Kódovaná zpráva z deníku rytířky Jedi Inlandris Mac (mezi fany Bossi).Adresát: Rada Jedi, Coruscant
Odesílatel:Inlandris Mac, Země
Předmět: Poslední den průzkumu pozemských zvyklostí a fenoménu Hvězdných válek.
18.5.2005 8.26(pozemského času, přepočet na coruscantský čas stále nestanoven)
Vzbudil mě komunikátor. Vrhla jsem se po něm v domnění, že se někde něco semlelo a volá Rada, aby mě tradičně odvolala z mise předčasně. Pohledem zjistím, že je to pouze San. Jsem naštvaná. Mohla jsem ještě spát. Píši jí patřičně nevrlou zprávu a znovu ulehám.
18.5.2005 10.00
Jdu si pro zásoby na cestu.
18.5.2005 12.30
Vařím si oběd. Ano, mistře Yodo, umím vařit. Pípá komunikátor. Zase San. Problém č.1: Nemůže vybrat peníze. Jojo… Bankovní systém je tu stejně (ne)spolehlivý jako v Republice. Uklidňuji ji zprávou, že jí půjčím. Ano, JEN půjčím, takže řád neodrbu o víc peněz, než jsem měla přiděleno.
18.5.2005 13.05
Sedím v autobusu, zdejším dopravním prostředku. Mým cílem je premiéra posledního filmu ságy Star Wars Epizoda III – Pomsta Sithů. Koná se však v hlavním městě tohoto státu, Praze. Ve městě jménem Jihlava se mám setkat se San. Autobus je neuvěřitelně hlučný, pomalý a ne zrovna pohodlný prostředek. Pár desítek kilometrů a jedu něco přes hodinu. To mi nebrání smát se na všechny jako sluníčko. Na co se těším víc? Na film nebo na fany?
18.5.2005 15.55
Zdejší systém dopravy, co se týče návaznosti zdaleka není tak dokonalý, jak se zdá být. Přijíždím o 25 minut déle. Scházím se se San, ale nemůžeme najít správné stanoviště odkud pokračovat dál k našemu cíli. Problém č.2: Po jeho nalezení kýžený dopravní prostředek nejede. Naskakuje nám půlhodinové zpoždění. San je neuvěřitelně hlučná. Každý kolem ví, kam jedeme.
18.5.2005 17.20
První půlku cesty jsem měla slovní průjem. San chce hrát slovní fotbal, a tak radši předstírám náhlou hluchotu. Už abychom tam byly!
18.5.2005 asi 18.00
Město jménem Praha. Dle zdejších poměrů velkoměsto. Chtěla bych je vidět, jak by nazývali Coruscant… Pro pohyb po městě zde funguje městské hromadná doprava. Pohyb v metru je zážitek nad zážitky. San není schopna pochopit systém platby jízdného. Snad se jí to daří po ukázání plánu „galaxie“ platebních pásem. V zápětí ji fascinují zpravodajské tabule. Celému nástupišti je hlasitě předčítá. Lidi zírají, San mele dál. Začínám se děsit chvíle, kdy tudy pojedeme v tunikách a pláštích.
Problém č.3: Po prvním přestupu metrem je jasné, že náš časový harmonogram je velmi napnutý. San začíná nadávat na velkoměsto, složité metro a davy lidí. Jak přežívá na Coruscantu, to je mi záhadou. I když… V cantinách stačí k přežití bouchačka a kredity.
18.5.2005 asi 18.30
Poloha naší základny mi byla známá jen velmi přibližně. Od výstupu metra se tak vedení ujímá San. Jenže její orientační smysl je prachmizerný. Jednak neví, kterým východem opustit metro a jednak sice tvrdí, že máme odbočit doleva, ale do které ulice už s jistotou neřekne.
Po dlouhém pochodu spatří známý oranžový dům. Aby toho nebylo málo, plete si vchod. Zlatá tečka za úchvatnou navigací.
18.5.2005 asi 19.00
Náš časový plán se nezadržitelně hroutí. Máme asi 15 minut na převléknutí do našeho běžného oblečení – tuniky, pláště a vysokých bot. Můžeme si dovolit i otevřeně nosit lightsaber – konečně se cítím ve své kůži.
Problém č.4: San trvá převlékání příliš dlouho. Časový plán je tím úplně v prachu. Na komunikátor mi volá Kora, zda na nás s ostatními mají čekat na Náměstí republiky. S lítostí jí oznamuji, že nikoliv. Další z dopravních prostředků, tramvaj, se San nestíháme. Nechci jí nic vyčítat, ale… No vyčítám, no.
18.5.2005 19.45
Velitel základny nás odvezl automobilem ke Slovanskému domu. Auto je asi nepraktičtější dopravní prostředek, avšak ve městě s hustou dopravou ne moc rychlý. V Palace café (něco jako nealko cantina) si vyzvedáváme lístky na promítání. Překvapivě již je zde i skupina fanoušků, která se sešla na Václavském náměstí. San okamžitě vytahuje kameru a každého, koho zná, si nahrává. Včetně nelépe okostýmovaných lidí u vchodu do sálu, kde co nevidět začne V.I.P předpremiéra: Sup, zdá se, se potí v clonetrooperské helmě a co chvíli ji sundává. Padmé se svěřuje, že ji bolí nohy. Vader stojí bez hnutí ve své drsné póze. Celkový dojem kazí pouze jeho tenisky.
I my se stáváme oběťmi hledáčků kamer a fotoaparátů. I naše zjevení, zdá se, působí věrohodně. Ještě aby návštěva z Republiky nepůsobila věrohodně…
18.5.2005 mezi 20.00 a 21.00
Z dlouhé chvíle už poněkolikáté sledujeme trailer promítaný na zdejších obrazovkách. Snažíme se neslyšet dabing. Ozvučení je mizerné, takže se nám to daří.
Část fanoušků odešla na laser game. My čekáme na Blizzy a Milwu, se kterými se chceme seznámit. Hrajeme si s chrčícím Vaderovým mečem (neuvěřitelná hračka s přepínatelnou barvou čepele) a prohlížíme si SW karty. Vesele hodnotíme jednotlivé postavy na obrázcích.
Konečně přichází Blizzy s Milwou. Nenápadně podupávají nedaleko chodby, kterou přišly a tváří se, že nás nevidí. Blizzy v kostýmu Mary se nedá přehlédnout, a tak se mě San ptá, zda by to nemohly být ony. Jasný náznak „zavolej na ně, já se jich bojím“. Všichni se k nim otáčíme. Mám pocit, že už je odněkud znám. Tady by řekli de ja vu. San (ne)nápadně řve „Milwa!“ Zvedají hlavy a já na ně s úsměvem mávám. Kupodivu se nás neleknou a jdou k nám. V zápětí se vydáváme do McDonald’s za stravou a po cestě se seznamujeme.
18.5.2005 mezi 21.00 a 22.00
Po cestě k McDonald’s nás paradoxně poznávají hlavně cizinci. Snažím se zapnout meč na nejnižší výkon, aby pouze jemně svítil a nebyl nebezpečný. Nezdaří se. Předstírám, že potřebuji silnější baterky, aby fungoval.
U McDonald’s na nás vyjeveně zírají. Zdá se, že se bojí nás obsloužit. První místo v galaxii, kde se bojí Jediů. Nemám ráda placení zdejšími penězi. Bankovku tak vychytrale strkám San, aby vybrala menu a s výmluvou, že je mi vedro, si sedám k ostatním ven.
San po chvíli přichází. Dělíme se o jídlo a ona s úsměvem líčí, jak jí mladý prodavač špital, že nám závidí účast na premiéře. Skvěle se při jídle bavíme. Hamburger nic moc – Tess tvrdí, že je beztak z ropy. Hranolky jsou ale výtečné – prý taky z ropy. San si hraje s ledem z coca coly – taky samozřejmě z ropy. A Drax sklesle odchází domů. Zítra skládá „zkoušku dospělosti“ – maturitu.
18.5.2005 mezi 22.00 a 23.00
Vrátili jsme se do Palace café. Stále se tu pohybují skupinky fanů. Bavíme se, šermujeme, fotíme se, nahráváme. Tess ani na chvíli nezavře pusu. Já s Affaiou usínáme v židličkách. Tess se chce urazit, když zjistí, že ji neposloucháme. Fascinující, jak dlouho dokáže mlet o ničem.
18.5.2005 23.00
V Palace café to houstne. Přibývá lidí. V kostýmech, bez kostýmů, s fotoaparáty, bez fotoaparátů. Motají se tu i televizní kamery. Kašlu na Jediskou důstojnost a blbnu s ostatními. Šermujeme, rveme se, fotíme, zkoušíme si cizí kostýmy (helma clonetroopera je fakt hrozně veliká a má velmi nedokonalé větrání).
V jednu chvíli mám pocit, že mám vidiny. U baru vidím muže, který jako by z oka vypadl Obi – Wanovi. Jen tunika a plášť mu chybí. Informuji San. V zápětí se nás na něj ptá Padmé. Způsobuje poprask v dívčích řadách. Rázem je něco jako exponát v zoo. Zajímalo by mě, kde se tou dobou nacházel Mistr Kenobi…
Po příchodu Abaddona nespouštíme Tess z očí. Nechceme přijít o secvičený souboj. Těsně před ním ještě rychle letíme najít záchod. Hraje tam vskutku „záchodová“ hudba – soundtrack k E3. Tohle si Williamsovo dílo tedy nezaslouží.
18.5.2005 asi 23.30
Nápadně nenápadně se máme přemístit do přednější haly a potichu rozhlásit, že bude souboj. Skalní fanové se tak strategicky dostávají do čelních řad. Víme, že je to tam nebezpečné, ale někdo musí zajistit, aby davy lidí nezúžili prostor pro boj, který Tess s Abem potřebují.
Hned počáteční „tanyny tanyny“ je ohromně vtipné. Zadní linie nechápou, o co jde. Souboj je jako vždy „chtipný a žůžo“. S chybkou, za níž může zmíněný nedostatek prostoru.
Po souboji se vracíme zpátky. Objevuje se Panda a působí tak rozruch mezi fany. Aby toho nebylo málo, po dlouhých létech potkáváme Wingmana. Skoro ho nepoznáváme. Poprvé dneska spatřuji Ziru. Mám nutkání tasit meč v domnění, že je to skutečná Lady ze Sith. Žádné zvláštní nadání v Síle z ní necítím, a tak se zklidňuji.
18.5.2005 kolem 0.00
Kupujeme nachos a minerálku a suneme se do kinosálu. Naše místa se nachází uprostřed sálu. Skvělé! Přesně tak akorát.
Sovog má proslov, Annaud má proslov, zkrátka CSWU má proslov. V sále je skvělá atmosféra. Je cítit to nadšené očekávání. I já se řehtám od ucha k uchu. Jsem tady! Konečně je to tu! A je to tak úžasný pocit!
19.5.2005 0.15
Čekání je dlouhé jako tahanice v našem senátu. Začínáme se zpožděním.
Jásáme při logu Lucasfilmu. Jásáme při úvodních odlétajících titulcích. Nic z nich nevím. Plátno je obrovské, nemůžu si zvyknut. Varuji San, aby držela jazyk za zuby po celý film. Přesedám si na jiné křeslo. Pánové na schodech vedle mě totiž kecají a já si tím nehodlám nechat zkazit film.
Úvodní bitva mě vtlačí do křesla. Zírám jak tydýt. Nestíhám číst titulky (moc jich tam stejně není) a všechno bitevní dění. V zápětí si na velké plátno zvykám a po celý film jsem jako v transu. Celý film zhltnu jako malinu. Tvůrci filmu se snad opravdu museli někdy prolétnout nad Coruscantem či projít chrámem, jinak si tu vizuální dokonalost nedokáži vysvětlit.
19.5.2005 2.30
Při prvních písmenech závěrečných titulků skoro brečím. Od půlky filmu se to snažím potlačit. Podaří se mi to i teď. Poslední… Poslední díl… Konec čekání… Vše je jasné, vše je definitivní. Už nikdy víc žádná premiéra Hvězdných válek v kině nabytém fanoušky. Chci repete. Chci to vidět ještě jednou. Bylo to úžasné. Lepší než jsem čekala (možná protože jsem toho nečekala moc). Doufám, že u nás v Republice to takhle nedopadne. Mladého Skywalkera by mi bylo vážně líto. Byl by vůbec něčeho takového schopen?
