Vystoupila jsem do kokpitu Passattery. Podle mých informací, nebo spíš toho mála, co jsem o cestování hyperprostorem věděla a co mi řekla San, jsme už měly dorazit na místo. Jakmile jsem však průzorem pohlédla ven, zalapala jsem po dechu. To mi snad dělá naschvál! Hned na první pohled mi bylo jasné, že planeta, u které se naše loď vynořila, rozhodně není Yavin.
"Co… Co to je?!" obrátila jsem se zmateně na San.
"Yavin asi ne…" Jen pokrčila rameny a přepnula několik tlačítek.
"To mi snad děláš naschvál…" povzdechla jsem si. Nemělo smysl na ni křičet. Nepomohlo by to, jen by se s ní nedalo vydržet a naschvál to možná ani udělat nechtěla. Popravdě, Saniným pilotním schopnostem moc nedůvěřuji. Snad ani jednou jsem s ní nezažila normální přistání a ani by mě moc nepřekvapilo, kdybychom se někdy vynořily z hyperprostoru a rovnou to picly do nějaké hvězdy či asteroidu. A ještě když nás měla dopravit na planetu, kde se to jen hemží Jedii. Takovou planetou Yavin se svou Akademií bezesporu je a San opravdu nadšená nebyla, když jsem jí řekla, že se tam poletíme podívat.
Nicméně než jsem se probrala ze svého zamyšlení, už jsem neviděla ani planetu, ani hvězdy. Už jsme znovu letěly hyperprostorem. A snad konečně na Yavin. Až do přistání jsem zůstala v kokpitu. San mi vysvětlila, že omylem, kvůli chybným výpočtům, doletěla na Dathomir. Samozřejmě, že jsem si neodpustila poznámky na její létání a umění vypočítat přestup na hyperrychlost. Hned se mi tak zlepšila nálada. V zápětí jsem musela uznat, že tentokrát se jí alespoň to přistání povedlo. I tak však pro mě bylo jako tradičně nenormální. Hned po vykročení na rampu jsem si totiž záhadným způsobem přišlápla plášť a už jsem letěla. Na půdu Yavinské akademie Jediů jsem se vřítila v elegantních kotoulech, sudech a saltech a nástup jsem završila úžasným zaduněním zapříčiněným mým rozplesknutím na podlaze přistávací plochy.
Ještě než jsem se stihla sesbírat, přihrnulo se ke mně jakési stvoření a s nadšením mě oblizovalo a málem zašláplo. Se smíchem, víceméně už takovým tím histerickým, ze zoufalství, jsem se zvedla a přivítala se s Lukem. Má nálada pak nezadržitelně klesala úměrně s tím, kolik učeben, výcvikových hal a meditačních místností jsem prošla. Luke byl očividně neuvěřitelně hrdý na to, co tu zbudoval a nadšeně mi to vše ukazoval. Snažila jsem se tvářit potěšeně a nevím, jak dlouho bych to vydržela, kdyby San nepřerušila Lukův zanícený monolog požadavkem na návštěvu ubikací určených pro nás dvě.
S úlevou jsem sebou praštila na postel a byla i docela ráda, že se San nejsem v jednom pokoji. Poslední co jsem potřebovala, bylo poslouchat její výčitky, že jsem ji zatáhla zrovna sem, na místo pro ni tak nudné. I když ani já jsem se tu dvakrát nepobavila.
***
Druhý den jsem s nadšením zjistila, že Luke je kdesi v tahu a úlohy průvodce se zmocnila jeho sestra Leia. San se i tak poděla kdoví kam a já se poměrně v klidu mohla připravit na přednášku, kterou jsem slíbila Lukovi. Před tím jsem se však ještě setkala s Tom - Miem, mým mladším bratrem. (Dlouhá léta jsem si myslela, že ho zabili spolu s mými rodiči a nedávno jsem s radostí zjistila, že je naživu a studuje zde.)
