Mise autoškola

Sanina samostatná akce aneb realita versus pohádka

San d´Ark je samozřejmě perfektní pilot, u něhož se přirozený talent mísí s dokonalou znalostí vlastní lodi a jejím bezchybným ovládáním. Je postrachem všech mezihvězdných sfér a jakmile se někdo doslechne o ní a o její úžasné lodi Passatteře, okamžitě zpozorní a nemá-li dostatek kreditů na to, aby si ji najmul na nějakou akcičku, při které je třeba rychlost a šikovnost povolané osoby za palubní deskou, aspoň tiše závidí.

Faktem je, že o mně platí snad jen to, že jsem za volantem postrach :). Už je to nějaký pátek, co jsem dovršila věk potřebný k udělení řidičského oprávnění, každopádně vždy jsem si našla nějakou výmluvu, proč si tenhle rok a tenhle měsíc ještě přihlášku do nějaké autoškoly nepodat. Jednou to bylo mnoho úkolů ve škole, pak jsem jela na hory, jindy jsem nebyla vůbec o víkendech doma... každopádně, co se dalo dělat. Tenhle školní rok jsem si řekla, dost řečí, žádné odmlouvání, je na čase stát se řidičem.

San znechuceně trhla hlavou a kousla se do rtu. Ona přece nepotřebuje, aby předváděla Mistru Yodovi, jak dobře umí pilotovat vlastní vesmírný koráb! Copak on neslyšel nic o jejích kouscích, při kterých i zkušenějším pilotům tuhla krev v žilách? "Mistře..." začala protestovat, ale Mistr Yoda zlověstně vyvalil oči a zakroutil ušima. "Ale Mistře -" zkusila to znovu. "Vím, že pilotem dobrým ty se považuješ," zamručel Yoda. "Nicméně námi podepsané potvrzení ty potřebuješ, abys plnohodnotným pilotem ty stát ses mohla, víš? Kromě toho, Andris potvrzení toto už má." V ten okamžik bylo rozhodnuto. San přece nemůže riskovat, aby si Andris, její sice milovaná přítelkyně, ale přece jenom kopilotka kladla nějaké nároky na řízení její lodi! Pro sebe razantně zavrtěla hlavou. Tak to tedy ne. "Nu dobrá, Mistře Yodo. Zkusíme to tedy."

Narozdíl od San, já nikdy více předtím za volantem auta neseděla. Naposledy jsem točila volantem na otcově klíně ještě jako malý prcek, to asi dělalo každé dítě, pak dlouho nic a teprve poté jsem si párkrát projela prázdné parkoviště ve Vilíkově autě, abych si řekla, ne, to asi nepůjde. Každopádně, jediné, co mne na řízení bavilo, bylo řazení. Při každé jízdě, seděla-li jsem vedle řidiče, vytrvale jsem mu řadila na jeho pokyny "Dvojku. Trojku. To není trojka, ale jednička. Trojku!". Proto má první, zkušební jízda v autoškole byla poněkud... no, řekněme nebezpečná. kdybych psala tento report krátce poté, jistě by nesl název "Kterak jsem málem zemřela bídnou a žalostnou smrtí". Naštěstí se tomu tak nestalo a já se vám mohu se svými karamboly, kterým se jistě škodolibě při vzpomínce na své "poprvé" ušklíbnete.

San si protáhla prsty a mrkla po Yodovi. "Připoutejte se, Mistře. Vážně," dodala věcně a když tak malý zelený mužíček raději v rychlosti učinil, jen se zazubila, naťukala na palubní desku několik údajů a ohlédla se na něj: "Takže, výletní trasa bude kolem támhle té mlhoviny, pak to vezmu u Coruscantu napravo a nakonec to řízneme přes ten pás asteroidů, co vy na to?" "San, možná..." začal nejistě uznávaný Mistr řádu Jedi. Nakrčila jsem nos. "Jsem ráda, že souhlasíte. Jdeme na to."

