"Je mi to velice líto, San,“ řekl mi hologram Mishy tichým, přesto však poněkud neosobním hlasem. Její obraz se cukal a byl rušen častým šumem. Tato má známá kdysi pracovala pro Impérium. Po jeho pádu se zcela změnila. „Ale Mar-Tec je mrtvá.“V šoku jsem na ni hleděla. Tak proto mne zkonaktovala? Aby mi řekla něco takového?! „Cože? To ... to není možné ...“
Misha se kousla do rtu. „Zajal ji Boba Fett. Pravděpodobně proto, že mu nechtěla prozradit, kde se vy dvě nalézáte.“ To bylo logické, protože v posledních pár dnech jsme ho měli v patách. A já jsem ji nedávno kontaktovala a hodlala jsem ji navštívit. Scházela mi. „Zřejmě se mu podařilo zachytit tvé vysílání z Passattery a to ho zavedlo až k Mar-Tec.“
Zalapala jsem po dechu. „Takže zemřela kvůli mně a našemu přátelství?“
„To je nesmysl. Není to tvá vina,“ přesvědčovala mne Andris, ale nedokázala jsem jejím slovům věřit. Lhala mi, jen aby mne utěšila. Abych se netrápila. Vztekle jsem srazila ze stolu všechno, co se na něm nalézalo. Skleničky se roztříštily a jejich obsah se rozlil po podlaze. Všechny destičky s databázemi narazily do zdi a svezly se po ní na zem. Pohybem ruky jsem s pomocí Síly vypnula holografický přenašeč a hodila jej na hromadu mnou rozbitých věcí. Andris se mi znovu snažila vysvětlit, že tímhle nic nevyřešíme a ani nic z toho, co se stalo, už nijak nezměníme, ale já jsem na ni jako smyslů zbavená zařvala:
„Mar-Tec je mrtvá! Nic mi ji už nevrátí! A já jsem byla tak hloupá, že jsem ji Bobovi prozradila!“
Následující dny jsem se na to snažila nemyslet, ale spíš naopak. Andris chápala mou situaci, ale chovala se, jako by se nic nestalo. To mne na tom štvalo snad nejvíc. Stále jsem musela myslet na její slova, která o ní tehdy řekla na Endoru. Nebyla zrovna chvályhodná. Mar-Tec pro ni nic neznamenala, ale pro mně byla víc než jen někdo, kdo kdysi býval Jedi a dlouhou dobu i mou dobrou společnicí na toulkách vesmírem. Pořád jsem musela vzpomínat na všechno, co jsem s ní prožila.
A když jsme pak jako každý pátek zamířily do kantýny na Coruscantu, opila jsem se. Proč to nepřiznat. Už za tím účelem jsem tam šla. Zapomenout na všechno. Aspoň na malou chvíli. Andris se snažila se mnou držet krok. Ale na rovinu, ona toho nevydrží tolik jako já. Po několika skleničkách nejlepší corelliánské whisky už měla pomalu dost.
„Já to nechápu,“ zamumlala směrem ke mně a pokusila se spočítat prázdné skleničky, vyrovnané před ní na stole. Nedopočítala se, takže se zahihňala a podepřela si hlavu rukou, aby jí přestala padat na stůl. „Prostě to nechápu. Vypila jsem toho už tolik a ještě to se mnou vůbec nic nedělá!“ sdělila mi, spadla pod stůl a usnula jako špalek.
Znechuceně jsem vstala a přesunula se k baru. Pupkatý postarší barman si trpělivě vyslechl celý můj příběh, který jsem mu vylíčila v několika větách, a který mi poté dolil nápoj ve skleničce. Pak se ke mně naklonil a tlumeným hlasem mi oznámil: „V tom případě jste San d´Ark, nemýlím se? Tady můj kolega říkal, že se to objevíte. Hej, mladej, pojď sem. Tak ji tady máš. Jo ... a dlužím ti padesátku.“ Ohlédl se na mně. „Vsadil jsem se totiž s ním, že se tu ani neobjevíte.“
Zmateně jsem sledovala sympatického mladého muže, který se ke mně otočil a na tváři se mu objevil udivený, ale potěšený výraz. Mohlo mu být maximálně dvacet let, měl delší světlé vlasy a vcelku hezké oči. Usmál se a podal mi ruku: „Jmenuji se Kian Collen. Moc mne těší. Je to pro mne nevýslovná čest setkat se s vámi, slečno d´Ark!“ Posadil se ke mně. Lehce jsem se na své stoličce od něj odsunula. Byl příliš blízko. „Slyšel jsem toho o vás tolik! Velice vás obdivuji! Jste mým velkým vzorem! A tak pro mne nebyl problém zjistit, že sem chodíte poměrně často - a následovně vyčkat, až sem přijdete, abych s vámi mohl mluvit.“
„K věci,“ vyzvala jsem jej nervózně. Ten „fanoušek“ se mi ani trochu nezamlouval.
