Star Wars Missions

Koprcon 2009

2009-12-11T06:14:00.000-08:00

Sanin jakože-report -> zde <-.

Všechny fotky ke stažení: na ulož.to (je jich něco málo přes 400).

Galerie na Facebooku: část 1 (199 fotek) a část 2 (61 fotek) - tyto odkazy by měly fungovat i těm, co nejsou na FB zaregistrovaní. Tak doufejme, že tomu tak skutečně je :).

Festival fantazie speciál 2009

2009-11-06T03:18:00.000-08:00

Star Wars Missions poprvé na FFS.

Dojemný report od Bossi

Stručný report od San

A jako obvykle, všechny fotky ke stažení zde :).

Festival fantazie 2009

2009-07-18T09:04:00.000-07:00

Všechny fotky (53 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138572/0307-patek.zip

Všechny fotky (40 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138561/0407-sobota.zip

Všechny fotky (63 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138568/0507-nedele.zip

Všechny fotky (113 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138657/0607-pondeli.zip

Všechny fotky (28 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138616/0707-utery.zip

Všechny fotky (177 snímků + 100 fotek na Albin foťák) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138717/0807-streda.zip

Všechny fotky (8 snímků, San se totiž porouchal foťák :( ) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138615/0907-ctvrtek.zip

Všechny fotky (47 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138648/1007-patek.zip

Všechny fotky (25 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138656/1107-sobota.zip

Všechny fotky (17 snímků) ke stažení zde -> http://uloz.to/2138671/1207-nedele.zip

Předpremiéra Star Treku

2009-04-29T16:55:00.000-07:00

Všechny fotky ke stažení -> zde <- (celkem jich je 39).

Několik fotek je i u San na Facebooku -> odkaz? <- (nejsem si jista, zda to bude fungovat).

Svatá trojice.

Neznámý mladík v kostýmu hlavního záporáka, za ním nezbeda Tess :).

Gwen a Tess nevěřícně pohlížejí na stopaře po galaxii oblečeného v županu a s nezbytným ručníkem přes ramena :).

Trekkie s Tessiným mečákem.

Gwen s Tessiným mečákem.

Tess s mečákem.

Discord a Tarkish.

Scon 2009

2009-04-12T02:47:00.000-07:00

Všechny fotky z Sconu jsou ke stažení -> zde <- , tady výběr pár fotek:

Patrik alias PJ Trewor
Kosí bratři
Černomodrá vlasovou stylistkou
Imperiálové v bufetu
Darth Vader vs. Jedi
Oběd nebo pitva mimozemšťana?
Jediland team v akci
Fight club
Akční Ratman
Tess a Affaia
Moje beruška
Já s beruškou
Rozzářená Padmé
Nepříčetný Teaz :)
Nafukování Enterprise
Pomocná Síla
Investigativní novinářka Padmé

. . . .

Johnakův kankán
Kapitán Jack Sparrow
Jack a Jack
Opilí Jack a Jack
Gwen – křehká dívka se silnou zbraní :)
Víš, jak jsem přišel k tomu emočnímu čipu?!
Johanka sláva nezměnila ;)
Padmé a Tess (Vader)
Padmé a Affaia (Carterová)
Má je!
Aldy (Data) a Tess
Svatá trojice
Mučení Bambiho
Clover s Johnakovitým Dasherem
Cloveřin malý bráška
Emo Ratman
Bordel po conu

Koprcon 2008

2009-02-17T12:38:00.001-08:00

Další rok, další con, a my zde máme pro vás fotky a dokonce i reporty.

Všechny fotky ke stažení -> zde <-

Bossiin report najdete -> tady <-

Sanin rádoby report je zase -> tu <-

Festival fantazie 2008

2009-02-17T12:36:00.000-08:00

Všechny fotky, celkem 561 fotek, můžete stahovat -> zde.

Bossiin report najdete -> zde.

Sanin report si přečtete -> zde.

Bossiina videa z kostýmové soutěže můžete shlédnout -> tady.

Enjoy.

Resty

2009-02-17T12:35:00.000-08:00

...k doplnění, až bude v provozu galerie. Dojde k doplnění fotek z Koprconu 2007, z Pragoconu 2008 i fotky z Sconu 2008. Rovněž zde budou k nalezení i chibíci, které San pro Scon speciálně nakreslila.

Koprcon 2006

2009-02-17T12:33:00.001-08:00

PÁTEK

Ráno ráníčko… Snídanička… Pohodička… Ne, tak takhle tedy ne. To by zase bylo řečí. Tak tedy… Všechno začalo ráno, na jedné z brněnských kolejí, na jedné z těch, jež jsou obývány studenty Masarykovy univerzity, v jednom z polovičky zaneřáděném pokoji, kde se nejprve probudila Bossi a hned v zápětí San.

San vstala. Rozespale zamžourala na smějící se Bossi koukající zpod peřiny a pomyslela si něco o střílení lidí jež mají po ránu dobrou náladu a vstávají tak brzy. Postavila se uprostřed místnosti. Odvážně vykročila k židli. Zarazila se uprostřed pohybu, obrátila se a vykročila zase opačným směrem. A takhle se tam za pobaveného Bossiina smíchu ještě několik minut potácela jako zombie, než se na hodinu zabouchla do koupelny. Ano, vypadalo to na legraci už od samého rána. Už jen k tomu, aby se ty dvě dostaly k zastávce šaliny, musely nejprve překonat obrovskou díru uprostřed cesty. Na té díře se ještě pracovalo, a tak s batohy na zádech, spacáky v ruce, za pobavených pohledů dělníků balancovaly na úzkém trámku nad nelibě vonící propastí. To jim samozřejmě zvedlo náladu ještě víc, a tak San na zastávce nadšeně vyřvávala, že pán naproti je Trekkie (měl bundu, jež trochu připomínala trekkovské pyžamo) a Bossi si začala zpívat písničky z filmu Ať žijí duchové. Dvojka k pohledání. Své podivnosti nasadily korunu, když se před budovou hlavního brněnského nádraží začaly mlátit spacáky.

Když ty dvě dorazily do hlavní nádražní haly, už na ně čekali skoro všichni fani. Salla jako tradičně odešla koupit lístky a akční duo Lord+Blair posbíralo pár dalších a odešli zabrat kupé. To proběhlo tak, že se na nástupišti postavili tak chytře, že se celá početná skupinka fanů po příjezdu vlaku octla uprostřed vagónu – jako vždy. Než se tedy proboxovali ke dveřím, byla kupé zabrána a nezbylo, než se infiltrovat do kupé civilistů.

San použila svůj šarm a vecpala se ke čtyřem človíčkům, kteří nadšeně souhlasili (kdo by nesouhlasil, když se k nim draly tři dívky - Bossi, San a Kendra). Úsměvy jim však ztuhly na rtech, když San začala pokřikovat na Cartha, ať jde za nimi (zajišťovala si tak snadný přístup k medovníku) a posléze se všichni usnesli (kromě civilistů), že se k nim vejde ještě Luke (aby byla větší sranda). Původní osazenstvo kupé pochopilo plné následky své chyby až ve chvíli, kdy dveře do uličky zůstaly otevřené a ten pán v kabátě, který sice vypadal seriózně, ale jinak byl velmi hlučný (Lord), a ten druhý, obrýlený v košili, který vypadal na velmi chytrého studenta vysoké školy a byl neméně hlučný (Blair), mezi ně strčili své hlavy, aby začali vyprávět zábavné historky. Nepřestali s tím samozřejmě po celou cestu, kdy se spořádal téměř celý medovník, pytlík kyselých rybiček, rozlila se jedna limonáda a kdo ví co ještě… To vše samozřejmě proložili zábavnými vystoupeními, tedy proběhl tekken v úzké uličce a „akce Bond“ na přerovském nádraží, kdy se naši agenti snažili vylézt na střechu vlaku a byli výpravčím dobrosrdečně upozorněni, že pokud se jim to podaří, budou svítit. Blair si nedal pokoj ani po opuštění vlaku a ve Studénce se pokusil zaútočit na dveře v podchodu (byl jimi sice poražen, ale nesl svou porážku jako hrdina – tvářil se, že se nic nestalo).

Po příjezdu do Kopřivnice už San s Bossi měly v hlavě převážně jednu jedinou životně důležitou starost a to: ukořistíme žíněnku? Po velmi rychlé registraci (a závistivých pohledech na dopředu se bezostyšně prodírající hlučné VIP – můžete hádat které) a ještě rychlejším přesunu obě stály mezi dveřmi do tělocvičny a pátravě se rozhlížely po dostupných zdrojích. Než stihly zorganizovat bojovou poradu o tom, co s nedostatkem žíněnek, už se k nim nadšeně řítil Lando s geniálním nápadem. O pár minut později už všichni tři v družném hovoru rozbalovali své ležení na dlouhé gymnastické matraci vlastnoručně přitažené z vedlejší místnosti.

Dalším úkolem nutným k přežití je sehnat nějaké jídlo, a tak se trio San, Bossi, Lando instinktivně přesunulo do asijského bistra. Večeře za účasti těchto tří by mohla být popsána na několika dlouhých stránkách, takže bude lepší ji vylíčit jen v několika výstižných hláškách: „Máte skleničku? Skle-nič-ku!“ divoká gestikulace rukou a pantomima v podobě popisování tvaru sklenice. Aneb, Lando objednává pivo „u Číňana“. „Nechceš mrkev?“ nevinná otázka, nevinný kukuč a Lando držící před Bossi pláteček mrkve právě sebraný ze stolu, jež tam dobrosrdečně zanechali předešlí strávníci. „Víte kdo přivedl Vodena na con? Chcete popsat, jeho první uvedení mezi fany?“ šibalský pohled a v zápětí dobré jídlo, spousta srandy a úžasná vyprávění o tom, jak se vlastně stalo, že Voden přijel na con, jak tehdy vypadal a jak se choval. Věřte nám – nevěřili byste tomu.

Po večeři, odebrání Koprconovských triček, patřičného množství lízátek a ztracení Landa se San s Bossi v dobré víře rozhodly navštívit Sidinu přednášku Superhrdinové v anime, která se sice z počátku potýkala s menšími technickými problémy, ale pak byla, zejména pro japanofily celkem zajímavá. Ovšem pak se objevil ten hlavní problém, se kterým se ty dvě potýkají už mnoho conů: ačkoli chtějí navštívit hodně přednášek, musí se na ně přesunout, a to přes záludné teritorium chodby, kde se druží spousta zajímavých lidí, s nimiž se obvykle velmi rychle zakecají. Takže přestože odešly ze Superhrdinů pouze za účelem osvěžení u baru, až do Riskuj se z jeho dohledu nehnuly. Kdo by ale odolal takovým událostem jako Landovo neuvážené prohlášení směrem k Sovogovi: „Radši bych mluvil s Wingmanem.“ a následnému telefonátu mezi překvapeným Wingmanem a ještě překvapenějším Landem?

Další přednáška/nepřednáška, která si zasloužila Saninu a Bossiinu pozornost bylo již zmíněné SW Riskuj. Otázky čím dál snazší, soutěžící zase skoro titíž a publikum v mnoha případech chytřejší než oni. S tou soutěží by se asi mělo něco udělat… Nebo tam příště půjdeme my a ačkoli jsme navzdory dlouhým létům ve fandomu lamy, vše vyhrajeme. ;-)

Během doby, která zbývala do Padméiných Filmových kostýmů superhrdinů, San s Bossi bloumaly po škole s kelímky v ruce a zapojily se do další zábavné chodbové diskuse, která začala zjevením Smrtonoše venku za sklem.

Samotné kostýmy superhrdinů byly samozřejmě velmi kvalitní přednáškou. Jak je u Padmé pravidlem. Jen někteří z řad posluchačů by se mohli konečně naučit, že mají vznášet dotazy a poznámky až ve chvílích, kdy jsou k tomu vyzváni, a počkat si, jestli informaci, o niž se hodlají podělit, náhodou přednášející nepodá později.

Nastal jeden z mála okamžiků, kdy se duo San+Bossi rozdělilo. San se odešla převléci, a tak se Bossi náhodou dostala k šermu na atriu. Ovšem jejich separace neunikla pozornosti okolí, a tak, když se po dlouhé době o samotě rozhodla Bossi svou kamarádku vyhledat, vyslechla si úžasné narážky na téma „teplé sestry“. Aspoň víme, co si o nás všichni myslí. :-D Prostě poučení pro Bossi na příště: Není dobré se ptát Willa, ani nikoho podobného ražení, zda neviděl San.

Zlatým hřebem večera, a pro San s Bossi i závěrem dne, bylo Vodenovo SW vs. Limonádový Joe. I přes pokus vynést zaujatého přednášejícího ven z místnosti a udržet ho na chodbě, Star Wars opět prohrály. Nikdo nečekal nic jiného. Poté… Kdo ví jak a kdo ví kdy se San s Bossi odebraly do svého úžasného ležení.

SOBOTA

Za ruch po ránu v tělocvičně by se mělo popravovat. San s Bossi za dobu nadšeného „conování“ ještě nepochopily, proč většina lidí (kromě těch co předešlou noc flámovali) vstává tak brzy. Nicméně v době, kterou uznávaly ony jako ráno, se rozhodly, že i ti po flámu by mohli vylézt ze spacáků. A tak se je, respektive Blaira, co by ideální objekt k týrání, nadšeným šťoucháním klacíkem (nebo spíš tyčí), snažily dostat ze spacáku. Ne moc úspěšně, nutno dodat.

Posilněny snídaní, kterou si nejprve musely obtížně sehnat venku, zvládly dokonce dvě! přednášky. A sice Padméina Spider – Mana III (ten film vážně vypadá zajímavě, mohl by být lepší než dvojka) a Sovogovo Legacy.