Po absolvování trenažéru, na kterém jsem si zkusila párkrát rozjezd, který mi už skutečně problémy nedělal, a na kterém jsem si zkusila, jaké to je vrazit do domu autem, aniž bych z toho měla jakoukoliv újmu auta či svého zdraví, jsem celá nervózní nastoupila před instruktora, budeme mu říkat třeba pan K. :)), který mne vyzval, ať se usadím za volant, nastavím si sedadlo, zrcátka... a už jsme se řítili ulicemi Jihlavy, tedy města, ve kterém už pár let studuji. Vzápětí ho však napadlo něco, čeho jistě brzy litoval - pojedeme i mimo Jihlavu, asi aby zjistil, jak moc dobře na tom se svým řidičským umem jsem. Nechtěla jsem mu kazit náladu, jistě očekával, jaká to bude ukázková jízda, takže jsem bez odmlouvání vyrazila kupředu. Šlo mi to báječně. Vážně, měla bych se pochválit, nikdo jiný by to za mě totiž neudělal a milý pan K. by byl ten poslední :). Vzápětí jsem totiž zjistila, že mimo město mohu jet více jak dvacet, takže jsem řadila. Miluji řazení! :) Na tachometru se ručička sápala neohroženě k devadesátce a já měla pocit, že si vedu skvěle. Tím spíš, že pan K. vedle mne ani nedutal, nejspíše lapal po vzduchu, když viděl, jak si to krosíme po silnicích - naštěstí vždy po hlavní pozemní komunikaci, takže jsem neměla důvod dávat někomu přednost. Tím spíše, že bych mu ji v téhle rychlosti ani dát nestihla :). Kritický moment však nastal až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, jak se říká, "říznout" zatáčku. Na tom by nebylo nic špatného, dělá to téměř každý řidič (a jestli tvrdíte, že ne, tak laskavě ruku na srdce!), jenže proti mně se náhle vyřítilo velké, modré, a ještě k tomu nákladní auto. Vzhledem k tomu, že jsem si to šinula tak trošku v protisměru, málem nastala čelní srážka a já bych tady nyní už neseděla a nepsala tyhle řádky, kdyby duchapřítomně nezasáhl pan K., netrhnul volantem a nedupnul na brzdu. Auto sebou škublo, já se div nezakousla do volantu, ale kolize byla zažehnána. V autě nastalo dlouhé a významné ticho. A pak jsem dostala jedno z nejdelších kázání, která jsem si musela vyslechnout během všech jízd autoškoly.

San se suverénně usmála na Yodu a odpoutala se. Mistr Yoda, jehož barva pleti se mezitím změnila ze zelené na bílou, tiše úpěl. "Mistře Yodo?" zajímala jsem se opatrně. Yoda pomaličku otevřel jedno oko, pak druhé, a pak se zatvářil tak, že se San bezhlasně proklínala za to, že jej upozornila na konec jejich ďábelské jízdy. "Nějaké... připomínky..?" "San..." zavrtěl Mistr Jedi důrazně hlavou. "Kde ses učila lítat?" San se zatvářila otráveně. "Mistře Yodo!" "Tak kde?" nenechal se odbýt. "No... tak nějak nikde," přiznala se nakonec neochotně. "Jsem tak trochu samouk. Ale přistávat umím dokonale, nemyslíte? Andris si má přistání nemůže vynachválit!" zalhala ve snaze to ještě nějak urovnat. Bohužel, Mistr Yoda nevypadal dvakrát nadšeně. "Myslím, že by sis měla párkrát projít lekce lítání s Macem Windu," rozhodl nakonec a evidentně byl rád, že to může hodit na někoho jiného. "Uvidíme se za pár týdnů - a doufám, že to pak nebude takové... no... jako dnes." San nad ním jen zavrtěla hlavou. I když představa, že ji bude učit lítat sám Mace Windu, se jí velice zamlouvala. Přece jenom to byl kdysi její Mistr... a kdyby se nyní před Radou důležitě netvářil, že jí skoro vůbec nezná, měla by ho ráda ještě více. "Takže lekce lítání," zopakovala si nahlas a zakřenila se. "Proč ne?"

Brzy jsem během dalších jízd pochopila, že ať už udělám cokoliv, nikdy se mnou pan K. není spokojen. Jednou jsem jela moc rychle, jindy moc pomalu. Jednou jsem nepočkala na oranžovou, ale střihla to se slovy, že to "ještě stihnu", jindy jsem na oranžovou zastavila a pan K. nechápal, proč nejedu, že bych to "ještě stihla". Nevděk světem vládne. Navíc mi dělalo problémy couvání a občas jsem přehlédla jednosměrku, takže při odbočování na konci této komunikace jsem se stavěla ne zcela nalevo, ale ke střední čáře, která tam pochopitelně nebyla, za což mne pan K. velmi často peskoval. Začínala jsem být z autoškoly celkem zklamaná. Bylo to těžké. A já, rozený antitalent na všechno, jsem to viděla ještě dvakrát tak těžší.

San se s Macem Windu nenudila. Mace Windu si sice chvíli co chvíli otíral pleš, na které mu perlil pot, ale občas si neodpustil vtípek či připomínku na stará léta, kdy ještě byl jejím oficiálním Mistrem a oba si lezli dokonale na nervy. San ho za to nesnášela ještě víc a začínala mu dělat naschvály. Když jí jednou vytknul špatné přistání, zastavila hypermotor docela a seděla v kokpitu zcela beze slova, aniž by své chování jakkoliv odůvodnila. "Proč jsi vypnula ten hyperpohon? Řekl jsem ti přece, že poletíme dál," nechápal Mace. "Chcíplo mi to," odvětila San. "Ne, myslím že ne. Tyhle hyperpohony velice dobře těsní, je prakticky nemožné, aby to to, jak říkáš, chcíplo," nevěřil jí. "Ale ano, chcíplo," odsekla San, vyčkala ještě pár vteřin napjatého ticha, a teprve poté zažehla hyperpohon a opět vyrazila kupředu. Občas se však stalo, že San ani neměla v úmyslu nějak Maceho zesměšnit a přece tomu tak bylo, jako tentkrát, když letěli od Naboo, přes Tatooine ažna Coruscant, takzvanou Cestou královny Amidaly, a ona, v celkem slušné nadsvětelné rychlosti náhle prudce ubrala rychlost (Prostě jsem podřadila z dvojky místo na trojku na jedničku, no.) Mistr Mace Windu se zrovna hrabal ve svém opasku, do kterého se vskutku vejde leccos - od výživných kapslí až po maličký blaster, asi tentokrát hledal prášek na uklidnění, a hlavu měl skloněnou a zhruba na úrovni palubní desky. Náhlá změna rychlosti lodí trhla, Passattera poposkočila a Mistr si dal do hlavy.