„Doslechl jsem se o té strašné události s Mar-Tec,“ odvětil Kian. Prudce jsem vzhlédla od skleničky s whisky. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, dodal: „Ale neptejte se mně jak, prosím. Nicméně, sledoval jsem Bobu Fetta a zjistil, že by vaše přítelkyně přece jen mohla být živá a zdravá ...“
„Cože?!“ skočila jsem mu do řeči.
Pousmál se. „Přesně tak. Mohl bych vás tam dovést. Máte tu loď?“
Zachmuřila jsem se. „Je to mimo tuhle planetu? Ale Andris ...“ Otočila jsem se ke stolu, pod nímž spokojeně podřimovala má společnice a usmívala se ze sna. Nadzvedla jsem obočí. Kdybychom se moc nezdržovali, mohli bychom se vrátit do té doby, než se Andris vyspí a vystřízliví. „Tak dobře. Jdeme.“
Kian se rozzářil. „Nemohu tomu uvěřit. Poletím s vámi, na vaší fantastické lodi Passatteře 2, jejíž plány znám div ne nazpaměť, s dívkou, které po celé galaxii neřekne nikdo jinak než Ztracená existence -“ Rozzuřeně jsem na něj namířila svým blasterem a zasyčela, že mi nikdo, a to ani on, nebude říkat ztracená existence. Polkl a hodlal dokončit větu: „- na planetu Ambrii a -“
Znovu jsem zarazila tok jeho nadšeně vychrlených slov: „Říkáš na Ambrii? Uvědomuješ si, že tam žili - nebo snad ještě žijí - tvorové jména Hssiss? Velice nebezpečné obludy používající temnou stranu Síly ke své obraně?“ Kian dychtivě přikývl. „Oukej. Možná se mi tam dokonce bude líbit,“ ušklíbla jsem se.
Došli jsme k dokům u přistávací plochy, kde byla i má loď. Kian celou dobu nezavřel ústa. Byl tak rozrušený, že mlel, co ho napadlo, a mne jen děsilo, kolik toho o mně ví. Jen jsem se modlila, aby nám cesta na Ambrii netrvala nijak dlouho, abych s ním byla co nejméně. Na malou destičku jsem vyťukala kód a doufala, že se dok otevře, ale nestalo se tak. Pohlédla jsem na Kiana, který mne pozoroval, jako bych měla předvést nějaké kouzlo.
„Pro tohle mám jen tři vysvětlení. Buď jsem tak opilá, že se nedokáži strefit na ta správná čísla, nebo jsem tak opilá, že nejsem u správného doku, a nebo jsem natolik střízlivá, abych mohla konstatovat, že nám někdo změnil kód,“ pronesla jsem vážně, napila se z láhve vodky, kterou jsem si z baru nesla s sebou a pokrčila rameny. „Ale nevím, který z těchhle tipů je správný.“ Odmlčela jsem se. Náhle mne cosi napadlo. Přejel mi mráz po zádech. „Kiane, ty jsi byl teď někdy v blízké době na Ambrii?“
„Jo,“ přitakal mladík. „Dokonce dnes dopoledne.“
Zamračila jsem se. Začala jsem pociťovat cosi zatraceně nebezpečného. A zatraceně blízkého. „A nemohl tě nikdo sledovat až sem ...?“ zeptala jsem se ho tvrdě. Kian zamrkal a zavrtěl hlavou, že ne. Pak se ale zamysel a vydechl, jestli náhodou nemám na mysli Bobu. „Možná ne přímo Fetta osobně, ale možná nějací jeho poskokové -“
V tu chvíli jsem zaslechla výstřel a Kian padl k zemi. Vykřikla jsem, odhodila láhev, popadla Kiana a odtáhla ho za roh. Došla jsem k závěru, že Kian pravděpodobně bez pomoci zemře, jak jsem stihla posoudit z vážnosti jeho zranění. Tasila jsem blastery a vykoukla opatrně zpoza našeho provizorního úkrytu. Kian zakašlal a na rtech se mu objevila krev. „Moc mne to mrzí, slečno d´Ark,“ zamumlal nesrozumitelně. „Dovedl .... dovedl jsem ho až ... až sem ... k vám ...“
„Tiše,“ sykla jsem na něj a snažila se zjistit, kde se Boba Fett ukrývá. Nikde jsem jej však neviděla. Kolem ucha mi prolétla střela a já se jen tak tak stihla stáhnout. Vzápětí jsem si vynadala, že jsem tak hloupá, že jsem se málem nechala takhle blbě zabít, a byla jsem ráda, že Boba nepatří právě mezi ostřelovače. Nebo mne spíš neviděl a střílel naslepo. Tím to bude. Ještě neví, kde jsme. S tím už se dá něco dělat.
