"Je mi to líto, Senátore d´Arthe, ale tuhle loď skutečně nemůžeme přijmout..." odsekl prudce Mace Windu.
"Mistře, Senátor daroval tuhle loď mně," zdůraznila jsem. Jistě, Mistr neví, že Ivor Jameson d´Arth je můj otec. Jak by to také měl vědět? Řád Jediů mi změnil mé krásné jméno, San d´Ark, na zcela protivné N´Gall, jako by to byl nějaký výsměch mému původnímu jménu, tak zvučnému, tak nádhernému. Nesnáším ho. I Mistr Windu už dávno pochopil, že oslovit mne N´Gall může jen Rada Jediů, a stejně u toho pořádně skřípu zubama. N´Gall. Připomíná mi to název sušených granulí pro banthu! "A já si ji také hodlám nechat."
"San, to nejde," zasyšel Mace Windu tak, aby to Senátor neslyšel, ale z jeho lehce nadzdviženého obočí jsem pochopila, že Mistrova slova se nedala přeslechnout. "Tohle ti Rada nikdy neschválí! Víš přece, že rytíř Jedi by se neměl fixovat na nějaké hmotné statky, ale spíše na ty duchovní! Zdá se mi, jako by tvůj výcvik vyšel zcela naprázdno. Posloucháš mne někdy vůbec?!"
Ušklíbla jsem se. "Ano, už několik let."
"San -" začal rozčileně Mace, ale Senátor nás oba dva přerušil a věcně prohlásil:
"Byl bych moc rád, kdyby si San mohla tuhle loď nechat. Za to, co jste pro mě udělali na Almanii se mi to stejně pořád zdá jako chabá odměna," mínil a ačkoliv Mace Windu ještě cosi namítal v tom smyslu, že je to naší povinností, já už láskyplně hladila kovovou palubní desku své nové lodě. Stále jsem tomu nedokázala uvěřit. Můj velký sen se mi splnil! Netušila jsem, když jsem se Senátorem mluvila na Almanii o své posledlosti speedery a stíhačkami, že mi daruje jednu ze svých lodí! Zajímalo by mne, zda-li se tak rozhodl před tím nebo po tom, co jsem mu zachránila život.
Vlastně, celá ona záchrana bylo jedno velké štěstí. Mistr tvrdí, že vše je vůle Síly. Docela o tom pochybuji. Víte, to bylo tak: Mistr Windu byl někde na obchůzce, pravděpodobně zase kontrolovat stráže, a já a Senátor jsme stáli na balkonku a hleděli do zahrad, kterými se Almanie velice pyšní. Povídali jsme si o politice (měli jsme vzácně shodné názory - Senát je banda hlupáků, Nejvyšší kancléř pro samé dluhy už ani nemůže vylézt z domu, celá Republika je špatně fungujcící systém..) a najednou se mne Senátor zeptal: "D´Ark... tohle jméno v galaxii kdysi hodně znamenalo... a jsem si jist, že brzy zase znamenat bude."
Nakrčila jsem čelo. "Jak víte, že se jmenuji San d´Ark?" zeptala jsem se zmateně.
"V Radě ti asi nikdy neřekli, co se stalo s tvými rodiči, je to tak?" usmál se Senátor. Pokrčila jsem tehdy rameny, vidím to před očima, jako by to bylo dnes, a vysvětlila mu, že rytíři řádu Jedi by asi neměli vědět, kdo jim dal život, aby je to příliš nesvazovalo. Senátor se ušklíbnul a důrazně pronesl: "Tak to není. Já jsem tvůj otec!"
"To... to není možné..." vydechla jsem šokovaně a chvíli lapala po dechu. S něčím takovým jsem naprosto nepočítala. Ustoupila jsem krok nazad a vrazila zády do zábradlí. Cosi se z něj odlepilo a spadlo to na zem. Neměla jsem však chuť se zabývat tím, co to bylo. "To není pravda!"
