Pátek odpoledne. Ani ne dvě hodiny po příjezdu domů ze školy jsem už zase letěla pryč od domu, s myšlenkou, že se nejdřív do jedenácti navrátím, že budu muset zase jet tím úmorným nechutně kodrcavým vlakem, do města, kde trávím hodiny a hodiny každý den, a které není nikterak zajímavé. Je dokonce nudné. Ale má jednu podstatnou věc. Kino. Kino kde ten večer měli promítat E2 (bohužel s dabingem),kterou chtěly naše přítelkyně Marcela, Míša a později jsme zjistily, že i její sestra Jarka, shlédnout. A to byla jediná pozitivní věc na mém odchodu z domova. A pak to, že si určitě užiji nějakou legraci.Dvakrát jsem se vrátila. Zapomněla jsem klíče a nezbytný foťák, který už tahám skoro všude. Co kdyby se stalo něco neočekávaného, co by se hodilo na náš web? Nicméně jsem v domluvený čas zvonila u Sanina domu. Hned jakmile mi její bratr otevřel dveře a já zahlédla San prolítnuvší chodbou, mi došlo, že jsem zdaleka nezapomněla všechno.
A to už se do mě pustila: "Kde máš plášť?" -"Nemám." -"Jak to, že nemáš?!" apod. Říkala jsem si, že alespoň Marcelu ušetřím Saniny tyranie. Bylo mi jasné, že ji San zkusí donutit obléct můj plášť, ale San to tak nehodlala nechat. K nemalému překvapení jejího bratra i mě samotné prohlásila, že pro něj k nám dojdeme. S nakvašeným výrazem a připomínání faktu, že nám ten vlak ujede, jsme se tedy vracely k nám. Čapla jsem plášť a s nadávkami se vydala stíhat vlak.
Bylo mi jasné, že pokud nepoběžíme, nestihneme to. Běžet?! Byla jsem na San tak naštvaná, že jsem nechtěla běžet už z principu. Nedaleko od nádraží San přidala. Musela si přece ještě koupit jízdenku. Mně tato starost díky půlročnímu jízdnému odpadá. Nicméně jsem stejně musela poslední úsek běžet. Při pohledu na pobavené pracovníky ČD jsem hodlala San zaškrtit. Naskočila jsem do vlaku a zhroutila se na sedačku vedle Sanina bratra. Hezky jsem mu nahlas řekla názor na jeho sestru, trochu se mi tak ulevilo, ale to už jsem se hrozila následků sprintu. Už tak mě bolelo v krku, z nosu mi teklo jak z okapu, a tak mi nezbylo nic jiného, než doufat, že neonemocním úplně, a popotahovat, jelikož jsem si zapomněla ještě další podstatnou věc - kapesník.
San se k nám asi po dalších pěti minutách přidala a vesele nám líčila trable s kupováním jízdenky. Neuvěřitelně mě v té chvíli štvala. Zadostiučinění jsem pocítila, až když jsem jí nedala bonbon. :-) Vlak se rozjel a já měla něco kolem půl hodiny na to, abych se uklidnila.
Z vlakového nádraží jsem se vydaly k tomu autobusovému, kde měly čekat holky. Sanin bratr se od nás už odpojil na městské zastávce, protože ho čekala lekce jízdy v autoškole v jiné části města. Na autobusáku nám už holky šly vstříc, a tak jsme se seznámily s Míšinou sestrou - dvojčetem a vše probíhalo dle mého očekávání. San se prala s Marcelou a snažila se jí vnutit můj plášť. My se tím bavily. Po chvíli jsem to fotila a doufala, že plášť dostanu zpět v neporušeném stavu.
Holky se po čase uklidnily a zamířily jsme k Penny marketu nakoupit zásoby do kina, abychom měly čím šustit, a abychom neumřely hlady. San hodlala jít do obchodu v plášti a Marcelu k tomu samozřejmě přesvědčovala také. (Aby bylo jasno, já jí řekla už doma, že v žádném případě v plášti nepůjdu. Dle mého názoru za to E2 s dabingem po půl roce od premiéry nestojí a hlavně proto, že už tak mě tamější lidé mají za cvoka a nehodlám jim ukazovat, že jsem ještě větší blázen, než předpokládají.)San se přesvědčováním zdržela, a tak jsme s Míšou a Jarkou šly do Penny napřed. Po chvíli tam ty dvě dorazily a ještě než jsme je samotné spatřily, dle lidí, podezřele sledujících vchod, nám bylo jasné, že San uspěla. Obě byly v pláštích a my se už mohly jen smát popřípadě se tvářit, že k nám nepatří, ale to dost dobře nešlo.