Přednáška… O čem bych asi já mohla přednášet, aby to pro Yavinské padawany mělo smysl? Měla jsem jen jednoho Mistra, který mě učil podle zvyků Řádu rytířů Jedi z dob Staré republiky a nejmíň milionkrát mi vyprávěl o Radě a Chrámu na Coruscantu. A právě se znalostmi od svého Mistra jsem se s nimi měla podělit. Lukovi očividně nevadilo mé tvrzení, že jsem se setkala pouze s Yodou a Kenobi (tedy s těmi, které on sám velice dobře znal), a že rozhodně nejsem ten typ, který by tehdejší Radu, s Yodou a jakýmsi Mecem Windu v čele, poslouchal. A stát před spoustou lidí v různém věku, kteří mě se zájmem poslouchali, a mluvit o něčem, co jsem sama ani nepoznala, nebylo nic příjemného. Víckrát už Lukovi nic podobného neslíbím.
Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Takže v půlce přednášky se nečekaně objevila Leia a vypadala hodně rozrušeně. Necítila jsem se moc dobře, ale pokládala jsem to spíš za projev nervozity, než za nějaké nesrovnalosti v Síle, či signál, že se něco děje. Ale dělo se. Odešla jsem s Leiou stranou a v zápětí jsem se dozvěděla, že ve výcvikové hale číslo 8 nalezli mrtvá těla dvou padawanů. A co hůř - byli zabiti světelným mečem. Okamžitě jsem rozpustila přednášku a všechny bez výjimky poslala zpět do svých pokojů. Poznali, že se něco děje a některým se moc nechtělo. Hlavně Donovi a mému bratříčkovi. Ten první, i když nerad, uposlechl. Ale Tom - Mie se nehodlal nechat jen tak odbýt. Nechápala jsem, kde bere ten elán a chtivost do boje. Kdyby nebyl ještě padawanem, a hlavně mým bratrem, rozhodně ráda bych ho měla po boku, ale bylo to pro něj momentálně až moc nebezpečné.
S Leiou, skupinou vojáků a asi dvou starších padawanů s téměř dokončeným výcvikem jsme se vydali k oné hale. Neměla jsem se tam však vůbec dostat. V jedné z výcvikových místností, kterou jsme samozřejmě museli projít jsem ucítila hrozící nebezpečí. Prásk! Tak tak jsem stačila smést Leiu k zemi, aby ji výstřel nezasáhl. Bleskově jsem aktivovala meč. Oba padawani mě napodobili a vojáci se i s Leiou kryli kde se dalo. Ocitli jsme se pod slušnou palbou. Byli jsme v pasti.
Proklínala jsem uzpůsobení téhle místnosti. Spousta stromů, keřů, neproniknutelná jungle. Ani jsme nevěděli, kdo střílí. Rozhodla jsem se je najít. Zapadla jsem do změti rostlin a deaktivovala svůj meč. Pomalu jsem se plížila do zad útočníků. Ačkoliv to nebylo moc čestné, první tři se nestihli ani úplně otočit, než jsem je máchnutím meče 
uzemnila navždy. Byli to chlápci v jakýchsi tmavých uniformách. Trošku připomínali ty imperiální, ale nevypadali, že by byli něco víc, než někým najatí žoldáci. Prodírala jsem se junglí a zrovna jsem přemýšlela nad tím, jestli jsme se nějakým nedopatřením nedostali úplně ven z akademie do pravé jungle, když se přede mnou objevila zeď. Nebyla jsem sama, kdo dostal ten úžasný nápad pachtit se křovím. Přikrčila jsem se a pozorovala muže jdoucího podél zdi. Byl celý v černém, v ruce blaster, tmavé vlasy, ale do obličeje jsem mu neviděla. Ve chvíli, kdy jsem se na něj hodlala vrhnout, se otočil. Aktivovala jsem meč a v rámci možností jsem se k němu rozběhla. Na nic nečekal a dal se na úprk. Aspoň někdo má respekt z Jediů, ale… Běh nepatří mezi mé hobby. A vůbec ne překážkový běh junglí. Ale nedalo se nic dělat. Honila jsem se za ním chodbami do dalších a dalších místností, které naštěstí byly převážně pouštního charakteru, takže se tam nemohl schovat. Až na jednu. Našel si tam krásnou písčitou hromadu.
