Pátek 12. listopadu
„Sakra! Už zase do školy!“ první myšlenka po probuzení. „Ale ne, dneska ne, dneska jedu do Kopřivnice!“ druhá myšlenka. V ten okamžik jsem byla plně vzhůru. Už dlouho jsem nevstala z postele takovou rychlostí. Už dlouho jsem nečekala na autobusovém nádraží tak dlouho před příjezdem busu. Už dlouho jsem nezapomněla dodržet své běžné ranní zvyky jako: hlasité nadávky při vylézání z postele, zlostné škleby při pohledu na umyvadlo, dobíhání busu na poslední chvíli (a to ještě poté, co už mi ujel vlak). Zkrátka jsem ráno sršela energií a optimismem. Dokonce jsem zapomněla i na cestovní horečku.
Cesta však byla nudná, monotónní, ospalá a prostě strašná. Naštěstí pouze do Brna. Tam mě z letargie probral neuvěřitelný počet lidí v hlavní nádražní hale. Musela jsem mezi nimi identifikovat pár agentů a jejich spolek, což se mi rychle přestalo jevit jako snadný úkol. První pokrok jsem zaznamenala v okamžiku, kdy jsem nedaleko vchodu zahlédla přízrak, který mi nápadně připomínal Albi. Ovšem jak to tak bývá ve filmech, ve výhledu mi přešla skupinka lidí a přízrak byl fuč. Dál jsem se rozhlížela kolem sebe. Čas srazu už dávno nastal a stále nikde nikdo. Asi posté jsem se otočila kolem své osy a pohledem prohlédla celou halu, když můj zrak padl na Lyu pokyvující hlavou určitým směrem a následně na skupinku, na kterou mě upozorňovala. Pár metrů přede mnou stála parta lidí s bágly, jejichž tváře mi byly více než povědomé. Zdárně jsem našla skupinku fanoušků jedoucí z Brna. A začala zábava.
Už nás bylo docela dost, takže přišlo na řadu počítání… Tři lidé chyběli – Tahiri, Maggie a Omygron. A nikdo nevěděl, jak vypadají. Každý je znal jen podle nicku. Čas se začal naplňovat a nikdo se k nám i přes vyvěšenou imperiální vlajku nehlásil. Salla s Albi začaly otypovávat potenciální trojice lidí v hale, které vypadaly jako fanové. Blair s Lordem pak s nimi měli navázat kontakt. Kontakt navázali, ale se špatnou trojicí, jež navíc trojicí ani nebyla. Ale pobavili sebe, nás i pětici, kterou oslovili. Nakonec Salla nalezla ty správné osoby, koupila lístek a vrhli jsme se do vlaku. Tam nás čekalo neuvěřitelně dlouhé procházení vlaku sem a tam a tam a sem, ve snaze najít dvě prázdná kupé. Nenašli jsme ani jedno. Na téměř celou cestu jsme se tedy utábořili v chodbičce. Ne, že bych se nudila, to ve společnosti Blaira, Lorda, Starhawka, Ondro – Wana, Sally, Albi, Supa, Mighoupta a již zmíněných tří, prostě nešlo, obzvláště Blair, Lord a Starhawk nikdy nešli pro vtípky daleko, ale po několika hodinách stání už nožičky přece jen protestovaly.
S nadšením jsem přivítala nástupiště s nápisem Studénka. Přemístili jsme se k typickému „couráku“ (tak říkám tomu příšernému kodrcavému vlaku, kterým bohužel denně jezdím do školy). Ačkoliv pražská skupinka přijela stejným vlakem jako my, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Nedělala jsem si iluzi, že bychom je přehlédli, a tak mi to připadalo poněkud zvláštní. Za pár minutek se k nám však hrnula parta lidí charakteristická omotanými tyčemi čouhajícími z obrovských batohů a dlouhými plášti. Bouřlivě jsme se pozdravili a zabrali celý vagón. Běžní cestovatelé nás za to obdařili ne zrovna spokojenými pohledy. Když se „courák“ rozjel, můj organismus okamžitě poznal, v čem to jedu, a já začala usínat (další zvyk spojený s cestováním ze školy a do školy). Přestože jsem se snažila udržet svou pozornost, vím jen, že se všichni dobře bavili, ale nemám nejmenší tušení čím a o čem.