Kian se znovu přihlásil o slovo: „Mohlo mne to napadnout ...“ zaslechla jsem jeho zastřený hlas. Krátce jsem na něj pohlédla. „Ale ... ale žádnou ... loď jsem ... neviděl ... ani Slave I. ... omlouvám se vám ... slečno d´Ark ...“ Položila jsem mu prst na rty. Asi toto gesto nepochopil, protože vydechl: „Odpustíte ... mi to ...?“
Pohlédla jsem na něj. „Ano, tohle ti odpouštím, ale nikdy ti neodpustím, že pořád žvaníš! Snaž se být o něco tišší! Jen tak může Boba zjistit naši pozici -“ Na hlavě jsem ucítila chladné ústí blasterové pušky. Vzhlédla jsem a přesvědčila se na vlastní oči, že mám tu čest setkat se po dlouhé době s tím nájemným vrahem. „- a že ji tak také zjistil,“ doplnila jsem a vstala.
„Při Impériu, není tohle slečna d´Ark?“ zasyčel Boba Fett a v dalším momentě mne silně praštil pažbou své pušky do obličeje. Padla jsem na zem a měla možnost si zblízka prohlédnout špinavou zem, po které se rozlévala Kianova krev. Téhle šance jsem však nevyužila - radši jsem ztratila vědomí.
Otevřela jsem prudce oči a zahleděla se na Bobu Fetta, který sundal z přenosného vařiče konvici s vroucí vodou a nalil si jí do hrníčku s kávou. Pak jsem si teprve uvědomila, že visím za nohy z ledové masy. Vyděsila jsem se. Ještě aby ne. Co si jako poslední pamatuji je to, že jsem byla s Andris v baru. Zapíjely jsme tam smutek. Opustil mě někdo příliš drahý na to, abych to dokázala snést střízlivá. Mar-Tec. Její smrt mne hluboce zasáhla. Byla mi příliš drahá. V poslední době jsme si sice příliš nerozuměly, a ještě se náš vztah zhoršil oním incidentem na Endoru, ale stejně pro mně mnoho znamenala. A pak jsem šla někam s tím barmanem ... jak se jen jmenoval ... že by Kain ...? Ne, to ne ... Kian, ano. A Andris zůstala ... Andris! Kde vlastně zůstala Andris?! Rozhlédla jsem se. Jediné, čeho jsem si všimla, byla hromádka mé výstroje, ležící kousek od toho nájemného lovce lidí.
Ten se právě napil kouřícího šálku. Závistivě jsem jej pozorovala. Vzhledem k tomu, že jsme se právě nalézali na Hothu, čili na té nejstudenější planetě celé galaxie, se nebylo čemu divit. Pak mi však došlo, že jsem hlavou dolů, takže by se mi docela špatně pilo - a tak jsem neochotně zahnala myšlenky na ten horký mok, který by mi vlil do prochladlého těla trochu tepla. Kromě toho, zatraceně mně bolela hlava a třeštila, jako by mi v ní někdo odpálil malý tepelný detonátor. To mám z toho pití ...?
„Smím se zeptat, jak jsem se dostala do téhle šlamastyky?“ ozvala jsem se. Na nic jsem si prostě nevzpomínala. Boba Fett neodpověděl, protože si vzal do rukou noviny Naše Impérium, kde na hlavní stránce byl velký nápis Impérium pokořeno a o něco menší „WANTED Luke Skywalker“. Když jsem se trochu naklonila, zjistila jsem, že je Boba začtený do článku Jabba the Hutt - lepší být bohatý a mrtvý než chudý a živý. Trochu starší výtisk, pomyslela jsem si.
