"To je ona," zaradovala se Andris a vzala se sekyrku, aby se s ní vzápětí pustila do boje s přírodou. Já ještě obhlížela okolní větve a stromy, na které jsem radši už nelezla - vzpomněla jsem si totiž na jednu příhodu z dávné doby, kdy jsme byly s Andris v lese a já se houpala na jedné větvi. "Dávej pozor, ať nespadneš," varovala mne tehdy Andris, ale já ji začala ujišťoval o její pevnosti. V druhé vteřině se však zlomila a já se s údivem válela v bahně na zemi.
Když Andris upravila svůj meč do žádané velikosti, půjčila jsem si od ní sekyrku a neohroženě jsem s ní začala sekat do větve, a to i přesto, že se do mně pustili zuřivě komáři. Nechci se chlubit, ale na to, že jsem to držela v ruce poprvé v životě, mi to poměrně šlo. "Oooh, podívej se, dělá se mi mozol," informovala jsem Andris ve chvíli, kdy jsem odpočívala, a zamyšleně prozkoumávala své zčervenalé dlaně.
Ale námaha se vyplatila - měly jsme meč. Ve chvíli, kdy jsem se ještě zabývala stahováním kůry ze své větve, měla Andris již svůj meč v pohotovostním stavu. Jak jsem se tak skláněla nad svou větví, naznačila snad z čisté radosti výpad, jenže vložila do něj mnohem více síly, než si myslela - a málem mi zlomila nos. Přísahala bych, že jsem na okamžik viděla ony pověstné hvězdičky. "Ježíši, jsi v pořádku ...?" zaváhala Andris, ale když viděla, že opatrně prohmatávám svou bambuli, kterou občas s náležitou hrdostí nazývám nosem, aby se vzápětí ujistila, že se mi z něj nespustila krev, oddychla si, že mně nezmrzačila, a široce se na mně zazubila.
Pak jsme pocítily čísi přítomnost a když jsme se ohlédly, zahlédly jsme neznámé lidi, které možná přilákat zvuk sekání dřeva, nebo snad šli do své zahrady, které za městem jsou, ale to jsme neřešily, protože jsme se takticky stáhly. Cestou jsme se začaly rozjařeně mlátit nově vyrobenými meči v jakýchsi náznacích boje a kupodivu jsme si u toho ani nijak neublížily.
A potom jsme už zamířily domů, do bodů A a B, k smrti unavené a zmožené, ale spokojené - cíl mise byl splněn. S těmi klacky máme teď velké plány. Hodláme jim vyřezat rukojeti (haha, to chci při svém talentu na jakoukoliv manuální práci vidět, mám obě ručičky levé a ještě k tomu dozadu), postříbřit je a čepele jim polepit kobercovkou.
Cestou jsme udělaly pár dobrých skutků - utrhly jsme si jablka a nezralé hrušky ze stromů, které jsme potkaly. Že to není žádný dobrý skutek, ale obyčejná krádež? To se moc mýlíte. Ty stromy by, chudáci, musely nést tu tíhu, když není nikdo jiný schopný očesat. Takže my jsme jim vlastně tak ulehčily. A teď něco namítejte!
V 6,00 pm jsme stanuly před bodem B a otravovaly Andrisina bratra tak dlouho, než svolil, že nás vyfotí s našimi meči. A tak vznikly závěrečné obrázky našeho reportu. Máme od něj slíbené, že nám časem dodělá i "opravdové" světelné meče a do pozadí dá něco impozantnějšího, ale jak ho znám, nic nakonec nebude, jen jeho velké řeči. Pak jsme si s Andris dlouho povídaly, rozebíraly tenhle náš projekt, než mne začala bolet zatraceně hodně hlava z nedostatku tekutin.
A potom, když jsem se s migrénou vracela domů, asi aby toho nebylo málo, zakopla jsem na schodech a narazila si kolena, čímž se mé znečištěné oblečení, na kterém už bylo vidět, že jsem lezla po stromech a sekala dříví, ještě o něco více ušpinilo.