Naše kroky dál mířily k jedné z tamějších hospod. Před ní jsme horlivě zamávaly vozidlu autoškoly, ve kterém se úporně snažil o rychlejší a správnou jízdu Sanin bratr. Nutno dodat, že byl ze své sestry v plášti opravdu nadšený. :-) A již v normálním oblečení jsme zbytek času do promítání strávily uvnitř v družném hovoru o všem možném, nejvíce však o filmech a v případě San pročítáním pokračování Marceliny povídky.(Pokud i vzpomínáte, o tu samou se ty dvě rvaly na Endoru.) Upozornily jsme holky na nejlepší a nejhorší scény E2, málem jsme prozradily i zbytek děje a ony nám to oplatily chvilkovým šokem v podobě oznámení, že lístky jsou vyprodané. Trvalo asi vteřinku, než mi došlo, že je naprostá blbost, aby mělo tamější kino vyprodáno. Nicméně je to pobavilo. Asi jsem se za tu krátkou dobu stihla tvářit vyděšeně. Ty dvě na sebe opět hodily pláště a šinuly jsme se do sálu.
Pár nezbytných udivených pohledů, ale už ne tak udivených jako v Penny marketu (tihle lidi už věděli o co go :-) ) a za velkého lomozu a několikerého stěhování jsme se usadily. Začaly jsme šustit, kecat, a mám pocit, že ten pán přede mnou nás měl plné zuby ještě než film začal. Než se v sále setmělo, stihla mě San skoro polít Pepsi colou a vlepit mi facku za to, že jsem jí několikrát stáhl kápi z hlavy.(No jo, Sithové, těm všechno vadí… Nebo pašeráci? Ztracené existence. To je to správné pojmenování. :-) )Ještě se ani neobjevilo logo Lucasfilmu a k mému údivu začala Míša vedle mě promýšlet plán pro závěrečné titulky - tleskání, pískání a jásání. Abych si užila těch překvapení co nejvíc, když již zmiňované logo naskočilo, začal někdo v předních liniích tleskat. U tamějšího publika věc velice, velice podivná. A zažila jsem to tam poprvé a možná i naposledy.
Co mám asi psát jiného, než že film byl skvělý. Dabing jsme se San spolehlivě nahradily vlastními citacemi, vedenými, pravda, trochu z předstihem. Krbovou scénu jsme zdrbly ještě než se rozjela a zbytek San promeškala pošťuchováním s Marcelou. No a o zlostném zatínání pěstí a tendenci vrhat dostupné předměty směrem k plátnu při pohledu na prolhaného, slizkého Palpatina blábolícího o tom jak miluje Republiku a demokracii se ani moc rozepisovat nebudu. Ani o deseti minutách slávy Jar - Jara Binkse. :-)Film bohužel opět skončil. Holky vydržely dokonce. A ani zdaleka nevypadaly znechuceně a otráveně. Míšin plán se nekonal. Místo něj jsme si se San v titulcích ověřovaly jména dabujících herců. Kino jsme pak opouštěly jako úplně poslední. Ještě ve vstupním vestibulu jsme zjistily, že neuvěřitelně lije, a jelikož jsme samozřejmě neměly deštníky, uzmula jsem si to, co mi patřilo a z čisté vypočítavosti jsem si oblékla svůj milovaný plášť. Po prvních pár krocích, kdy se mi plášť motal kolem nohou, kápě střídavě bránila ve výhledu, či naopak neplnila svůj "protidešťový" účel, jsem prohlásila, jak jsem byla nadšená ze shlédnutého filmu a možná to bylo i tím pocitem znovu nosit plášť, že je to jak na Kaminu. A název mise byl tentokrát na světě bez komplikací a dlouhého vymýšlení. Ale já v tu chvíli opravdu s Obi - Wanem soucítila. Nefoukal tak silný vítr, ale já se fakt cítila no… Tak jak se musel Obi na Kaminu cítit. :-)
Čas zbývající do našeho odjezdu vlakem kodrcálkem domů jsme strávily další diskuzí o povídkách, SW a podobných tématech. Stejně jsem zmokla, jako Obi - Wan na Kaminu :-), ale byla jsem zase nadšená a unavená ze skvělé mise a hlavně přesvědčená, že si hned ráno musím E2 znovu pustit. A taky jsem trochu litovala, že jsem si ten plášť vzala až před odjezdem. :-) (No nezabili by jste ji?! - poznámka San)
Žádné komentáře:
Okomentovat