Znovu jsem zacukala nohama a z kapsy mi vypadl malý zapalovač. Kdysi jsem ho dostala od Hana Sola jako dárek za to, že jsem mu zachránila život. „Nic jiného u sebe teď nemám,“ usmál se na mně tehdy Han. „Tohle budeš mít u sebe v zástavě do doby, než ti život zachráním zase já, na oplátku. Abych splatil svůj dluh. Ale pak mi ho budeš muset vrátit.“ Jeho slova si pamatuji dodnes. Nenápadně jsem se otočila k Bobovi. Nevšiml si toho.
Boba otočil další list novin a ohlédl se ke mně. „Ticho.“
„Jak mám být ticho, když ani nevím, proč tu visím?“ obořila jsem se na něj, ačkoliv jsem nebyla právě v pozici, kdy bych si mohla na někoho vyskakovat. Všechno ve mně vřelo.
Boba nadzvedl helmu, usrkl kafe a sykl. Spálil si ústa. Pobavilo mne to. „Abych to zkrátil. Potřebuji tě mít u ledu. A karbonit bohužel došel.“ Nadzvedla jsem obočí. „Kromě toho, Oblačné město je trochu z ruky a navíc patří zase tomu náfukovi Carlissianovi.“ Odmlčel se a znovu se napil čerstvě připraveného nápoje. „A chci přilákat Andris.“
Ušklíbla jsem se. „To jsi mohl říct rovnou.“ Snažila jsem se ze všech sil dosáhnout na zapalovač, abych se mohla osvobodit, jenže byl příliš daleko a než jsem stihla použít Sílu, zaslechla jsem tichou melodii. I Boba sebou trhnul, jakmile se v úzkých prostorách jeskyně ozval digitálně upravný Imperial March. Hmátla jsem za opasek a vytáhla na světlo malou vysílačku. Boba na mně okamžitě zamířil blasterem. „Prosím?“ vyhrkla jsem rychle, tedy dříve, než by mně stihnul ten námezdní lovec odprásknout. Chvíli jsem poslouchala a potom natáhla ruku s vysílačkou k Bobovi: „To je pro tebe.“
Boba zmateně přijal vysílačku a přiložil si ji k uchu. „Hm?“
Ke své úlevě jsem zaslechla Andrisin hlas. Přenos byl sice trochu rušený šumem a vzdáleným praskáním, ale přesto jsem jí rozuměla, jak mu říká cosi v tom smyslu, že doufá, že s mým mučením nezačal bez ní. Zamračila jsem se. To je celá ona. Cynička. Poznámka o házené s detonátorem mne však poměrně pobavila. Moc dobře si pamatuji, jak „přestřelka“ s ním tehdy na Dagobahu dopadla!
Nájemný lovec se mi však pobavený nezdál. Rozčileně vysílačku deaktivoval a hodil ji po mně. Jen těsně prolétla kolem mého nosu. Hlasitě jsem si oddychla. „Tvá dementní kamarádka je už tady,“ oznámil mi zavrčením. „Trvalo jí to. Konečně bude pomsta moje,“ zasnil se. „Konečně ten Jedi pozná, co jsem zač.“
Ušklíbla jsem se. „Ona je Jedi?“ Boba mi však už nevěnoval ani pohled, takže jsem se snažila opět dosáhnout na zapalovač. Byl tak daleko ... soustředila jsem se a použila Sílu. Jako by ožil a sám mi skočil do natažené ruky. Vyšvihla jsem se vzhůru a dychtivě jím škrtla. Plamínek se ovšem neobjevil. „Shit,“ zamumlala jsem a znovu jsem se pokusila rozdmýchat ohýnek. To se mi sice podařilo, ale při rozpouštění ledu u své nohy mi plamínek ladně přeskočil ze zapalovače na kalhoty a ty začaly hořet. „Shiiiiiit!“ zasyčela jsem, ale to už byl led natolik roztátý, že jsem spadla na zem a snažila se uhasit oheň, stravující můj oděv.
Boba Fett rychle vstal a zamířil na mne blasterem. „Ani hnout!“ doporučil mi chladně.
