Překvapivé setkání - fanfiction Andris

Inlandris seděla ve třídě a přemýšlela, čím se zabavit. Bylo jí strašné vedro. Okna byla dokořán otevřená, ale nic to nepomáhalo. I když na sobě měla jen tenké tílko a krátké upnuté kalhoty, cítila, jak jí po zádech stéká pot. Dívka, která seděla vedle ní si opřela nohu o její židli a strčila do ní. Inlandris se na ni obrátila.
„To je ale zábava, co?“ podotkla dívka, ironicky. Inlandris kývla. Napadlo ji, že by ředitel školy mohl vyhlásit prázdniny o týden dříve. Beztak už neprobírali novou látku. Jen tvrdli mezi zdmi místo polehávání u rybníka. Téměř okamžitě jak ji to napadlo, pošeptala to své kamarádce Arian.
„Mohly by jsme ho přesvědčit, aby to udělal, ale musely by jsme k němu. Což teď nejde. Leda,“ odmlčela se Arian a usmála se. Andris už vytušila, že její kamarádku napadlo něco nekalého. „Leda by jsme přesvědčily i učitelku, aby nás pustila do ředitelny.“ Pokračovala a s úsměvem hleděla na Andris, která se zděsila.
„To ať tě ani nenapadne!“ vyhrkla Andris, ale jaksi zapomněla šeptat.
„Pššššš!!“ zasyčela Arian se smíchem. Učitelka zvedla hlavu od svého sešitu a varovně se na ně podívala. Obě dívky sklopily zrak a omluvně se usmály. Andris však ještě neskončila.
„Takhle si zahrávat se Silou?! Nikdo o tom neví! Víš dobře, že to všichni považují za blbej výmysl!“ rozzlobila se dívka a opět zvyšovala hlas. „A hlavně si nemyslím, že je to správný!“ řekla rozhodně, ale už úplně nahlas. Učitelka se na ni podívala.
„Pššššš!!“ snažila se ji umlčet Arian. „Ty vážně neumíš šeptat,“ dodala.
„Nebudu šeptat!“ odpověděla jí Andris a učitelka už toho měla dost. Zaklapla sešit a zvedla se.
„Vidím, že to s vámi nepůjde.“ Promluvila ke třídě. „Už je tu moc velký hluk. Myslím, že budeme probírat dál….“
„Néééééééé!!!!“ ozvalo se nešťastně ze třídy.
„Otevřete si učebnice na straně,“ nedala se učitelka přesvědčit.
Všichni nešťastně uchopili učebnice. „na straně 64.“ Arian se vyčítavě podívala na Andris. Ta jí vrátila omluvný pohled, ale napadlo ji, že by snad mohla použít Sílu. Arian to postřehla. Ve stejnou chvíli obě dívky nepatrně pohnuly rukou a…
Učitelka zaklapla učebnici se slovy: „Dobrá, ještě to s vámi zkusím.“ Třída zajásala. Všichni ochotně zavírali učebnice. Dívky se na sebe jen usmály. Někdy se použití Síly hodí.
„Ale co dělat teď?“ zeptala se Andris. Arian se snažila něco vymyslet, ale Andris byla rychlejší a sklonila se ke svému koženému batohu s učením. „Shit!“ zaklela, když málem spadla ze židle. Nicméně něco tahala z batohu. Stříbrnou krabičku a drátky. Narovnala se a na lavici před sebe položila svého walkmana. Zkontrolovala, jestli je uvnitř kazeta. Arian natáhla ruku. Andris jí podala jedno sluchátko a druhé si sama zastrčila do ucha. Zmáčkla tlačítko PLAY a obě se přemístily do jejich vysněného světa. Světa jejich oblíbených filmů. Kde existovala Síla a kde ji všichni znali a považovali za naprosto běžnou věc. Kde existovaly spolehlivé vesmírné lodě. Kde žili jejich hrdinové a kde bojovali za mír v galaxii.
Většina Andrisiných a Arianiných přátel ty filmy odsuzovala jako naprostou hovadinu. Ani jeden z nich však filmy neviděl. Asi se radši drželi realističtějších filmů. Létání ve stíhačkách, cesty vesmírem, boje rytířů Jedi proti lordům ze Sithu, spousta podivných a exotických forem života, zajímavé a pro někoho snad i komplikované rodinné vztahy se jim příliš nelíbily.
Obě dívky poslouchaly. Před očima se jim promítal film a téměř nevnímaly své okolí. I zaklepání na dveře, které se ozvalo několik minut po incidentu s učitelkou, málem přeslechly. Nevěnovaly tomu pozornost. Učitelka šla otevřít.
Andris se cítila podivně. Jako by ten člověk za dveřmi byl důležitý. Jako by byl jiný než ostatní. Dál však poslouchala kazetu. Od dveří se odvrátila a dál se tím pocitem nezabývala. Učitelka chvíli s někým hovořila. Pak se vrátila zpět na své místo. Dveře však nechala otevřené. Vešel ředitel. Všichni povstali. Ředitel mávl rukou na znamení, aby se posadili. Dívky však zůstaly stát. Nevěřícně zíraly ke dveřím. Za ředitelem totiž vešli do třídy ještě další tři muži. A ti měli pro Andris a Arian obrovský význam. Zdálky k nim dolehl hlas ředitele, který je vyzíval k posazení. Probraly se z ohromení a sedly si. Andris mechanicky vypnula walkmana a schovala ho do lavice. Dál upírala svůj zrak k mužům. Neschopna něco říci. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek a otázek. Jedna jediná se jí však vybavovala nejčastěji: Jsou to opravdu oni? Arian do ní drbla. Otočila se na ni. V její tváři se zračil stejný dotaz.
„To… To… Jsou to oni?“ vykoktala ze sebe Arian. Andris si je prohlédla. Ředitel vysvětloval, proč jsou ti muži tady. Andris to však nezajímalo. Ten pocit. Ten pocit. Stále cítila, že něco není normální. Možná… Že by byli opravdu rytíři Jedi? Nikdy nebyla v jejich společnosti. Možná takhle cítí Sílu, kterou oni ovládají.
„Myslím, že jsou to oni,“ vypravila ze sebe.
„A koho myslíš? Myslíš herce nebo postavy?“ zeptala se jí Arian a dál si prohlížela příchozí, kteří se pečlivě rozhlíželi po třídě.
„Cítím Sílu. Teda asi Sílu.“ Vypravila ze sebe Andris další větu.
„Ten divnej pocit?“
„Jo. Myslím, že je to Obi – Wan, Qui – Gon a Anakin osobně. Ale neptej se mě na to, jak je možné, že existují. Protože to já netuším.“ Odpoutala pohled od mužů a pohlédla na Arian.
„Štípni mě.“ Rozkázala Arian a natáhla ruku. Andris ji štípla. „Aúúú!“ vykřikla Arian a třela si ruku. „ Takže se mi to nezdá.“ Konstatovala šťastně. Andris s úsměvem zakroutila hlavou. „Vážně je to Annie. No to je skvělé!“ radovala se Arian polohlasem. „Musíme něco….“ Nedořekla to. Ve stejném okamžiku, kdy Andris zaregistrovala pohyb, se vedle ní ozvalo: „Odkud mě znáš?“
„Shit!“ zaklela Andris při pohledu na mladého muže, který stál vedle ní. Lekla se ho. Zběžně si ho prohlédla zblízka. Krátký sestřih. Hnědé vlasy, dlouhý copánek na rameni, tmavé triko a navzdory teplu modré rifle. Jistě. Anakin Skywalker. O tom není pochyb. Ten copánek vypadal podivně. Pomyslela si, ale nezapomněla na to, jak ji vyděsil. „Není to jedno?!“ řekla mu podrážděně. „To není důvod, abys mě takhle vylekal!“ Anakin si ji změřil pohledem, a pak ji ignoroval. Znovu se obrátil na Arian.
