(Minority) Report Než začnu se samotným reportem, musím vám všem vysvětlit, co k téhle misi vedlo. Existence našich stránek nás nutil dumat nad tím, čeho se bude naše další akce týkat, a při tom se za mými zády chystala krutá intrika. Aniž bych to věděla, holky (Andris a Marcela) již misi plánovaly. Bylo mi podezřelé, jak se Andris neustále vyptávala na to, kdy mám čas a co a jak, ale když jsem jí já kladla jasné otázky, všelijak se mi vymlouvala. Nuže, sáhla jsem po ověřené ( a osvědčené :)) metodě - udeřit na Marcelku. A rázem jsem věděla o všem.
Následující dny byly ve znamení těšení se a chystání. Nicméně, tehdy se vyskytly první komplikace - onemocněla jsem. Nebylo to jen tak, zvracela jsem, bolela mne hlava a rovněž mně trápila rýma, což na mně bylo na první pohled vidět (měla jsem nos jako velkou napuchlou červenou bambuli) a na první slova i slyšet (fakt devíb, jak to da bdě pozdnali) ale jakmile jsem doma naznačila, že na mně něco leze, odpověď byla jasná - nemocná tam nepojedu. Ani Marcela s Andris nebyly dvakrát nadšené, když se dozvěděly, jak se má situace (konkrétně Andris mi v jedné SMSce dala jasný rozkaz: koukej to rozchodit!), a tak jsem se snažila všemi možnými (i nemožnými) způsoby uzdravit - pila jsem čaje, jakési kapky a cpala jsem do sebe i vitamíny. Mise musí být ... nesmím vás zklamat, říkala jsem si.
V pátek jsem ve škole byla sotva schopná soustředění. Vždyť se poprvé po dlouhé době uvidím se svou kamarádkou Marcelou! Původní plán byl, že vyrazíme ve čtyři hodiny, jak mi tenhle človíček oznámil v jedné zprávě. S tím jsem se spokojila a po určitém vyzvídání (Máte tam postele, nebo se spí na zemi jako u cigánů? Bude tam teplo, nebo si mám vzít rukavice a šálu? Apod.) jsem byla zcela klidná. Bude to v pohodě. Ve vlaku jsem potkala Andris, se kterou jsme ještě probraly, co si všechno vezmeme s sebou a co tam budeme dělat.
Teď trochu upřímnosti, pokud ještě máte pořád chuť číst dál. Nic moc vtipného se nedělo, možná proto, že jsme tam už jely za tím účelem, že se prostě něco vtipného dít musí. Takovéhle mise musí přijít spontánně, ne takhle připraveně. Takže je tenhle report pouhým pokusem o rádoby veselé popsání dvou absolutně nezajímavých dnů na chatě. Jsem tak zoufalá, jak jen tenhle človíček na obrázku vedle. Omluvte tedy křečovitost mého stylu, pokračujeme v ději. Protože nastal velice zvláštní okamžik.
Dozvěděla jsem se něco, co mně absolutně uzemnilo. Andris mi totiž řekla: "Víš, ono ještě ani není zcela jistý, jestli nám tu chatu vůbec půjčí. Když tak budeme v Budíškovicích." Spadla mi brada a bylo mi jedno, jak blbě vypadám, když jsem v šoku. S tím, že nám hrozí možnost přespat v Marcelině rodné vísce jsem se nějak nemohla smířit. "Cože?!" vyhrkla jsem. "Plánujeme to už tři neděle a teď se dozvím, že to ještě pořád není stoprocentní?! To si děláš legraci?!" Andris mi s tím svým flegmatickým klidem v hlase vysvětlila, že za chata nepatří rodině Tománků, do jejichž klanu se Marcela počítá, ale Centropenu, čili velké firmě sídlící v Dačicích, která vyrábí tužky (a jak tak koukám, tak teď i já píšu tenhle report nanečisto "centropeňáckou" tužkou). Po tomhle zjištění se mi skoro udělalo mdlo. "A … co ještě nevím?" zalapala jsem po dechu (ale nejspíš to už nebylo tím překvapením, ale rýmou, která mi věčně ucpává nos). "To je všechno," zubila se Andris. Tak tuhle hlášku si, milý čtenáři, zapamatujte. To totiž zdaleka nebylo všechno.
Marcela naštěstí napsala, že si chatu půjčit mohou, čímž mi spadl obrovský kámen ze srdce, ale budou tam až v pět. Naplánovaly jsme tedy odjezd ze Slavonic (co takhle říkat mu bod A …? :) Tak ne, ale mně se to na předchozím reportu táááák líbilo) na Zvůli na 4,45 pm, abychom tam byly něco po páté. Měly jsme jen strach z toho, že to nenajdeme, protože když jsem po Marcele chtěla vědět něco přesnějšího o té chatce, byla velice stručná - chata č. 6, ta velká. A to je vše.