Kopřivnické putování od nádraží ke škole mě probralo, takže šipky na dveřích „Koprcon vlevo“ „Volby rovně“ už jsem plně vnímala a s chutí se jim zasmála. Jinak byl obrázek v základní škole téměř stejný jako před rokem. Krásné barevné chodby se spoustou výtvarných výtvorů, fronta u registrace, rychle mizící, lidé stavící dekorace, dolaďující poslední drobnosti „conovské“ výzdoby, a -dam- pobíhající kolem toho všeho s mobilem v ruce a hlavou plnou starostí.
Po nalezení svého jména v listině přihlášených, obdržení jmenovky a taštičky s materiály jsem netoužila po ničem jiném, než shodit ze zad svůj bágl a na chvíli se někde posadit. Ovšem kudy ke kurtům jsem netušila a kde vzít klíč, to pro mě byla přímo záhada. Teď se mi vyplatilo mít s sebou Lyu. Ta briskně odchytila Tess, Koru a Yannu, které vypadaly, že se jdou ubytovat. Šly. Dokonce věděly kam. A navíc měly i klíč s důležitou informací, že pokoj sdílíme právě s Korou a Tess.
Po zabydlení a odpočinku bylo třeba uspokojit také jiné potřeby, jako třeba žaludek, takže jsem zalovila v paměti, kudy do Alberta, a už jsem stála před regálem a vybírala, co bych pozřela. Začíná se stávat tradicí, že kdykoliv se na začátku conu sháním po jídle, nebo se někde živím, vždycky tam potkám Vodena. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a už jsem byla upozorněna, abych „nevybírala, že stejně přeberu“ a následně byl můj nákup podroben srovnáním s tím jeho. Ale klad tohle setkání mělo – dozvěděla jsem se, jak vypadá VIP jmenovka. :-)
První přednáškou, na kterou jsem se dostavila, byly ukázky ze soubojů z fanfilmů. Jelikož už jsem většinu toho viděla, chvílemi jsem neomaleně rušila pokecem s několika známými. Vždyť con je o setkávání lidí, ne? Pak jsem se nějakým záhadným způsobem octla na přednášce o záhadách Egypta. Bylo to věru zajímavé, i když pochybuji, že kdybych na této přednášce nabyté vědomosti o pyramidách přednesla své profesorce při referátu, který shodou okolností mám na toto téma za pár týdnů, že by byla nadšená. Bohužel jsem kvůli tomu přišla o slavnostní zahájení. Takže jsem opět neslyšela - dama - vyhrožujícího, že tento Koprcon je poslední. Ale „Nejslabší máte padáka“ jsem nepropásla a zařídila si tak bolest břicha a uslzené oči. Uklidnila jsem se na „Druzích a rasách“ v podání Sammael, kde jsem zjistila, že bych si asi měla znovu přečíst ten atlas, co mám doma, protože si pěkných pár ras nepamatuji. A poslední, co si jasně pamatuji je asi tak 15 dílů Klonových válek. Pak už jsem začala tvrdě pociťovat náročnost celého dne. Poslední díly Clone Wars mi tak nějak splývají v závoji únavy. Nebo spíš jen vím, že byly promítány. Usínala jsem vsedě a neupadla v hluboký spánek jenom z důvodu, že bych pak pro změnu upadla z té lavice, na které jsem seděla. Toužila jsem jít spát do měkké čisté postele, ale… Klíče od pokoje hlídala Tess. A ta měla energie na rozdávání. Tudíž pouštěla jeden film za druhým a já, Lya, Kora, Yanna i Lea jsme usínali na místě, kde jsme se postavily či posadily a čekaly na to, až to Tess přestane bavit, odebere se s námi na kurty, přestěhuje se k Yanně a Leie a uvolní tak místo Tigovi, který opět navzdory svému tvrzení na con přijel a měl nocovat na našem pokoji. Prostě s tím noclehem jsme to neměly jednoduché a neočekávám, že se v tom vyznáte.