Celá nervní jsem v bodu A do sebe hodila dva acylpyriny a zapila je takřka vroucím kafem, protože na tomhle nápoji téměř závislá. Jo, tohle mi spolu s horkou sprchou chybělo. Pohlédla jsem na velké hodiny, visící v kuchyni. Bylo 7,00 pm. Přesně podle původního plánu, ačkoliv jsme se podle něj nijak zvlášť neřídily. Usmála jsem se a jen tak pro sebe jsem nad šálkem kávy zamumlala: "Mission complete."
úterý 17. února 2009
Mise Dagobah - z pohledu San
Nápad vyrazit si vyrobit meč jsem měla v hlavě už hodně dávno, prakticky už od doby, co jsme s Andris zjistily, že jsou plastikové lightsabery jenom na parádu a nedá se s nimi pořádně bojovat. Tohle zjištění nám trvalo poměrně dlouho, a je to na našich zbraních z umělé hmoty poznat - tak třeba můj světelný meč se div nerozpadne, jak je nakřupaný našimi divokými údery.
Ale s realizací to nebylo jen tak. Možná proto, že jsme obě od přírody lenoši a nejradši máme, když se nám věci naservírují až pod nos. Jasně, teď by jste mohli argumentovat, že jsme si taky mohly jenom koupit v obchodě násadu od koštěte, tu jak se patří zkrátit a mít meč jedna báseň, ale my jsme si je chtěly udělat samy. Už pro ten pocit, že jsme kvůli tomu cedily pot a krev :).
Ale 21.8.2002 jsem si řekla, že je na čase s tím něco dělat. Brnkla jsem Andris. Telefon zvednul jako vždy její mladší bratr, který je z nějakého záhadného důvodu neustále u jejich rodinného PC. "Máš tam někde poblíž Míšu?" zeptala jsem se ho a vyčkala, až funící Mistryně řádu Jedi přisupí k telefonu a hlasitě se podiví, co se stalo, že jí volám. "Máš nějaký nůž? Tak si ho připrav. Za chvíli jsem u tebe." Okamžitě se dovtípila, co že se bude dít.
Ve 3,30 pm jsem vyšla z našeho domu, pro jednoduchost ho budeme nazývat bodem A, abych o pár minutek později postávala před jejím bydlištěm, kterému budeme pro změnu říkat ... hm, třeba bod B, v kanadách na nohou a tričku Star Wars, jak jinak :)). Ozbrojené Andrisiným žabikuchem (na který mám, jen tak mimochodem, dosti nemilé vzpomínky - před pár lety jsem ho u Andris prozkoumávala a při jeho zavírání jsem opomněla bezpečnostní západku. Nějak se mi podařilo ho zacvaknout a málem jsem si usekla malíček. Teklo neuvěřitelné množství krve, až jsem z toho samou hrůzou omdlela, a ona, představte si, nehnula ani brvou, v klidu dál ladila televizi a čekala, až se proberu :)) ) jsme vyrazily za město, k tak zvané "čističce", kde to atmosférou i vzhledem krajiny připomínalo Dagobah. Pro přesnost dalších údajů to bude bod C.
Bohužel, jsem nejen neuvěřitelný smolař, ale i člověk, který se dokáže snadno pro něco nadchnout. Myslím si, že se tomu obecně říká aktivní blbec. Takže, když jsme viděly za potůčkem dvě dokonalé větve, tak akorát na meč, rozhodla jsem se jednat. Nechápu doteď, co mne to napadlo, ale ty větve mne tak uchvátily, že jsem neváhala vylézt na strom a snažila se k nim dostat. Jenže když jsem si uvědomila, co to dělám za nesmysl, najednou jsem se tam zasekla a nemohla ani tam, ani zpátky, v dost nepohodlné pozici. "Co mám dělat?!" ptala jsem se zoufale Andris, která prozřetelně zůstala na břehu, ale odpovědí mi byl pouze její smích. Málem jsem se tam rozbrečela, takže se nade mnou slitovala (tedy až poté, co mou beznaděj jak se patří vyfotografovala - potřebovala nutně dofotit film, ale to netušila, jaké patálie se mi přihodí) a poradila mi, jak to mám udělat, abych nežuchla přímo do potůčku. Nakonec se mi nějak s její ústní pomocí podařilo dostat na pevnou zem.