Něco kolem 4,45 pm stálo naše auto u domu, ve kterém bydlí Andris. Já jsem si s sebou vzala i svůj meč, tedy ten kus klacku, který se -damovi- tak líbí, to abychom s Andris vylepšily naše bojové techniky. Rodina mne okamžitě nazvala bláznem. A jakmile jsme tedy zastavili u jejího domu, Andris do kufru dala pouze baťoh a spacák. Znepokojeně jsem se zavrtěla a směrem k rodičům poznamenala, že doufám, že si vezme i meč. "Určitě ne, není přece takový cvok jako ty," odtušil otec. A v tu chvíli se Andris vrátila do domovních dveří a vyšla ven s tou křivou tyčí v ruce. "Ale je," zakřenila jsem se vítězně.
Naši se rozhodli, že nás na Malou Zvůli odvezou z druhé strany (čili z té úplně špatné, pochopitelně), kudy jsme se dostali k docela opuštěné chatové osadě. Vypadalo to tam naprosto dokonale, taková ta atmosféra jako v ponurých Hitckokových filmech. Po celé vesnici jsme hledali chalupu s číslem šest, ale jediné, co nás zaujalo, byl podezřelý obchůdek, ve kterém prodávali "nanuky do ruky", jak hlásila cedulka na plotě. I přesto, že bylo nevlídné počasí (zataženo, občasný protivný déšť a vítr ze severozápadu - rychlost větru jsem si už nezapamatovala), na Malé Zvůli, řekli by jste na konci světa, byl čilý život - jezdilo tu jedno auto za druhým a dokonce se tu šourala i podivná dvojice v pláštěnkách. Když jsme si ale začali pozorněji všímat těch aut, došlo nám, že jde vlastně celkem o tři auta neustále kroužící kolem, s pražskými značkami. Zřejmě rovněž někoho hledali, protože se pořád vraceli, otáčeli a tak. Mamce to začalo být podezřelé a dokonce vyslovila myšlenku, nekoná-li se tu nějaký ten náš con (dle jejích slov tedy "sraz bláznů", ale nechme to být), ale když si uvědomila, že v těch autech většinou sedí pouze důchodci, radši tu myšlenku zase rychle opustila. To už bylo pět hodin pryč a už bylo na čase tu chatu najít, takže jsem zavolala Marcele. Řekla mi, že už tu za chvíli budou. Nevím, co je podle ní chvíle, ale podle mého názoru tak pět, deset minut. Rozhodně tedy ne tři čtvrtě hodiny, to už je trochu moc. Vzápětí mi od ní přišla drzá SMSka, že tam máme dojet sami, že vyjedeme z vesnice a první odbočka doprava to je. Takže, bylo to ještě zhruba dva kilometry za vesnicí a teprve potom jsme dorazili tam, kam jsme chtěli - do rekreačního střediska centropenu. To už bylo šest hodin. Zajímavé, jak se to oproti původnímu plánu (začátek akce ve čtyři) posunulo.Svou kamarádku jsem zahlédla u té poslední chatky. Když jsme však přijeli blíž, Marcela z pro mě neznámého důvodu vzala nohy na ramena a utíkala ke dveřím ve snaze se za ně ukrýt. Abych řekla pravdu, nebylo by to poprvé, co tenhle človíček před někým prchá, ale opravdu mně překvapilo, že i přede mnou. Když mamka připomněla, kterak Marcela kdysi vyběhla v panické hrůze před mým bratrem z domu a téměř nám zašlápla psa, vybuchli jsme všichni v smích. Vyložily jsme ve skvělé náladě věci, rozloučily se s mými rodiči a přivítaly se s Marcelou a Míšou - a ke svému údivu jsem zjistila, že tu s námi bude i Marcelin patnáctiletý bratr Rosťa a jen o málo mladší Míšin bráška Ruda. To mne skutečně vykolejilo. "Ani o tomhle mi nikdo nic neřekl," poznamenala jsem vyčítavě směrem k Andris, ale ta jen pokrčila rameny.
Tahle výprava z Budíškovic (to je tak malá zapadlá vesnička, že si ani nezaslouží být bodem B ;)) ) dorazila jen okamžik před námi, takže teď nastalo velké vybalování, zabydlování se a rozdělávání ohně ve vymrzlé chatce (tohoto úkolu se zhostila Míša), abych měla vodu na horký čaj. Následovalo sekání dřeva (Míša), pobíhání s taškami s jídlem do kuchyně a z kuchyně zase k ledničce (Marcela) a nechápavé zírání na to, že někdo taky pracuje (já a Andris). Andris se také (zřejmě pod vlivem Marcely) rozhodla začít vybalovat, jenže nějak neodhadla vzdálenost mezi stolem a baťůžkem a málem stůl povalila, když na něj z výšky spadla :)(doteď nevím, jak se jí to vlastně podařilo). Vypila jsem čaj a rozhodly jsme se s Andris zapojit do nošení dříví pod chatky, za což jsme se poté taky náležitě vzájemně pochválily. A najednou mne napadlo udělat večeři.
Nevím, co mně to zase popadlo, zřejmě můj občasný záchvat aktivity. Za chvíli jsme už stály s Andris u plotny a míchaly rýžovou kaši. Kupodivu se nám podařilo ji nepřipálit, takže byla i poživatelná, a talíře s pokrmem esteticky ozdobit nakrájenými čerstvými jablky. Možná, že kdybychom ji spálily, byla by to hned nějaká zápletka, ale takhle … takhle jsme si jen pochutnaly. Marcela s Míšou však přijaly námi připravenou večeři s evidentní nedůvěrou. Marcela se dokonce zajímala, zda v tom není nějaký jed na krysy. Zarazila jsem se. "Jak to víš …?" podivila jsem se. Náhodou, bylo to moc dobré, také jsme se za to s Andris opět pochválily, protože obě zastáváme názor, že když se něco povede, tak proč se za to nějak neocenit, když to nikdo jiný za nás neudělá, no ne? Mezitím se nahoře ti dva kluci a ještě nějací dva špunti opili slivovicí a jídlo radši prozřetelně odmítli předem.Po umytí nádobí jsme se rozhodly projít, protože pořád sedět v chatce nás přestávalo bavit. S Andris jsme pracně přemluvili Marcelu, která trpěla z neznámého důvodu depresivní náladou, aby šla s námi. Tak já se vám přiznám k tomu, že vím, jaký byl ten důvod - podařilo se mi totiž z Marcely vyloudit to, kde má docela zajímavé chystané pokračování povídky Potomek (možná si na ni vzpomínáte, je na JediLandu), a potom jsem jí to prostě odcizila. Nechtěla mi to dát, takže byla rvačka a … a asi má ještě teď, chudák, na rukou stopy od mých zubů a nehtů ;). Původně jsme se šly mrknout jenom k silnici, ale potom to nějak dopadlo jinak, než jsme podle plánu chtěly a najednou jsme mašírovaly rázným vojenským pochodem (za polohlasného broukání Imperial Marche) do nedaleké vesnice Mosty. Během cesty jsme se výborně bavily, protože jsme vymýšlely "pohádku" o téhle misi. Tahle mise není o ničem, musí mít tedy dobrou pohádku! Snad se nám to povedlo a vy budete spokojení (i když je fakt, že ta pohádka, která se objeví na těchhle stránkách nemá s tou pohádkou, co jsme vymýšlely na Zvůli zhola nic společného).
Dorazily jsme na malé náměstíčko Mostů a rozhlížely se kolem sebe. "Tak jdeme zase zpátky," navrhla Andris, která na dlouhé vycházky moc není, a já s ní souhlasila, protože ani já si na tohle moc nepotrpím. A šly jsme zase zpátky. To je vše. Jestli jste čekali nějakou zápletku, třeba že nás někdo přepadl či sledoval, tak jste se nedočkali. Bohužel, ač jsme neustále čekaly, až se něco stane, nestalo se vůbec nic.
Když jsme se vrátily, byly ty děti nahoře už nalité a spaly (vidíte morálku mladých Padawanů řádu Jedi ...?). A ve chvílích, kdy byly při vědomí, prováděly různé neplechy - například vypínaly proud a tak. Po určité době, co jsme s Andris živě diskutovaly o všem možném a s Marcelou si psaly vzkazy, začala usínat Míša. Ve chvíli, kdy skoro spala už i Marcela, přišel si pro své dva synky, pijící předtím slivovici s Rosťou a Rudou, jejich otec a šlo se oficiálně spát. My s Andris jsme se šly ještě projít na nedaleké záchody a následovalo kuklení do spacáků, které máme rovněž zdokumentované. Spalo se následovně - Marcela s Míšou nahoře s Rosťou a Rudou, my dvě spaly v "obýváku", Andris na gauči a já na lavici. I přesto, že to nezní právě důvěryhodně, spalo se tam velice dobře. Po zhasnutí jsme si dlouho povídaly (vymýšlely pohádku - a ráno jsme se dozvěděly, že Míša a Marcela slyšely každičké slovo a dobře se naším dialogem bavily ;))) ) a topily, ale nakonec jsme se ještě jednou odebraly na toalety, protože jsme obě mírně nachlazené, a rozhodly se přece jenom jít spát. Bylo něco po půl druhé ráno.Vzbudilo mne rádio a nechutně optimistický moderátor. Bylo něco kolem sedmé hodiny. Předchozí den jsme vyhrožovaly holkám, že budeme vstávat v osm, protože brzy odjíždíme. Nevěřily nám, takže jsme je nechtěly zklamat, vykutaly se z vyhřátých spacích pytlů, protáhly ztuhlé ruce a nohy a vrhly se na topení, protože nám pomalu začínaly mrznout nosy. Podařilo se nám (respektive Andris, mně se to příliš nedařilo) zapálit oheň v obou kamnech a za chvilku bylo teplo jako v sauně, což nám docela vyhovovalo. Uvařily jsme čaj a já se z dobré nálady rozhodla udělat k snídani míchaná vajíčka, protože to je jedno z mála jídel, na kterém není prakticky co zkazit.
"Jděte spát!" nabádala nás rozmrzelá Marcela, ale to už jsme dodělaly s Andris společnými silami snídani, pochválily se opět za dobře odvedenou práci a donesly ji těm lenochům až do postele. Po jídle jsme totiž měly v plánu konečně začít s bojovým výcvikem. Prozkoumaly jsme okolní les a našly nejen vhodný plácek na souboj, ale i houby, které jsme potom přinesly Marcele (do polévky, jak se vyjádřila Andris).Pověřily jsme jednoho prcka focením (nezdálo se mi sice dobré svěřit mu ten přístroj do ruky, ale už se stalo) a s vervou se do sebe pustily. Choreografie našeho souboje nebyla složitá, spíše velice jednoduchá - založená na máchání mečem ve snaze zasáhnout zbraň toho druhého. Při jednom zuřivém úderu jsem si všimla, že od našich mečů odlétává kus dřeva. S hrůzou jsem vykřikla a začala prozkoumávat svůj ubohý meč. Ten má teď trošku jiný tvar než původně. Při dalším výpadu mne Andris uhodila vší silou svým klackem do ruky. V první chvíli jsem si myslela, že mi zlomila dva prsty, ale ty se mi nakonec podařilo přece jenom rozhýbat.
Přesunuly jsme se blíž k chatě, abychom vyzkoušeny bojové schopnosti Marcely. Přemluvit ji bylo neuvěřitelně těžké (musela jsem dokonce nejdříve uspořádat vařečkovou bitku, ktera ji přesvedčila o jejím umu), ale nakonec, když se nechala přemluvit a vyšla ven, jsem jí vrazila klacek do ruky a vybídla ji: "Braň se." Nebránila se. Párkrát jsem na ni zkusila udeřit, ale ona pouze přede mnou couvala. "Tak se braň!" nabádala jsem ji. Když zaútočila, málem to byla ona, kdo mi rozdrtil prsty na druhé ruce. Ten človíček má neuvěřitelnou sílu. Mé otlučené a podřené ruce teď mohou směle konkurovat Tess :). Nicméně nyní jsem to najednou byla já, kdo v panice, že jej Marcela klackem utluče, ustupoval.
Při dalším tréninku s Andris jsme si najednou všimly bílého auta, podezřele vypadající přesně jako auto patřící jejímu tatíkovi, který pro nás má zajet, jelikož mám odpoledne povinně nepovinné taneční. "To asi nebyl on," zadoufala Andris. Mínila jsem, že to auto zpomalovalo, takže je dost možné, že šlo o jejího otce, ale nakonec jsme se na to rozhodly zapomenout a hodlaly jsme pokračovat v boji. Jenže jsme se zmýlily a bohužel to skutečně byl on. To mne rozzuřilo a začala jsem na Andris útočit hlava nehlava, tak divoce, až se mi ji podařilo zasáhnout do ruky.
Následovalo velice dojemné loučení ("Tak teda čau." - "Hm. Tak ahoj."), posbírání "svých pět švestek" (naštěstí jsme se pak ještě vrátily do chaty a obhlédly, zda jsme tu něco nenechaly, protože jinak bych tam zapomněla vestu a spustu jiných věcí) a odjezd z chaty domů.
Teď, když to píšu, uvědomuji si, že se na chatě nic přelomového nestalo. Vlastně se tam nestalo zhola nic. Snad vás to alespoň zaujalo, když ne pobavilo. Příště se zase pokusíme udělat nějakou recesistickou akci jako naši minulou výrobu světelného meče. Nasadily jsme si tím moc vysokou laťku a nemůžeme se přes ni dostat i podruhé. Tak snad příště. A povedlo se nám vlastně dosáhnout cíle mise? No - tak trochu. "Mission maybe complete," povzdechla jsem si ještě ten den nad rozepsaným reportem.
Žádné komentáře:
Okomentovat