„Odkud mě znáš?“ zopakoval otázku. Andris naštvalo, že se jí alespoň neomluvil. Asi to na ní bylo vidět, protože uviděla, jak Arian dusí smích. Anakin přešlápl. Chtěl něco říci, ale Andris to nedovolila.
„Ty se mi nesměj!“ obrátila se ke své kamarádce. „Mně nepřipadá zábavný, když tě vyleká ANAKIN SKYWALKER,“ záměrně řekla celé jeho jméno, aby se dotyčný mohl divit ještě víc. „A ani se neomluví,“dodala. Slyšela, jak se Anakin zhluboka nadechl a prudce vypustil vzduch nosem. Arian se ještě se smíchem podívala jak na Anakina, tak na Andris. Pak se k tomu prvnímu natočila.
„Znám,“ řekla jen. „Známe.“ Opravila se vzápětí. „A ty dva taky. MISTRY.“ Zdůraznila poslední slovo. Andris se pousmála. Není nad to být středem pozornosti. Arian se v tom vyžívá. Zahlédla pohledy několika jejích spolužaček, které očima vysely na Anakinovi a v zápětí si ji a Arian nevraživě měřily. A zvlášť pokud jde o pozornost, kterou mohou ty kachny závidět.
„Ale odkud?“ zeptal se Anakin klidně, ale Andris cítila, že ve skutečnosti není tak trpělivý, jak vypadá. Podíval se na Arian. Ta pokrčila rameny. Přidala také nezbytný tajemný úsměv. Anakin se podíval tentokrát na Andris. I ta pokrčila rameny. Okamžitě zapomněla na to, že na něj byla původně naštvaná. Náhle se Anakin otočil zády k dívkám a rozhlédl se. „Mistře.“ Zvolal na muže, který si zrovna prohlížel nástěnku. Měl polodlouhé vlasy a vousy. Byl menší jak druhý muž, který měl vlasy dlouhé a vzadu část vlasů svázaných do culíku. Muž na oslovení slyšel a pomalu k nim došel. Anakin kývl směrem k dívkám. A pak dodal: „Myslím, že je mám.“
„Proč si to myslíš?“ otázal se ho muž a díval se jakoby skrz dívky. Nepochybně je zkoumal Silou.
„Znají mě a tvrdí, že i vás.“ Odpověděl Anakin poslušně.
„Opravdu?!“ podivil se a zadíval se na Andris.
„J… Jistě Mistře Obi – Wane.“ Kývla Andris.
„A co Síla?“ otázal se třetí hlas, který patřil třetímu, nejstaršímu muži, který najednou stál také u dívek.
„Takže jste tu kvůli tomu použití Síly?“ otázala se Arian bez obalu a ztišila hlas. Muži si vyměnili pohledy. Qui – Gon kývl hlavou.
„Jdeme.“ Zavelel Obi – Wan. Dívky se na sebe udiveně podívaly, ale bez protestů si sbalily věci do batohů. Nebály se jich a nestaraly se o to, co tomu řekne ředitel a učitelka. Prostě je následovaly a braly to jako samozřejmost.

Pětice vyšla před školu a nastoupila do auta, které tam stálo. Andris si všimla, že to byl taxík. Anakin se usadil do sedadla spolujezdce, Qui – Gon, Obi – Wan a obě dívky se namačkali na zadní sedadla. Sotva se usadili a auto se rozjelo, dal Qui – Gon Andris ruku na rameno. Dívce klesla hlava, jako by náhle usnula. Ve stejnou chvíli udělal i Obi – Wan totéž. Anakin se vůbec neotočil. Nelíbilo se mu to. Nechápal, proč to muselo být, ale nahlas neřekl nic.
„Za nějaký čas pochopíš důvod, můj mladý Padawane.“ Snažil se ho uklidnit Obi – Wan, který cítil Anakinovy protesty. Ale neuspěl. Anakin svůj názor nezměnil.

...a o zbytek se můžete snažit dobrat u Andris :).