Po takovýchto faux-pass se není radno divit, že čím více se blížil termín závěrečné zkoušky, měla jsem lidově řečeno v gatích naděláno. Pokud to chcete více vznešeně, měla jsem z toho obavy :). Co se týče testu, ten se dal snadno naučit, a u technické, ačkoliv jsem z ní měla obavy, mě každý ujišťoval, že se na tom tolik nebazíruje a stačí, když budu mít aspoň potuchu, co vlastně auto je :). Ale ty jízdy...

"Tak, San, už to tady je, že?" zazubil se na ni mile Mistr Yoda a vyslal k Maci Windovi prosebný pohled, jako by jej žádal, aby to měl co nejrycleji za sebou. "Mace mi říkal, že velké pokroky ty děláš." San tomu pochopitelně nevěřila, neboť moc dobře znala svůj styl letu a byla si jista, že se od první lekce s Macem nijak nezměnil. "Tak si to ukážeme. Kolem Coruscantu poletíme, ano, až ke Kesselu - ne, neusmívej se, žádné kolo těch praštěných a vražedých závodů si nedáme, tam otočíme to a na Dantooine my se vrátíme. A prosím, opatrně ty jeď." "Rozkaz, pane," zasalutovala San a s polohlasným brbláním, že tomu Yoda vůbec nerozumí, usedla za na křeslo pilota.

Nikdo, kdo tuhle zkoušku neabsolvoval, nemůže tušit, jaké to je. Byla jsem tak vyjukaná a v takovém stresu, že udělám chybu, za kterou mne nekomrpomisně vyhodí, že jsem jela tak maximálně 30 km/h, na každé křižovatce stavěla už na oranžovou, pouštěla na přechodu i ty, kteří vůbec přecházet nechtěli, necpala se na kruhový objezd, nýbrž trpělivě vyčkávala, bedlivě sledovala značky a doufala, že mu nedám sebemenší záminku mi to pak na konci jízdy osladit. Můj strach byl oprávněný, tento komisař měl pověst rasa, který už přede mnou ten den vyhodil tři spolužáky z autoškoly. Ne, řekla jsem si, já vylítnout nesmím.

San střelila pohledem po Maci Winduovi. Potutelně se usmíval, Yoda dokonce ani jednou za celý let nezavřel oči a dokonce zavřeštěl jen jednou, jedinkrát. Jde to dobře. Když ukázkovým způsobem přistála na Dantooine a později i zacouvala do doku, otočil se na ni Yoda s otázkou z oblasti technické stránky lodi. "Nuže, San, řekni nám, jaká je nejčastější porucha hyperpohonu," začal poměrně jednoduchou otázečkou. "Že netěsní," odvětila San a s nelibostí si vzpomněla na nedávnou akci, při níž jí nejen, že motor netěsnil, ale brzy na to zcela nečekaně lehce vybuchnul a velmi nebezpečně poškodil plášť lodi. Musela ho opravovat tři dny a čtvrtý marný den nakonec zavolala na pomoc opraváře, což se hluboce dotklo její důstojnosti, neboť to ješě není tak dlouho, kdy se vytahovala nad Andris, že dokáže spravit na své milované lodičce leccos. "A co s tím musíme udělat?" "Vyměnit." "A na co si musíme dát pozor?" "Na Toydariance. Na ty Síla nefunguje, takže nám motor zdarma nedají." "Správně," pokýval Mistr Yoda rozvážně hlavičkou. "Myslím, že jí to oprávnění radši podepíšeme, co ty na to, Maci?" Mace Windu s horlivostí pro něj zcela nezvyklou vyhrkl, že rozhodně, což se San poněkud dotklo. Nemusel na sobě dát tolik znát, že už hodlá mít tuhle záležitost za sebou! Pak se ale neubránila spokojenému úsměvu, když v ruce nadšeně třímala onen slavný kus papíru, jež ji opravňoval bez starostí a bez obav z mezihvězdné kontroly pilotovat loď. Mrkla po přístroji na holografický přenos a zazubila se. Hned se s tím musí pochlubit Andris! Ta bude koukat!

Takže, jak jste jistě pochopili, řidičské oprávnění mám v kapse, čili dávejte si pozor na silnicích, neboť od tohoto času již nejsou bezpečny :). Jo, a gratulace přijímám na svém e-mailu :).

BTW: Obrázky jsou pouze ilustrační :).