Ovšem, tohle mne nepoučilo. Stále jsem ještě viděla tu druhou větev. Ta byla výborná, až na to, že byla poněkud dlouhá. Přeskočila jsem Force Jumpem potok (a kupodivu do něj nespadla) a rozhodla se větev zlomit. Jen tak to nešlo, tak jsem se do toho pořádně opřela a - prask! Roztrhla jsem si na noze kalhoty! Okamžitě mne polila krvavá červeň a chvíli jsem odmítala kamkoliv jít, ale nakonec se mi to při chůzi podařilo zakamuflovat tak, že by si toho skoro nikdo nevšimnul. I přes tyhle problémy jsme si řekly, že budeme v misi pokračovat, že nás takovéhle maličkosti neodradí. Ale vyskytly se další komplikace - námi vybrané větve byly příliš silné, nemohly jsme je ani zlomit (do toho jsem se už radši neangažovala, ale stejně jsem ve své naivitě vběhla do bažin pokaždé, když jsem zahlédla pěknou větev), ani ufidlat nožem, byl na to moc tupý.
Vrátily jsme se na bod A, kde jsem vzala nenápadně batůžek (Andris to komentovala slovy: "Ty jsi teda byla nenápadná! Slyšela jsem až do chodby, jak jsi tam dupala! To o tobě teď musí vědět celý dům!" - drzoun, co? Aby jste věděli, nikdo omé přítomnosti doma skutečně nevěděl!), a na bod B, přesně ve 4,00 pm, to jsem se dívala na mobil, kde mi Andris přidala do batohu pár maličkostí. Jednou z nich byla pořádná sekyra, a mezi další patřily jakési sušenky a pití, protože tenhle neuvěřitelný tvor má prakticky neustálý hlad, což na něm prostě nedokáži pochopit. Cestou na bod C jsme se rozhodly doplnit pitný režim. "To aby jsme nebyly dehydratované," mínila rozvážně Andris, ale to šlo docela těžko, protože láhev, kterou vzala, měla maximálně 0,25 l, protože jinou doma nenašla.
Na vysílačku (můj mobil) přišla prapodivná imperiální šifra: NA SPARKU U WENCI BUDDHIZEL NE TIME. MAP MEXIKO SITY BLUES. DIKY. Byla určená pro mého bratra, kterému od doby, co se mu podařilo ztratit mobil, neustále přicházejí ke mně nějaké SMSky, ale co na tom, že jsme ji četly, když jsme dobrou polovinu nechápaly :)). "Prostě po nás už Imperiálové jdou," usoudila jsem nakonec. "Měly bychom být na pozoru."
Na bodu C jsme vybíraly vhodnou větev. To zní poměrně jednoduše, ale ukázalo se, že je to těžký úkol. Většina větví byla buď moc krátká, moc křivá, moc široká nebo moc úzká ... ale nakonec jsme za použití Síly (jinak si to ani nevysvětluji :)) ) se nám podařilo je najít.
"To je ona," zaradovala se Andris a vzala se sekyrku, aby se s ní vzápětí pustila do boje s přírodou. Já ještě obhlížela okolní větve a stromy, na které jsem radši už nelezla - vzpomněla jsem si totiž na jednu příhodu z dávné doby, kdy jsme byly s Andris v lese a já se houpala na jedné větvi. "Dávej pozor, ať nespadneš," varovala mne tehdy Andris, ale já ji začala ujišťoval o její pevnosti. V druhé vteřině se však zlomila a já se s údivem válela v bahně na zemi.
Když Andris upravila svůj meč do žádané velikosti, půjčila jsem si od ní sekyrku a neohroženě jsem s ní začala sekat do větve, a to i přesto, že se do mně pustili zuřivě komáři. Nechci se chlubit, ale na to, že jsem to držela v ruce poprvé v životě, mi to poměrně šlo. "Oooh, podívej se, dělá se mi mozol," informovala jsem Andris ve chvíli, kdy jsem odpočívala, a zamyšleně prozkoumávala své zčervenalé dlaně.