Z důvodu neskutečné únavy, hladu a jiných nepříjemných pocitů, se rozhodly pro chvilku odpočinku v tělocvičně. Chyba. Padly za oběť Tessině výřečnosti, a tak odpočinek nepomohl. Se Sallou, jež se náhodou nacházela v podobném unaveném stavu, se vydaly na „Quest for coffee“. Vytoužený kofeinový mok nalezly v čajovně. Ale ne, že by jim nějak pomohl. Únava byla tento rok opravdu nehorázně dotěrná. Vyfotily si tedy alespoň Ace s jeho harémem, zjistily, která dívka že je Artoo, prohodily pár slov s nepříliš OK Blairem, jenž si ani nepamatoval, kdo že ho to budil, a vyslechly si nějaké ty výčitky, že nedaly vědět o svém studiu v Brně. Z čajovny se na Sallin popud konal přesun na CTF.

CTF: Jako tradičně spousta pobíhajících aktivitou překypujících nadšenců, kteří touží po tom se zmrzačit při kradení vlajek, přeskakování laviček a házení papírových koulí. Ne že by některé kreace nebyly zábavné – obzvláště když nesoutěžící Discord a Sup úspěšně ukradli vlajku překvapenému týmu. Ale přece jen bylo těm dvěma lépe u nedaleko postavené vodní dýmky s Treibem, Martinkou a Luckou.

Záhy však měla San svého pobytu u vodnice litovat. Během sledování úžasného anime filmu Howl’s Moving Castle se jí totiž začalo dělat nějak nevolno. Bossi z toho samozřejmě měla legraci. Naštěstí jí do Propagace SW a následné večeře bylo lépe.

Povečeřely tentokrát samy ve dvou. Aspoň ale měly možnost na chvilku nerušeně podebatovat s Annaud o chystané galerii. A protože další program, který je zajímal, byl až galavečer, vymýšlely kravinky opět polehávajíc v tělocvičně. Lidé tam pro změnu chodili za nimi, takže ve svém ležení rozebrali Kendřino studium i její foťák a byly Sid zasvěceny do základů japonštiny.

Galavečer… Zkrátka VAU! Velmi, velmi povedená akce. Tradiční vyhlašování výsledků všemožných soutěží byla prokládána úžasnými music videy, u kterých nejenom ony slzely smíchy (autorem byl překvapivě Blair), improvizovaná vsuvka v podobě vyhlášení questu O poklad kapitána Morgana probudila ještě větší salvy smíchu a ani divadlo nezůstalo pozadu - na úvod striptýz, nějaká ta flaška borovičky, úžasné střídání rolí a to vše ve slovenštině.

Poté se čekalo na vyklizení prostor. Bossi se San se samozřejmě vrhly k baru, aby doplnily tekutiny, než začala ta pravá zábava. Diskotéka plná nejrůznějších hitů i vykopávek byla ve znamení plného parketu, neuvěřitelných a nápaditých tanečních kreací a dokonce i Budjiho striptýzu, při kterém se šílící fanynky doslova válely po zemi. San byla samozřejmě s velkým nadšením jednou z nich. Párty to byla úžasná. Našlo se i pár klidnějších chvil na pokec, bohužel i nějaká ta menší deprese (ať už z velkého množství požitého alkoholu nebo nešťastných životních situací), zkrátka všechno, co k takové akci patří. San s Bossi opět dorazily do tělocvičny bůh ví kdy, spíše až v ranních hodinách, tedy v době, kdy chodby školy již zely prázdnotou a posledními společníky jim byli Dort s -damem-.

NEDĚLE

Vzhledem k pozdní hodině, kdy se ty dvě dostaly do spacáku, se jich brzké ranní vstávání netýkalo ani omylem a účast na přednáškách již pustily z hlavy úplně. Tak tak vstaly včas na to, aby stihly zabalit, spořádat čísi balení piškotů (Tessino, Carthovo nebo Maryino – kdo ví?) a vyrazit po boku ostatních fanů mířících do Brna na vlak.

Cesta byla dalším nezapomenutelným zážitkem. Obzvláště pro Bossi, kterou začala bolet hlava. San jí to svým velmi hlasitým předčítáním letáku velmi zpitvořeným a velmi nepříjemným hlasem nijak neulehčila. Kendra s Carthem se tím však opravdu dobře bavili. V tomto složení čtyř nakonec na brněnském nádraží opustili ostatní z party a ještě se vydali na společné nákupy. Z Tesca se pak San s Bossi, bez strachu, že by umřely hlady, konečně mohly dopotácet zpět na koleje, které v pátek za tak dobré nálady opouštěly. Tak za rok zase!

Festival fantazie 2007

2009-02-17T12:30:00.000-08:00

Stejně jako každý rok jsme i tentokrát strávily dlouhý týden v Chotěboři na největším českém conu. Hlavní info: REPORT NEBUDE!!! Příliš mnoho událostí: naše první přednášení, Star Wars Dance (dá-li bůh do měsíce zpracujeme jeho videozáznam), SW divadlo, music videa, přednášky, zábavná klání, diskuse po večerech, deskovky, DDR, David Nykl... Prostě moc moc moc.

Ale je spousta fotek!!! Až zprovozníme něco jako fotogalerii, najdete tam spoustu fotek z tohoto conu a poptáte-li se u Andris, odkáže vás na své youTube, kde má videa.

SW Celebration party

2009-02-17T12:25:00.000-08:00

Oslava třicátého vyročí Star Wars na nás všechny velice dolehla. Nenašel by se snad jediný fan, který by nebyl dojatý... a proto není divu, že leckterý pár si vzájemně vyznal své žhavé city, a že leckteré reakce byly dosti překvapené ;). A buďte si jisti, že tentokrát jde o ještě větší úlet než v případě Sexy mužů ve fandomu! XP

Naštěstí u všech těchto citových výlevů vždy byla připravena San se svým neodbytným fotoaparátem a všechno jaksepatří zaznamenala, aby si něžnou atmosféru SW oslavy mohli vychutnat i ti, co tam nebyli... a ti, co tam byli, aby žasli, co že to tam všechno řešili... XD.

1) Sid a Bossi.

2) Bossi a Sid.

3) Sovog a Goof poprvé.

4) Sovog a Goof podruhé.

5) Tiggy (Cassandros) a Sovog.

6) Sovogovi chlapci.

7) Padmé a Will

8) Milan a Sovog.

9) Milan a Sid.

10) Milan a Will.

11) Lord a Zvěmi.

12) Zděšený Lord, Johnak a Major.

13) Blair a Bossi poprvé.

14) Blair a Bossi podruhé.

15) Sovogovi chlapci.

Tak co, líbilo? A vy, kteří jste tuto výjimečnou akci promeškali, litujete, že jste tam nebyli? ;)

Pragocon 2007

2009-02-17T12:22:00.001-08:00

Nekonečnou prázdnotou vesmíru plula velká, škaredá bota. Na její palubě... ale ne, to je vlastně jiná pohádka - a my vás hodláme oblažit docela jiným příběhem, příběhem plným napětí, dobrodružství... zatraceně, zase se necháváme unášet docela jiným vypravováním. Musíte se spokojit prostě s tím, že v tomto příběhu se potkáte maximálně s mnoha cvoky, s bojovou krysou (bez jména, protože bojovým zvířátkům přece nemůžete dát normální pojmenování, jinak si k nim vybudujete citový vztah a nebude se vám je chtít obětovat v boji), toasty... a toasty.
San vyrazila do Prahy nezávisle na Bossi, která ještě musela v Brně absolvovat zkoušku z British Studies. Její bod A, ze kterého vyrazila, byl v Ramzové, což je malá vesnička v Jeseníkách. Brodíc se po kolena ve sněhu a s ledním medvědem v zádech (nepochybně utekl ze seriálu Lost) nakonec přece jenom vlak stihla a s Oliverem nacpaným v batohu (poznámka pro ty, kteří Olivera neznají - je to takové podivné stvoření, fanaticky zbožňující Sephirotha z Final Fantasy 7, které následuje San, kamkoliv se ta hne, protože doufá, že se tak bude moct zadarmo opít... z tohoto důvodu je také častým námětem jejích yaoi obrázku :P) mohla spokojeně usednout do kupé přesně v době, kdy se její parťačka svěřovala papíru o místech, kde sídlili nejvyšší králové Irska a kdo byl poražen v bitvě u Bosworthu roku 1485. Po napínavém přestupu v Zábřehu na Moravě (kdy pak celou půlhodinu strávila v obavě, zda přece jenom nenastoupila do jiného vlaku a nejede do Ostravy) si zde nemohla nevzpomenout na loňský Pragocon, ke kterému již zřejmě nikdy report nenapíše. Zamáčkla tedy slzu a Olivera a mohla se začít těšit na con.
Bossiina cesta byla o poznání pohodlnější, protože se do Prahy hodlala dopravit luxusním busem Student Agency. A ačkoliv byl trochu problém z té spousty žlutých autobusů, co tam bylo, vybrat ten pravý, štěstí se na ni usmálo (ostatně, všichni přece víme, jak se to říká o tom unaveném štěstí, že...? Fufufufu! X3 ) a ona brzy spokojeně popíjela horkou čokoládu.
San mezitím dorazila do Prahy, vysypala Olivera z batohu (přece se s ním nebude tahat!) a na hlavním nádraží se sešla s Čmoudou a Mesitkou (Mesitkou, ne Mešitkou, San se totiž odmítá smířit s tím háčkem nad s), kteří ji odvedli do školy, kde se Pragocon conal, a oznámili jí, že se jde do jakési čajovy, kde se bude moct seznámit s mnoha dalšími lidmi z mangy.cz a z DeviantArtu. Poslala tedy Bossi omluvnou sms a vyrazila do víru pražského večera.
Chudinka malá Bossi tak musela nejen sama hledat budovu conu (což vzhledem k těm všem podivným osobám okolo nebylo tak těžké), ale i tu pravou tělocvičnu a posléze i kohokoliv známého. Podnikla napínavý průzkum školy zvenku i zevnitř, dala si toast - a nakonec se upíchla s Tess a Aldym. Po dalších rozhovorech šla s Tess hledat památnou tělocvičnu, ve které s Abaddonem nacvičovali svůj první duel, a obě pak skončily u Dance Dance Revolution. Bossi sice neskákala, plnila zde však záslužnou funkci psychické podpory :).
San mezitím poté, co absolvovala nečekaně vřelé objetí od Dii (které jí poslala Mono XD ) pak v čajovně trpěla naprostou ztrátou sebevědomí, když si prohlížela obrázky všech těch umělců, s nimiž se zde setkala, a protože něco takového se prostě musí zapít, vyslovila přání dát si pivo. Což je v čajovně něco absolutně nemyslitelného :). A jelikož zde bylo příliš mnoho lidí, příliš velké horko a jak Sanina, tak Čmoudíkova chuť na orosené pivečko byla příliš velká, poté, co do čajovny dovedli Chisu a Monnie, se nenápadně vytratili a rozhodli se vrátit na Luka (až kukačka zakuká), aby zde konečně vyzvedli Bossi a pokusili se ji přemluvit, aby šla s nimi do hospůdky U Drsnejch.
Nutno dodat, že přemlouvání bylo velice krátké (něco jako vyjednávání na lodi Obchodní federace).
U Drsnejch bylo plno, tudíž jsme se museli nejdříve upíchnout venku "na zahrádce", kde ovšem byla zima a nefungovala zde obsluha. Jakmile se uvnitř uvolnilo místo, naběhli jsme tam a mohli debatovat o Gravitation (zde se nesmí opominout, že Sanino a Bossiino "debatování" se většinou omezuje pouze na vzdechy, kde je co sladké a hezké, jak je Yuki ohromně cool - s čímž San zásadně nesouhlasí, neboť považuje Yukiho za protivného, arogantního sobce atd.) a přestože se Čmouda moc nechytal, jak San, tak Bossi se shodly na tom, že by si moc přály pořídit si cosplay z tohoto úžasného anime - San Kumagoru (tedy toho růžového králíka), Bossi banán :). Chvíli jsme se bavili také o Final Fantasy 7, Bossi neustále používala perverzní dvojsmysly (a to zcela úmyslně!) - načež se San nečekaně ozval její starší bratr, který v Praze bydlí a to dokonce pár metrů od školy, ve které se conal Pragocon. Vzhledem k tomu, že U Drsnejch se tou dobou již zavíralo, přesunuli jsme se všichni do nonstopu U Hrobaře a pokračovali v zábavě, kterou posléze podpořili i ShotJon a jeho jakýsi kamarád, kteří se k nám na chvíli připojili (skutečně jenom na chvíli, neboť ShotJon si dal pouze džus).
Kolem půl čtvrté již byla San unavená a protože Sanin bratr hrozně chtěl vidět, jak vypadají "ti pošuci, co jsou na conu", vzali jsme jej na DDR a na chodbě jsme pak všichni čtyři posvačili Čmoudovu večeři. A také jsme vyfasovali roli toaletního papíru. Není to sice vůbec důležité, ale nás to opravdu hrozně pobavilo (nejsme divní?).
A ačkoliv jsme pak poslali Sanina bratra domů a odebrali se do tělocvičny spinkat, divnosti pokračovaly - San s Bossi měly výbuchy smíchu z chrápajíícho pána, který spal vedle zoufalého Čmoudy, San si vzpomněla na svou oblíbenou citaci z Monty Pythonů ("Nikdo nehodí kamenem, dokud nezapéskám na tuhle péšťalku.") a aby toho nebylo málo, do spící a nevrlé tělocvičny vtrhli nějací výtržníci, kteří trvali na tom, že se musí všem představit. San pak sjela Čmoudu za to, že poslouchá, když si povídá s Bossi, a usnula. A Bossi možná usnula ještě dříve než ona.
Venku mezitím začali vlci očichávat zmrzlého Olivera pokojně spícího na lavičce, který se celý večer i noc smutně poflakoval po Praze a marně hledal Sephirotha. Nakonec jednoho z nich napadlo se do Olivera zakousnout.