Nejsem typ, co poslouchá psychopatické vrahy se zbraní v ruce, a klidně čeká, až ho ten odbouchne. Radši jsem se rozhodla jednat, takže jsem se odkulila až k hromádce s mou výstrojí a ještě v kleče jsem na něj otočila ústí svého blasteru. „Nápodobně.“ - A s tím jsem ještě aktivovala malý granát. Sladce jsem se na Bobu usmála.
Náhle do jeskyně vpadla Andris. To bylo tak nečekané, že jsem zacílila na ni, ne na Bobu. On udělal totéž a rázem jsme ji na mušce měli oba. Asi si to neuvědomila, protože se zazubila a zeptala se: „Neruším?“ Potom varovně pozvedla svůj právě aktivovaný meč (nevím, proč tak ráda používá tuhle zastaralou zbraň někdejších rytířů Jedi, ale na tom snad tolik nezáleží) a dodala: „Doufám, že ne.“
Pak se stalo spousta věcí v jednom okamžiku. Boba na Andris vypálil, ale jí se podařilo jeho střelu odrazit svým mečem elegantním protočením jeho čepele. Já jsem mu vystřelila blaster z ruky, aby nás už dále nemohl ohrožovat, ale on byl na tuhle situaci evidentně připraven - jako mávnutím kouzelné hůlky Harryho Pottera se mu v ruce objevil celý arzenál zbraní, kterými na nás začal střílet. Vrhla jsem se k zemi a teprve teď zjistila, že si Andris pomocí Síly přitáhla jeho blaster k sobě.
„Zastřel ho!“ křikla jsem na ni.
Andris uskočila stranou a znechuceně odhodila Bobovu zbraň stranou. „Tak tímhle já střílet rozhodně nebudu, milá San.“ Měla jsem chuť na ni zařvat, že to se svým odporem k laserovým zbraním už ale opravdu přehání, když tu Andris udělala něco tak jednoduchého, a přece tak účinného. Jednoduše mrštila světelný meč po Bobovi. Nevím, zda to byl úmysl, ale meč se ještě v letu deaktivoval a praštil Bobu do helmy. Ten padl k zemi jako podťatý. Usmála jsem se. „To bylo dobrý.“
Mou přítelkyni to samozřejmě nepřekvapilo a suverénně odvětila: „Já vím. Jsem geniální.“
Dříve, než jsem však bohužel měla možnost jít Bobu Fetta zabít ... ehm, tedy zlikvidovat jednou provždy, do jeskyně vběhla skupinka po zuby ozbrojených mužů, které jsem okamžitě odhadla jako vojáky Nové republiky, v jejichž čele nestál nikdo jiný než samotný Luke Skywalker, tedy ten člověk, jenž zničil Hvězdu smrti. Tuhle milou povinnost jsem si vždycky přála odbýt já. Zamračila jsem se na něj a ohlédla se s tázavým výrazem k Andris.
„Dobrá práce,“ uznal světlovlasý Mistr Jedi a pousmál se. „Jak vidím, jdeme trochu pozdě. Přišel jsem snad o něco?“ S tím nařídil svým mužům: „Zajměte ho.“ To už bylo trochu příliš. Přijde si sem, až když je po všem, a drze si slízne smetanu! Nadechla jsem se k odpovědi, ale přerušil mě hlas Boby Fetta:
„Já se vrátím. A se mnou nepřijde zákon, ale armáda klonů!“ procedil drsně, ale to už jej jednotka poslušně odváděla z našeho dohledu.
Zatím, co Andris hovořila s Lukem, doplnila jsem zbraně do pouzder a za opasek. Pak, když se na mně Andris konečně otočila, pokusila jsem se o úsměv a věcně jí oznámila: „Doufám, že má loď není daleko. Protože nevím, jak ty, ale já musím letět na Ambrii. Stále totiž existuje možnost, že Mar-Tec žije. Jdeš se mnou?“
„Jasně, jdu ...“ začala Andris, pak se ale zarazila a zamyslela. „Na Ambrii?“ podivila se poté, patrně když si vzpoměla, čím je tahle malá, zbytečná planeta proslavená. „A uvědomuješ si, že tam žili - nebo snad ještě žijí - tvorové jména Hssiss? Velice nebezpečné obludy používající temnou stranu Síly ke své obraně?“
Přikývla jsem a úsměv se mi na tváři nyní objevil naprosto nenuceně. „Přesně tak. Možná se mi tam dokonce bude líbit ...“
Žádné komentáře:
Okomentovat