Ale námaha se vyplatila - měly jsme meč. Ve chvíli, kdy jsem se ještě zabývala stahováním kůry ze své větve, měla Andris již svůj meč v pohotovostním stavu. Jak jsem se tak skláněla nad svou větví, naznačila snad z čisté radosti výpad, jenže vložila do něj mnohem více síly, než si myslela - a málem mi zlomila nos. Přísahala bych, že jsem na okamžik viděla ony pověstné hvězdičky. "Ježíši, jsi v pořádku ...?" zaváhala Andris, ale když viděla, že opatrně prohmatávám svou bambuli, kterou občas s náležitou hrdostí nazývám nosem, aby se vzápětí ujistila, že se mi z něj nespustila krev, oddychla si, že mně nezmrzačila, a široce se na mně zazubila.
Pak jsme pocítily čísi přítomnost a když jsme se ohlédly, zahlédly jsme neznámé lidi, které možná přilákat zvuk sekání dřeva, nebo snad šli do své zahrady, které za městem jsou, ale to jsme neřešily, protože jsme se takticky stáhly. Cestou jsme se začaly rozjařeně mlátit nově vyrobenými meči v jakýchsi náznacích boje a kupodivu jsme si u toho ani nijak neublížily.
A potom jsme už zamířily domů, do bodů A a B, k smrti unavené a zmožené, ale spokojené - cíl mise byl splněn. S těmi klacky máme teď velké plány. Hodláme jim vyřezat rukojeti (haha, to chci při svém talentu na jakoukoliv manuální práci vidět, mám obě ručičky levé a ještě k tomu dozadu), postříbřit je a čepele jim polepit kobercovkou.
Cestou jsme udělaly pár dobrých skutků - utrhly jsme si jablka a nezralé hrušky ze stromů, které jsme potkaly. Že to není žádný dobrý skutek, ale obyčejná krádež? To se moc mýlíte. Ty stromy by, chudáci, musely nést tu tíhu, když není nikdo jiný schopný očesat. Takže my jsme jim vlastně tak ulehčily. A teď něco namítejte!
V 6,00 pm jsme stanuly před bodem B a otravovaly Andrisina bratra tak dlouho, než svolil, že nás vyfotí s našimi meči. A tak vznikly závěrečné obrázky našeho reportu. Máme od něj slíbené, že nám časem dodělá i "opravdové" světelné meče a do pozadí dá něco impozantnějšího, ale jak ho znám, nic nakonec nebude, jen jeho velké řeči. Pak jsme si s Andris dlouho povídaly, rozebíraly tenhle náš projekt, než mne začala bolet zatraceně hodně hlava z nedostatku tekutin.
A potom, když jsem se s migrénou vracela domů, asi aby toho nebylo málo, zakopla jsem na schodech a narazila si kolena, čímž se mé znečištěné oblečení, na kterém už bylo vidět, že jsem lezla po stromech a sekala dříví, ještě o něco více ušpinilo.
Celá nervní jsem v bodu A do sebe hodila dva acylpyriny a zapila je takřka vroucím kafem, protože na tomhle nápoji téměř závislá. Jo, tohle mi spolu s horkou sprchou chybělo. Pohlédla jsem na velké hodiny, visící v kuchyni. Bylo 7,00 pm. Přesně podle původního plánu, ačkoliv jsme se podle něj nijak zvlášť neřídily. Usmála jsem se a jen tak pro sebe jsem nad šálkem kávy zamumlala: "Mission complete."
"To je ona," zaradovala se Andris a vzala se sekyrku, aby se s ní vzápětí pustila do boje s přírodou. Já ještě obhlížela okolní větve a stromy, na které jsem radši už nelezla - vzpomněla jsem si totiž na jednu příhodu z dávné doby, kdy jsme byly s Andris v lese a já se houpala na jedné větvi. "Dávej pozor, ať nespadneš," varovala mne tehdy Andris, ale já ji začala ujišťoval o její pevnosti. V druhé vteřině se však zlomila a já se s údivem válela v bahně na zemi.