Ráno Čmouda vrátil San i Bossi jejich večerní rozvernost i s úroky. Ačkoliv obě ještě chtěly spát, Čmouda již o půl deváté kolem nich začal hopsat, celý naspeedovaný. Jakmile se odebral kouřit před budovu, obě se ze sebe pokusily udělat lidi, San zjistila, že je přeleželá, nasadila neko ouška a mohlo se jít nakupovat do nedalekého Alberta. Kde nic neměli, nutno dodat. A měli to tam hrozně uzpůsobené. Bossi z toho byla frustrovaná, San deprimovaná (inu, San se při studiu psychologie naučila nová slovíčka, whee), a zatímco tam ty dvě bezcílně bloumaly, Čmouda si hned zkraje vybral bagetu a nadšeně tam s ní lítal okolo (BTW také máte ráno chuť popravovat optimisty?). Vrátili jsme se do tělocvičny a posnídali. San, která si koupila Pribináčka, si vzhledem ke své imobilitě pocintala sukni a Bossi a Čmouda se jí zlomyslně vysmáli.
A protože ještě ani jedna z nás nebyla plně při smyslech, padl návrh zajít na čaj. Zde se k nám připojily Monnie a Chisa, které pak společně se Čmoudou odešly do herny, kde Mesitka, Lys a další mangisté kreslili (a kde San uslintla nad Mesitčinou růžovou yaoi čuňárničkou). San s Bossi vydržely na čaji až do půl třetí (a to nebylo tak těžké, neboť jsme zde potkaly a pokecaly s takovými skvělými lidičkami, jako je třeba Aldor, Drax, Aldy nebo křehká Niam), kdy jsme byly pozvané na Tessinu debatní přednášku. Ta stála taky za to, neboť jsme probrali nejrůznější témata. Tedy, to původní bylo samozřejmě psaní jako takové, literární soutěže a jejich hodnocení, ale naše debata se zvrtla i na lesbické vztahy, Tess pro Lanu vymyslela pohádku O sedmi Sněhurkách a jednom trpaslíkovi, a také nám sdělila svou teorii jmen (takže jsme se dozvěděly, že Bossiino jméno Andris je dominantní a Sanino sexy :3 ).
A protože se čas nachýlil (což jsme zjistili tak, že do místnosti přišli další dva mládenci - čímž se počet debatujícím zdvojnásobil XD ), uvědomili jsme si, že jsme se nechali trochu unést a měli bychom se pustit do dalšího bodu programu, tedy do SW workshopu. Vzhledem k malému počtu zúčastnělých jsme se dohodli na hromadné tvorbě a už to začalo :). To, co jsme my (tedy samozřejmě my dvě, Tess, Lana a její přítel, jehož jméno možná někdy zjistíme, Sid, Johnak a Sanina bojová krysa, která se ovšem do vymýšlení nijak nezapojovala, nýbrž byla všemi okolo otlapkávána a nakonec jí byl Tess vtisknut do paciček lightsaber) vytvořili, se těžko popisuje. Nicméně až to Tess hodí na net, dáme sem odkaz, abyste si to mohli přečíst, protože to rozhodně stojí za to :). San dokonce během přemýšlení (tedy pokud zrovna neposlouchala kručení Bosiíina žaludku) nakreslila několik ilustrací (stejně jako šikulka Sid).
Ačkoliv je literární tvorba naplňující, přece jenom prázdná bříška zůstanou prázdná, takže jsme v závěru doslova vyrazily směrem, kterým jsme tušily jídlo (a přitom jsme si ani nevzpomněly na Olivera, který buď někde žalostně strádal hladem, nebo jako svačinka posloužil sám). Koupily jsme si klobásu, usedly docela dozadu a začaly se ládovat, abychom zjistily, že všechny fany najdete na jediném místě - u jídla. Takže než jsme dovečeřely, připojila se k nám opět Tess a Johnak, posléze i Dasher s Clover a nakonec Sid a Angie-chan. S Dasherem jsme pak pod stolem hrály velmi zuřivě fotbal plastikovou lahví, přičemž jsme málem rozlili veškerý čaj na stole.
Opět jsme se pak ale rozešli (tedy poté, co jsme s Johnakem a Sid vedli diskuzi o psech, kteří jsou lepší než kočičky), abychom se všichni opět potkali na Ananasech :). San tam přišla s Chisou, která do té doby netušila, kde je na Pragoconu SW místnost (není se čemu divit, ta budova byla vážně jako bludiště), a Bossi zde vydržela tak první půlhodinu.
San se poté odebrala do tělocvičny, kde narazila na Bossi, a obě si pak pustily Gravitation (a teď všichni: awwwww) - a přitom se bály zásahu lebkou do monitoru notebooku. To je asi nutno vysvětlit - za našimi zády totiž Aldor & spol. hráli jakousi podivnou házenou, či co, gumovou (či snad molitanovou?) lebkou. Příjemně naladěny (ono asi nejpřesnější termín je "naměkko", ale to je jedno) jsme se pak přesunuly do herny závidět těm, co umí tak nádherně kreslit, a povídat si se Čmoudou, Chisou a ShotJonem (protože Mesitka a Mirabel nám odešly krátce poté, co jsme tam dorazily my), kterému San kreslila obrázek. Chisa pak odešla česat Lysandře její nádherné dlouhé elfí vlasy a San a Čmouda se až do tří do rána snažili přesvědčit Bossi, aby jim nakreslila strašidýlka. A taky jsme pili kafe. A nemohli jsme najít cukr. A San si - jako obvykle - dala cosi jiného a to bylo pěkně hnus... nedobré.
Pak jsme šli spát. Relativně brzy. A protože jsme byli již opravdu unavení, usnuli jsme, aniž bychom stihli dělat nějakou tu ostudu.

Neděle na conech nemá nikdo rád. Jednak proto, že neděle nemá rád nikdo, a jednak proto, že je to předzvěst konce conu. Zvlášť San se nějak nedokázala vyhrabat ze spacáku a tak jí zcela uniklo loučení s Mesitkou. Ze spacáků jsme se pak s Bossi rovnou "vykuklily" na snídani (toasty!). Čmoudík šel samozřejmě s námi, ale on - jako obvykle - byl na nohou již dávno předtím a stihl si mezitím dát i cigaretu s Chisou. Během snídaně se pak Bossi a San fotily s krysou a dělaly jiné neplechy (jako například přidávání citronu do ceylonu) a protože naše snídaně byla zároveň i obědem, byl nejvyšší čas začít se chystat na odchod.
Sbalili jsme si raz dva a společně s Chisou jsme vyrazili na Florenc. Naše dobrodružství ovšem nekončí Čmoudíkovým odjezdem do Znojma, protože San s Bossi náhle zjistily, že jim jejich bus nejede (jako tradičně, že) a že mají ještě celou hodinu k dobru. Chisa tedy navrhla, že bychom mohly zajít do McDonalda na hamburger, ze kterého si ovšem vyndá maso (je to elf, tudíž vegetarián). Jenže... :) Jelikož Chisa nevěděla, kde by mohl být nejbližší McDonald, zašly jsme do podchodu metra Florenc a Chisa se šla zeptat do jakési trafiky. A jak tam tak Bossi se San okouněly, náhle se vedle nich nekompromisně ozvalo: "Namátková kontrola, vaše občanské průkazy, prosím." San okamžitě zrudla a začala zuřivě přemýšlet, co zase udělala, zatímco Bossi již pohotově jednou rukou hrabala v batohu a druhou vyřizovala telefonát od matky. Do zmatku s policisty se přiřítila Chisa, která příslušníky policie sjela za to, že nás nemají co legitimovat, když jsme vlastně ani nebyly v metru bez lístku a muži zákona se jí div neomlouvali, že jde jenom o běžnou kontrolu :). Načež se Chisa bez zaváhání naladila na příznivější vlnu, svěřila se jim, že má kladný vztah s policií a ještě více jim komplikovala ověřování našich občanek (Sanina jako obvykle dělala problémy), a příslušníci si nepochybně velmi oddechli, když pak mohli odejít.
Bossi s úsměvem od ucha k uchu a San celá paf pak následovaly Chisu do McDonalda, aby si ta konečně mohla dát hamburger bez masa (či co to je, stejně je to z ropy, že, Tess?) a ty dvě kafe.
Ve čtvrt na tři jsme pak konečně seděly v busu a řítily se směrem domů, přičemž musely neustále vzpomínat na okouzlující Chisinu záchrannou akci, a při sledování InuYashi na notebooku pak zmateně začaly vystupovat již v Táboře (že by instinktivně, abychom mohly navštívit Vodena...?), přestože naše cílová stanice byla Jindřichův Hradec, a pak až Slavonice. Inu, aspoň nebyla nuda. To ostatně ani na conu XD.
Olivera mezitím odchytla další policejní hlídka a nechtěla kreslenému fešákovi věřit, že u sebe nemá žádné doklady. Následovala krátká rvačka. Oliver byl zbit obušky a ponechán v příkopě.

Nabízí se otázka, co se stalo s Oliverem dál. To by nás taky zajímalo. Jestli ho někde v Praze potkáte, dejte mu prosím nějaké penízky na bus za San. Ale dohlídněte, aby je nepropil, jo?

Festival fantazie 2006

2009-02-17T12:21:00.001-08:00

Někteří lidé si myslí, že psaní reportu je v pohodě. Že to nic není. Prostě jen sednout a něco sesmolit. Nenáročná akce. A víte co? Vůbec to tak není. Natož když je vás víc :). A jeden navíc na con přijede dodatečně :)).

Takže... Nejprve, tedy v pátek, dorazila Bossi s Lyou. A jak to Bossi viděla? Jako vždy při příjezdu do Chotěboře pršelo. Doufaly jsme aspoň v rychlé odbavení, ubytování a usušení, ale opak byl pravdou. Ačkoli byl nový systém registrace velmi promyšlený, zhroutil se hned v počátku spolu s databází. Program tedy byl do nějakých devíti hodin přístupný všem bez vstupenky a ubytování bylo nemožné. A tak se zmáčení lidičkové poflakovali po sportovní hale a kulturáku a čekali, až bude vše napraveno. I my, SW fani jsme se utábořili v hale a brzy jsme seděli v typickém kroužku a seznamovali se. Ne s osobami (všichni se známe; jediným "nováčkem" tam byla Sabé), ale s jídlem, které kdo přivezl. No není to geniální nápad?
Tato společnost se časem rozpadla a jakmile se nachýlil čas Tessiny přednášky o světelných mečích, šly jsme ji s Lyou a Sabé podpořit. Předtím jsme se ale navečeřely v hospůdce, kde už vody vířil hlučný Voden, Budji a pár dalších jedinců. No a na závěr dne nás čekalo jen dloooouhé čekání ve frontě u registrace. Opravdu vyčerpávající a notně nepohodlná záležitost. Pokud, jako Goof s Pomerančem, si nesednete a nezačnete pouštět anime. Ačkoliv pravda, neustálé poposedání a posouvání židliček bylo asi trošku nepraktické.
Po tak náročném odpoledni jsme okamžitě po ubytování a umytí padly za vlast.

Sobota... Brzké vstávání kvůli snídani. Stejně jsem neměla hlad, takže nechápu, proč jsem z postele vůbec vylezla. Dopoledne bylo ospalé a celkem nudné. (Poznámka San: To proto, že jsem tam nebyla XD.) Samozřejmě až na vtipné Budjiho a Willovy přednášky o technice a Ewanovo povídaní o Williamsově hudbě. To bylo tradičně velmi kvalitní - a teď, když se nad tím dodatečně zamýšlíme, docházíme k závěru, že nejen že byly v linii SW všechny přednášky velice zajímavé, ale hlavně velice osobité a plné nových informací... což se bohužel nedá říct o všech přednáškách na conu. I takové, kde se nemluvilo, jen promítalo, jako např. Long Way Round, neměly chybu. Ačkoli... V tomto případě to mohlo být i tím, že jsem prostě jen měla příležitost "slintat" nad Ewanem McGregorem. Jako účinné antidepresivum pak mohu vřele doporučit SW Infinities a tradičně ďábelskou soutěž SW Riskuj - nejlépe v kombinaci s vinným střikem.
Zlatým hřebem mého večera a dne byla rozhodně Jedi Fashion, první ze série přednášek o kostýmech a módě Hvězdných válek, které byly opravdu dokonalé po všech stránkách. Padmé nám ukázala mnoho rozličných kostýmů Jedi, kterými bychom se mohli odít a nevypadat tak stále "stejně kimonově", ovšem přestože byly nádherné, po praktické stránce by některé z nich nebyly moc nositelné. Nicméně jsme se alespoň na toto konto my v publiku dobře pobavili.

