Na tuhle misi jsme se jako tradičně domlouvaly při páteční cestě vlakem na trase Dačice - Slavonice. Tentokrát to ovšem netrvalo tak dlouho jako obvykle. San mě překvapila tím, že byla ochotná jet na kole. Ovšem chtěla trasu, která by nebyla do kopce. Což je nemožné, protože ať jedete ze Slavonic jakýmkoliv směrem, vždycky je to do kopce. Nicméně jsme naznaly, že klacek na trénink šermu v lese sehnat nebude problém a vhodnou trasu najít už vůbec ne.
A tak jsem v 13:00 následujícího dne stála u dveří Sanina domu. Ta se ještě tak nějak nestihla připravit. Napůl obutá mě poslala zpátky k nám domů pro foťák a vrazila mi film, který do něj mám nacpat. Nezbývalo mi, než to udělat. Když jsem se vrátila zpět, San už na mě čekala a dokonce i s kolem. Vzala si ode mě fotoaparát a vyrazily jsme. Asi po deseti metrech zastavila s otázkou, jak se snižuje výška sedla. Neodpustila jsem si kousavou otázku, jestli se přes zimu zmenšila a odpověděla jí, že na její kolo potřebuje klíč. Moc se jí to nezamlouvalo. Nechala sedlo sedlem a už jsme opravdu vyrazily směrem na Jemnici.
Během šlapání do mírného kopce po hlavní silnici jsem se rozpovídala a málem jsem minula odbočku na krásnou rozježděnou a blátivou cestu, po které jsme chtěly jet. No, že by se po ní jelo nějak perfektně, to tedy ne, a já byla jen ráda, že jsem doma obětovala trochu času a nasadila na své kolo blatníky, které už od léta ležely bezúčelně v garáži. Brzy jsme se dostaly na palouk, který San určila coby prozatimní cíl. Před námi se rozprostírala jakási podivná velké louže. San se rozhodla mě vyfotit. Ihned jsem si vzpomněla na nelichotivé označení mé osoby coby gungana. A z představy, že budu vyfocena u bažiny se mi dělalo špatně. Můj foťák se ale rozhodl pro stávku. Pustila jsem se tedy do jeho opravy. Snažila jsem se přetočit film, zapnout, vypnout, vyndat baterky, ale nic se nedělo. San mezi tím vesele poskakovala tou smrdutou louží. (Pak kdo je gungan... ;) ) Najednou se ozval pronikavý řev. "Pavouci!" zvedla jsem hlavu od fotoaparátu a spatřila San s výrazem naprosté paniky a zděšení ve tváři prchající pryč z močálu. Zalitovala jsem, že ten pitomý foťák nefunguje. Tohle foto by nemělo chybu. Posadila jsem se do trávy a rozhodla se vyndat film. Pravda, přijdu tak o prvních pár fotek, ale co naplat. San na mě pochybně hleděla a já se pustila do kuchání. Asi to nevypadalo jako rozumné řešení, ale věděla jsem, co dělám, a taky to pomohlo. S vítězným úsměvem jsem vyfotila první fotky, ze kterých stejně nic nebude, a mohly jsme pokračovat dál. Tedy po té, co jsme se vzájemně zvěčnily při jízdě na kole.
Přes okraj té bažiny jsme kola převedly. San si nabrala do bot a patřičně to komentovala. Následovalo další kodrcání po rozblácených cestičkách. Byly jsme tak strašně potichu, že jsme vyplašily z křoví srnu. Další zastávka byla na pokraji lesa na dohled od takového malého sympatického rybníčka.
