Cosi, nebo kdosi mě bolestivě tahal za nohu. Pokusila jsem se zaostřit zrak a vzpomenout si, kde to jsem. Nepodařilo se mi to. Kopla jsem tedy dotyčnou osobu, která s tím taháním za nohu přestala. Podle kovové rány a bolesti v noze jsem poznala, že to byl droid. Vysoukala jsem se zpod stolu, kde jsem dosud ležela na odporné špinavé a pocintané podlaze. Hlava mi třeštila, žaludek byl jako na vodě a v ústech odporná pachuť. Pane jo, takhle se zřídit. Posadila jsem se na židli vedle stolu. Pomalu se mi začalo vyjasňovat. Droid se přede mě přisunul s hrnečkem kávy. Položil ho na stůl a dál pokračoval v úklidu baru.Po chvíli se mi podařilo pomocí Síly zmírnit bolest hlavy, vypít trochu kávy, příšerně silné, a hlavně zkontrolovat, zda mám všechno. Tedy především svůj světelný meč. Můj mozeček začal pomalu pracovat. Začaly se mi vybavovat události včerejšího večera. Zpráva o smrti Mar - Tec, Sanina pochopitelně mizerná nálada, posléze i její víra v to, že přece jen žije a hlavně pár drinků na zapití žalu. Eh… Asi jich bylo víc než pár. Nicméně jsme to se San docela přehnaly. San… Kde je vlastně San?
„Hej, prosím tě…“ otočila jsem se na droida, který urovnával umyté sklenky. Vypadal, že mě vzal na vědomí. „Ta… Moje přítelkyně, co tu byla včera se mnou… Nevíš kam šla?“ vysoukala jsem ze sebe a pomalu se zvedla ze židle.
„Společnice mého pána?“ otázal se mě elektronický hlas. Pána? Jo, barman! Byl docela hezký, tedy rozhodně San tak připadal. „Ano.“ Kývla jsem. „Je mi líto, ale ještě se nevrátili.“ Odpověděl mi droid a dál pokračoval ve své činnosti. „A kam šli?“ zkusila jsem se zeptat, ačkoliv mi bylo jasné, že není důvod, aby to ten barman sděloval svému droidovi. „Bohužel mi to není známo.“ Fajn. Ušklíbla jsem se a vydala se ven.
Čerstvý vzduch mi trošku pročistil hlavu, i když to stále vypadalo, že se každou chvíli rozskočí. Zamířila jsem do doku. Předpokládala jsem, že San najdu v Passatteře. Nebo se tam dřív nebo později objeví. Passattera však zela prázdnotou a svinčík uvnitř nenapovídal, že by tam někdo byl od chvíle, kdy jsme ji opustily. Spolkla jsem prášek, abych se zbavila té odporné bolesti hlavy a rozhodla se pro meditaci. Nejlepší způsob jak se rychle dát dohromady.
To, co jsem viděla při meditaci se mi rozhodně nelíbilo. Po fyzické stránce mi už bylo dobře, po psychické to bylo horší. Začala jsem se o San opravdu bát. Zhltla jsem trochu jídla, oblékla si svou tuniku a rychle opustila loď. Věděla jsem, že se San nedočkám a naopak jsem pro ni musela sama. Nejdřív jsem se ale vydala k paláci promluvit si se Skywalkerem.
Dostat se do paláce přímo k samotnému Luku Skywalkerovi byl úkol pro vraha. Tisíckrát jsem musela opakovat kdo jsem a co chci. Koukali na mě jako na zjevení, ale zavolat mi ho, či mi říct kde je, to nechtěli. Za starých časů by stačilo vidět tuniku a meč a už by se mohli strhat. Bohužel, tyhle časy minuly. Nicméně nakonec se mi to, po několikerém ovlivňování myslí a díky tomu, že Luke vycítil mou přítomnost, podařilo.