Nu a v neděli se to stalo. Dorazila San. Naplněna optimismem a s širokým úsměvem na tváři. Já totiž (abych to vysvětlila, nyní jsem Bossi uzmula notebook a chopila jsem se klávesnice) zbožňuji cony. Svého drahého gungana (nyní riskuji, že mne udeří, ale nevadí :) ) a Lyu jsem krátce po ubytování, kdy jsem se cpala do základky v domnění, že jde o obchodní akademii, nalezla sedící v baru nad šálkem horké kávy. Inu, jak jinak také začínat den :). Můj úsměv se rozšiřoval ještě víc ve chvílích, kdy jsem potkávala známé tváře - například Tess, lákající nás na své Fanovské kostýmy. V poledne jsme se na přání Padmé s Bossi, obě oděny v kostýmy, přesunuly k Sokolovně a podrobily se focení do připravované databáze. Byla jen velká škoda, že ačkoliv ve fandomu má ucházející kostým kde kdo, většinou si je dotyční zapomněli - jako například Will. Což byla skutečně škoda, neboť zástupci Impéria pak při společné fotce na snímku vysloveně chyběli. Jiní "okostýmovaní" prozměnu dělali cavyky a nechtěli se nechat zvěčnit, což absolutně odporuje smyslu nošení kostýmů - předvádět se. Z tohoto pohledu byla zajímavá hlavně dvojice Padmé a Asawan, tedy Leia :), kterým to nevuěřitelně slušelo.
Jsou také přednášky, které jsou kromě všech ostatních superlativ i relaxační. Ano, ti, kdo tam byli, jistě tuší, o čem je nyní řeč - Ewan a jeho Nevydaná hudba z Pomsty Sithů. Jen byla škoda, že kromě okouzlující hudby nebyl k dispozici i film :).
Následovalo to pro nás nezáživné - Zira a její Sithské přijímačky jistě prominou, ale ačkoliv jsem příznivcem temné strany, nemám potřebu k nim patřit... natož se snažit k nim patřit. Opět jsme se občerstvily kávou a já se přesunula do kina na Zathuru, zatímco Bossi jsem ponechala svému osudu a Tess na přednášce Neznámých soubojů.
Po nezbytné večeři jsme se usadily hezky u baru a za nadšeného diskutování čekaly, až budou vyhlášeny všechny literární soutěže a konečně dojde na námi očekávané Divadlení. Jaké bylo? No... Na to jsou všechna slova krátká. To se prostě musí vidět. Diváci se smáli ostošest a takové výstupy jako Vodenovu chůzi, Lordovu a Blairovu jízdu výtahem či Willovo "roar" zkrátka nedokázala zachytit žádná fotka. San se po této akci ještě usadila u partičky Bangu a Bossi, na kterou opět padla deprese, odešla přímo do postele. Což byla právě ta chyba - mohla se konečně Bang! naučit hrát a nejspíš by se i svého splínu zbavila. Bang je totiž děsně návykový. Snadno se vám pak stane, že ho hrajete do tří do rána... :)

Pondělí. Nejhorší na conech je to, že když člověk chce vidět nějakou besedu, která je časně zrána, musí brzy vstávat - například na jedenáctou, kdy jsme po nezbytné kávě shlédly Sober Wars - tedy Ananasy. Čekaly jsme mnoho... ale tohle tedy ne :). Přeberte si to, jak sami uznáte za vhodné :)). Pak jsme se pozdravily s Milwou a Blizzy a poté, co jsme se naobědvaly, jsme se přesunuly na Padméinu přednášku, tentokráte o Sithské módě, nicméně z té byla San odvolána zoufalou SMSkou Milwy. Měla jim pomoct najít gymnázium, kde hodlaly dívky ze Solahu plus Ace (není to fiktivní postavička! existuje!) přespávat. San je suverénně odvedla na základku a velice se divila - ona se totiž na základku hnala už v neděli, kdy přijela, v domění, že jde o obchodku, takže i nyní byla skutečně zaskočena :).
Místo klání týmu jsme pak zamířily do čajovny. Milwa kupodivu nic nevylila, zatímco San se pocintala dokonale a sklidila za to škodolibý výsměch. Nicméně, teď s odstupem času musíme konstatovat, že s usínajícími dívkami nebyla moc zábava, ačkoliv nuda nebyla - i když je pravda, že všechny včetně Bossi, zrádkyně, odmítly se San hrát Dostihy. Ale pozor, ne ty Dostiny stolní, nýbrž dokonalou hru z dob, kdy byla San ještě malá skautka a Jedi (= tj. prazážitek)... nicméně když ji začala předvádět, všechny tím pobavila. Což ji urazilo :).
Dále jsme zamířily slintat nad Quinlanem Vosem. Abychom to vysvětlily - Blair přednášel o SW comicsech z dob Clone Wars. Chviličku jsme si ještě poslechly zoufání Vaška Pravdy, nad tím, jak je to těžký úděl býti organizátorem takového velkého conu a raději se odebraly na večeři. Vzhledem k tomu, že následovalo Vodenovo Star Wars vs. Policejní akademie, rychle jsme se vrátily zabrat výhodná místa v první řadě, což se nám vyplatilo. Bylo to nezapomenutelné zejména díky vsuvkám o Godzille - ukázce likvidace MechaGodzilly, vyprávění o obřím motýlovi, který se rozhodl chránit svět a podobných zvěrstvech. Opět vyhrál oponent, ocž nikoho nepřekvpauje, ale Star Wars trhly rekord - získaly celkem TŘI body!!!
Na Star Wars program jsme pro tento večer zanevřely a vydaly se na přednášku o Shonen-ai. Holky ze Solahu nám držely místa, takže jsme se kupodivu do manga místnosti vešly, což se nám např. u Naruta nepoštěstilo. Vyprávění Angie-chan bylo velice zajímavé a zábavné. Rozhodně jí nechybělo nadšení pro mangu, anime a chlapeckou lásku ;). Při pobytu v této místnosti nám notně vyprahlo, ačkoli San se napájela Jelzinem už od Vodenova duelu, a tak jsme se přemístily na bar s tím, že Milwa s Blizzy dojdou. Nedošly. Ale došli další SW fani. Nakonec se nás kolem stolečku tísnilo docela dost a báječně jsme si pokecely. Původně jsme čekali, jak bude vypadat Vim Nigrae Party (prostě česky Ziřin SW večírek), nicméně jsme se dozvěděly něco o škole, kde studuje Padmé, o Saniných románech a dívčích románech, o Dortově první návštěvě u Sovoga doma, o počítačových hrách. Martina s Loth nám prozradily svůj věk, Johanson nám vynadal/pochválil koprconovské Sexy muže, Voden zapózoval jako jezdec F1 a Will s damem si vyměňovali kravaty (Spocka za Maula; bylo to nechutné), které nakonec obě skončily na krku kolemjdoucího Vaška Pravdy. My dvě jsme pak vyšly před Junior a San se kromě toho, že se nechala vyfotit ve Willově "uniformě", rozhodla v horizontální poloze vyfotit hvězdné nebe. Nutno podotknout, že na té fotce jsou vidět pouze dráty od elektrického vedení :). Jelikož však doba notně pokročila, odebraly jsme se spokojeně na kutě. Ostatně, když teď nad tím tak přemýšlíme, na conu jsme se nikdy dříve než ve dvě do postýlky nedostaly... :))

No a to byl vlastně konec. Konec SW conu. Po zbytek týdne jsme toho pak zažily ještě mnoho a mnoho, ale to sem tak docela nepatří... takže to vezmeme jen tak letem světem. Shlédly na velkém plátně X-Many 3 Dobu ledovou 2, Karcoolku či dokonalého Wallace & Gromita. Zjistily jsme, že existuje zajímavý seriál Tru Calling, kvůli kterému San dokonce musela vstávat na devátou ráno!!!, aby si jej mohla vychutnat, tak jako přednášky o něm. Pobavily se na povídání o upírech v anime a manze či při SG Jukeboxech. Udělaly jsme si soukromou čajovničku na chodbě před čajovnou, kde jsme původně měli čekat na Nightmare before Christmas, nicméně nakonec jsme se tam bavily výborně i bez Tima Burtona - pily jsme modrou okenu, snažily jsme se (spolu s Tess a Korou) učesat Dashera a podobně jsme tam všichni řádili. Kromě toho také přijel Lando, který se po dlouhé době opět zapojil do "conového života" a se kterým jsme si báječně popovídaly. Nu a v pátek večer jsme spolu s Willem, damem a ještě se dvěmi lidičkami vyrazily na výlet k přehradě, jak tomu domýšliví chotěbořáci říkají, a někteří se i aktivně koupali. A Bossi nás seznámila se svou pomůckou při poznávání souhvězdí, konkrétně delfína - dle jejích slov prý vypadá jako "píča s ocáskem" XD.
A shrnutí? Con byl úžasný. Moc se nám líbil. SW program byl super, jeho účastníci také, jen ty kostýmy mohli mít všichni. Takže pro příště, jasné? XD

BTW neví někdo, co se stalo s tím rozkošným koťátkem...? :)

Koprcon 2005

2009-02-17T12:16:00.000-08:00

Na počátku všeho nebylo nic. Jenom -dam-. A -dam-řekl: "Budiž Kopřivnice!" A byla Kopřivnice. I řekl -dam-: "Budiž zde con!"
A byl Koprcon.

Každoročně se tedy zasvěcení vydávají na předlouhou pouť na druhý konec republiky české, aby zde setkali, meditovali a vedli dlouhé diskuse o své "víře". Říkají si SW fani. A přitom na první pohled vypadají docela normálně. Na ulici je nepoznáte. Může to být člověk, jenž vám podržel dveře ve výtahu, seděl vedle vás v metru nebo to dokonce může potkat i někoho z vašich blízkých. Jakmile se však vydají na svou cestu, můžete zejména na trase Praha - Přerov - Kopřivnice a Brno - Kopřivnice (popř. i jinde) vidět podezřelá individua v podivných hábitech s dlouhými tyčemi vyčnívajících z jejich batohů.

I v tomto roce během dne 18. října se jedna skupina těchto lidí sešla v Praze a jedna v Brně. I vydaly se na strastiplnou cestu. My budeme, alespoň zpočátku, sledovat tu brněnskou, jejíž cesta se zkomplikovala výlukou mezi Brnem a Vyškovem. Po této části strávené mačkáním se v přeplněném autobuse si osladila život medovníkem vlastnoručně vyrobeným poutníkem Carthem. Povinná výbava - lžička. Kdo neměl, přišel zkrátka. Už zde ve vlaku při konzumaci oné dobroty se daly pozorovat jisté odchylky od běžných cestujících - zejména v tématech hovoru, ve specifickém humoru a promítání znělek seriálů jako Baywatch či Jump Street 21.

Ve Studénce se obě výpravy střetly a jejich hovory se začaly týkat převážně jejich "víry". V podvečerních hodinách konečně dorazily k cíli, rozložily ležení a nic už jim nebránilo plně se oddat jejich zálibám. Někteří odchází do skromné čajovny, jiní nemeškají a čerpají vědomosti v přednáškových sálech a najdou se i tací, kteří vyrazí do restauračních zařízení zvaných hospody, kde pak přijdou o mnoho zajímavých diskusí, ale ještě víc jich sami vedou. Odtud pak tak tak stíhají alespoň oficiální zahájení, jež je umně z pěti minut natahováno na půl hodiny.

I soutěživost je těmto poutníkům známa, a tak se nemálo z nich pobaví u svérázných vsuvek v podobě soutěžních snah "Kokotů" a popere o hodnotné ceny v soutěži "Riskuj, nebo dostaneš padáka a nestaneš se milionářem." Dívčí osazenstvo pak pohladí po duši např. Padméina romantická přednáška "Star Wars Lovers II." Následuje dlouho očekávaná derniéra E3 a přesun do kina. Část diváků odchází po první nejzajímavější půlhodině, část po dechberoucím "rozkazu 66" a zbytek usíná a možná ze snu tleská při "vyhlášení Impéria". Jen čestné vyjímky úspěšně přemohly svá víčka a vydržely až do smysluplné, duchaplné a bůh ví čeho všeho ještě plné Vodenovy přednášky SW vs. Komando. O vítězi klání pod taktovkou tohoto excelentního přednášejícího není pochyb. Vyhrál plukovník John Matrix.

Poté se většina znavených poutníků snad odebrala do svých ležení - ubytoven, hotelů a tělocvičny. Poklidný spánek dřímajících v tělocvičně však kolem třetí hodiny ranní narušil kdosi, kdo neznal význam spojení "noční klid." Ale kdo ulehá v tělocvičně s tím, že se skutečně vyspí?

Den druhý se poutníci pomalu, ale jistě mění v unavené mrtvolky, jejichž myšlenky se upírají jen k několika jednoduchým úkonům – jíst! pít! a v případě nutnosti i mluvit! Někteří se rovnou upíchnou v čajovně na pořádné kávě, jiní vyrazí hledat otevřený obchod (což se ukáže v sobotu dopoledne v Kopřivnici jako takřka neřešitelný problém), a ti šťastnější (číst: ti připravení) mají své zásoby z domova. A když už jsme u toho – jisté dvě poutnice zde chtějí výslovně poděkovat za vynikající rohlíčky od Marticzčiny maminky, jež jim posloužily nejen jako pozdní večeře, ale i jako příjemný ranní životabudič :).

Dvě výše zmíněné poutnice (nyní už to můžeme napsat) Andris a San strávily své dopoledne v čajovně, odkud se kolem poledne přesunuly do čínské restaurace, kde je čekalo seznámení s cizí kulturou a jejich svéráznými televizními pořady :). San dodnes vzpomíná na originální televizní film, v němž vyřešila jakási korejská dívka svou nelehkou situaci (byla obklíčena v jakémsi pofidérním bungalovu a v náručí jí umíral milenec) odjištěním granátu :).

O jídlo se pak podělily s Gwen, Tess, Mayou, Affaiou a Kendrou (a vlastně se všemi, kteří šli okolo).

A pak šly na přednášky! Absolvovaly poutavou diskuzi Jak (ne)psát fanfiction, SW Infinities comicsy, Souboje v Epizodě 3 a dokonce i Kostýmy ve Staré trilogii. San si také nenechala ujít část přednášky Arnošta Vašíčka a pak se už konečně přiblížil slavný Galavečer Koprcon 2005, na který se snad těšili všichni poutníci a bylo to pro ně jakési vyvrcholení celého setkání.