Konečně jsme se dočkaly. Jenže drahý velkoadmirál se šel projít po Kopřivnici. Kora mu tedy napsala zprávu, doufala, že mu přijde, a nechala zapnutý telefon, aby si zavolal, až bude chtít vpustit dovnitř. V polospánku jsem ho ještě slyšela přijít, dokonce jsem se pokusila kývnout na přání dobré noci, respektive rána, ale už jsem definitivně upadala do říše snů.
Sobota 13. listopadu
Navzdory pozdní hodině, kdy jsem ulehla, jsem ráno vstávala jako do školy. Jsem přímým důkazem toho, jaké následky na člověku škola zanechává. V 7:15 jsem tedy už koukala z okna na zamračené nebe a mokré silnice s myšlenkou, že to nezačíná moc pěkně. Kolem osmé jsme byly vzhůru všechny tři. Jen Tig dál spokojeně chrupal. Kora ještě čekala až se ve vedlejším pokoji začne hýbat Tess a já s Lyou jsme se vydaly za snídaní. Ještě jsem ani nenašla místo, kde bych se najedla, a už jsem musela jít vyzvednout San. Ta asi vstávala proklatě brzy ráno a už se nemohla dočkat až vpadne do conového dění. Její přítel už byl asi nadšen méně, ale celý den ustál více než dobře a řekla bych, že se v některých chvílích i docela dobře bavil.
Dopoledne bylo ve znamení chaosu. Chvíli jsem si povídala na chodbě, chvíli jsem si povídala na E3 fanfilmu, chvíli jsem jukla na SG přednášky. E3 fanfilm byl zajímavý, to ano, zvlášť když jeden z těch hochů absolutně nebyl schopný vyslovit slovo „otrok“, ale když na vás mluví vyšší šarže, tím spíš velkoadmirál, sluší se odpovídat, takže jsem opět nevděčně vyrušovala. Od začátku do konce jsem si vyslechla pouze Janchora a jeho SW Galaxies. Povídal zajímavě, povídal zasvěceně, a já byla na konci přednášky ještě víc než na jejím začátku přesvědčená, že tuhle hru prostě musím mít. Ke konci mu chudákovi odešla většina lidí z důvodu stěhování věcí z tělocvičny a přípravy CTF. Dopřednášel tak už jen nám, několika zbylým jedincům, a pak jsme se do tělocvičny odsunuli také.
Pouť na CTFko byla zajímavá. Měla jsem pocit, že procházím uprchlickým táborem. Na chodbu byli totiž jako tradičně nemilosrdně vystěhováni všichni obyvatelé tělocvičny i se svými věcmi. Mezi dveřmi do tělocvičny jsem konečně našla San s Tomem, kteří se mi chvíli před tím nějak ztratili, a také jsem měla tu čest ten den poprvé pozdravit Vodena a Randalfa. Ten první jmenovaný se psychicky připravoval na zápas a dokonce mi kvůli tomu zapomněl připomenout, že jsem gungan. Avšak neradovala jsem se dlouho. Z toho soutěžení začal šišlat a mě se dostalo nového oslovení Bošši. Za akrobatické kousky, které pak při zápase předváděl, jsem mu to ale odpustila.
CTF bych charakterizovala asi takhle: Není nad pohled na sportující lidi, kteří vás baví tím, jak padají, dostávají rány papírovými koulemi, snaží se, lítají po tělocvičně jako splašení, a pak jim tu vlajku protivník stejně ukradne. Člověk si u toho užije docela dost legrace. Pokud se mu, jako mě letos, nepodaří sedět na místě kam každou chviličku zabloudí nějaká z papírových koulí. Ačkoliv jsem nehrála, párkrát jsem dostala pořádnou pecku.
Z toho sportování mi vytrávilo a v programu beztak stálo „Pauza na oběd“. Řídila jsem se tedy podle toho a šla neomylně směrem k asijskému bistru za kusem dobrého žvance. Napapaná, spokojená a veselá jsem se pak usadila ve SW místnosti a až do večera, respektive do večeře, se odsud nehnula. Téměř nehnula. Jako každému SW fanovi mi nesmí uniknout nic, co s týká E3. Takže na Padméině přednášce o trailerech a plakátech E3 jsem musela být. Ne, že bych se o E3 dozvěděla něco nového, Padméiny stránky sleduji docela pravidelně. Díky svým stránkám měla Padmé mnoho vtipných, „zaručeně pravých“, trailerů, a tak jsem se jen smála a nevěřícně kroutila hlavou nad hloupostí těch, kteří věřili, že jsou pravé.