Když Andris upravila svůj meč do žádané velikosti, půjčila jsem si od ní sekyrku a neohroženě jsem s ní začala sekat do větve, a to i přesto, že se do mně pustili zuřivě komáři. Nechci se chlubit, ale na to, že jsem to držela v ruce poprvé v životě, mi to poměrně šlo. "Oooh, podívej se, dělá se mi mozol," informovala jsem Andris ve chvíli, kdy jsem odpočívala, a zamyšleně prozkoumávala své zčervenalé dlaně.
Ale námaha se vyplatila - měly jsme meč. Ve chvíli, kdy jsem se ještě zabývala stahováním kůry ze své větve, měla Andris již svůj meč v pohotovostním stavu. Jak jsem se tak skláněla nad svou větví, naznačila snad z čisté radosti výpad, jenže vložila do něj mnohem více síly, než si myslela - a málem mi zlomila nos. Přísahala bych, že jsem na okamžik viděla ony pověstné hvězdičky. "Ježíši, jsi v pořádku ...?" zaváhala Andris, ale když viděla, že opatrně prohmatávám svou bambuli, kterou občas s náležitou hrdostí nazývám nosem, aby se vzápětí ujistila, že se mi z něj nespustila krev, oddychla si, že mně nezmrzačila, a široce se na mně zazubila.
Pak jsme pocítily čísi přítomnost a když jsme se ohlédly, zahlédly jsme neznámé lidi, které možná přilákat zvuk sekání dřeva, nebo snad šli do své zahrady, které za městem jsou, ale to jsme neřešily, protože jsme se takticky stáhly. Cestou jsme se začaly rozjařeně mlátit nově vyrobenými meči v jakýchsi náznacích boje a kupodivu jsme si u toho ani nijak neublížily.
A potom jsme už zamířily domů, do bodů A a B, k smrti unavené a zmožené, ale spokojené - cíl mise byl splněn. S těmi klacky máme teď velké plány. Hodláme jim vyřezat rukojeti (haha, to chci při svém talentu na jakoukoliv manuální práci vidět, mám obě ručičky levé a ještě k tomu dozadu), postříbřit je a čepele jim polepit kobercovkou.
Cestou jsme udělaly pár dobrých skutků - utrhly jsme si jablka a nezralé hrušky ze stromů, které jsme potkaly. Že to není žádný dobrý skutek, ale obyčejná krádež? To se moc mýlíte. Ty stromy by, chudáci, musely nést tu tíhu, když není nikdo jiný schopný očesat. Takže my jsme jim vlastně tak ulehčily. A teď něco namítejte!
V 6,00 pm jsme stanuly před bodem B a otravovaly Andrisina bratra tak dlouho, než svolil, že nás vyfotí s našimi meči. A tak vznikly závěrečné obrázky našeho reportu. Máme od něj slíbené, že nám časem dodělá i "opravdové" světelné meče a do pozadí dá něco impozantnějšího, ale jak ho znám, nic nakonec nebude, jen jeho velké řeči. Pak jsme si s Andris dlouho povídaly, rozebíraly tenhle náš projekt, než mne začala bolet zatraceně hodně hlava z nedostatku tekutin.
A potom, když jsem se s migrénou vracela domů, asi aby toho nebylo málo, zakopla jsem na schodech a narazila si kolena, čímž se mé znečištěné oblečení, na kterém už bylo vidět, že jsem lezla po stromech a sekala dříví, ještě o něco více ušpinilo.
Celá nervní jsem v bodu A do sebe hodila dva acylpyriny a zapila je takřka vroucím kafem, protože na tomhle nápoji téměř závislá. Jo, tohle mi spolu s horkou sprchou chybělo. Pohlédla jsem na velké hodiny, visící v kuchyni. Bylo 7,00 pm. Přesně podle původního plánu, ačkoliv jsme se podle něj nijak zvlášť neřídily. Usmála jsem se a jen tak pro sebe jsem nad šálkem kávy zamumlala: "Mission complete."
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat