Mise Coruscant - z pohledu Andris

Sabacc. Nejsložitější, nejblbější a nejnebezpečnější hra jakou znám. Bohužel nejhranější a nejoblíbenější v celé galaxii. Nikdo mě ji v životě nedonutí znovu hrát. Proč? Proč?! Protože když jsem ji naposledy hrála… Poprvé a naposledy hrála… Zničila jsem jednu loď, jednu sondu, zlomila si ruku, potloukla celé tělo, ztrapnila se před Kenobim a skončila s pořádnou kocovinou. Ale od začátku…
S pár přáteli v chrámové jídelně jsme se bavili o plánech na večer. Po hlasování, co budeme podnikat, k mé "radosti" vyhrálo hraní sabaccu, hazardní karetní hry, která v současnosti mezi padawany chrámu "letěla". Nemám v lásce hry, kde se hraje o peníze, a už vůbec nemám ráda hry, jejichž pravidla můj mozeček není schopen pochopit. Radši riskuji svůj život, než peníze. Pravda, o riskování života zcela úplně nerozhoduji já sama, ale spíš situace, do kterých se s železnou pravidelností dostávám, nicméně… Mé nadšení z toho, že strávím večer sama, nebo hůř s mistrem v našem bytě, na mě nejspíš bylo vidět, protože zatímco se všichni zvedli od stolu a odešli, Obi -Wan Kenobi si na mě počkal a k mému obrovskému údivu mi nabídl, že mě tu zpropadenou hru dnes odpoledne naučí hrát. Byla jsem v šoku z toho, že mě tak prokoukl a z toho, že on, tak slušný a dokonalý padawan, umí hrát sabacc a hodlá se dnešního večera účastnit. To ani nemluvím o tom, že jsme se spolu v podstatě neznali. Pouze jsme měli společné přátele. Ale k jádru věci… Souhlasila jsem.
Odpoledne jsem tedy vstoupila do prostoru archivu, kde v tu dobu nebyla ani noha, s úmyslem konečně přijít té zatracené hře na kloub. Zašili jsme se do jednoho z nejzapadlejších rohů pod stůl a Obi - Wan se zhostil role učitele. Velmi trpělivého učitele. Co chvíli jsem udělala nějakou kravinu, na kterou mě upozorňoval, že udělat nesmím, a co chvíli jsem se rozčilovala, že to nikdy v životě nepochopím. Ale nějakým zázračným způsobem se mu to podařilo. Sice už vypadal, že s nervy dlouho nevydrží, ale prolomil mou natvrdlost a ve finále jsem byla schopná sabacc hrát. Nebyla jsem zrovna přeborníkem, ale byl to pokrok.
"Sakra! Jak to jen děláš?!" rozčílila jsem se a praskla kartami na zem. Zrovna jsme hráli další partičku, tentokrát s trochu jinými pravidly bůhví odkud a já překvapivě opět prohrála.
"Už jsem ti to říkal dvakrát. Nesmíš…" Začal mi Obi - Wan opět vysvětlovat, co mám a nemám dělat, když náhle zmlkl. Knihovnou se ozývalo nepřetržité kovové vrčení. Překvapeně jsme se na něj podívala.
"Co to je?" zašeptala jsem. Jen pokrčil rameny. Nechali jsme karty kartami. Opatrně jsme se rozhlíželi, odkud ten zvuk pochází.
Zpoza regálů vyletěla asi půl metru veliká kovová věc. Vznášela se nad zemí a sunula se k oknu. Málem jsem vyjekla. Sonda! Strčila jsem do Obi - Wana, zda vidí to, co já. V jeho tváři jsem četla stejné otázky, které se mi také honily hlavou. Někdo slídí v našem archivu? Sakra proč?!
Sonda se snažila dostat ven. Prořezávala sklo. Obi - Wan přemýšlel, co dělat. Já však myslela jen na jedno. Chtělo se mi kýchnout! Jak ve špatném holonetovém filmu. Než jsem si stihla zacpat nos… Hepčííí!!!