Těžko lze popisovat dění na pódiu, bylo ovšem kvitováno nadšeným potleskem natěšených poutníků. Po předání rozličných cen (od Palpyho kšand před Dračák až po Yslamirie – a nesmíme ani opomenout překvapivého ric – pic – bum), křestu DVD Epizody 3 a Sapkowského knihy Boží bojovníci, a shlédnutí tradičně oblíbených reklamních spotů v režii poutníka Johnaka (při čemž poutnice San vtipně nosila ceduli „Reklama“ naopak) následoval zlatý hřeb – divadlo.

Fascinovaní diváci nevěřili svým očím a každou chvíli se ozval z publika výbuch smíchu. Clonetroopery Supa, Mighoupta a Discorda jakožto Delta 1 – x a kouzelného rytíře Jedi Budjiho dokonale doplňovali battle droidi Lord a Blair a ačkoliv v tu chvíli ohromení poutníci nechápali, co se to před nimi odehrává, nyní si s odstupem času uvědomují, že to bylo prostě geniální :). Divadelní impérium je mrtvé, ať žije Mandalorianský vítězný tanec!

Poté se vyklidil sál a následovala párty. Tančilo se na leccos (například i na Pink Floyd, že, Ace???), leccos se i vypilo a mnoha rozjetým poutníkům pak připadala večerka ve čtyři ráno příliš brzy. O to horší pak bylo to následující ráno…

Den třetí byl pro poutníky nejkritičtější. Dlouho se spalo a kdo byl vzhůru, snídal, balil, připravoval se na odjezd a někteří si dokonce snažili urvat co nejlepší suvenýr v podobě obrovských filmových plakátů rozličných velikostí.

Kolem jedenácté se část poutníků hromadně přesouvá na vlakové nádraží, kde se rozpoutá divoká sněhová bitka „Pražáci versus Brňáci“. Přestože si „Cajzli“ vybrali mnohem strategičtější a výhodnější pozici, boj skončil nerozhodně.

Ve vlaku pak sedí tiše, vyčerpaně, s unavenými úsměvy na obličejích a vypadají skoro jako obyčejní lidé. Odlišuje je pouze to, že u sebe mají velká a těžká zavazadla, smotané plakáty a na zamhlená okna si kreslí obrázky Death Star, ničící Alderaan. V Brně se jejich cesty rozdělují.

Závěrem památná Andrisina slova: „Věděli jste, že poslední slova E6 zní – Je můj bratr?“

San: „Já to vím. Ale ty bys to beze mě taky nevěděla.“ ;)

Festival fantazie 2005

2009-02-17T12:11:00.000-08:00

Pátek 1. 7. 2005

Pršelo. Což znamená, že všichni byli mokří a měli důvod přijít na -damovo- improvizované zahájení a na seznamovačku, která vypukla okolo půl sedmé. Zpočátku to vypadalo na netradiční pojetí s novou moderátorskou dvojicí, jakmile ovšem dorazil Sovog a převzal seznamování fanů do svých rukou, seděli jsme zase v typickém kolečku a odpovídali na jeho přesně mířené otázky, které si nikdo nedokázal zapamatovat (přezdívka? jak dlouho jsi fanouškem SW? jak dlouho jezdíš na cony? kde se vyskytuješ? co děláš pro SW? oblíbená epizoda, oblíbená postava? příslušnost?). Narozdíl od těch, které jsme ani my, ani Sovog neznali, měl ke všem "známým fanům" neustálé připomínky, což bylo mírně rozptylující.

Místo přednášky Budjiho a Mighoupta (víte, jak vznikla jeho přezdívka? prostě "bouchnul" do klávesnice :) ) jsme trávily čas na chodbě, povídaly si s fany a všichni, kteří kolem nás chodili, si s nadšením zkoušeli masku Dartha Vadera, která funěla, mluvila... a prostě byla úplně nejvíc nejlepší :). Ani Andris neodolala a nechala se s touto maskou zvěčnit.

Naše stání na chodbě mělo něco do sebe. Je to totiž skvělé místo na potkávání lidiček, se kterými se jinak můžete minout - vchodem se do budovy snaží dostat většinou všichni :)). Hodily jsme tak řeč s Yannou (se kterou jsme se pak už vůbec neviděly), Cassandrosem, Carthem a Mar(t)ou (a jejím otcem) a dokonce strávily jistou dobu v okouzlující přítomnosti Johansona :).

Jelikož jsme na své sice strategické, ale nepraktické pozici neustále překážely, přesunuly jsme se do čajovny. I čajovna je dobré místo na pokec, takže za chvíli se nás kolem stolečku tísnilo až moc a všichni jsme si hráli se sípajícím Vaderem, čímž jsme na sebe strhávali pozornost všech okolo :)).

Zatímco ostatní se přesunuli na vědomostní soutěž, my jsme stále popíjely čaj a hlídaly Vadera.

Když byl čaj a my došly k závěru, že jsme příliš dlouho na jednom místě a nikoho nepotkáváme, sestoupily jsme zase na chodbu a zase do dveří :). Nacpaly jsme si zde bříška výbornými rohlíčky od Mar(t)iny maminky (Poznámka San: Ještě teď se oblizuju ;)) ). Zde jsme se také setkaly například s mladíkem podivného nicku "Korálek" - a jinou havětí :).

Ve Star Wars místnosti promítali Clone Wars a následně E1. Jelikož oboje známe prakticky nazpaměť, seděly jsme v šatně, usnínaly (jako tradičně Andris a Affaia) - a chtěly něco provádět (jako tradičně San ;) ). Z usínací nálady nás na chvíli vytrhl E-wan a Sovog, kteří nám jistý čas dělali společnost. Když nás dvě nakonec opustila i Affaia a do bandy se k nám přidal všehoschopný Carth, rozhodla se San zamezit nudě a vzápětí jsme rozjeli něco těžko popisovatelného. Prostě, rozhodli jsme se (tj. San - Qui-Gon, Andris - Obi-Wan, Mar(t)a - Jar Jar Binks a Carth - všechny ostatní postavy a roboti) sehrát si E1 po svém :). Do této podivné hry jsme nakonec zapojily i nic netušícího Johnaka (Anakin) a Chiméru (Padmé). Náhodní kolemjdoucí nás pak obvinili z požívání alkoholických nápojů. A my přitom byli zcela střízliví!! :) (A to jsme se jen váleli po zemi smíchy... ;) )

Tím jsme zvesela zakončily první conový den a šly spát...

Sobota 2. 7. 2005

Tento den jsme trávily na přednáškách. Z těch všech musíme jmenovitě pochválit -damovo- 3x a dost, E-wanovu Symfonii Hvězdných válek, Padméinu Revenge of the Sith Fashion a jmenovitě vytknout Frantovi Fukovi, že nás svými Filmovými novinkami jako tradičně namlsal na filmy, které bůh ví kdy uvidíme - pokud vůbec :).

Zlatým hřebem celého dne a večera ;) byla soutěž CSWU hledá SuperStar 2. V porotě usedla samá esa hudební (a podnikatelské, že, Vodene "milionáři" Horáčku) branže, moderování se chopila okouzlující dvojice -dam- a Padmé a ani soutěžící svými výkony nezklamali. Mezi zpěváky se objevil např. Darth Vader s bandou Jediů z CJA, loňský talent Johanson (toho času na dně ;) ), který se přátelsky dělil o svou placatku převážně s porotou, Arianus předvedl svou takřka neuvěřitelnou píseň ve stylu "Stávka DJů", Mighoupt a Sup nás získali svým hitem z Coruscantské opery "Oooooooooom" natolik, že jsme pak hlasovaly pro ně ;), Star Destroyerka (no comment), galaktický stopař Harry a Ticho (tedy umně maskovaná Invi).

Mezi působivá intermezza patřilo vystoupení Starship Troopers a svérázný mandalorianský tanec Delta týmu :).

V kině jsme po této akci zůstaly a přežily "mučení" v podobě Epizody III s dabingem. Nechceme "šplhat", ale výkon Moniky Ticháčkové vedle děsivého Bohouška Švarců a přehrávajícího Saši Rašilova byl velmi dobrý a její "Anakine, zlomils mi srdce!" se nám líbilo mnohem více v jejím podání než hysterické kvílení Natalie Portman v originále :).

Následoval SW muzikál, na který se San velice těšila ;), a Bossi jen tiše trpěla (možná proto, že San si své oblíbené pasáže, tzn. celý muzikál, heh, zpívala nahlas spolu se zpěváky) - ale alespoň si tak připomenula E4, kterou -dam- pro tuto příležitost umně sestříhal. Do závěrečných tónů vydrželi už jen ti nejotrlejší ;))).

A jelikož byly nějaké ty tři hodiny ranní, odebraly jsme se na kutě :).

Neděle 3. 7. 2005

Ráno. San se nemohla vyhrabat ze své tvrdé postele, proto Bossi a Lya vyrazily napřed a na kafe. Tím pádem neslyšely dokonalou soukromou Lordovu přednášku o tom, co má a nemá Blair rád :). Dostavily se ke Star Wars místnosti až ve chvíli, kdy San debatila s Harrym o Tess a těchto našich stránkách. Rozhovor to byl velmi příjemný a jeho vyvrcholením byl Harryho dar cáru papíru, na který Harry ve vlaku autenticky sepisoval svou vítěznou píseň. Díky, Harry :).

První přednáška, které jsme se zůčastnily, byl Adamsith a jeho Lego :). Jako tradičně zajímavé. Možná se nám mnohem více než nové modely SW Lega líbil rozzářený Adamsithův výraz ;).

Dabing E3. Diskuze. Franta a Monika. Co dodat, že jo? :) Napsaly bychom zajímavé, ale to tu už několikrát máme :). Dozvěděly jsme se od Franty všechno možné i nemožné :). A když pustil ke slovu i Moniku, svěřila se nám, kolik za dabing E3 dostala peněz ;), jak dlouho to trvá, jak je to nudné... a když měla zahlásit něco z E3, někdo vepředu jí inteligentně poradil "Anakine, bolí mě hlava". Z toho si můžete udělat obrázek, jak jsme se bavily... ;))

Klání týmů :). Původně jsme se nechtěly hry zůčastnit, načež nás Sovog ujistil, že ve hře vůůůůůbec nebudeme běhat. Když jsme si to tedy rozmyslely, prozměnu nebyli lidi do týmu. V ten okamžik naštěstí přiběhla Kora a už jsme byly tři :). Nakonec jsme soutěžili v této sestavě - my dvě, Kora, Aldy, Sid a Mar(t)a (Mar(t)u později nahradila Zvěmi - Mar(t)a nám totiž zákeřně odjela domů). Pro pořádek, přesný název našeho týmu znělAldy a jeho ženy :) Byl to v
podstatě jeden z normálnějších názvů. Posuďte sami: CJA... o tom se radši rozšiřovat nebudeme, Dekadenti jsou dekadentní a Hovada... no comment :)).

První kolo: Populární pantomima :). Názvy planet a scénky se psaly na plátno, kam Arayseven (Discord), jakožto umělá inteligence, psal své vypečené komentáře :).

(Komentář na obrázku dole patřil k vystoupení CJA.)

Jelikož ostatní týmy si moc nepamatujeme, tak alespoň my jsme měli předvádět Mustafar, vyděšeného C-3PO, kterého úžasně ztvárnil Aldy, a Jar Jara na tržnici :).

Dekadenti se blýskli a utkvěli nám v paměti se svým porodem Padmé ;).

Druhé a třetí kolo: Zadání scénky a sběr slovíček do básničky spojený s běháním. Smrt Sovogovi! :) Lhal nám!! :)) Dobře, tak zamlčel některé důležité skutečnosti o disciplínách. (Ovšem jak by řekl Obi-Wan v E4 - řekl nám pouze pravdu z jistého pohledu na věc ;) ). A tak jsme běhali po Chotěboři (z naší grupy jenom Bossi, Aldy, Sid, Zvěmi, sbírali lístečky, uhýbali hlídkám (Monika, Dort a Cassandros)... a přinesli vážně oduševnělá slovíčka typu "přičmoudlý Arab", "světelnější" aj.

Uřícení a polomrtví jsme se ihned vrhli na předvádění předem secvičené scénky s předem danými slovy (zase dokonalá slovní spojení jako "šálek čaje", "smeták" aj.). V našem případě jsme měli sehrát porod Padmé (asi oblíbené téma organizátorů soutěže). Nevěřili byste, co všechno jsme vykoumali (např. na "smeták" Kora, alias rodící Padmé, vymyslela dokonalý puberťácký vtípek ;): "Já mu ten jeho smeták urvu!!" ).

Dekadenti opět zazářili průletem jádra planety Naboo...

... a po této části hry odstoupili.

Básničku, která nás čekala, tak radši neskládali a šli pařit do herny Call of Duty. Udělali dobře, protože napsat básničku, která by dávala smysl, měla třicet veršů a pět uměleckých prostředků bylo téměř nemožné :). Takže jsme smysl vynechali a složili něco... no, nepopsatelného :).

I -dam- s Vodenem přispěli svou troškou do mlýna... a dle svých slov byli - jako vždy - nejlepší :)). Roar :).

Umístili jsme se na druhém místě (hned po CJA) a získali hodnotné ceny (přilby).

Hodnotné ceny jsme také získaly v další soutěži, které jsme se zprvu samozřejmě opět nechtěly zúčastnit :). Šlo o E-wanovo Ať tě hudba provází. První plán byl neúčastnit se. Druhý plán naopak účastnit se jako tým SW Missions. Nakkonec jsme uskutečnily třetí plán, účastnit se každá zvlášť a vůůůůbec neopisovat ;). Soutěž byla velmi zákeřná... ale většinou stačilo dávat pozor na E-wanových předchozích přednáškách - a to my dvě jsme dávaly :). Bossi skončila na druhém, San na třetím místě. A Hana´an nás v diplomu "předělala" na kluky :) (Sanin diplom má nápis "Sanovi", Bossiin "Bossimu" :))) - Pozn. Andris: Přestože San odmítla nápravu, pořád o tom mluví). Každopádně diplom je velice krásný... moc hezky ho Hana´an nakreslila. (Pokud chcete vědět, co na něm je, tak tedy velký orchestr složený ze SW postaviček dirigovaný Johnem Williamsem)

Po vystřižených scénách z E3 nás čekala další várka Adamsithova nadšení, tentokrát však nejen pro Lego. Šlo o sběratelství celkově :). A jelikož už jel Sovog domů, zorganizoval velké hromadné focení (bohužel naše fotky jsou všechny rozmazané :( ). Vyfotili jsme se a zase jsme šly slintat nad tím, co nikdy nebudeme mít, neboť nejsme Amíci (například ty neuvěřitelně sladké postavičky z E3 s véééélkými hlavami :) ).

U diskuze o E3 jsme se všichni výborně bavili. Už proto, že diskutovalo zhruba pět až šest lidí ;). Nejlepší byla hlavně jedna slečna, která o nás všech prohlásila, že jsme normální :). Ihned jsme ji hlasitě vyvedli z omylu :)).

Star Wars versus Evil Dead... hajzlík Voden si souboj počítal jak chtěl a již od počátku bylo jasné, že Ash porazí Luka na plné čáře (Poznámka San: ...ačkoliv musím uznat, že smějící se los na stěně mne velice pobavil :) ) :). Neočekávaným zpestřením se stala odsekávající asistentka Affaia, která se odmítala svléknout :).

A jelikož už bylo docela dost hodin a Bossi opět usínala vsedě, sbalili jsme svých pět švestek a odebraly se na své ubikace spát :).

Pondělí 4. 7. 2005

Na ranním programu bylo Nebezpečně nebezpečné nebezpečí, které samozřejmě už známe, proto jsme se vydaly na kafíčko, očumovat DDR a posléze i stolní hry. Projevily jsme zájem něco si zahrát, jenže mezi našimi požadavky bylo "aby to bylo jednoduchý". A tak jsme začaly hrát "Kuhhändel", což byla naprosto neuvěřitelná hra spočívající v prodeji a nákupu zvířátek. San vyhrála, ale žádnou hodnotnou cenu nezískala.

Během následující E-wanovy přednášky (Pomsta Johna Williamse) jsme vlastně nedělaly nic jiného než neustále souhlasně přikyvovaly, podupávaly si nohou do rytmu a blbě se usmívaly (no to hlavně ;) ). Hudba z E3 se nám totiž moc líbí (ostatně, Andrisiny první dojmy z poslechu soundtracku E3 se povalují někde poblíž)... :)

Místo Clone Wars a Fanfilmů se San zapojila do nacvičování reklam pro večerní program, na Společný GALAVEČER SW & ST Kooperace spřátelených sil. Sanina role spočívala v tom, že se zveda ze svého místa, došla na pódium - a zase z něj odešla. Hustý :). (Poznámka San: Jo, mých pět vteřin slávy!!) Zašly jsme také na výstavu obrazů Josefa Fraška a Philippa Coriata, kde si Bossi zahrála na překladatele, neboť milý pan Coriat vybafl na San anglicky a ona mu fakt nerozuměla :).

Galavečer. První poznatek - Trekkies jsou nějaký suchý. Druhý poznatek - Johanson je asi jediný normální Trekkie. Třetí poznatek - Ta kapela byla nějaká divná. Čtvrtý poznatek - SW fani jsou spontánní. Dokážou vytvořit atmosféru i z ničeho. Pátý poznatek - když hodně řvete, přijdete o hlas a bude vás bolet v krku :). Večer tedy komentoval Johanson a jakási slečna, u níž si již nepamatujeme jméno ;), jejich bonmoty byly prokládány reklamami SW fanů, objevil se dokonce generál Grievous v podání -dama- a Vodena (i s autentickým kašlem nachlazeného Vodena). Jedi Discord jej srazil svými drsnými výpady a -dam- si z této potyčky odnesl pochroumaný palec u nohy :).

Jinak to celkem byla zábava... ale potom byla ještě lepší ;)). Postupně jsme se vypařili do baru v kulturním domě, pak k Velkým vočím a nakonec jsme skončili na schodech před kinem :) (fotka je z druhého dne ráno - ten večer již nebyla síla fotit ;)) ). Popíjeli jsme, diskutovali, mimo jiné zjišťovali jak vznikaly naše přezdívky a když nám už všude zavřeli, nikde nám nechtěli nalít, začala nám být zima a nikdo nechtěl nic provádět, tak nějak jsme se rozešli. Nicméně když jsme ulíhaly ke spánku, již svítalo a zpívali ptáčkové... :))

A to byl vlastně náš poslední společný večer.

A jedna hláška nakonec:

San GooFovi: "Tvař se drsně matalisticky!"

Na conu jsme byly až do neděle. Byly chvíle, kdy jsme se bavily skvěle, ale byly i chvíle, kdy to již bylo slabší a ke konci týdne jsme byly naprosto vyřízené :). Ale vzhledem k tomu, že tohle jsou SW stránky a ty další dny se již nic SW nedělo, už se o tom nebudeme vypisovat. Možná jen letmo zmíníme rozhovor s extravagantním Vladem Taupešem, nalíčeným ve stylu Drákuly, mučení, úžasný den s Buffy, přemožitelkou upírů ;), japonský horor Shooter, SG con, jejich fan film Time Raider, zajímavý seriál Lost aj. ... ale to už jen tak letmo, jo? :)))

Premiéra epizody 3 - Andris

2009-02-17T12:06:00.000-08:00

...aneb můj život se smolařem

Kódovaná zpráva z deníku rytířky Jedi Inlandris Mac (mezi fany Bossi).
Adresát: Rada Jedi, Coruscant
Odesílatel:Inlandris Mac, Země
Předmět: Poslední den průzkumu pozemských zvyklostí a fenoménu Hvězdných válek.

18.5.2005 8.26(pozemského času, přepočet na coruscantský čas stále nestanoven)
Vzbudil mě komunikátor. Vrhla jsem se po něm v domnění, že se někde něco semlelo a volá Rada, aby mě tradičně odvolala z mise předčasně. Pohledem zjistím, že je to pouze San. Jsem naštvaná. Mohla jsem ještě spát. Píši jí patřičně nevrlou zprávu a znovu ulehám.

18.5.2005 10.00
Jdu si pro zásoby na cestu.

18.5.2005 12.30
Vařím si oběd. Ano, mistře Yodo, umím vařit. Pípá komunikátor. Zase San. Problém č.1: Nemůže vybrat peníze. Jojo… Bankovní systém je tu stejně (ne)spolehlivý jako v Republice. Uklidňuji ji zprávou, že jí půjčím. Ano, JEN půjčím, takže řád neodrbu o víc peněz, než jsem měla přiděleno.

18.5.2005 13.05
Sedím v autobusu, zdejším dopravním prostředku. Mým cílem je premiéra posledního filmu ságy Star Wars Epizoda III – Pomsta Sithů. Koná se však v hlavním městě tohoto státu, Praze. Ve městě jménem Jihlava se mám setkat se San. Autobus je neuvěřitelně hlučný, pomalý a ne zrovna pohodlný prostředek. Pár desítek kilometrů a jedu něco přes hodinu. To mi nebrání smát se na všechny jako sluníčko. Na co se těším víc? Na film nebo na fany?

18.5.2005 15.55
Zdejší systém dopravy, co se týče návaznosti zdaleka není tak dokonalý, jak se zdá být. Přijíždím o 25 minut déle. Scházím se se San, ale nemůžeme najít správné stanoviště odkud pokračovat dál k našemu cíli. Problém č.2: Po jeho nalezení kýžený dopravní prostředek nejede. Naskakuje nám půlhodinové zpoždění. San je neuvěřitelně hlučná. Každý kolem ví, kam jedeme.

18.5.2005 17.20
První půlku cesty jsem měla slovní průjem. San chce hrát slovní fotbal, a tak radši předstírám náhlou hluchotu. Už abychom tam byly!

18.5.2005 asi 18.00
Město jménem Praha. Dle zdejších poměrů velkoměsto. Chtěla bych je vidět, jak by nazývali Coruscant… Pro pohyb po městě zde funguje městské hromadná doprava. Pohyb v metru je zážitek nad zážitky. San není schopna pochopit systém platby jízdného. Snad se jí to daří po ukázání plánu „galaxie“ platebních pásem. V zápětí ji fascinují zpravodajské tabule. Celému nástupišti je hlasitě předčítá. Lidi zírají, San mele dál. Začínám se děsit chvíle, kdy tudy pojedeme v tunikách a pláštích.
Problém č.3: Po prvním přestupu metrem je jasné, že náš časový harmonogram je velmi napnutý. San začíná nadávat na velkoměsto, složité metro a davy lidí. Jak přežívá na Coruscantu, to je mi záhadou. I když… V cantinách stačí k přežití bouchačka a kredity.

18.5.2005 asi 18.30
Poloha naší základny mi byla známá jen velmi přibližně. Od výstupu metra se tak vedení ujímá San. Jenže její orientační smysl je prachmizerný. Jednak neví, kterým východem opustit metro a jednak sice tvrdí, že máme odbočit doleva, ale do které ulice už s jistotou neřekne.
Po dlouhém pochodu spatří známý oranžový dům. Aby toho nebylo málo, plete si vchod. Zlatá tečka za úchvatnou navigací.

18.5.2005 asi 19.00
Náš časový plán se nezadržitelně hroutí. Máme asi 15 minut na převléknutí do našeho běžného oblečení – tuniky, pláště a vysokých bot. Můžeme si dovolit i otevřeně nosit lightsaber – konečně se cítím ve své kůži.
Problém č.4: San trvá převlékání příliš dlouho. Časový plán je tím úplně v prachu. Na komunikátor mi volá Kora, zda na nás s ostatními mají čekat na Náměstí republiky. S lítostí jí oznamuji, že nikoliv. Další z dopravních prostředků, tramvaj, se San nestíháme. Nechci jí nic vyčítat, ale… No vyčítám, no.

18.5.2005 19.45
Velitel základny nás odvezl automobilem ke Slovanskému domu. Auto je asi nepraktičtější dopravní prostředek, avšak ve městě s hustou dopravou ne moc rychlý. V Palace café (něco jako nealko cantina) si vyzvedáváme lístky na promítání. Překvapivě již je zde i skupina fanoušků, která se sešla na Václavském náměstí. San okamžitě vytahuje kameru a každého, koho zná, si nahrává. Včetně nelépe okostýmovaných lidí u vchodu do sálu, kde co nevidět začne V.I.P předpremiéra: Sup, zdá se, se potí v clonetrooperské helmě a co chvíli ji sundává. Padmé se svěřuje, že ji bolí nohy. Vader stojí bez hnutí ve své drsné póze. Celkový dojem kazí pouze jeho tenisky.
I my se stáváme oběťmi hledáčků kamer a fotoaparátů. I naše zjevení, zdá se, působí věrohodně. Ještě aby návštěva z Republiky nepůsobila věrohodně…

18.5.2005 mezi 20.00 a 21.00
Z dlouhé chvíle už poněkolikáté sledujeme trailer promítaný na zdejších obrazovkách. Snažíme se neslyšet dabing. Ozvučení je mizerné, takže se nám to daří.
Část fanoušků odešla na laser game. My čekáme na Blizzy a Milwu, se kterými se chceme seznámit. Hrajeme si s chrčícím Vaderovým mečem (neuvěřitelná hračka s přepínatelnou barvou čepele) a prohlížíme si SW karty. Vesele hodnotíme jednotlivé postavy na obrázcích.
Konečně přichází Blizzy s Milwou. Nenápadně podupávají nedaleko chodby, kterou přišly a tváří se, že nás nevidí. Blizzy v kostýmu Mary se nedá přehlédnout, a tak se mě San ptá, zda by to nemohly být ony. Jasný náznak „zavolej na ně, já se jich bojím“. Všichni se k nim otáčíme. Mám pocit, že už je odněkud znám. Tady by řekli de ja vu. San (ne)nápadně řve „Milwa!“ Zvedají hlavy a já na ně s úsměvem mávám. Kupodivu se nás neleknou a jdou k nám. V zápětí se vydáváme do McDonald’s za stravou a po cestě se seznamujeme.

18.5.2005 mezi 21.00 a 22.00
Po cestě k McDonald’s nás paradoxně poznávají hlavně cizinci. Snažím se zapnout meč na nejnižší výkon, aby pouze jemně svítil a nebyl nebezpečný. Nezdaří se. Předstírám, že potřebuji silnější baterky, aby fungoval.
U McDonald’s na nás vyjeveně zírají. Zdá se, že se bojí nás obsloužit. První místo v galaxii, kde se bojí Jediů. Nemám ráda placení zdejšími penězi. Bankovku tak vychytrale strkám San, aby vybrala menu a s výmluvou, že je mi vedro, si sedám k ostatním ven.
San po chvíli přichází. Dělíme se o jídlo a ona s úsměvem líčí, jak jí mladý prodavač špital, že nám závidí účast na premiéře. Skvěle se při jídle bavíme. Hamburger nic moc – Tess tvrdí, že je beztak z ropy. Hranolky jsou ale výtečné – prý taky z ropy. San si hraje s ledem z coca coly – taky samozřejmě z ropy. A Drax sklesle odchází domů. Zítra skládá „zkoušku dospělosti“ – maturitu.

18.5.2005 mezi 22.00 a 23.00
Vrátili jsme se do Palace café. Stále se tu pohybují skupinky fanů. Bavíme se, šermujeme, fotíme se, nahráváme. Tess ani na chvíli nezavře pusu. Já s Affaiou usínáme v židličkách. Tess se chce urazit, když zjistí, že ji neposloucháme. Fascinující, jak dlouho dokáže mlet o ničem.

