. Za mou mizernou náladu mohl nejvíc fakt, že jsem jako jedna z mála musela do školy. Jenže slib je slib.
Co by to bylo za misi bez řádných komplikací. A ta první se objevila poměrně záhy. Tak nějak jsem se zdržela v knihovně, zapomněla sledovat čas a jednoduše mi ujel vlak. Myslím, že San musela být nadšená, když obdržela mou SMS s oznámením, že přijedu o hodinu déle, než bylo v plánu. A to ještě nevěděla, jak to bude dál. Domů jsem dorazila po čtvrté hodině. Ovšem vážně jsem pochybovala o tom, jestli zbytek odpoledne budu schopná přežít. Náš sraz jsem posunula o další hodinu, abych se mohla trošku schladit, odpočinout si a hlavně se najíst. Jsem ráda, že jsem neviděla Sanin nadšený výraz. Myslím, že počítala s tím, že okamžitě po příjezdu naklušu i se svým kolem k nim a vyrazíme. :-)
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vyjet, s obtížemi jsem dosáhla na šlapky svého kola. Od mise Naboo jsem se nezmenšila (menší snad už být nemůžu), ale neprozřetelně jsem půjčila bratrovi své kolo. Jak vypadá snad víte díky předešlým misím, takže je vám jasné, čím to bylo. Jednoduše mi zvedla sedačku. Hezky jsem ho za to seřvala (Vytrvale zapíral hajzlík jeden a ještě nasadil takový svůj nevinný výraz, za který bych ho nejradši pokaždé zastřelila. :-) ) a za trest ji musel snížit. Bylo to ovšem další spoždění, a San tedy obdržela další povzbudivou SMS sdělující jim, ať si mě vyzvednou u nás. (Co bych dělala, kdybych neměla mobilní telefon, to netuším. :-) )
Kolo bylo O.K. San s Vilíkem dorazili a konečně jsme mohli jet směr Pfaffenschlag, což jsou mimochodem zbytky vesnice nedaleko našeho veleměstečka, které ve středověku vypálili husité a my jsme si je určili za cíl. Jelikož jsem v naší skupince byla asi jediná, kdo věděl kudy přesně tam, jela jsem první. Se San jsme po sobě pořvávaly a sdělovaly si dojmy, což nám vydrželo do prvního stoupání. (Připomínám, že pokud se jede ze Slavonic, tak je to vždy do kopce, takže nám to nevydrželo moc dlouho. :-) )
První zastávka byla asi deset metrů za cedulí Slavonice. San už byla mírně unavená, ale měla dost energie na to, aby se chtěla fotit. Já vlastně focení nemám moc ráda. Nikdy nevím, jak se tvářit, abych vypadala normálně. A jelikož jsem byla uřícená, líbilo se mi to o to míň. S kroucením hlavy a nechápavým mumláním - jak jsem se sakra mohla propůjčit něčemu takovému jako tvorba stránek s našimi fotkami - jsem se nechala vyblejsknout po jejím boku. (Ta fotka také dopadla dle mého očekávání - děs běs. Někde se tu možná vyskytuje.) A jely jsme dál. Po ujetí asi dalších dvaceti metrů jsem si všimla v rybníku se koupajích otužilců - pošuků. Upozornila jsem na ně mé dva společníky a už jsme zase stáli, něco takového se přece musí zdokumentovat. Musím uznat, že když jsem se na ně tak dívala, rázem mi přestalo být horko. Nevlezla bych do té vody ani za nic.
Dál už jsme jeli poměrně v klidu a pohodě, po normální asfaltce, převážně do kopce, kolem rybníku a několik bunkrů, kterých je tu v pohraničí dost a dost. Zanedlouho se před námi objevila cedule s nápisem Pfaffenschlag. Nevím kolikrát tam předtím San byla, ale asi tak padesát metrů před ní se mě ptala, jak daleko to ještě je. Ujistila jsem ji, že hodně. Nevěřili byste, jak dokázala zrychlit, když zjistila, že jsem kecala a jsme u cíle.
Následovalo další povinné foto u cedule. A hurá k troskám zdiva bývalé vesnice, nebo osady chcete - li. Čaply jsme své klacky a začaly hopkat po oněch zbytcích zdí. Nejprve jsme jen debatovaly, jak v tak malých obydlích mohli lidé žít. Byly jsme tu však za trošku jiným účelem, a tak se v zápětí přes nedaleký žabincový rybník rozléhaly duté rány našich klacko - mečů. San byla opět velice aktivní a já si několikrát málem zlomila nohu, když jsem šlápla mimo zídku. Jednou jsem si dokonce krásně kecla na zadek, když mi noha sklouzla a já ztratila rovnováhu. (Naštěstí nebyl foťák v pohotovosti, takže to tu neuvidíte. :-) ) San se poté pohodlně usadila na zbytek zdi s tím, že si musí odpočinout. Kdo by odolal a nechtěl ji podříznout světelným mečem. :-) (Ovšem neudělala jsem to. Jsem přece Jedi! Ale bylo to opravdu lákavé... :-) ) Bohužel San se hodně rychle naštve a ani jedna z nás nikdy nechce být v pozici té poražené, takže se do mě s neuvěřitelnou silou pustila a já měla co dělat, abych neschytala pěkných pár ran do rukou držících klacko - meč, a hlavně do nohou, na které San útočí s velkou oblibou.
