Mise Kamino vůbec neměla být misí. Přísahám. Jen jsem se rozhodly jet do kina na Star Wars, Episoda 2 (dostala se do našich končin kupodivu rychle, že? ;)) ). Ale vše se dělo přesně tím stylem jako při misi Dagobah. Zcela spontánně. S Andris, Míšou a Marcelou (ty dvě se pomalu stávají součástí našich stránek, nemyslíte?) jsme se dohodly, že se sejdeme v Dačicích a půjdeme shlédnout film i s tím nechutným dabingem (kde nám ponejvíce vadil Bohoušek Švarců mladší jako Anakin Skywalker). Potom mne napadlo, že by mezi usedlými Dačickými občany mohly vyvolat menší rozruch naše kostýmy. Nakonec zůstalo jen u plášťů. Ten Andris okamžitě odmítla, protože v tomto městě studuje a nepřála si, aby si na ni lidé ukazovali prstem i pár dní po téhle akci, ale když jsem tento návrh opatrně nadnesla Marcele, kupodivu souhlasila a s tím, že pokud mi to udělá radost, půjde do toho. Vše bylo ujednáno a vše také mělo vycházet podle plánu. Všimněte si, že říkám ono kouzelné: "mělo".Konečně nadešel den D (tedy 25. října léta Páně 2002) a hodina H (4,25 pm), kdy pro mně měla přijít Andris. Přišla nečekaně přesně. "Kde máš plášť?!" podivila jsem se, jakmile jsem ji zahlédla ve dveřích. Odvětila, že jej zapomněla. Nervózně jsem se podívala na hodinky (které stejně nemám, ale zní to takhle dramatičtěji ;)) ). "Plášť mít musíš. I kdyby pro Marcelu. Vrátíme se pro něj." Andris tím nebyla nadšená, ale šly jsme. Můj bratr David, který také v tu chvíli měl jet do Dačic s námi, i když z jiného důvodu než my (ke kterému se ještě dostaneme), šel radši napřed, aby mu to neujelo.
Andris pochopitelně trvalo příšerně dlouho, než do igelitové tašky narvala svůj plášť, ale poté jsme již kvapně vyšly. Spěchaly jsme, čas nás tlačil. Ke všemu panovala výborná nálada. Andris se naštvala a následovala poněkud ostřejší výměna názorů (= hádka). Vlak měl jet ve 4,40 pm a my jsme byly ve 4,35 teprve v půli cesty! "Nedá se nic dělat, musím hodit sprint," oznámila jsem Andris - a hodila jsem sprint. Na rozdíl od své kamarádky si totiž musím kupovat jízdenku do vlaku.
Konečně jsem před sebou spatřila vlakové nádraží. "Teď by byla legrace, kdyby nám to před nosem ujelo," odtušila jsem, vběhla dovnitř a zabušila na okénko výdeje jízdenek. Objevil se mladý, poměrně sympatický muž. "Jednou do Dačic s Juniorpasem," vyhrkla jsem. Mladík cosi naťukal jedním prstem na klávesnici. "Teda, omlouvám se, takže ne s Juniorpasem, ale bez něj," opravila jsem se, když jsme zjistila, že jsem tuto důležitou slevovou kartičku nechala doma na stole. Muž pobaveně vzhlédl, ale údaj na monitoru opravil. Vzápětí mi podal čerstvě vytištěnou jízdenku. Zmateně jsem si ji prohlédla. Zdála se mi být jaksi levná. "To je i zpáteční?" zajímala jsem se. Odpověď zněla, že ne. Na prázdno jsem polkla. "Ehm … takže mi dejte prosím jízdenku i zpáteční do Dačic," vykoktala jsem. Mladík se zasmál, ale nakonec tak opravdu učinil a já měla konečně správnou jízdenku.
Vyrazila jsem k vlaku, vpadla do něj a usedla na sedačku ke svému bratrovi a Andris. "Tak tohle bylo na slušný marodění," nadhazovala mi Andris. Nezdálo se mi, že by se už na mně nezlobila, protože si neustále na něco stěžovala (hlavně na to, že kvůli mně musela běžet), takže jsem se snažila obnovit pozitivní smýšlení naší skupinky a začalo trýznivé:
"Už tam budeme?" ptala jsem se.