Obi - Wan sebou trhl leknutím. Sonda otočila své senzory naším směrem. Naštěstí nezačal střílet. Možná neměla čím. Ale v zápětí už se sunula oknem ven. Popadla jsem svůj meč. Vyskočila jsem. "Auuu!" zařvala jsem bolestí. Praštila jsem se do hlavy o stůl. Ještě jsem ale aktivovala meč a hodila. Škrábl sondu, ale ta pokračovala dál. Nerozmýšlela jsem se. Chytila jsem svůj meč, rozběhla se proti sklu, zavřela oči a skočila. Soustředila jsem se na sondu. Nejdřív jsem cítila bolest v rukou prorážejících sklo, pak vítr na tváři. Pevně jsem sevřela kovový povrch sondy. Podivně se pode mnou zhoupla, ale letěla dál.
Hmmm… A teď co? Rozsekat ji na kusy by nebylo moc dobré… Opatrně jsem otevřela oči a ještě opatrněji jsem koukla pod sebe. Fíha! To je výška. Uvědomila jsem si, že klesáme. A ne zrovna pomalu. Sonda se mi v rukou začala podivně třást. Zdálo se mi, že jsem ucítila pach spálených obvodů. Ne to ne! Sonda klesala čím dál rychleji. Pod sebou jsem zahlédla jednu z přistávacích platforem chrámu. Hop nebo trop. Zavřela jsem oči. Radši to nevidět… Soustředila jsem se a pustila se jednou rukou. Druhou jsem aktivovala meč. Jakmile jsem ucítila záchvěv v Síle, máchla jsem nad sebe. Dopadly na mě kousky kovu a okamžitě jsem začala padat svisle dolů. Trochu se mi dařilo zbrzdit svůj pád Sílou. Sonda proletěla kolem mě. Koukla jsem se dolů za ní a zděsila se. Sakra! Je tam něčí loď! Křach! Oslepil mě výbuch sondy pode mnou. Bum! Žuchla jsem přímo do díry po jejím dopadu. Přímo skrz plášť lodi. Ucítila jsem ostrou bolest v ruce a tupou bolest v celém těle. Před očima mi tančily hvězdičky. Hladké přistání, jen co pravda…
Zkusila jsem se pohnout. Hvězdičky sice pomalu mizely, ale mé tělo mě neposlouchalo. V Síle jsem cítila přítomnost nějakých osob. A jejich vzrůstající zlost, jako by se hádali. Ještě než jsem je uviděla, měla jsem tu čest je slyšet - zvláště jeden ženský hlas, jak hlasitě a velmi sprostě nadává. Pro tu chvíli to ale bylo to poslední, co jsem slyšela…
Probudila jsem se. Ležela jsem na posteli, kolem mě spousta přístrojů, bílé zdi a nádrže s bactou. Okamžitě se ke mně přisunul lékařský droid. Posadila jsem se. Pohlédla jsem na svou ruku - byla v pořádku. Měl jsem jen pár modřina a pohmožděnin. Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem se tu léčila. Droid mě však moc dlouho přemýšlet nenechal.
"Mistr Windu vám vzkazuje, že se máte neprodleně dostavit do chrámového doku 2272 za účelem oprav škod způsobených vaším cituji: leteckým pokusem." Oznámil mi droid kovovým neosobním hlasem. No bomba… Pomyslela jsem si. Droid asi viděl mé nadšení a ještě dodal: "Samozřejmě jde o nařízení rady Jediů, které jste povinna uposlechnout." Tak na to bych asi nepřišla… S povzdechem jsem tedy sklouzla z postele, převlékla se do čisté, již připravené tuniky a nenadšeně se vydala k onomu doku.
San d´Ark. Dívka zhruba stejně stará jako já, avšak značně nepříjemná. Obzvláště pokud má jednat s osobami, které propadly její právě získanou a nadevše milovanou lodí Passatterou 2. Navzdory zlosti, kterou měla, způsobu, jakým byla oblečena i tomu, jak se chovala, byla padawanem stejně jako já. A protože senátor, kterého měla na starosti, myslím, že byl z Almanie, něco řešil u Rady, měla čas na mě dohlížet a "pomáhat" mi s opravami. Nejprve mě nechtěla pustit k žádném důležitému systému. Myslím, že by byla nejradši, abych na její loď ani nesáhla, ale poškození, které jsem svým pádem způsobila, nebylo nikterak malé. Pustila mě tedy záhy i k důležitějším činnostem, než k výměně sekundárních obvodů a odmontovávání zohýbaných plechů. Když zjistila, že nejsem, co se týče techniky, takový ignorant, jak si nejspíš myslela, dokonce se se mnou začala i bavit. Tedy samozřejmě až poté, co bylo jasné, že poškození půjde opravit ještě ten den, a poté, co zapomněla, že na mě chce být naštvaná. Já se však nedokázala donutit k nevázanému hovoru. Byla jsem znechucena tím, jak se mnou rada vyběhla.
Přikázali mi opravit loď a ani se neobtěžovali mi to dát vědět osobně. Absolutně je nezajímalo, z jakého důvodu jsem si poletovala na sondě vzduchem. Nejvíc mě však hnětlo, že Kenobi se neobtěžoval zjistit, co se mnou je a vysvětlit jim, co se událo.
"Hotovo!" Zajásala San. A s hlasitým řachnutím nechala spadnout šroubovák, se kterým pracovala do bedny s ostatním nářadím. Jen jsem se na ni trochu křivě usmála a dál se hrabala v obvodech. Já ještě zdaleka hotová nebyla. "To se musí zapít." A vydala se do jiné části lodi nejspíš pro láhev.
"Provázej tě Síla, Andris." Ozvalo se vedle mě. Trhla jsem sebou a málem znovu vyrvala dráty, které jsem pracně připojila na správné místo v obvodu.
"Ahoj." Zamručela jsem v odpověď. "Ty ještě žiješ?" neodpustila jsem si kousavou poznámku.
"Divím se, že tys to přežila." Odpověděl. Jen jsem pokrčila rameny a dál se drápala ve vedení. "Bylo to… Dost ukvapené." Dodal.
"Hmmm… To já ráda."
"Byl jsem u Rady a…" Přestala jsem se hrabat v obvodech. Ale! Pán se přece jen trochu zajímal… A hned na nejvyšších místech… "A podle trosek ta sonda patřila nabooskému senátorovi."
"A?" Zeptala jsem se. Nevěděla jsem, co tím chce říct. Zda je v průšvihu ten senátor, že se jeho sonda potulovala tam, kde neměla, a nebo já, že jsem zničila jeho majetek.
"A almanijský senátor o tom teď diskutuj u Rady. Chce odškodné od něj, ne od Jediů. Zdá se, že nejsou zrovna přátelé. Ti senátoři. Samozřejmě se bude vyšetřovat, co tam ta sonda dělala…"
"No nazdar, Bene," počastovala jej San svým pozdravem. Netušila jsem, že tam je, natož že ho zná. Ale u ní by mě nic nepřekvapilo. Obi -Wan ji však prozatím ignoroval a dokončil svou řeč.
"Nicméně ty jsi v tom nevinně a nečeká tě žádný postih."
"No to je skvělé!" ozvala se San znova. "Na to se chce napít!" prohlásila s nadšením a zamávala v ruce flaškou s jakousi modrou břečkou. Byla z jedné třetiny prázdná. San se s pitím, zdá se, nepárala.
Mně Obi - Wanovy zprávy tak skvělé nepřipadaly. Já už si trest bohužel odpykala. Aniž bych si jej zasloužila. "Tak díky za informace." Poděkovala jsem mu a znovu se pustila do oprav.
Předpokládala jsem, že se Obi - Wan otočí a půjde na onen sabaccový večer, ale on se k mému překvapení nechal San zavést do obytné části lodi, kde začali vesele nasávat. A mně se opět vrátila mizerná nálada.
Když jsem konečně, už hodně pozdě v noci, doopravila ten zatracený poslední obvod, byl z obytné části slyšet velmi bujarý smích. Šla jsem San vrátit nářadí s úmyslem se rozloučit a jít si lehnout do své ubikace. Jakmile jsem však vkročila k těm dvěma, už mi San vesele nalévala. Když Obi - Wan viděl, jak to lije víc po zemi, než do skleničky, vzal jí flašku a snažil se mi nalít sám, ale nebyl na tom o moc lépe. Takže jsem jim nakonec tu modrou okenu sebrala a posloužila si sama. Bylo zvláštní, jak rychle to pití dokázalo zlikvidovat mou špatnou náladu. Po třech skleničkách nebylo po zlosti ani památky a se San jsem byla nejlepší kamarádka. O tom, jak hovorný najednou byl Obi - Wan, ani nemluvím.