O klání SW vs. Rambo asi ani nemá smysl psát. Bylo to zábavné, nebylo to férové a nemělo to chybu. Musím uznat, že mi Voden ukázal, jak hrozný film Rambo je. V životě mi to nepřipadalo tak strašné jako v okamžiku, kdy jsem se na ty záběry dívala při této přednášce. A ještě to bylo zdokumentováno nejen Tigem, ale i televizí, která se tam v tu dobu motala, aby natočila pár normálních lidí v kostýmech a pár normálních lidí na přednáškách. Asi se jim málokdy poštěstí natočit dobře se bavící normální lidi. :-)
Na sběratelství jsem tak trochu zanevřela a prchla omrknout dění v SG. Tam jsem to trošku protáhla a byla dokonce při této „nevěře“ přistižena a vyfocena. Na „Sváteční speciál“ jsem se sice vrátila, vyslechla jsem si Discordův komentář k tomu, co mě čeká, po pár minutách se ujistila, že měl naprostou pravdu a zařadila se mezi jedince, kteří speciál neustáli. Radši jsem se šla opět najíst do bistra.
Zlatý hřeb večera, potažmo conu, Kabaret a Party. To se nedá popsat, to se musí prožít. Komentátorská dvojice ve složení - dam - + Discord je sama zárukou kvality a slz smíchu. Komický talent Johansona je všeobecně znám a nikdy nezklame, bohatý a originální repertoár Bruxy a její sestry už jsem měla tu čest slyšet na Avalconu, o pánech ze Starship Troopers nemluvě. Měli by zvážit uveřejnění některých svých textů. Mrzí mě, že není v moci mého mozku si zapamatovat víc, než „Death Star bouchla, Death Star bouchla“. Improvizované divadelní scénky byly plnohodnotnou náhradou chybějícího Divadelního Impéria a polonahý Voden tradiční třešničkou na dortu.
Co dál bylo, to vám nepovím, protože to nevím… Po vyhlášení ocenění jsem vyprovodila San a poprvé si uvědomila, že se pro mě začíná con strašlivou rychlostí blížit ke konci. Lya si vzala klíče a odebrala se do postele a já se hodlala konečně jednou zúčastnit sezení „psavců“ a něco při něm dokonce napsat. Jenže než se všichni sešli, už jsem opět spala vestoje a měla IQ tykve. Takže jsem skončila u obligátního „snad někdy příště…“ Popřála jsem těm několika lidem dobrou noc a opustila conové dění.
Matně si vzpomínám, že jsem někdy hodně pozdě slyšela jak si vedle povídá Tess, Yanna a Lea, které se navrátily z literárního sezení. Někdy v tu dobu jsem postřehla i Tiga s Korou vkrádající se co nejtišeji do pokoje, ale v mém těle už nebylo dost sil ani na otevření očních víček, natož na vyzvídání, jak probíhala Party.
Neděle 14. listopadu
Ráno jsme se s Lyou už před osmou mlčky vypařily. Stihla jsem se rozloučit jen s absolutním minimem lidí, přišla jsem o agentské přednášky a o Dortova George Lucase, ale nedalo se nic dělat, doma jsem musela být co nejdřív.
Cestu do Studénky nám alespoň zpestřila polovička „vrátkařského“ přednáškového týmu cernaamodra s Johnym, kteří také odjížděli v tak brzkou hodinu, ale jinak bylo putování domů docela nezajímavé. Jediným, a to záporným, oživením byl velice nesympatický a nepříjemný řidič autobusu, který nás vezl z Brna do Dačic. V poslední fázi cesty nás pak vezl otec autem a to už se mě začala zmocňovat „poconová“ nálada, kdy bych se nejradši otočila na patě a jela okamžitě zpátky. Nálada, kdy nezbývá, než si říct: „Tak snad zase za pár měsíců… Možná na Pragoconu, možná na premiéře E3, možná až na Avalconu. Ale v Kopřivnici zase až za dlouhý rok. Pokud to bůh, Síla a - dam - dovolí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat