Docela nedávno mě napadlo sehnat si nějaký šikovný klacek se kterým bychom mohly se San cvičit souboje, protože s těmi plastovými replikami lightsaberů to dost dobře nejde. Tahle myšlenka se objevila už mnohem dřív, ale nedávno jsem nad ní začala vážně uvažovat, stejně jako San.21.8.2002
Asi 15:00 - Začalo to tím, že zazvonil telefon. Bratr řval, že je to pro mě. Seběhla jsem schody, zkazila mu radost, protože si myslel, že si to vezmu nahoře a on bude hezky odposlouchávat, a zadýchaně se ohlásila. Kdo jiný než San, která mi oznámila její záměr jít ven za účelem výroby meče. Souhlasila jsem. Proč ne? Zvlášť když jsem pomýšlela na to samé. Jakmile jsem si představila Saninu zručnost v manuálních pracích, trochu jsem zapochybovala o výsledku, ale co, přinejhorším si prostě jednoduše koupíme násadu na koště, kterou už San pro tyto účely odzkoušela.
Asi 15:35 - Zazvonil zvonek. Opět se tam hrnul bratr, aktivista. Přestože věděl, že je to pro mě. Opět na mě řval. Já mu ze shora neméně hlasitě odpovídala. A pes do toho štěkal, dokud se neprodral ven za San, která ho ochotně podrbala. Naprosto běžný blázinec u nás doma. Hodila jsem do kapes nůž, telefon a foťák. Na schodech před barákem jsem kvapně obouvala boty, zahnala psa zpět do baráku a vyrazily jsme.
Asi 15:45 -Dorazily jsme na cestu za čističkou, na okraji Slavonic. Sotva se objevily první pořádné stromy a keře, už San nadšeně křičela a vrhla se ke dvěma větvím jež se jí zalíbily. Naneštěstí byly docela vysoko a navíc pod stromem byla menší strouha s menším potůčkem a větším množstvím bahna. Zůstala jsem stát u cesty a přemýšlela, jak se suchou nohou dostat přes potůček. K větvi rostoucí kousek od stromu na kterém se pachtila San. Z mého zamyšlení mě vytrhlo náhlé ticho. Ustal praskot větví. Pohlédla jsem na svou přítelkyni. Stála na větvi, v podivné pozici, v tváři zděšený výraz a neměla tušení, jak se dostat dolů. Nemohla jsem jinak, než se začít smát. Vyfotila jsem si ji a posléze jsem se nad ní slitovala a navigovala ji, kudy dolů. "Nemáš být do všeho tak hrrr…" poučila jsem ji. Každý normální člověk by si to vzal k srdci a šel by pryč. Ne však San. Ta si ze mě nic nedělá a už vůbec mě neposlouchá. Než jsem se rozkoukala, už byla zase na druhé straně potůčku a snažila se zlomit větev, na kterou jsem původně pomýšlela já. Snažila se velmi krátce. "Křup." Než jsem vůbec stihla začít uvažovat nad tím, co to bylo, už se San divně kroutila. Byly to kalhoty, které nevydržely. Často mi vyčítá, že se jí pořád směji. Ale co jiného jsem v té chvíli asi tak měla dělat?
Po chvilkových obavách, že bude chtít kvůli díře na kalhotách domů, jsme přece jen pokračovaly dál. Další vhodné větve byly o něco dostupnější. Nepoučitelná San se k nim opět vrhla a následně chtěla můj nůž. "Ne. Ani náhodou. Víš jak to dopadlo minule." Zamítla jsem její žádost. Kdysi se tím nožem řízla, když se ho pokoušela zavřít. Nějak si nedokázala poradit s bezpečnostní západkou. Nicméně pohled na její vlastní krev nějak nezvládla a omdlela. Nejsem bezcitná, ale seděla na židli, a tak jsem si řekla, že se brzy probere sama. Dodnes mi můj ledový klid vyčítá. Asi by se raději probrala zmáčená od hlavy až k patě vodou. Okoukla jsem tedy větve a došla k názoru, že na tohle bude lepší sekera. S nožem bych tam byla do dalšího dne.
Asi 16:00 - Stály jsme před naším barákem a já snášela potřebné věci do Sanina batohu, pro který se chvíli předtím velmi nenápadně a potichu plížila do svého pokoje. Tak nenápadně, že ji jistě slyšel celý dům. Takže jsme sbalily sekerku, pití a jídlo, jelikož mi v přírodě nějak vyhládlo. Na cestě zpět k čističce jsme se pobavily podivnou SMS zprávou, která byla určena pro Sanina bratra, a kterou okamžitě pasovala na imperiální. A pak už jsem jen byla svědkem věčných Saniných výkřiků: "Ten je naprosto ideální!" Což tvrdila téměř o každém klacku. Nicméně ten ideální jsem nakonec našla i já a bezhlavě jsem se k němu vrhla. Mně se na rozdíl od San nic nestalo, a tak jsem se jen pěkně zpotila při sekání sekerkou. Mezitím co já jsem zápolila se svým budoucím mečem a s dotěrnými komáry, San si vyhlídla další "ideální" klacek a netrpělivě čekala, až já dosekám.
Chvíli se San prala se sekerou a svým budoucím mečem, načež jsem jí trochu pomohla. Uzmula jsem jí sekerku a ona mě po chvíli na oplátku informovala, kterak bude mít mozol. Pousmála jsem se. Zas tak moc toho nenasekala… Zkrátily jsme meče na potřebnou délku a začaly je zbavovat kůry. "Někdo jde." Vyhrkla San. Takticky jsme se daly na ústup. Kdoví, jestli slyšeli, jak sekáme. Nejspíš to ale byli jen nadšenci jdoucí ke svým zahradám. San ještě loupala svůj meč a já jsem si ten svůj nadšeně prohlížela. Jen tak lehce jsem jím máchla. "Aúúú," zařvala San. Narovnala se a třela si nos. Lekla jsem se. Šíleně. Chvíli jsem ji sledovala, jestli jí nezačne z nosu crčet krev. Pomyšlení na to, že by sebou zase sekla nebylo moc příjemné. Tady bych ji asi musela začít křísit… :-) Vše ale vypadalo v pořádku a na mé tváři se opět objevil úsměv. Samozřejmě, že jsem se jí omluvila. A kdyby… Měla příležitost mi to vrátit v souboji, který jsme si hned poté zkusily. Utržila jsem v něm pouze jediné zranění. A to štípanec od komára přímo mezi oči. Vše zlé je k něčemu dobré, a tak jsem díky tomu alespoň přišla na to, proč mají gungani tak dlouhé uši. Ještě jsme očesaly pár stromů. Jednu jabloň a jednu švestku a vydaly se zpět k domovům.
Asi 18:00 - Dorazily jsme k našemu domu. Požádaly mého bratra aby s námi šel na chvíli ven. Využil toho, vzal naše nezbedné psisko s sebou, pomluvil mi můj meč, že ho mám křivý a šli jsme pózovat pro objektiv fotoaparátu. Ještě hodnou chvíli jsme diskutovaly a plánovaly před naším domem. Jako vždy se San nějak nemohla odtrhnout od hovoru a jít domů, ale když ji začala bolet hlava, nakázala mi okamžitě zapsat dojmy a odešla. Předvedla jsem rodince svůj meč a zapadla do pokoje. Unavená, ale šťastná jsem pak ve sprše přemýšlela nad tím, zda ta tyč, opřená v rohu pokoje, bude někdy něco víc, než tyč a zda vůbec report, který napíši někdy přečte někdo jiný kromě mne, San a bráchy.
Žádné komentáře:
Okomentovat