"Nahlédni do svého srdce a uvidíš, že to je pravda," nabádal mne Senátor, já se zamyslela a najednou se mi tvář rozzářila nadšeným úsměvem. Ihned jsem si totiž vybavila, jaké bych z toho mohla mít výhody! Samozřejmě jsem se vyptávala, proč se on už nehonosí naším krásným jménem, on mi vysvětloval, že si musel z politických důvodů změnit příjmení (Jo, prý poltické důvody! Mně je naprosto jasné, že šlo o čistoskvoucí daňové formuláře!)... a pak mi zrak sklouzl na podlahu a já si teprve nyní všimla, co byla ta věc, již jsem omylem shodila z opěrného systému terasy. Okamžitě jsem pochopila, že jde o tepelný detonátor, pečlivě na svém displayi odpočítávající čas do chvíle, než vybuchne. Bleskově jsem jej otočila a čekala, že na jeho zadní straně najdu deaktivovací tlačítko, abych ono zákeřné zařízení mohla vypnout ... A ono tam nebylo. Asi minutu jsem tam tak stála a nechápavě civěla na tu bombu, aniž bych si uvědomovala, jaké by to mohlo být, kdyby mi explodovala v ruce. Teprve poté mi vše došlo i se všemi těmi nedozírnými následky, zazmatkovala jsem a udělala to první, co mne napadlo - odhodila ji stranou.
Shodou okolností "stranou", tedy pod balkonkem, stál Mistr Windu, kterého výbuch odhodil stranou - a on si nešikovným dopadem zlomil nohu. Myslím si, že je na mně naštvaný. Nohu má totiž v sádře a belhá se s ní okolo vždy tak komicky, že vždycky, když mi na něj padl zrak, musela jsem se uchechtnout. Určitě mi nechce dovolit vlastnit tuhle loď právě z tohoto důvodu. Heh, vlastně jsem ho celkem zesměšnila.
Vzhlédla jsem k Senátorovi: "A jak se jmenuje?"
"Passattera 2, je to věrná kopie mé nejoblíbenější vesmírné jachty," zazubil se Senátor a Mace Windu beze slova odešel z kokpitu. Asi pochopil, že všechny jeho prostesty jsou zcela jedno nejen mně, ale i Senátorovi d´Arkovi. Dívala jsem se za ním a vrazila prst do pusy. Okusování nehtů je jedním z mých děsných zlozvyků. "Zlobí se na tebe, San?" zajímal se Senátor.
Trhla jsem rameny. Doufám, že na mně není vidět, že mne nedorozumnění s Mistrem mrzí. "Asi. To je jedno. Ještě jednou děkuji, tatínku."
Přistání mou vlastní lodí na Coruscantu pro mně patřilo k jednomu s nejsilnějších momentů v celém mém životě. Nikdy jsem se necítila být šťastnější. Pravda, dosedla jsem na přistávací rampu poněkud tvrdě, až jsem se na okamžik vyděsila, že jsem si urvala podvozek, ale nakonec jsem spokojeně vypnula hyperpohon a ohlédla se na Senátora:
"Nejprve s tebou asi bude chtít hovořit Rada," vysvětlila jsem mu. Otec potřese hlavou a urovná si slušivý kostým. Vypadá v něm jako voják, vysoký, štíhlý, tmavovlasý, krásný... škoda, že nejsem ani trochu po něm. Nejsem voják, nejsem vysoká, nejsem štíhlá, nejsem tmavovlasá a bohužel nejsem ani trošičku hezká. Nakrčím nos. Inu, nikdo není dokonalý... (poznámka San: v té době jsem samozřejmě ještě neznala Andris, která o sobě každou chvíli prohlašuje, kdo ví jak není geniální a dokonalá, heh.) "Ale prosím tě, nijak nezveličuj mé zásluhy na tvé záchraně. Prostě šlo jen o velké štěstí."
"I štěstí se musí umět ocenit, nemyslíš? Myslím, že bych s nimi mohl projednat, aby sis za své zásluhy mohla mou loď nechat. Pokud to uzná Rada, uvidíš, jak ten tvůj protivný Mistr sklapne a už se ti neodváží nic namítnout," zazubí se na mne otec. Nadšeně se mu vrhnu kolem krku a obejmu ho.