"Ne," odpověděl David.
"Už tam budeme?" - "Ne." - "Už tam budeme?" - "Ne." - "Už tam budeme?"
Výdrž jsme oba měli slušnou, tedy prakticky do chvíle, než jsme zjistila, že nesedíme ve vagónku našeho "intercity" sami. Během cesty se mi skutečně podařilo náladu všem zvednout, což mne velice potěšilo. Možná to ale bude tím, že se na mně Andris nedokáže nikdy dlouho zlobit.
Dorazily jsme z bodu A na bod B (jak já miluji tahle označování míst!), do Dačic, kde se od nás můj bratr odpojil, přesunuly jsme se na autobusové nádraží a zjistily, že výprava z Budíškovic již dorazila. Ovšem, nebyly dvě, jak jsem očekávala, tedy Marcela s Míšou, ale tři. "Zase mi něco uniklo?!" ohlédla jsem se vyčítavě na Andris. A tak jsem se seznámila s Míšiným dvojčetem, Jarkou. V tu dobu jsem samozřejmě ještě netušila, že přibude ještě jeden člen do party, ale k tomu se teprve dostaneme. Po následném vítání následovalo přesvědčování Marcely, aby si na sebe oblékla plášť. Nechtěla. Síla na ni kupodivu nezabrala, musela jsem použít sílu fyzickou. Chvíli jsem ji ohrožovala jejím vlastním lízátkem a snažila se jí uzmout desky, ale nakonec jsem to vzdala. Na Marcelu se musí použít jiná taktika. Šlo se do Penny Marketu, abychom si nakoupily dobroty k filmu. Vzala jsem si Marcelu stranou a následovala další etapa mého přesvědčování, tentokrát takzvaný psychický nátlak. Znám Marcelu už tak dobře, že se mi podařilo uspět a než se ona sama vzpamatovala, už na sobě měla plášť a á taky a mířily jsme do Penny. "To je ostuda … já tam nejdu … já se stydím," mumlala, ale odpor byl už marný.
Čekala jsem, že bude z našeho vzhledu větší pozdvižení, ale zůstalo jen u znechucených a podezřívajících pohledů nakupujících i prodávajících. Do košíku jsme nacpaly různé křupky, popcorny a pití a zamířily jsme ke kase, kde jsme potkaly naši bývalou učitelku ze základní školy, která nyní vyučuje na gymnáziu, které navštěvuje Andris s Míšou. Tu pohled na nás vysloveně pobavil a smála se tomu ještě když v doprovodu svého muže opouštěla obchoďák. S plnými taškami jsme hodlaly navštívit jistou restauraci, "U Koníčka". Náhle jsme v autě autoškoly zahlédly mého bratra, Davida. Šinul si to po silnici neuvěřitelně pomalu - na tachometru měl dvacet a v očích smrt :). Aby ne, šlo teprve o jeho třetí jízdu v životě. Zamávala jsem mu tedy, jen mi vadil podivný pohled instruktora vedle něj (Když jsem se později ptala bratra, jestli něco neříkal, že na mně tak divně zíral, odvětil, že to je normální, že on takhle zírá na každého - dokonce i na něj :D …).
U Koníčka jsme si s Andris a Míšou poručily kávu, konkrétně presso s mlékem, Marcela s Jarkou šly telefonovat jisté Janě, která měla naši sestavu ještě doplnit. Pohlédla jsem vražedně na Andris: "A co ještě nevím?!" Horlivě mne ujistila, že je už snad vše. Po určité době se vrátily Marcela s Jarkou. Nakonec vůbec netelefonovaly a ani netušily, kdy Jana přijde. Ta se však zanedlouho dostavila. A tak jsem se seznámila i s Janou.