Vběhla jsem do místnosti a přivítala mě salva z jeho blasteru. Málem jsem rozpleskla v písku, jak jsem se reflexivně otočila a zdrhala zpět za dveře. Uvědomila jsem si svou blbost. Stačí přece aktivovat meč! Na druhý pokus jsem vyběhla ze dveří, odrazila několik jeho výstřelů a saltem se přemístila za hromadu a tedy i za něj. Udiveně se otočil a pálil. Střely se odrážely od mé žluté čepele, ale on měl neuvěřitelnou kliku. Žádná ho netrefila. Sklouzl z hromady a pokusil se kolem mě proklouznout a utéct. Poznala jsem jeho úmysl. Čepel mého meče mu projela břichem a už nepadl jediný výstřel. Jen jeho mrtvé tělo se sesulo k zemi.
To je zase den… Povzdechla jsem si v duchu, deaktivovala meč a vracela se k místům, kde jsem zanechala Leiu a ostatní. Buď to bylo mým mizerným orientačním smyslem, nebo mou Silou a neblahým tušením, dostala jsem se k hale č.8, odkud se ozývaly zvuky. A já pocítila něco, co jsem myslela, že už nikdy nepocítím. Přítomnost Sunshine D'Ark. Vběhla jsem dovnitř a spatřila to nejhorší, co jsem spatřit mohla - ji v souboji s mým bráškou. A její čepel, která právě mého bratra probodla! Dostala jsem neuvěřitelný vztek. Nikdy jsem ji neměla ráda, ale teď jsem byla skoro nepříčetná. Aktivovala jsem světelný meč.
Já byla naštvaná na ni a Sunshine na mě. Muž, kterého jsem odpravila před chvílí byl totiž její zakázkou. A ona přišla o prachy. Jediná to věc, na které téhle odporné nájemné lovkyni záleží. Pustily jsme se do sebe. Vzduchem se míhaly naše světelné meče a já nic jiného nevnímala. Jenom ji a její odporně rudě zářící meč. Ani jsem si nevšimla jak, ocitly jsme se na přistávací ploše. V zápalu boje jsem si uvědomila pouze to, že ji v žádném případě nesmím pustit k lodi. Ale právě o tohle Sunshine šlo - dostat se odsud.
Ve své přednášce jsem mluvila o soubojích Jediů a Sithů, soubojích čestných a čistých. Sunshine se za Sitha sice považovat dala, ne však za Sitha bojujícího čistě či snad čestně. Co chvíli mi uštědřila kopanec, ránu pěstí nebo loktem. Bojovala jsem tedy podobně. A jedním takovým hezkým kopem jsem jí vyrazila z ruky meč. Někomu jako Sunshine to ale příliš nevadí. Radostí nad svým úspěchem jsem se vteřinku nesoustředila a už jsem s heknutím skončila na zemi. Upustila jsem meč. Tak tak jsem vyskočila na nohy a ušla tak nehezkému kopanci od ní. Boj okamžitě dostal jiný rozměr. Škrábaly jsme se, mlátily, zkrátka bušily jsme do sebe jak se dalo. Sunshine však byla tou, která byla víc zvyklá. A tak jsem brzy dostala takovou prdu do nosu, že se mi zatmělo před očima opět jsem měla tu čest pozorovat podlahu přistávací rampy z blízka. Než jsem se znovu vyhrabala na nohy, Sunshine už byla v lodi. Mohla jsem se už jen naštvaně dívat na to, jak odlétá.
Tom - Mieho jsem už v hale nenašla. Ani ta ostatní těla. Se zoufalým přáním, aby to nějakým zázrakem přežil jsem se vydala na ošetřovnu. K mé radosti byl naživu. Na rozdíl od jeho kamaráda Duchieho, který tolik štěstí neměl. Po dlouhé době jsem se tam setkala se San. Nepochybně o své sestře věděla a tvářila se všelijak. Nedělala jsem si iluze o tom, že by v tom všem neměla prsty i ona. Padawan Don se na ni dokonce vrhl. Snažila jsem se mu objasnit rozdíl mezi San a Sunshine, ale nemyslím si, že z toho byl nějak moudrý. Obě jsou prakticky stejné, až na to, že San se aspoň někdy snaží chovat čestně. I když tak trochu pochybuji o tom, že ji smrt těch padawanů mrzí a že mi řekla všechno, co věděla o přítomnosti své sestry.
Žádné komentáře:
Okomentovat