„Síla s tebou, Andris, co se děje, že jsi sem zabloudila?“ přivítal mě Luke.
„Síla s tebou. Jde o San. Máš čas?“ Nenadšeně kývl. San neměl moc v oblibě. „Potřebuji pomoc. Je v nebezpečí. Má ji Boba Fett. Na ledové planetě. U vaší základny.“ Chrlila jsem na něj jednoduché věty a jako vždy pomalu zvyšovala hlas.
„Boba Fett?! Moment.“ Zarazil se a podezřívavě se na mě podíval.
Zhluboka jsem se nadechla. Má mě za blázna. V klidu, pomalu, tišeji. „Měla jsem vidění při meditaci. Nevím, jestli jsi něco takového zažil, jestli víš, co myslím… Viděla jsem ji, jak visí za nohy v ledu. Bylo to něco jako jeskyně, na nějaké ledové planetě, kde byly trosky budov. Vypadaly jako základny, stavěné Rebely. Ale to hlavní je, že tam byl Fett a mířil na ni. Byla jeho vězněm. Unesl ji.“
Sice to vypadalo, že chápe co říkám a uznává, že je to možné, ale přece protestoval. „Boba Fett je ale mrtvý. Na Tatooine přece…“
„Tak asi není!“ vykřikla jsem aniž bych chtěla a rozhodila při tom rukama. „Vím co jsem viděla. Jen chci vědět, jestli nějakou takovou planetu neznáš.“ Pokračovala jsem rozčileně a snažila se zklidnit. „Jestliže tam byla základna,tak… Kdysi jste přece na nějaké ledové planetě dostali od Impéria na…“ Spolkla jsem výraz, který jsem chtěla použít. „Ehm… Vás tam Impérium porazilo, ne?“
„Myslíš Hoth? Ale tam je skupina našich lidí. Tu základnu částečně obnovují. Kdyby zachytili přílet nějaké lodi, tak by nám o tom dali vědět. Andris, nechci zpochybňovat tvé umění Síly, ale… Nepřipadá mi reálné, že by to ten nájemný lovec přežil.“ Nehodlal připustit, že bych mohla mít vidění budoucnosti kde byl Fett.
„Ještě tam s ní přece přiletět nemusel, ne?“ odmlčela jsem se. To co vím mi stačí. Mám se tu s ním dohadovat a přesvědčovat ho, že mluvím pravdu? To nemá smysl. „Díky. Měj se…“ rozloučila jsem se, otočila se na podpatku a vyrazila zase zpátky k Passatteře. Byla jsem si jistá, že mám letět právě na Hoth. A Luke ať si myslí co chce. Nepotřebuji odsouhlasit své vidění a schválit mé nadání v Síle.
„Hej! Kam letíš? Počkej!“ křikl za mnou. Otočila jsem se.
„Chceš mi snad pomoc? Nebo bych měla vědět ještě něco o Hothu?“ neodpustila jsem si mírně kousavý tón.
„Poletím s tebou. Když neznáš počasí na Hothu, nikam se nedostaneš.“ Ušklíbla jsem se. Chce mě hlídat. Pochybuje o mém tvrzení. Počkala jsem tedy, až si vezme své věci a vydali jsme se zpět do doků.
Během cesty k Hothu jsem mu musela vyklopit všechno o našem posledním setkání s Bobou. O tom, jak jsme se opily v tom baru na Coruscantu i přesně vylíčit všechno, co jsem viděla při meditaci. Dosáhla jsem aspoň toho, že už se přestal tvářit tak nedůvěřivě.
Pouhý pohled na bělostnou zář planety stačil k tomu, aby mi byla zima. Jakožto teplomilnému člověku se mi tam dvakrát nechtělo, ale co bych neudělala pro kamarádku. Na základně nás zachytili svými radary. V kokpitu začal pípat komlink. Vysvětlování naší návštěvy jsem nechala na Lukovi. Rozhodně z něj měli větší respekt než ze mě. Byl v podstatě jejich nadřízeným.