19.5.2005 asi 2.35
Vylezla jsem vysmátá ze sálu a koukala jsem na to, jak chudák Blizzy padla do spárů reportérce České televize – jedno ze zpravodajských a zábavních médií v tomto státě. Problém č.5: Než se naději, stojí i před námi. Chci nenápadně couvnout. Vidím, jak San kývá a už mě reportérka přisunuje blíž k ní, abychom byly v záběru obě. Vytlemeného blbečka tahat do televize, to je gól. Neuvědomuji si, že budu muset mluvit do kamery. San říká něco o efektech a o správných SW fanech. Slečna se obrací na mě. Ech… Nerozmyslela jsem si, co říct. Bylo to skvělé. Chce to ale vidět ještě tak dvakrát, třikrát, i víckrát. Pomáhám si rukama. Připadám si jako zaseklý gramofon. Z reflektoru na kameře začínám dostávat tik. Pot ze mě lije, je mi vedro, protože jsem v plášti. Nevím, co ještě blekotám. Oddechnu si, když odchází.
Bavíme se s fany. Každý okamžitě rozebírá miliony chyb, které tam byly. Až teď si je uvědomuji, ale nepovažuji je za závažné. Až na dvě strašné scény a pár zbytečných postav. Nechápu to. Proč to tak drbou? Proč na tom hned hledají mouchy?
19.5.2005 asi 3.00
Nevíme, kam jít. Na hospodu je nás moc. Tess navrhuje výpravu na Pražský hrad – sídlo hlavy státu. Souhlasíme. Díky trapným spotům s clonetroopery, které se tam pro televizi Nova natáčely, je to pro nás tak trochu poutní místo.
Fotíme se na vylidněném Karlově mostě a šplháme Nerudovkou. Problém č.6: San nemá číslo komunikátoru na velitele základny. Znamená to, že nás do základny nepustí. Snaží se zastihnout jiné známé, kteří ten kontakt mají. Bez úspěchu. Na San se neuvěřitelným způsobem lepí smůla.
Je nám jasné, že tramvaj na základnu nestihneme. Jsem unavená, San nešťastná – brzy ráno potřebuje být na další misi a s takovouhle nestihne autobus. Ještě se fotí a natáčí v budkách hradní stráže. Svítá.
19.5.2005 asi 4.30
Sestoupili jsme zpět dolů k zastávce tramvaje. Tramvají jsem se dovezli zpět k výchozímu bodu – hospodě. San se konečně podařilo dovolat na základnu. Velitel pro nás přijede. Loučíme se s ostatními. Míří na první metro. Stepujeme zmrzlé v ulici. San se bojí, že nestihneme autobus. Velitel přijíždí o kus dál a dokonce nám bere i naše osobní věci – můžeme jet rovnou na nádraží. V autě se převlékám do zdejšího civilního oblečení. Přece jen mě čeká delší cesta a musím být nenápadná.
19.5.2005 5.30
Na nádraží jsme byly včas. Přes noční nefunkčnost informací jsme našly správné nástupiště. Problém č.7: Opět nic nejede. San je prostě maskot smůly. Mrzneme do šesti u zastávky, a pak se jdeme zeptat na informace, kdy jede další spoj. Máme čas do 7.10. Jdeme se nasnídat do právě otevřené kavárničky.
19.5.2005 7.10
Autobus jel. Sedím na sedačce a usínám s myšlenkou, že chci ten film vidět znovu. A fanoušky taktéž. Bohužel… Snad někdy příště…
19.5.2005 8.50
Dojely jsme do Jihlavy. Zotavuji se u San v bytě. Ta rychle letí na další misi. Začínám mít „poconovou krizi“ (rozuměj krizi po conu tzn. lítost nad tím, že ta akce, na kterou jsem se tak dlouho těšila, už skončila a ty lidičky uvidím tak nejdřív za čtvrt roku). Před pár hodinami jsem vysmátá, plná očekávání seděla v kině. Je to možné?! Je. Ale těžko tomu věřím. Už teď mi to připadá jako věky.
19.5.2005 asi 10.45
Sedím ve vlaku, který míří do městečka Slavonice, kde mám ukrytou loď. Vlak je vůbec nejpomalejší dopravní prostředek. Navíc i uvnitř je slyšet hluk. Monotónní tuc tuc tuc tuc… Chce se mi spát. Ještě odeslat tuto zprávu…
Pozn. Situace označené podtrženým „Problém č.x“ jsou situace způsobené Saninou neuvěřitelnou smůlou a nadáním pro způsobování katastrof. Během jednoho dne jich bylo 7, což je dle mého názoru víc než dost.
Konec zprávy
Žádné komentáře:
Okomentovat