Mise Naboo - z pohledu San

Mise jako taková začala v sobotu 28. března přibližně kolem 1,00 pm, i když jsem se na ní s Andris domlouvaly už v pátek, den předtím, při jízdě vlakem. Slovo dalo slovo a rozhodly jsme se, že pojedeme na kolech. Namítala jsem sice. že ač vyjedeme z našich rodných Slavonic kamkoliv, pokaždé je to do kopce, ale zároveň je fakt, že všude kolem našeho malého městečka jsou husté lesy - přímo ideální na bližší prozkoumání!
A jak jsme si řekly - přesně na čas stála Andris se svým typickým úsměvem u dveří našeho domu a u branky stálo její kolo. Pravda, mírně nás zdrželo to, že jsem ještě nebyla zcela připravená, a že se Andris ještě vracela pro fotoaparát, ale potom už jsme nasedly na své bicykly a vyrazily. Pravda, ještě chvíli jsem se obávala, zda jsem náhodou jízdu na kole přes zimu nezapomněla, ale poté, co jsem se při otočce bravurně vyhnula nedaleko stojícímu autu (tak o deset centimetrů ;)) ), ujistila jsem sama sebe, že se tohle vskutku nezapomíná, a mohly jsme klidně pokračovat v cestě.
Vyrazily jsme směrem k Jemnici, nedaleké "metropoli", ovšem po pár minutách cesty (samozřejmě do kopce) jsme odbočily na vedlejší lesní cestu. Konečně jsem pochopila význam slova "horské kolo". Cestička to byla značně bahnitá a naše kola hrůzostrašně poskakovala po kořenech stromů a výmolech po traktoru, ale nenechaly jsme se zastrašit a dojely jsme na místo, o kterém jsem Andris vytrvale tvrdila, že je to pěkný palouček, jako stvořený pro trénink boje.
Jeho plochu teď zakrývala ošklivá bažina.
Ale co, řekla jsem si, a zatím, co Andris začala zápolit s foťákem, vyrazila jsem zkoumat bažinu. Přeskakovala jsem z trsu trávy na trs a dostala se skoro do poloviny nestabilní bažiny suchou nohou, když tu jsem si všimla, že na zemi lezou hnusní pavouci. Ničeho jiného se tolik nebojím jako pavouků. Z hrdla se mi vydral výkřik plný nefalšované paniky a úprkem jsem se vracela zpátky na pevnou souš, kam se na mně - snad - ty osminohé obludy nemohly dostat.
Mrkla jsem po Andris, bavící se mou hrůzou. Pak mi vítězně oznámila, že se foťák pravděpodobně zasekl. To nám to zase pěkně začíná! Andris se temně mračila a co chvíli do neposlušného aparátu uhodila. Radši jsme si na to sedly. Andris, samozřejmě, ta musí mít vždycky něco speciálního, se posadila do louže. A najednou ji to napadlo: "Asi se kousl film. Musím ten foťák otevřít." Nemohla jsem se dívat na to, jak nejdříve ze svého fotoaparátu vytáhla baterky a posléze dokonce vyjmula i film. Já, člověk, který se učí na škole pracovat s negativním fotografickým materiálem jako se svátostí a v náležité tmě, aby náhodou nedošlo k osvícení filmu, jsem jen tiše zaúpěla. Ale Andris pravděpodobně věděla, co dělá, protože několikrát trhla s filmem, div ho nevymotala z krabičky ještě více, a potom, s výrazem, který se nedal vyložit jinak než "nechte to na mně, protože já jsem Andris a kdo je víc?", zaklapla foťák, znovu do něj uložila baterky a spokojeně naslouchala, jak se film poslušně začal navíjet. "Co jsem říkala?" usmála se na mně.
"No jo, měla jsi pravdu. Jsi prostě geniální," uznala jsem. Andris se zazubila a ujistila mne, že si toho je vědoma.
Udělaly jsme pár dokumentárních fotek a shodly se na tom, že tohle místo je už dále nepoužitelné, takže jsme znovu naskočily na kola a kousek popojely. Ocitly jsme se na kraji lesa, z něhož se dalo jít na tři směry - do lesa, na pole, nebo k malému jezírku. Zde jsme nechaly kola. Já jsem své kolo důmyslně maskovala do lesní školky a zadní kolo jsem ještě skryla větví, kterou jsem objevila nedaleko. Poodstoupila jsem a pochválila své dílo: "Perfektní." Andris sice nad mým "maskováním" jen vrtěla hlavou, ale ona nemá pochopení pro bezpečnostní opatření v terénu. Jen postavila své kolo ke stromu a nechala ho tam být. No jo, lehkomyslný Jedi! Já jsem ještě fikaně ukryla svůj batoh za malý smrček. I když pravda - ona je možná lehkomyslný Jedi, ale já jsem dozajista cvok :)).