Už hodnou chvíli jsem pozorovala skupinku mužů sedících se mnou u stolu jak se dohadují. Teprve před minutou si připustili možnost, že jim během sněhové bouře mohla uniknout loď a přistát na povrchu. Teď se zase přeli o to, jak nejrychleji a nejúčinněji najít San. Luke kamsi odešel a oni mi měli pomoci s pátráním po mé drahé přítelkyni. V praxi to vypadalo tak, že mě naprosto ignorovali a dohadovali se o nejlepším způsobu, jak ji najít. Přitom kdyby se mě zeptali, nebo by aspoň zmlkli, bylo by určení její polohy otázkou minuty, dvou. Proč bych ale plýtvala energií a snažila se je přeřvat? Vstala jsem od stolu a opustila místnost. Vytáhla jsem svou vysílačku. San se mi kupodivu ozvala. Ochotně mi předala přímo Bobu Fetta. Hovorem s ním jsem získala potřebný čas, abych přesně zjistila jejich polohu, nicméně jsem ho mírně naštvala. Chtěla jsem tedy vyrazit co nejdřív, aby díky mé hubatosti nepřišla San o život.
Po krátké diskusi s Lukem mi však bylo jasné, že pokud chci jeho svolení, na rychlý odchod mohu zapomenout. Trval na tom, že se mnou půjde ozbrojená jednotka. Nečekala jsem na to, až je svolá a vydala se vstříc ledovým pláním sama. Za pár minut jsem promrzlá na kost, se světelným mečem v ruce, stála před vchodem do jakési ledové jeskyně.
Vpadla jsem dovnitř. Okamžitě na mě mířily dvě hlavně blasterů. Jak Bobova, tak Sanina. Fajn. San mě opět ujistila, že se o sebe dokáže postarat. Do jisté míry. „Neruším?“ zeptala jsem se a aktivovala svůj světelný meč. "Doufám, že ne." Boba vystřelil. S mým mečem to nebyl problém. Bleskově jsem odrazila výboj. San nezaváhala a v tu chvíli vypálila. Bobův blaster spadl na zem a o vteřinku později byl v mé ruce. Boba vytáhl svůj arzenál a pálil. San s výkřikem "Zastřel ho!" padla k zemi. Já? Pálit? S tímhle?! Ani náhodou. Neumím to a co kdybych se trefila? "Tak s tímhle já opravdu střílet nebudu, milá San." Křikla jsem na ni, odhodila blastr a z náhlého popudu jsem mrštila svůj meč směrem k Bobovi. Žlutá záře však okamžitě zhasla a vzduchem letěl už jen kus kovu. Zapomněla jsem na pojistku. Meč se deaktivoval. Ozval se dutý kovový náraz. Boba se skácel k zemi. Hups!
"To bylo dobrý." Ohodnotila můj výkon San a já se prostě musela usmát. Trefila jsem se. "Já vím. Jsem geniální." Neodpustila jsem si.
Za mými zády jsem ucítila pohyb. Do jeskyně se vřítil Luke s partou ozbrojených vojáků.
"Dobrá práce. Jak vidím, jdeme pozdě. Přišel jsem snad o něco?" Optal se Luke jako by nic. Musela jsem se ušklíbnout. Nevěřil mi a jak je teď spokojený, že jsme to zvládli a jeho muži zatýkají vzpouzejícího se a cosi vykřikujícího Bobu. Ještě jsem prohodila pár slov s Lukem. San mezitím posbírala své věci, převážně zbraně a pak jsem jí konečně mohla věnovat svou pozornost. Radši jsem si jí neměla všímat a nechat ji umrznout v té jeskyni, jelikož mi okamžitě oznámila veselou zprávu tom, že nás čeká další dobrodružství.
Žádné komentáře:
Okomentovat