Další boj se přesunul na můstek vedoucí nad malým potůčkem. To byl opravdu zajímavý nápad. Možnosti pohybu jsou při takovém boji značně omezené. Ale to má i své výhody - San nemohla tak snadno používat svůj zákeřný útok na nohy. Často se stalo, že jsme bušily spíš do zábradlí můstku, než do svých klacko - mečů. A když už jsme se netrefily do zábradlí, tak jsme se trefily do prstů soupeřčiny ruky držící zbraň. Velice nemilá záležitost - vaše prstíky, zvláště ukazováček, jsou pak krásně červené, odřené, napuchlé a hlavně pěkně bolavé. Nehledě na to, že když takhle trefíte protivníka jako je San, opět na vás dostane vztek a buší do vás s třikrát větší silou a dvakrát větší frekvencí.
Po chvíli nás boj na můstku omrzel, tedy už jsme se zmrzačily víc než dost, a tak jsme se vydali po hrázi rybníčka. Můj nick a narážky některých fanoušků Star Wars už způsobily, že pokaždé, když vidím žabinec nebo bažinu, vzpomenu si na gungany a na to, jak nerada bych byla u něčeho takového vyfocena, či dokonce se v něčem takovém vyráchala. Ovšem nalezli jsme na hrázi zlomený strom. Po krátkém přemlouvání a slibu, že mě z něj San nesestrčí dolů do onoho rybníka, jsme na něj vylezly a znovu se fotily. Ale věřte Sithovi. Počítala jsem s tím, že to San zkusí. A nezklamala. Opravdu se mě záhy snažila do rybníka sešťouchnout svou zlomenou hokejkou. (Říká jí boken, aby jste byli v obraze. :-) ) Držela jsem se jako klíště, a tak se jí to samozřejmě nepodařilo. :-)
Kvůli foťáku jsme se museli vrátit zpět ke kolům a batohu, aby se vyměnila paměťová karta a mohlo se fotit dál. Vilík se chtěl nechat zabít a San nadšeně souhlasila. (Jak jinak že? :-) ) Konečně jsem se ocitla v pozici osoby fotografující, tedy pozici, ve které jsem mnohem radši. Nevím, kdo pak přišel s nápadem nacvičit sekvenci souboje. (Já to rozhodně nebyla, takže nejspíš San.) Pro vás, naše čtenáře nápad nepochybně skvělý. Pro mě, coby aktéra, kterému boj dvakrát dobře nejde, nápad úděsný. Řekly jsme si která z nás co bude dělat a začaly jsme s tréninkem.
Stála jsem na zídce a vykrývala Saniny údery. Má činnost nebyla nikterak složitá. Po chvíli jsem měla uskočit dolů před Saniným výpadem. Nic těžkého ne? To byste se divili! Trefit ten správný okamžik pro mě byl nadlidský úkol. Buď to bylo brzo, nebo pozdě, a nebo jsem na to zapomněla úplně. V tomhle případě se San otočila, rozmáchla a břinkla mě přímo do lýtka. Ta bolest! Ovšem dostatečně mě to motivovalo a jako zázrakem se mi úskok vzad povedl ve správnou chvíli. :-) Pěkných pár dní mi na památku zůstala modřina. (Teď po týdnu, kdy píši tenhle report ještě pořád zdobí moje lýtko. I modřinu na prstě mám z toho, jak do mě San úporně bušila na můstku, ještě teď.) Nakonec byl Vilík s výsledkem souboje spokojený. A San taky. Můj názor je, a byl, celkem vedlejší takže... Jedeme dál. (Kdyby vás to někoho náhodou zajímalo, tak nic moc. :-) Ale co, žádný učený z nebe nespadl.)
Jelikož jsem se už při šlapání do kopců zmínila o bunkru nedaleko Pfaffenschlagu, vyrazily jsme k němu. Už jsem toho měla dost. san do mě bušila hlava nehlava, já utržila další rány do mého už tak pochroumaného a nateklého ukazováčku pravé ruky, pomalu jsem se začala bát Saniných úderů (strach je cesta k Temné straně Síly a to nejhorší, co vás může při souboji potkat), a tak byl nejvyšší čas přestat. Fotek bylo víc než dost. Ještě jsme se postupně vyfotily za mřížemi v bunkru, což nebylo nic příjemného - smrad, tma, stísněný prostor a navíc jste neměli jistotu, zda ty dvířka po zavření znovu otevřete. Někdy v té chvíli si San všimla svých puchýřů na rukou a začala nám oznamovat, jaký je chudáček a jak ji to bolí. :-) V tu chvíli jsem litovala, že jsem ji nepodřízla, když jsem měla možnost. :-)
Čas pokročil, místo na další fotky už nebylo, já už toho měla dost, takže jediné co nám zbývalo bylo vydat se zpět k domovu. Cesta zpět byla krátká - z kopce - a bezproblémová - až na mouchu, která údajně zaútočila na Sanino oko a byla důvodem k zastávce. Šťastně jsem dojela do naší ulice, před barákem se rozloučila, popadla svůj klacek, rozloučila se a zapadla domů. Nebylo to špatné odpoledne. Značně vyčerpávající, životu nebezpečné, ale skvělé. Jen by nemuselo mít tolik následků. Můj ubohý ukazováček jsem chladila pod tekoucí studenou vodou, aby splaskl, dost dlouho a ještě teď na něm mám dost citivou modřinu. :-( A pak že San není sadista.