Míšu a Marcelu jsme pověřily v 6,53 pm nákupem lístků na film. Vrátily se asi po pěti minutách a už z dálky volaly: "Je problém! Bylo vyprodáno! Měli jen pět lístků, jedna z nás by nemohla jít na fiml!" Všechny jsme se zarazily a nechápavě a vyděšeně na ně hleděly.
"Cože?" vydechla jsem.
Andris svraštila čelo v usilovném zamyšlení. "V Dačicích a vyprodané kino? To nebylo už dobrých pár let." Zazubila se. "Dobrý vtip. Dejte sem ty lístky!"
Za pár minut jsme seděly v sále v úplně poslední řadě(osmnácté - kino zde napatří právě k multiplexům ;)) ) a čekaly, až E2 konečně začně, i když už jej s Andris známe takřka nazpaměť. A stydlivou Marcelu najednou začaly chytat exhibicionstické sklony. "Při filmu se můžeme jít projít dopředu před plátno," navrhovala s nadšením. Jen jsem nad ní zavrtěla hlavou.
Popisovat své pocity, když se na plátně objevil velký nápis STAR WARS je zbytečné. Sami to moc dobře znáte. Ale překvapilo mne, že někdo v téměř obsazeném sále začal tleskat. Postupně se k němu téměř všichni přidali (i my, pochopitelně ;D ) a kdosi i zapískal. E2 byla jako vždy výborná, tedy až na ten dabing. Originál je prostě originál. U trapné krbové scény mi vrazila Marcela loket do žeber, asi měla chuť se prát, ale tohle teď vážně nebylo vhodné. Při nejsilnějších scénách (výbuch vzteku Anakina ve skladišti, armáda klonů na závěr filmu) panovalo absolutní ticho, stejně jako při smrti Shmi, což mne nevýslovně potěšilo, protože když jsem na E2 byla poprvé v CineStaru v Českých Budějovicích, pár jedinců se v té chvíli začalo smát. C-3PO všechny samozřejmě pobavil a Yoda … nezlobte se na mně, ale já s tvrzením "Yoda na hrad" prostě nesouhlasím. Jeho boj s Dookem mi přijde spíš směšný. Dramatický konec a titulky, při nichž jsme zjistily, že Jango Fetta daboval Pavel Soukup, čili Han Solo ze staré trilogie, a že já jsem měla pravdu, když jsem si to myslela.
Spokojené a s ústy od ucha k uchu jsme vyšly z kina a zapózovaly na styl Obiho a Janchora, když viděli E2 na půlnoční premiéře (na tyhle fotky si ješte budete muset chvíli počkat), a vyšly ven, načež jsme zjistily, že venku silně prší (odtud název mise) a že se nám ty pláště přece jen na něco hodí. Andris odebrala plášť Marcele a šly jsme si sednout na vlakovou zastávku, kde jsem si přečetla prvních sedm stránek připravovaného pokračování povídky Potomek od Marcely.Zde se na scéně opět objevuje můj bratr, který o sobě neustále a s chutí prohlašuje, že je geniální. No nevím :D. Marcela při pohledu na něj sice zbledla, ale tzv. "zaječí úmysly" (otočit se na podpatku a utéct - o tom jsem už, myslím, psala v předchozí misi) už naštěstí neměla. Jelikož byl David mírně přiopilý, byl velice milý a přátelský, takže o zábavu nebylo nouze. Čekání na vlak, během jehož nás opustila Jana, nám potom probíhalo rychleji a veseleji.
V 10,22 pm k nám dorazila ta věc, které už nebude trvat dlouho a rozpadne se v hromadu zrezlého šrotu, kterou pár duševně vyšinutých jedinců (například já) nazývá vlakem. Rozloučili jsme se, nasedli a odjeli. I ve Slavonicích bylo Kamino, tj. hustý slejvák, takže jsme co nejrychleji došli domů, já Andris půjčila pár cédéček a konečně si pustila soundtrack z E2.
"Mission complete," usmála jsem se pro sebe. "Podařilo se nám vidět film a ještě přežít to všechno okolo. Misi jsme splnily." :))
Žádné komentáře:
Okomentovat