"Tatínku... tatínku!" vykřiknu nadšeně.
Ve dveřích kokpitu se objeví Mace Windu, na hladkém čele vrásky, zadumaně nás sledující. Okamžitě se přestanu tisknout k Senátorovi Almanie a o krok ustoupím. Doufám, že Mistr nic neslyšel! "Už... už je čas," zamumlá a zamračí se na mě. Já jen slabě pokrčím rameny. No a co, tak ať si o mně třeba myslí, že jsem nymfomanka, heh. Tento můj nápad se mi tak zalíbí, že si dokonce rádoby svůdně olíznu rty a zamrkám na otce. Moc dobře přitom vím, že má skloněnou hlavu a utahuje si opasek (ať už symbolicky či doslova), zatímco na Mace toto mé gesto dojem udělá - znechuceně zavrtí hlavou a odšmajdá pryč. Pohled na jeho nový způsob chůze mne opět pobaví. Pche, takhle by přece neměl vypadat vážený Mistr řádu Jedi!
Můj otec na sebe v Radě okamžitě strhne veškerou pozornost, když s nepopsatelným nadšením líčí můj "heroický" čin. Avšak, co mne naštve, všimnu si, že se třeba takový Yoda tváří velice pochybovačně a chvíli co chvíli vrhne kradmý pohled na zaraženého Mace Winda, jako by od něj čekal potvrzení Senátorových slov. Jenže můj Mistr na Ivora d´Artha jen překvapeně zírá, ústa pootevřená údivem, a nemá slov. Mám co dělat, abych se nezačala potutelně zubit.
"Netušil jsem, N´Gall, že si dokážeš v krizové situaci takhle výtečně poradit," podotkne dojatě Ki-Adi-Mundi.
Skromně se usměji. "To víte..."
"Kromě toho, San vás na své první velké misi velice překonala!" namíří otec prst na Mace Winda a ten jen dotčeně zalapá po dechu. "Myslel jsem si, že tam jste vy, aby jste mne chránil - a přitom mi zachránil život obyčejný Padawan! A ve chvíli, kdy jsem jí na důkaz svých díků daroval jistou... drobnost, ještě jste se na ni obořil a, odpusťte, ale byl jste na ni hrubý." Odvrátím se a doufám, že mi vlasy překryjí rozesmátou tvář. Tohle se tedy povedlo.
Mace se už neovládne. "Já?!" prskne. "To není pravda!"
Otec učiní široké gesto. "Vy tvrdíte, že lžu? Vy snad naznačujete, že si bohapustě vymýšlím?! Chcete snad, abych zmínil v Senátu, jak se chovají rytíři Jedi k vysoce postaveným osobám v naší galaxii? Tohle chcete? Říkám vám, byl jsem přímým svědkem vašeho ponižujícího chování k San! Tenhle člověk není zrovna Mistr Jedi nejvybranějších způsobů, jen co je pravda!" pokračuje a s každou novou větou se v očích všech přísedících Rady jen zvětšuje podezření, že si z nich Senátor d´Ark nejspíše utahuje - jenže nikdo mu to nedokáže říct do očí. Až Yoda se opatrně zajímá, co tedy požaduje. Na otcově tváří se rozhostí velice nepříjemný úsměv. "Jen vás prosím, aby si San směla nechat ten dárek, který jsem jí dal."
Yoda s úlevou vydechne. "Ach... jak přejete si vy, Senátore. Ať si San onen dáreček nechá."
"Vy nechcete vědět, co to je?" ušklíbne se Mace. Zamračím se na něj. Tohle bylo sprosté!
Yodovi se podezřívavě vztyčí ouška do výšky. "No... co to je?"
"Vesmírný koráb jménem Passattera 2," prohlásím místo otce věcně. "Můj vlastní vesmírný koráb jménem Passattera 2,." dodám téměř vítězoslavně a vychutnávám, jak opojně ta slova zní. "Můj." Lehce zaváhám. "Můj miláššššek," doplním a je mi jedno, že se na mne celá Rada včetně mého otce nechápavě zahledí.
"Takže... ty nás opustíš?" ohlédnu se na tatínka a je mi z toho smutno. Vrátili jsme se do Passattery, aby si z ní otec vzal své kufry a květináč s kaktusem, který podle jeho vlastních slov tahá neustále s sebou. "Tvůj vliv by se mi tady hrozně hodil. Viděl jsi přece, jak si tě Rada považovala!" pokračuji. "Vážně se tu nechceš zdržet..?" snažím se.
Mace Windu přijde do obytné části, kde stojím zrovna já a otec, a tázavě nadzvedne obočí. "Tak vy si už dokonce tykáte?" podotkne polohlasně, tak, že mu téměř ani nerozumím, pak se otočí k tatínkovi: "Senátore... nejradši bych vám tu ruku ani nepodal... pěkně jste mne před Radou shodil," poznamená a blýskne po mně očima, jako by snad čekal, že jeho slova podpořím. Mlčím a bavím se. "Naštěstí jsem čestný muž a umím odpouštět. Síla vás tedy provázej -"
Otec provokativně jeho nataženou paži přehlédne. "Jenže já odpouštět neumím. A San, ty bys neměla také."
"Jak tohle zase myslíte?!" začne Mistr Windu rozčileně, když v ten moment se stane něco tak nečekaného a tak děsivého, že jsem si to dosud nedokázala představit ani v té nejhorší noční můře. Plášť lodě jen kousek nad našima hlavama se roztrhne. Pohotově odstrčím otce stranou. Na podlahu dopadne cosi kovového a udělá to do ní pěkný důlek, a těsně za ním prolétne tím, co býval můj "strop", i jakási dívka, která se rozplácne hned vedle a zůstane nehybně ležet. Okamžik nemá nikdo slov, všichni jen zíráme na tu pohromu a já citím, jak se mi do očí derou slzy. To odporné stvoření mi zničilo mou novou loď! "An... Andris?" podiví se Mace Windu.
"Vy ji znáte?!" vyštěkne otec - ne, pardon, teď už to není můj tec, ale velevážený pan Senátor.
Mistr mace zaváhá. "A-ah... ano, znám... je to jeden Padawan, který -"
"Takže vy ji znáte?!" zopakuje rozzuřeně Senátor d´Arth. "No to je tedy už vrchol! Okamžitě si jdu stěžovat k Radě! Já si snad začnu myslet, že jde o nějaké spiknutí či co! Nechcete darovat mé dceři loď, tak ji prostě tu loď zničíte!" Otec se rozčílil tak, že se prořeknul! Vyděšeně kouknu po Maci - a on po mně. Otevřu ústa, abych něco namítla, ale je to zbytečné, vyřčené bylo už vše podstatné. "Doprovoďte mne aspoň, nestůjte tu jen tak!" oboří se otec na Mace a ten jej poslušně následuje.
Zamračeně kontroluji stav své lodi. "Zatraceně!" procedím skrz zuby. Z díry visí různé drátky a obvody. Doufám, že ta ztřeštěná holka nezničila nic důležitého! "Sakra, sakra!" vykřiknu naštvaně a chvíli přemýšlím nad tím, zda mám dívku nakopnout či ne. Nakonec mi je jí však líto (nechápu, kde se ve mně tenhle cit vůbec vzal), zakleji a vyrazím na Jedijskou ošetřovnu, abych jim nahlásila, že na palubě mé lodi najdou cosi, co velmi připomíná rozpláclou mouchu, ovšak co vůbec rozláclá moucha není, nýbrž to je (či snad byl?) jakýsi anonymní Padawan, který to ode mě pěkbně schytá, pokud se z toho dostane. Pak vyrazím do Rady. Dveře jsou zavřené a i přes jejich masivní kovové pláty slyším, jak se uvnitř otec velice vzteká, odvolává se na nějaký zákon o ochraně majetku či co a nakonec svou plamennou řeč uzavře tím, že se musí hlavně vypátrat, čí ona sonda (aha, tak to je ta hromada šrotu!) byla, a její vlastník by měl na vlastní náklady financovat opravu mé lodičky.
Posadím se do předsálí a vyčkávám, až otec a Mace vyjdou ven. Po několika minutách, kdy si samým napětím okouši všechny nehty na pravé ruce, se otevřou dveře a brblající otec ke mně zamíří, aby mi oznámil: "Tomu bys nevěřila! Místo, aby ti zaplatili tu škodu a najali na opravu kvalifikované mechaniky, má Passatteru jako trest opravit ten Padawan, který ti ji zničil! To je už do nebe volající! Ihned to vyrazím probrat do Senátu, Jediové si v poslední době příliš dovolují, takové možnosti by mít neměli, někdo by jim měl zkrátit pravomoce!"
Prudce vstanu. "Co jsi to říkal o té opravě..?"
"Pomůže ti s ní prostě Andris," prohlásí Mistr Mace Windu smířlivě a lehce mne uchopí za rameno. Tak, aby to vypadalo hezky, jako že mi chce mluvit do duše, ale aby mnou mohl také jaksepatří zatřást. "Prosím tě," zašeptá nakonec. "Copak by to aspoň jednou nešlo bez nějakých námitek? Prostě to udělej. Vrhni se na to, ty se přece v technice vyznáš, jsem si jist, že si s tím poradíš... a až se Andris vzpamatuje, přijde ti s tím na pomoc."
"Páni, já se ale mám," ušklíbnu se a vyškubnu se mu. "Díky," dodám uštěpačně. "Vážně díky, Mistře."
Ukáže se však, že ona Andris vůbec není tak strašná, jak jsem si původně myslela. Přiznávám se - očekávala jsem, že to bude nějaký hrom do police, který nadělá více škod než pořádku, až se mi bude snažit pomoct, ale po chvíli, co společně sedíme na plášti lodi a přivařujeme jeden drátek k druhému, nemohu si nevšimnout, že je velice šikovná a práce jí jde rychle od ruky. Pokouším se s ní tedy navázat hovor, ale jí pravděpodobě do řeči moc není, protože mi na každou otázku něco odsekne. Brzy od těchto snah upustím a takřka mlčky pracujeme - vlastně to jediné, co spolu probíráme, je kam asi mohl patřit tenhle drátek, kam tenhle, jak je možné, že nám tady jeden chybí, jeden přebývá, kde se tu vzala ta matička...
Dokončila jsem svou práci a protáhla se. "Hotovo." S hlasitým řachnutím hodím šroubovák, se kterým jsem pracovala, do bedny s ostatním nářadím. Andris ještě má co dělat, ještě musí přivařit na díru "záplatu", ale pro mne už robota skončila. Sklouznu se dolů a s mumláním, že něco takového se musí zapít, zamířím na obytnou palubu. Otec si totiž s sebou bral tři veliké krabice plné modroučké Tau-Taunovy krve, prý řádně proleželé, takže jsem neodolala a jednu mu nenápadně sebrala... chci říct, že jsem si ji prostě bez dovolení půjčila.
Opatrně ochutnám. Je to dosti ostré, jakmile se však napiji ještě jednou a ještě jednou, zjistím, že je to báječné - to až ve chvíli, kdy se mi zhruba po několika minutách vrátí zrak a já kolem sebe překvapeně mrkám, to abych potlačila temnotu, deroucí se mi před oči. No páni, to je tedy pořádná kořalka, libuji si v duchu a znovu se zhluboka napiji. Odpotácím se za Andris, v náhlém záchvatu velkodušnosti jí chci dopřát také doušek téhle úžasné tekutiny, a ke svému upřímnému údivu zjistím, že tu kromě ní je i Obi-Wan Kenobi - a o něčem si povídají. Jakmile Obi-Wan vycítí mou přítomnost, otočí se a nejistě se usměje.
"No nazdar, Bene," zašklebím se na něj.
"Nicméně ty jsi v tom nevinně a nečeká tě žádný postih," oznámí ještě Andris, pak se Obi-Wan přímo otočí na mě. Zazubím se.
"To je skvělé! Na to se chce napít!" prohlásím nadšeně a pozvednu láhev Tau-Tauní krve do výšky. Ben protočí panenky, ale přidá se ke mně a společně jdeme do obytných prostor, kde se posadíme na podlahu a hrajeme velice zábavnou hru, spočívající v tom, kdo do sebe stihne hodit panáka alkoholu dřív a kdo později a kdo u toho vydrží déle. Ukáže se, že jsme na tom oba dost dobře, a skvěle se bavíme. "Víš, že jsem tě nikdy neměla moc ráda?" oznámím Obi-Wanovi věcně a omluvně se zasměji. "Tys byl vždycky takovej... protivnej... moc důležitej... ale teď vidím, že jseš celkem fajn..."
"Já tě taky nemám moc v lásce," ujistí mne Obi-Wan a pokusí se mi sebrat láhev krve, ale z nějakého záhadného důvodu má špatnou orientaci v prostoru a naprosto totálně mine. Vybuchnu smíchy a vyčtu mu, že by z něj nemohl být pilot. "To mě taky vůbec nebolí. Já budu jednou velkej Jedi," pronese zamyšleně a odmlčí se.
Mávnu rukou. "Kecy. Vyvolenej Jedi neexistuje. Hej, to je Andris!" zaraduji se a snažím se jí nalít, bohužel mi to nějak nejde a Andris si musí posloužit sama. Po chvíli je v dost podobném stavu jako my dva, takže tam tak nějak poleháváme na zemi, děsně se smějeme a všechno se s námi houpá. "Já ti mám takovej poct, že jsem špatně zatáhla ruční brzdu," oznámím tlumeně Andris, která mi však oznámí, že má Passattera žádnou ruční brzdu nemá. To mne zaskočí. "Tak v tom případě nechápu, co se tady pořád tak děsně hejbá..." odvětím pohotově.
"A co teprve ty bílý myšky na podlaze..." poznamená Andris a pokusí se jednu chytit do ruky. Když však otevře dlaň, žádnou myš v ní netřímá. Zklamaně protáhne obličej.
Obrátím se na ni: "Jak je vůbec možný, žes mi propadla do lodi? Tos skákala bungee-jumping a zapomněla sis vzít lano nebo co?" žasnu.
Obi-Wan zavrtí hlavou a vstane na velice vratké nožičky. "Si představ, San, normálně jsme hráli sabaac a Andris projevila velký talent na to, aby neustále prohrávala. A najednou, úplně, kdybys to slyšela... bzzzz, ne, nějaká sonda!" Opilý Obi-Wan dělá tak rozkošná gesta, že se musím pořád řehtat. "Ne, počkej, nesměj se. Napjatá chvíle, jo, hlavně se nepozradit, a Andris najednou hepčááá na celej archiv... jsme byli v archivu, to jsem už říkal?" Zavrtím hlavou. Obi-Wan si toho snad ani nevšimne. "Tak čekám, co bude dál, sonda začala brát kramle... a než se naděju, Andris proskočila oknem a byla fuč."
Rozchichotám se ještě o něco hlasitěji. "Tomu nevěřím!"
"Fakt!" dušuje se Obi-Wan. "Fakticky! Takhle!" S tím se otočí k malému okýnku a než jej stačí kdokoliv zarazit, prudce k němu vyrazí, prorazí sklo a zmizí nám ze zorného pole. Na okamžik ztuhnu a střelím zmateným pohledem po Andris. Vidím na ní, jak dusí smích v dlaních. Rozřehtám se tedy rovněž - a v tuc hvíli mi je docela jedno, že mi ten idiot poškodil mou krásnou novou loď.
Žádné komentáře:
Okomentovat