Hodlaly jsme se tam vypravit. San k mému údivu zatáhla své kolo mezi nízké smrčky. Tam s ním praštila o zem a byla nadšená tím, jak ho zamaskovala. Dala jsem na jevo, že je to opravdu dokonalé maskování. (To kolo by viděl snad i slepý..) A tak na něj milá San ještě hodila větev. I batoh neopomněla šoupnou za stromek. Já své kolo opřela u stromu a dál jsem se tím nezabývala. Chtěla bych vidět cvoka, který by tam tudy coural a kradl kola...K rybníčku jsme se dostaly docela bez problémů. Ovšem ke každému rybníku vede potok. A v této roční době bývá kolem takového potoku hodně vlhko. Obě dvě jsme se chtěly dostat na druhou stranu potůčku. Byl tam takový hezký vyvýšený pahrbek. Chvíli jsem se pokoušela pohybovat se po drnech a dostat se tam co nejkratší cestou, ale jakmile jsem ucítila vlhko v botech, rozhodla jsem se to obejít. Ale San ne. Skutečně se jí podařilo dostat na druhou stranu. Zatímco tam na mě čekala, já zvědavě obcházel větší oblouk a dumala nad tím, proč to najednou pode mnou přestalo čvachtat a oproti tomu mi to začalo divně klouzat a podklad byl až moc tvrdý. Když už jsem se blížila k San, začalo to pode mnou rupat a já s nadšením zjistila, že je to led. V určité vzdálenosti od San jsem se zastavila. Dál už to bylo nebezpečné a já chtěla mít i nadále v botách sucho. Má přítelkyně mi ale asi chtěla dokázat, že je tam půda dost stabilní a suchá. Ale ukázala pravý opak. Propadla se do bahna minimálně po kotníky. Podle jejího řevu nejmíň po kolena. "Pomoz mi!" vyřvávala po mně. "Andris, nemůžu se odtud dostat!" řvala, když se jí propadla i druhá noha. Nehodlala jsem se namočit také a navíc jsem byla značně vysmátá. San se uklidnila, dostala se z bažiny ven a přesunuly jsme se na pevnější půdu, tedy nedalekou oranici.
Došly jsme zpět ke kolům a vydaly se opačným směrem, tentokrát do lesa. Koukala jsem po rovných klaccích, žvýkala mandarinku a diskutovala se San o všem možném. Zapózovala jsem se svým čerstvě nalezeným klackem (byl dokonce rovnější než ten co mám doma). Vyvracela jsem San teorii o tom, že je příroda hrozně nedokonalá, když absolutně nic neudělá rovné. (To byla reakce na to, že ještě nenašla jediný rovný, neshnilý klacek hodící se na meč.) A vymýšlely jsme pohádku k naší misi. Zajímalo mě, jestli existují světelné dýky. San to zaujalo, a tak brzy upustila od hledání klacku, který by aspoň částečně připomínal blaster, krčení za stromy a střílení, a hledala dva podobně dlouhé a těžké klacky, aby posléze cvičila jejich protáčení ala Legolas v Pánu prstenů. Taky jsem si to zkusila, ale rychle jsem se vrátila k protáčení svého dlouhého meče, máchání kolem sebe a k útokům na bezbranné stromy. Během toho jsem San referovala o tom, co všechno se dělo předešlého večera v Cantině na CSWU. (Myslím, že mě moc neposlouchala, ale to je celkem běžné. Věčně si povídám víceméně sama se sebou - ať žije samomluva!)
A jelikož čas ubíhal jako splašený, byla jsem nucena odhodit svůj meč, zatlačit slzu - prostě nebyl jak ho odsud odvézt, a opět nasednout na kolo. Ještě jsme se zastavily nedaleko rybníka a pokusily se použít samospoušť na mém foťáku. V životě jsem ji nepotřebovala, takže jsem ani nevěděla, jak na to. Ale zapojila jsem svůj ochablý mozeček, přirovnala používání samospouště k používání počítače - nejdřív všechno nastav a pak to potvrď, a podařilo se nám pořídit společnou fotografii. (Jak dopadne, to jsem sama zvědavá. Přece jen to nastavovala San...)Zpáteční cesta vedla po silnici. Fádní, děravé a zrovna jako na potvoru plné projíždějících aut. Takže jsme dojely už v poklidu a bez jakýchkoliv zajímavých událostí. Se San jsme se rychle rozloučily na křižovatce a každá z nás zamířila ke svému domovu. Téměř okamžitě jsem si uvědomila, že má můj foťák, ale už se mi nechtělo vracet. (Dostal se ke mě zpátky asi za dva týdny.) Doma jsem pak místo očekávaného klidu a pohodlí vyslechla pouze kousavé poznámky mého táty na téma, jak hrozně jsme se San sportovaly a starostlivé(= značně ironické) dotazy, jestli jsem v pořádku, když jsem šla ven a dokonce na kole. Za trest jsem mu snědla celý tác štrůdlu. A pak jsem konečně byl spokojená. MISSION COMPLETE. (San používá docela dobrý konec, nemyslíte? ;) )
Žádné komentáře:
Okomentovat