ANDRIS JEDI ACADEMY aneb jak jsem se omylem stala Mistrem Jedi vlastní malé a dočasné akademie KDE SE TAK STALO? Na jistém skautském táboře v naprosto neznámé části galaxie u naprosto zapomenuté vesničky Návary.
KDY SE TAK STALO? Těsně po Avalconu, asi v úterý 8.7. podle pozemského počítání času.
PROČ SE TAK STALO? Protože jsem příšerně ukecaná a jakmile mě někdo výjmečně poslouchá, nevyhnutelně to má následky.
NÁSLEDKY? Spousta lidiček - dětiček, kteří neví o Hvězdných válkách naprosto nic a přece po vás chtějí, aby jste je naučil šermovat. No a samozřejmě následky stejné jako u všech našich misí: otlučené ruce, nohy, zlámané klacky, únava atd.
CO SE TEDY DĚLO?
Onen tábor se letos konal v době těsně po skončení Avalconu (skvělé to akce, kde se slézají fanoušci sci-fi a fantasy). Z toho vyplývá asi ta nejpodstatnější věc, která má na svědomí to, co je tu vylíčeno na řádcích níže: Od osůbek (podle mé rodinky "cvoků") zbožňujících Hvězdné války stejně jako já jsem se dostala do společnosti lidí, kteří o tom všem nemají absolutně žádnou potuchu. Jediní "vzdělanci" v tomto oboru byl bratr, matka a kamarádka Jana, která patří mezi pár jedinců, které zasvěcuji do znalostí světa Star Wars. A jak už to tak bývá, byla jsem ještě Avalconem velice nadšená, a tak jsem přežila první chvíle tábora jen díky tomu, že maminka poslouchala mé líčení přednášek o Hvězdné bráně a Jana pro změnu líčení Star Wars programu. No a je tedy pochopitelné, že když po sobě vlčata (kluci od 7 do 11 let) začali pořvávat Jaffa krí, neuvěřitelně mě to překvapilo a zvedlo mi to náladu. (jak málo mi stačí k radosti... :) ) Tím to vlastně začalo. A dalšího dne mě tihle malí hoši (jinak pěkní hajzlíci) překvapili znovu...
Byla zrovna doba po obědě zvaná polední klid, což je doba určená hlavně pro mě, protože se hezky najedená a spokojená můžu prospat. Jenže malé děti v tuhle dobu myslí na všechno, jen ne na spánek a nedokáží pochopit, že když spát nehodlají, tak by aspoň mohli být potichu. S Janou jsme v tu chvíli vylezly z našeho stanu s úmyslem, že pěkně seřveme vlčata, aby přestala tak řvát a my mohly v klidu "přemýšlet". Ale zůstalo jen u toho úmyslu. Pánové totiž řvali a poskakovali u stožáru a hlava nehlava se mlátili asi metrovými tyčemi. (Tyče byly původně určeny na hraní hry jménem Papasekawai.) Stála jsem u vchodu, na mé tváři se objevil úsměv a okamžitě jsem zapomněla na svůj původní plán činností pro polední klid. Sledovala jsem souboje těch malých expertů a vzápětí si neodpustila komentář: "Teď měl ten klacek naklonit obráceně. Vidíš! Sklouzlo mu to na prsty. Auau, tohle ale muselo bolet. Jej, tohle neměl udělat, to měl takhle... Co to dělá?! O skutečný meč by se taky neopíral! A už vůbec ne o ten světelnej. Ne, to měl vykrýt úplně jinak..." A tak jsem pokračovala hodnou chvíli, dokud nevyběhl hlavní vedoucí a nepřinutil své svěřence ke klidu a tichu. Zjistila jsem, že mě Jana s úsměvem pozoruje a odněkud se tam objevila i má matka. Se smíchem jsem zablekotla něco v tom smyslu, že to je ještě tím conem. "Tak je to nauč správně," Poradila mi mamka. Ale já jen odpověděla, že ani náhodou, že mě ti malí hajzlíci nebudou poslouchat a nehodlám se s nimi rozčilovat, aby mě pak za odměnu odkázali do jistých míst. (Ti hošíci totiž mají opravdu velkou úctu k starším.) Ovšem Janě maminčina věta utkvěla v hlavě.
Ještě téhož večera jsem v ruce protáčela čerstvě nalezený a očištěný klacek, který jsem prohlásila za mnohem lepší a rovnější než ten, co mám doma, a vysvětlovala Janě teorii boje s ním. Náhodou, čistě náhodou (že by Síla? ;) ), se tam objevil můj bráška a jako expert házel i on do placu své rady. Jen tak mimochodem si zabavil jeden z našich náhradních klacků se kterým během tábora stihl hrát jak Papasekawai, tak i zdatně bojovat, tedy uštědřit mi jedinou, zato pořádnou ránu do prstíčku :( .
Další den jsme se s Janou přesunuly za naše velké stany tee-pee, kde jsme nebyly tak na očích a začaly se věnovat výcviku praktického souboje. Za chvíli se po tábořišti ozývaly rány jak naše bokeny (jak tomu San vznešeně říká) bušily o sebe. Musela jsem uznat, že se má kamarádka učila velice rychle a šlo jí to. Každopádně to byl styl boje naprosto jiný, než který má San - ta do mě buší hlava nehlava s neuvěřitelnou sílou a razancí. V zápalu boje jsme se však dostaly spoza stanů a celý tábor na nás měl nádherný výhled. Zvlášť u kuchyně se pohledem na nás skvěle bavila skupinka vedoucích s mojí matkou v čele. Ale co... Všcihni mě už tak mají za cvoka, který tohle dělá běžně, tak proč jim to neukázat live. Naši první praktickou lekci jsme o chvíli později ukončily z důvodu přílišného vedra (hromadně se šlo do rybníka) a kvůli Janiným otlučeným prstům. Zbytek dne jsem se jí z napuchlý prst omlouvala.
Pak už se bitky klackama rozšířily po táboře jako virová nákaza. Byli tací, kteří chodili s klackem i na záchod. Bratr na sebe vzal výuku elegantního protáčení a máchání mečem kolem sebe v různých kruzích, smyčkách apod., což byla disciplína u kluků velice oblíbená, jelikož tak mohli dobře ukázat jací jsou "machři". Já se snažila co nejmíň zmrzačit Janu a trpělivě jsem děckám vysvětlovala jakési základy. Všichni tři jsme jim pak čas od času předvedli nějaký ten souboj v našem podání. A já se tak poprvé ocitla v situaci, kdy na mě šli dva útočníci. (pozn. zmrzačila jsem je oba :) ) Někteří "žáci" se docela snažili a možná si i něco zapamatovali. Ale tábor byl docela krátký na pořádnou výuku. A navíc nám pořád do výcviku zasahovala táborová hra ve stylu Egypta, což mé žáky pouze rozptylovalo. :) Kdyby byl tématem třeba středověk, nebylo by to tak hrozné. Minimálně Jana se naučila s klackem dobře ohánět. Ehm... Chci říct, naučila se dobře bojovat s bokenem. No, a já s bratříčkem jsme si dost a dost procvičili své "umění" a k radosti tatínka si domů odvezli další klacky, přestože tvrdil, že v autě už není místo. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat