Mise Endor - z pohledu Andris

Nejdřív pár slov úvodem. K téhle misi jsme se dostaly díky pozvání našich kamarádek Marcely a Míši. Chtěly jsme překvapit San víkendem stráveným na jedné chatě. Já se pro to nadchla a rozjel se velký plán. Vyzvídala jsem, kdy San bude mít čas a nenápadně jsem ji připravovala na společnou akci. San ovšem asi nemá ráda, když jí neříkám všechny podrobnosti, a tak s podezřením šla přímo ke zdroji, k Marcele. Bohužel ta nedokáže před San mlčet a vše jí vyzvonila prakticky okamžitě. Na mně, na chudáka, už pak zbyly jen ty Saniny nadávky do hajzlíků, tajnůstkářů a podobně. Víkend byl zkrácen pouze na dva dny a jednu noc, respektive ráno, noc a odpoledne, ale stálo to za to a Marcela s Míšou konečně pořádně poznaly, co jsme se San zač, co pro nás znamenají Star Wars, a že jsme schopné všeho (hlavně učinit je součástí tohoto webu) :-).
V pátek kolem 16,45 zastavilo před naším domem auto Saniných rodičů. Naházela jsem do kufru pár svých věcí a poslechla si Saniny výtky, že mi to jako vždy šíleně trvalo. (Zdá se mi to, nebo mi San pořád za něco nadává? :-)) ) Ke konci cesty autem jsme měli mírné problémy s nalezením oné chaty. V autě se tedy rozproudil zajímavý hovor, z něhož naše dvě kamarádky se svým popisem cesty nevyšly moc dobře (On to totiž žádný popis cesty nebyl - poznám. San). Ovšem některá prohlášení Saniných rodičů mě opravdu pobavila, a tak jsme se z auta po nalezení chaty vypotácely v křečích smíchu a na úvod se pěkně předvedly.
Holky zrovna vybalovaly a snažily se přinutit své bratry k nějaké činnosti (marně). Na naše klacko-meče se milé dámy dívaly s pobavením, ale když jsem vylovila foťák a San prohodila slůvko "mise", okamžitě si začaly dávat pozor, aby se neocitly před jeho objektivem. ) Úplně se jim to nezdařilo, tak alespoň později přispívaly do diskuse a odrazovaly naše čtenáře od dalšího čtení našeho dobrodružství - bylo to od nich opravdu milé ;-)) ).
San jsem udělila povolení fotit. Záhy jsem zjistila, že to byla chyba. Ta fotka, co tu někde je, nejsem já v křečích, ale v bolestném pádu na zadek (pěkně jsem si natloukla a podezřívám San, že to byla její práce, určitě do mně Sílou strčila).
Naše přítelkyně kmitaly po chatě, rozdělávaly oheň, vybalovaly, uklízely a my jen tak postávaly. Když se pak dostavil hlad (i jídlo má čas v životě Jedie), tak jsme alespoň uvařily večeři. Aby bylo jasno: Já bych se do vaření ani moc nehrnula, ale Saninu aktivitu už známe, ne? Večeře byla poživatelná, při její přípravě se nikomu nic nestalo a vzniklo při tom pár dalších záběrů (zajímavých hlavně pro mé rodiče, jelikož fakt, že jsem dobrovolně vařila je opravdu vyvedl z míry).
Aby nám vytrávilo, vydaly jsme se s Marcelou a San na noční procházku. Po návratu do chaty jsme uzřely idylku v podobě Míši a dívky z vedlejší chaty, Lucky, sedících nad časopisy a kluků vesele popíjejících v podkroví. I Marcela odněkud přitáhla papíry, sešity a časopisy. Avšak rozpoutala tak bitku. Impulzivní San totiž hodlala získat pokračování Marceliny povídky Potomek. Pěknou chvíli se přetahovaly skrz okno. San vyhrála, Marcela chvíli zmrzala zamčená mimo chatu a my si pohodlně přečetly její tvorbu.
Zbytek večera probíhal poměrně v klidu, když nepočítám občasné ujeté nápady chlapců v náladě, jenž nám např. vyhodili pojistky. Nevím kolik bylo, když jsme se se San dole zakuklily do spacáků a probíraly za mohutného smíchu příběh naší mise. Holky a kluci v podkroví rozhodně nemohli spát (a jak jsme ráno zjistily, vesele nás poslouchali).
Sanina aktivita pokračovala i ráno, a tak jsme vstaly poměrně brzy, abychom do odjezdu ještě stihly trénink boje s klacko-meči, a za Marcelila pokřikování, ať jdeme ihned zase spát, jsme zatopily a uvařily snídani. Všichni kromě nás dvou se váleli v postelích a my potřebovaly fotografa, který by nás fotil v akci. San se za pomoci meče marně snažila dostat Marcelu z postele ven, což vyústilo v kuriózní bitku klacko-meč proti vařečkám. Kdo to asi tak mohl vyhrát ... San ji zanedlouho odzbrojila a Marcela se radši opět stáhla do podkroví, nejspíš zase spát. Jeden klučina byl ochotný nás fotit, a tak jsme nechaly chatu spát a šly do lesíka kus od chaty. Náš styl byl opravdu velmi originální - mávání sem a tam, bušení do sebe, postup vpřed a zase ústup. Ale pobavily jsme se, to ano. V jednu chvíli jsme měla pocit, že jsem se nedopatřením stala Vaderem. San do mně začala zuřivě bušit a její boj byl nápadně podobný naštvanému Lukovi v E6. Já ale naštěstí nepřišla o elektronickou ruku. San se unavila a přestala :-).
Ukázkou boje na plácku pod chatou jsme holky definitivně přesvědčily, že Mise Dagobah nebyl výmysl, a že jsme opravdu schopné pachtit se v křoví kvůli klackům, se kterými do sebe budeme bušit. Kluci zase nejspíš došli k názoru, že jsme snad největší cvoci, které kdy viděli. Sanina aktivita však nikdy neustává. Tentokrát se stylizovala do role vadera ona. Půjčila jsem Marcele svůj klacko-meč. Ta v nejmenším nehodlala bojovat, ale byla by blázen, kdyby se nebránila Saninu útoku. Brzy se pořádně rozjela a přišla máchání klackem na chuť. A já jsem s úsměvem mačkala spoušť foťáku.
Při posledním duelu já vs. San jsme na silnici v dálce zahlédly auto nápadně podobné tomu našemu. San podlehla temné straně Síly a já se nestačila divit, s jakou vervou se do mně mně za výkřiků, že ještě nechce domů, pustila. Doposud jsem byla bez jediného škrábnutí. Ovšem v závěru mně San pořádně sekla přes prsty. To už však naše autíčko dojíždělo k chatě. Nechaly jsme boje a běžely pobrat své věci. Uložily jsme je do kufru, rozloučily se a odfrčely domů.