Nakonec jsme si řekly, že půjdeme k jezírku, na jehož břehu stál keř, ze kterého by se dal použít klacek jako provizorní meč, protože ty, co se nám nabízely v lese, byly vesměs ztrouchnivělé. Jenže - od keře nás dělil potůček. To mi - a jistě i vám - značně připomnělo misi Dagobah. Nepopírám to, podobnost je tu jasně patrná, i když dostat se na druhou stranu se mi tentokrát nepodařilo. Rozhodly jsme se tedy to obejít. I to se však ukázalo jako problém - v nejbližších metrech byla bažina. Zatím, co Andris se rozhodla, že to hezky obejde, já jsem se tím tak nezabývala - i Glum přece našel cestu přes Mrtvé močály, proč by se tedy nemělo povést i mně?
Doskákat až ke keři se mi podařilo - a s vítězným výrazem jsem čekala na Andris. Ta se pěkně prošla. Ovšem, nešla až ke mně, zůstala radši v pozadí. Nechápala jsem to a znovu ji ujistila, že je to tu stabilní a půda pevná. To jsem však neměla dělat. Zákon schválnosti je vždy přítomný - a dokonce i teď a tady. Při prvním, následujícím kroku jsem zapadla po kotník do ledové vody. Zpanikařila jsem. "Andris, pomoz mi!" vyhrkla jsem. Pokusila jsem se udělat ještě jeden krok, kterým bych se dostala na souš, ale tentokrát jsem ponořila nohu do bahna ještě hlouběji. "Andris, já se odsud nemůžu dostat!" vykřikla jsem, ovšem pak jsem si řekla, že zemřít v bahně, popřípadně chytit rýmu z prochladnutí, se mi věru nechce, takže - ani nevím jak - jsem najednou vyběhla z bahna a vyklepávala vodu nashromážděnou v botách. "Teď už můžu leda ždímat ponožky," poznamenala jsem nešťastně a vysekla před Andris purkrle: "Zavaž mi střevíček!" Chvíli jsme tam ještě okouněly, pak jsem si ale povzdechla: "Pojďme odsud." Nechtěla jsem být ještě špinavější a mokřejší než jsem nyní!
Přesunuly jsme se proto do lesa a dlouho se jím bezcílně potulovaly. Začala jsem rozvíjet filosofickou debatu na téma, že příroda je strašně nedokonalá - neumí vytvořit přirozeně rovný klacek. "Nebo je právě proto strašně dokonalá," oponovala mi Andris, která chvíli na to našla svou zbraň - sice byla také náležité prohnutá, ale Andris trvala na tom, že je pořád rovnější než ten boken, co má doma. No nevím :). Pak jsme se daly do intelektuální SW debaty. "Myslíš, že mají Jediové světelný dýky?" polemizovala Andris. Odvětila jsem, že určitě, pak jsem se ale zarazila a odvětila:
"I když je fakt, že se u některých mečů dá regulovat délka čepele, takže nevím," pokrčila jsem rameny. Tak jsme si našly vhodnou lightsaberovou dýku a tu zkoušely protáčet v ruce. Dlouho mi trvalo, než jsem se to naučila i na levé ruce, ale řeknu vám, bojovat jen se dvěmi světelnými dýkami, ve stylu Legolase ze Dvou věží nebo Elektry z Daredevila, by bylo nejen poměrně efektní, ale i účinné. A drsné ;)). Měla jsem z toho (a ještě pořád mám) potlučené a do krve poškrábané ruce. Není to jen tak, takový trénink ;)).
Nakonec jsme se ale rozhodly vrátit se domů. Cestou jsme se zastavily u toho jezírka, kde se mi podařilo promočit si svou bytelnou obuv, a rozhodly se spolu vyfotit. Divíte se asi, jak se nám to povedlo, když jsme tam byly jen my dvě. Inu, objevila jsem na Andrisiným foťáku časový spínač. Pokud by se nám ho podařilo uvést v chod, mohly bychom se spolu nechat klidně zvěčnit na snímku. Ovšem ani Andris neví, jak časovač funguje. Položila jsem tedy foťák na sedadlo svého kola, podepřela ho mikinou, kterou jsem si v horkém jarním dni svlékla, řekla Andris, kde přesně má stát, stiskla jsem časovač a co nejrychleji se vzdálila k Andris. Chvíli jsme tam stály, čekaly - a nic. Pak foťák smetl do trávy vítr, který se do něj opřel. Vrátily jsme se ke kolu a zamyšleně nad fotoaparátem rokovaly. Pak náhle Andris vyřkla nápad: "Víš co? Stiskni časovač a zmáčkni spoušť. Jako potvrzení. Jako u počítače. Všude musíš svou volbu něčím potvrdit. Když tak budu na fotce jenom já." To byla ostatně pravda, takže jsem udělala přesně to, co mi radila, a zaslechla jsem její křik: "Jo! Bliká! Pojď rychle ke mně!" Bleskově jsem se k ní přesunula a šťastně se zazubila. Cvak. Snímek byl pořízen. Zajásaly jsme a bylo nám, jako bychom právě objevily Ameriku.
A pak už jsme mohly jet klidně domů. Sice jsme zapomněla Andris vrátit foťák (ehm, vrátit ... ;)) ), ale to už bylo jedno. Domů jsem se vrátila přesně podle plánu, tedy zhruba kolem 4,00 pm. Spokojená, unavená a zpocená jsem se odebrala do sprchy a neodpustila si své obvyklé: "Mission complete ..." :)))