18.5.2005 23.00
V Palace café to houstne. Přibývá lidí. V kostýmech, bez kostýmů, s fotoaparáty, bez fotoaparátů. Motají se tu i televizní kamery. Kašlu na Jediskou důstojnost a blbnu s ostatními. Šermujeme, rveme se, fotíme, zkoušíme si cizí kostýmy (helma clonetroopera je fakt hrozně veliká a má velmi nedokonalé větrání).
V jednu chvíli mám pocit, že mám vidiny. U baru vidím muže, který jako by z oka vypadl Obi – Wanovi. Jen tunika a plášť mu chybí. Informuji San. V zápětí se nás na něj ptá Padmé. Způsobuje poprask v dívčích řadách. Rázem je něco jako exponát v zoo. Zajímalo by mě, kde se tou dobou nacházel Mistr Kenobi…
Po příchodu Abaddona nespouštíme Tess z očí. Nechceme přijít o secvičený souboj. Těsně před ním ještě rychle letíme najít záchod. Hraje tam vskutku „záchodová“ hudba – soundtrack k E3. Tohle si Williamsovo dílo tedy nezaslouží.

18.5.2005 asi 23.30
Nápadně nenápadně se máme přemístit do přednější haly a potichu rozhlásit, že bude souboj. Skalní fanové se tak strategicky dostávají do čelních řad. Víme, že je to tam nebezpečné, ale někdo musí zajistit, aby davy lidí nezúžili prostor pro boj, který Tess s Abem potřebují.
Hned počáteční „tanyny tanyny“ je ohromně vtipné. Zadní linie nechápou, o co jde. Souboj je jako vždy „chtipný a žůžo“. S chybkou, za níž může zmíněný nedostatek prostoru.
Po souboji se vracíme zpátky. Objevuje se Panda a působí tak rozruch mezi fany. Aby toho nebylo málo, po dlouhých létech potkáváme Wingmana. Skoro ho nepoznáváme. Poprvé dneska spatřuji Ziru. Mám nutkání tasit meč v domnění, že je to skutečná Lady ze Sith. Žádné zvláštní nadání v Síle z ní necítím, a tak se zklidňuji.

18.5.2005 kolem 0.00
Kupujeme nachos a minerálku a suneme se do kinosálu. Naše místa se nachází uprostřed sálu. Skvělé! Přesně tak akorát.
Sovog má proslov, Annaud má proslov, zkrátka CSWU má proslov. V sále je skvělá atmosféra. Je cítit to nadšené očekávání. I já se řehtám od ucha k uchu. Jsem tady! Konečně je to tu! A je to tak úžasný pocit!

19.5.2005 0.15
Čekání je dlouhé jako tahanice v našem senátu. Začínáme se zpožděním.
Jásáme při logu Lucasfilmu. Jásáme při úvodních odlétajících titulcích. Nic z nich nevím. Plátno je obrovské, nemůžu si zvyknut. Varuji San, aby držela jazyk za zuby po celý film. Přesedám si na jiné křeslo. Pánové na schodech vedle mě totiž kecají a já si tím nehodlám nechat zkazit film.
Úvodní bitva mě vtlačí do křesla. Zírám jak tydýt. Nestíhám číst titulky (moc jich tam stejně není) a všechno bitevní dění. V zápětí si na velké plátno zvykám a po celý film jsem jako v transu. Celý film zhltnu jako malinu. Tvůrci filmu se snad opravdu museli někdy prolétnout nad Coruscantem či projít chrámem, jinak si tu vizuální dokonalost nedokáži vysvětlit.

19.5.2005 2.30
Při prvních písmenech závěrečných titulků skoro brečím. Od půlky filmu se to snažím potlačit. Podaří se mi to i teď. Poslední… Poslední díl… Konec čekání… Vše je jasné, vše je definitivní. Už nikdy víc žádná premiéra Hvězdných válek v kině nabytém fanoušky. Chci repete. Chci to vidět ještě jednou. Bylo to úžasné. Lepší než jsem čekala (možná protože jsem toho nečekala moc). Doufám, že u nás v Republice to takhle nedopadne. Mladého Skywalkera by mi bylo vážně líto. Byl by vůbec něčeho takového schopen?

19.5.2005 asi 2.35
Vylezla jsem vysmátá ze sálu a koukala jsem na to, jak chudák Blizzy padla do spárů reportérce České televize – jedno ze zpravodajských a zábavních médií v tomto státě. Problém č.5: Než se naději, stojí i před námi. Chci nenápadně couvnout. Vidím, jak San kývá a už mě reportérka přisunuje blíž k ní, abychom byly v záběru obě. Vytlemeného blbečka tahat do televize, to je gól. Neuvědomuji si, že budu muset mluvit do kamery. San říká něco o efektech a o správných SW fanech. Slečna se obrací na mě. Ech… Nerozmyslela jsem si, co říct. Bylo to skvělé. Chce to ale vidět ještě tak dvakrát, třikrát, i víckrát. Pomáhám si rukama. Připadám si jako zaseklý gramofon. Z reflektoru na kameře začínám dostávat tik. Pot ze mě lije, je mi vedro, protože jsem v plášti. Nevím, co ještě blekotám. Oddechnu si, když odchází.
Bavíme se s fany. Každý okamžitě rozebírá miliony chyb, které tam byly. Až teď si je uvědomuji, ale nepovažuji je za závažné. Až na dvě strašné scény a pár zbytečných postav. Nechápu to. Proč to tak drbou? Proč na tom hned hledají mouchy?

19.5.2005 asi 3.00
Nevíme, kam jít. Na hospodu je nás moc. Tess navrhuje výpravu na Pražský hrad – sídlo hlavy státu. Souhlasíme. Díky trapným spotům s clonetroopery, které se tam pro televizi Nova natáčely, je to pro nás tak trochu poutní místo.
Fotíme se na vylidněném Karlově mostě a šplháme Nerudovkou. Problém č.6: San nemá číslo komunikátoru na velitele základny. Znamená to, že nás do základny nepustí. Snaží se zastihnout jiné známé, kteří ten kontakt mají. Bez úspěchu. Na San se neuvěřitelným způsobem lepí smůla.
Je nám jasné, že tramvaj na základnu nestihneme. Jsem unavená, San nešťastná – brzy ráno potřebuje být na další misi a s takovouhle nestihne autobus. Ještě se fotí a natáčí v budkách hradní stráže. Svítá.

19.5.2005 asi 4.30
Sestoupili jsme zpět dolů k zastávce tramvaje. Tramvají jsem se dovezli zpět k výchozímu bodu – hospodě. San se konečně podařilo dovolat na základnu. Velitel pro nás přijede. Loučíme se s ostatními. Míří na první metro. Stepujeme zmrzlé v ulici. San se bojí, že nestihneme autobus. Velitel přijíždí o kus dál a dokonce nám bere i naše osobní věci – můžeme jet rovnou na nádraží. V autě se převlékám do zdejšího civilního oblečení. Přece jen mě čeká delší cesta a musím být nenápadná.

19.5.2005 5.30
Na nádraží jsme byly včas. Přes noční nefunkčnost informací jsme našly správné nástupiště. Problém č.7: Opět nic nejede. San je prostě maskot smůly. Mrzneme do šesti u zastávky, a pak se jdeme zeptat na informace, kdy jede další spoj. Máme čas do 7.10. Jdeme se nasnídat do právě otevřené kavárničky.

19.5.2005 7.10
Autobus jel. Sedím na sedačce a usínám s myšlenkou, že chci ten film vidět znovu. A fanoušky taktéž. Bohužel… Snad někdy příště…

19.5.2005 8.50
Dojely jsme do Jihlavy. Zotavuji se u San v bytě. Ta rychle letí na další misi. Začínám mít „poconovou krizi“ (rozuměj krizi po conu tzn. lítost nad tím, že ta akce, na kterou jsem se tak dlouho těšila, už skončila a ty lidičky uvidím tak nejdřív za čtvrt roku). Před pár hodinami jsem vysmátá, plná očekávání seděla v kině. Je to možné?! Je. Ale těžko tomu věřím. Už teď mi to připadá jako věky.

19.5.2005 asi 10.45
Sedím ve vlaku, který míří do městečka Slavonice, kde mám ukrytou loď. Vlak je vůbec nejpomalejší dopravní prostředek. Navíc i uvnitř je slyšet hluk. Monotónní tuc tuc tuc tuc… Chce se mi spát. Ještě odeslat tuto zprávu…

Pozn. Situace označené podtrženým „Problém č.x“ jsou situace způsobené Saninou neuvěřitelnou smůlou a nadáním pro způsobování katastrof. Během jednoho dne jich bylo 7, což je dle mého názoru víc než dost.

Konec zprávy

Premiéra epizody 3 - San

2009-02-17T12:04:00.000-08:00

...aneb smolařův průvodce po galaxii

6,30 Vzdor brzkému rannímu vstávání dnes vylezu ze svého pelíšku v docela jiné náladě než obvykle. Žádné zuřivé kopání do peřin, žádné zoufalství a výkřiky: "Já tam dneska nejdu!". Kdepak, dnes mne nerozhodí ani ten pupínek, co mi jako na potvoru vyrazil přímo uprostřed čela. Ne. Já si dnešní "Velký den" nenechám ničím zkazit. Doufám…

8,00 Těším se moc. Lezu svému Padawanovi na nervy svou výbornou náladou.

8,26 Prozvonila jsem Andris. Vzbudila jsem ji. Vůbec nechápe, že se s ní chci podělit o své štěstí :).

9,00 - 10,00 Můj Padawan Darth Mysth mne chce zabít. Celkem se jí začínám bát. Je vidět, že Padawan se od svého Mistra moc neliší a naučil se hlavně to špatné :).

10,00 - 11,30 Na Padawana padl splín. Je mi ho moc líto, ale stejně se stále moc těším…

11,30 Jsem obviněna ze zneužívání zakázaných omamných látek, jinak si mé okolí nedokáže vysvětlit mou skvělou náladu. Obvinění popírám.

12,00 Žertovně prozváním Andris. Prozvonění mi oplatí.

12,30 Jdu si vybrat peníze k výhernímu automatu. Bohužel něco se zvrtlo a já nevyhraji ani korunu, a to se o to snažím několikrát. Jsem udivena.

12,35 Zkouším vybrat u jiného bankomatu. Nejde to ani tentokrát. Nejprve jsem rozzuřena, pak i zoufalá.

12,40 Andris odepisuje - půjčí mi peníze. Juchů!

12,50 Obědvám nudlovou polévku. Je tak ostrá, že mi vyhrkly slzy do očí. Kdo ví, jak by chutnala takovému Daveu Listerovi, ha ha!

13,30 Nervy mi pracují na dvě stě procent. Nemohu se dočkat. Už aby tu Andris byla!

13,30 - 14,30 Jsem jako na trní. Pro rozehřátí neustále poslouchám "Battle of the Heroes" na svém mobilu. Asi brzy oddělám baterku :).

14,50 Já se snad nedočkám! Už se nesměji, jen kolem sebe vrhám psychopatické pohledy.

15,00 Píše mi Andris, stejně natěšená jako já :). Neví, zda se těší více na fany či na film. Já to nevím už vůbec :).

15,10 Možná jsem divná, ale přesto, že jsem na zastávce, zuřivě lije a já se jen stěží bráním velkým a těžkým kapkám deště svým rozbitým deštníkem, stále se zubím.

15,12 Už se neusmívám, neb jsem v troleji a tisknou se na mne a můj batoh děti s aktovkami. Štve mne to, neboť mám v postranní kapse svůj nejistý lightsaber, který jsem před časem sama ručně pomocí papíru a asi kila oboustranné lepící pásky vytvořila. Nejradši bych jim ublížila. A to teď hned!

15,22 Konečně venku! Nadechnu se čerstvého vzduchu, zkontroluji meč (je jen mírně zvalchovaný, to půjde..) a přemýšlím, zda tam už Andris bude. Mohla by. Stále totiž prší a já se děsně těším na E3 :).

15,35 No vida, a není tu. Čas si krátím zkoumáním zastávek. Nemám ponětí, odkud to pojede nám. A jsem z toho děsně nervózní.

15,45 Andris pořád nikde. Na naše dopravní linky je tedy spoleh! Přesto se snažím, aby mne dobrá nálada neopouštěla… Stejně vím, že jakmile uvidím Andris, začnu se culit jako sluníčko :). To je už za ta léta zvyk :).

15,55 Andris dorazila, hledáme nástupiště, začínám být nervní.

16,05 Pokud to od někudy jelo, ujelo nám to. Několikrát se cpu do jiného busu. Marně. Jsem zoufalá.

16,15 Jedeme! Nakonec jsme nějaký bus našly… a jel z toho nástupiště, co jsem tipovala já!16,50 Andris, jakmile jsme si sedly, dostala slovní průjem a mluví a mluví. Aspoň vím novinky z fandomu :).

17,10 Pily jsme. Andris Sprite (je cool - image je na nic, poslouchej svou žízeň!), já somrácký Tang. Teď jí Andris sušenky. Moc se těším na premiéru E3!

17,20 Snažím se hrát s Andris "starwarsácký" slovní fotbal ("Já řeknu třeba Dooku, ty na to Utapau... ne, Utapau neříkej, asi bych si nevzpomněla na další slovo začínající na U..."), ale ona mne z nějakého záhadného důvodu radši ignoruje. Vzdala jsem to.

17,50 Naskýtá se nám úchvatný pohled na naši stověžatou matičku.

18,30 Nestíháme, nestíháme, nestíháme. Jely jsme metrem a měly jsme problém s kupováním lístků. Velmi se mi zalíbily velké plazmové televize, takže jsem hlasitě komentovala zprávy na nich zobrazené. Andris se za mne stydí. Aspoň se nenudíme, argumentuji já. Ke zvyšující se nervozitě navíc nemohu nalézt naši základnu, Tomášův byt. Jednou jsem nás vedla do špatné ulice, později, když jsem správně identifikovala "ten velký oranžový dům", zase do špatného vchodu. Andris to bere s humorem a už se těší, až to na mě práskne Tomovi.

19,00 Dlouho se převlékám, takže nestíháme ani V.I.P. premiéru, Andris volá Koře, vyřizuje jí, že nemáme šanci dorazit do půl… pak už od ní slyším jen výčitky. Moc mne to mrzí, bohužel však, co se dá dělat.

19,42 Přijely jsme jen o chviličku později, takže se vlastně nic nestalo, jsou tu samí staří dobří lidičkové, vítáme se s nimi, a čekáme na Milwu a Blizzy, jež mají dorazit. V prostorách Palace Cinemas panuje úžasná atmosféra, lidé se vzájemně fotí, nahrávají, debatují… je to prostě bezchybné :). Konečně jsem mezi svými :). Po nějaké chvíli dorazí dvě dívky. Nevíme, zda to jsou Milwa a Blizzy, a ony evidentně váhají, zda já a Andris jsme ty dvě dívky, co tak často debatují na jejich stránkách :). Nenápadně zavolám jméno "Milwa!" a čekáme, zda se na to dívky chytí. Chytly se. Jsou to ony :).

21,20 Jídlo u McDonalda je zajímavá zkušenost, už proto, jak opovržlivě si nás místní personál prohlíží, natož ubozí hosté, co málem zapomenou polykat :). Mladičký prodavač se mi svěří, že nám hrozně závidí :). Drax nás opouští, zítra maturuje, chudák. Milwa a Blizzy mne děsí s Vietnamci. Andris si i tentokrát dokáže najít záminku, aby mi mohla vyčítat mé zdržování :).

22,00 - 23,00 Povídáme si, šermujeme, natáčíme, prostě se bavíme :). Někteří lidé začínají být ospalí a unaveně zívají, popřípadě se tváří jako mrzouti (viz. Affaia a Andris). Stále se velice těším. Přibývá stále více a více lidí. Za chvíli tu nebude k hnutí :). Fotíme se s Tiggym... vlastně ne, pardon, s Cassandrosem, já se dokonce nechám zvěčnit i s Vaderem... jen jaksi neodhadnu svůj výstřih a když založím ruce, abych vypadala drsně, všichni se nestačí divit... a hlavně tedy já!

23,50 Souboj Tess a Abaddon se samozřejmě neobešel bez humoru :). Celý jsem si ho nahrála, jejich "tanyny" si budu pouštět místo večerníčku :). Slibuji, že až to jejich video zpracuji, hodím ho sem ke stažení. Možná :).

0,15 Nezačínáme přesně, ach jo. Každopádně jakmile se na plátně objeví veliké logo "Lucasfilm", ozývá se potlesk a jásot… a já vzápětí od Andris dostávám zákaz mluvit při filmu :). No, to půjde asi hodně těžko… zvlášť u takovéhoto filmu! Nebudu vám tady popisovat děj celého filmu, někteří z vás ho třeba ještě neviděli a nechtějí se dozvědět nějaké spojlery, každopádně zmíním několik scén, kdy mi šel mráz po zádech a v očích jsem pocítila slzy, kdy jsem se zubila od ucha k uchu a kdy jsem jen s vyvalenýma očima pozorovala dění na plátně.
Vyvalené oči jsem měla například hned při úvodní bitvě, plné vtípků Obi-Wana a Anakin. Tato bitva byla tak úchvatná, až jsem málem zapomněla dýchat :). Dokonce jsem jí byla tak fascinována, že jsem místo lupínku nachos namočila do pálivé omáčky cíp své tuniky. Že to nejsou nachos jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem se do tuniky zakousla :). Dechberoucí byl dále i Obi-Wanův souboj s Grievousem a jeho poskoky, Palpatinovo vyhlášení Impéria, kdy jsem si, nevím proč, vzpomněla na Hitlera, Yoda versus Palpatine…
Pobavená jsem byla hlavně akcí Artoo, který si dokáže poradit v jakékoliv situaci a ať si kdo chce co chce říká, mně se líbilo, jak vyřídil ony dva battledroidy :).Takového malého zavalitého robůtka bych si chtěla pořídit domů :). Hlavním "hláškařem" se stal nepochybně Ewan McGregor, který celkově dodal postavě Obi-Wana takové kouzlo a charisma, že pokud jsem jej měla předtím ráda, nyní jej bezmezně zbožňuji :). Vtipný mi také připadal Yodův nástup do kanceláře Palpatina, kdy okamžitě a jakoby mimochodem vyřídil jeho dva strážce. Usmát jsem se také musela u rozkošně patetického závěru, kdy Bail se svou ženou chovali v náručí maličkou Leiu, a kdy Beru donesla miminko Luka k Owenovi, hledícímu na západ dvou Tatooinských sluncí… :)
Jednou z nezapomenutelných scén bylo nepochybně "Execute Order Sixty-Six", dále pak masakr v chrámu, kdy Anakin vchází do Rady, kde se za sedačkami třesou malé děti, které žádají Anakina o pomoc - a on místo toho aktivuje svůj světelný meč… následující zatmívačka pro mne byla stejně působivá, než kdyby v příští chvíli Ani zabořil svou čepel do tělíčka toho rozkošného Padawana! Tak jako mi přeběhl mráz po zádech ve chvíli, kdy Bail vyděšeně sleduje smrt jednoho mladičkého Padawana, tak i ve chvíli, kdy Obi-Wan a Yoda vchází do chrámu a všude leží dětská tělíčka. Silné momenty však brzy překonal ještě jiný - po úchvatném souboji mečů Anakina a Obi-Wana ta scéna, kdy beznohý Anakin na okraji řeky lávy řve bolestí ("I hate you!" - "You were my brother, Anakin. I loved you…"), hoří, snaží se vylézt… v ten moment jsem byla skutečně otřesená. Nečekala jsem, že by někdy Lucas něco takového ve svém "pohádkovém" filmu připustil! Následující stvoření Vadera, prolnuté s porodem a smrtí Padmé, se mi vrylo do paměti také hodně hluboko. Nejpůsobivější považuji tu chvíli, kdy Anakinovi nasadili lékařští droidi masku a on se poprvé nadechnul… prostě… prostě… hustý :)).
Vím, že jsem určitě na mnoho zajímavých částí filmu zapomněla, ale to bych musela skutečně odvyprávět celý film :).

2,30 Nemám slov, jak jsem unesena. Dokonalá vizuální stránka filmu mne vtlačila spolu s nadupaným zvukem do sedadla, tak jako Williamsova hudba, kterou jsem sice předtím velice dobře znala ze soundtracku, ve filmu však dostala docela nový rozměr. Nyní jen lapám po dechu, jak je to, co se přede mnou na plátně odehrává, úžasné… a najednou jsou tady titulky… už to skončilo… nějak si to pořád neuvědomuji… jediné, co teď ovládá mou mysl, je nadšení. Líbilo se mi to. Hodně jsem očekávala hodně jsem dostala. Nejsem zklamaná. Vůbec ne. Spíše naopak…

2,31 Ihned padneme do spárů reportérce z České televize, na něco se nás ptá a my jí nadšeně odpovídáme. Ježiš, to bude ostuda! :) (Dodatečná poznámka - Andris se nakonec prý skutečně objevila na ČT1, jak mluví do kamery. Je pak na mne naštvaná - to já ji před kameru dotáhla :)). )

3,00 Nastávají debaty, co budeme dělat dál. Některé z nás osloví Tessin nápad - zaútočit na Pražský hrad! Proč také ne, že jo..?

3,30 Focení na Karlově mostě uprostřed noci je hodně zajímavá činnost :). Tess pořád zdůrazňuje, že si máme vážit toho, že na tomhle oblíbeném turistickém místě nepotkáváme žádné Japonce s foťáčky :). Mám problémy s mobilem, volám bratrovi i matce, ani jeden mi to samozřejmě nebere, neboť je hluboká noc a oni jistě spí s vypnutým zvukem, nejsou to blázni. Zatraceně! Jsem zoufalá. Baterka vyhrožuje spadnutím. Vypínám mobil a modlím se.

4,00 Následuje blbnutí u kukaně hradní stráže (po vzoru clonetrooperů z reklamy na Nově). Aspoň jsem si vyzkoušela, jaké se musí ubozí vojáci cítit, když musí stát bez hnutí na jednom místě několik hodin. Bratr mi konečně zvednul telefon, konečně! Chudák, vzbudila jsem ho a ani jsem mu nepoděkovala :). Takže aspoň takhle dodatečně - díky, bratře! Všechno vyřešíme, a číslo, které jsem potřebovala, získám.

4,30 Volám Tomovi, aby pro nás přijel, jinak nestihneme autobus domů, v 5,31. Dlouhé čekání v zimě jistě nijak neprospívá našemu organismu :). Doufám, že z toho nebudu nemocná. Bohužel, tímto busem jet domů musíme, neboť musím jít na hodiny grafiky, kde potřebuji tisknout suchou jehlu.

5,31 Hledáme správné nástupiště, samozřejmě v informacích nikdo není, když jej konečně nalezneme, stojíme tam, třeseme se zimou a čekáme. Bus nepřijede. Jsme zklamané a naštvané. Začínáme si uvědomovat dvě věci - za prvé, že asi nestihnu školu, a za druhé… že je konec… a že to chceme vidět zase :).

6,05 Vyrážíme na informace, jež v šest otvírají, a ti nás odkazují na bus v sedm deset, máme ještě hodinu, uvažujeme, co s ní… nakonec zajdeme do nějakého "Veselého preclíka", maličké pekárny na nádraží, na kafe a pečivo. Je to velice příjemné a pěkná tečka za tím naším výletem plným smůly a spěchu, ale také úžasných zážitků z kina a z fandomu.

7,10 Konečně jsme na sedadlech autobusu, hezky jsme se zde uvelebily a povídáme si několik minut o E3, pak na nás obě padne únava a my spíme až do Jihlavy.

8,50 Dorážíme do Jihlavy, z nádraží pospíchám na byt a pak ihned do školy, plna elánu, duchem mimo a stále s oním krásným ornamentem na tváři. No a co, ať se na mě klidně lidé divně koukají, jen ať se koukají. Já jsem hrdá na to, že jsem fan :). A chci se lišit. Vždyť se taky liším - na rozdíl od nich jsem totiž viděla Star Wars, Episode 3 - Revenge Of The Sith!

Teď bych vám asi měla vyprávět, kterak jsme doběhla do školy, vytiskla šest tisků suché jehly, z nichž se povedl jen jeden, jak se mne spolužáci vyptávali, jaké to bylo, co já jim na to odpovídala... ale ruku na srdce, koho by to zajímalo a navíc - ani se to přece už netýká tohoto mého reportu :).
Doufám jen, že jsi, milá Tess, spokojená, že jsem report napsala - navíc tak brzy ;). Když jsi nás totiž k jeho rychlému sesmolení nabádala, nevěřím, že sis skutečně myslela, že ho napíšeme :)))).

Koprcon 2004 - Andris

2009-02-17T12:02:00.000-08:00

...aneb co zažila Andris

Pátek 12. listopadu
„Sakra! Už zase do školy!“ první myšlenka po probuzení. „Ale ne, dneska ne, dneska jedu do Kopřivnice!“ druhá myšlenka. V ten okamžik jsem byla plně vzhůru. Už dlouho jsem nevstala z postele takovou rychlostí. Už dlouho jsem nečekala na autobusovém nádraží tak dlouho před příjezdem busu. Už dlouho jsem nezapomněla dodržet své běžné ranní zvyky jako: hlasité nadávky při vylézání z postele, zlostné škleby při pohledu na umyvadlo, dobíhání busu na poslední chvíli (a to ještě poté, co už mi ujel vlak). Zkrátka jsem ráno sršela energií a optimismem. Dokonce jsem zapomněla i na cestovní horečku.
Cesta však byla nudná, monotónní, ospalá a prostě strašná. Naštěstí pouze do Brna. Tam mě z letargie probral neuvěřitelný počet lidí v hlavní nádražní hale. Musela jsem mezi nimi identifikovat pár agentů a jejich spolek, což se mi rychle přestalo jevit jako snadný úkol. První pokrok jsem zaznamenala v okamžiku, kdy jsem nedaleko vchodu zahlédla přízrak, který mi nápadně připomínal Albi. Ovšem jak to tak bývá ve filmech, ve výhledu mi přešla skupinka lidí a přízrak byl fuč. Dál jsem se rozhlížela kolem sebe. Čas srazu už dávno nastal a stále nikde nikdo. Asi posté jsem se otočila kolem své osy a pohledem prohlédla celou halu, když můj zrak padl na Lyu pokyvující hlavou určitým směrem a následně na skupinku, na kterou mě upozorňovala. Pár metrů přede mnou stála parta lidí s bágly, jejichž tváře mi byly více než povědomé. Zdárně jsem našla skupinku fanoušků jedoucí z Brna. A začala zábava.
Už nás bylo docela dost, takže přišlo na řadu počítání… Tři lidé chyběli – Tahiri, Maggie a Omygron. A nikdo nevěděl, jak vypadají. Každý je znal jen podle nicku. Čas se začal naplňovat a nikdo se k nám i přes vyvěšenou imperiální vlajku nehlásil. Salla s Albi začaly otypovávat potenciální trojice lidí v hale, které vypadaly jako fanové. Blair s Lordem pak s nimi měli navázat kontakt. Kontakt navázali, ale se špatnou trojicí, jež navíc trojicí ani nebyla. Ale pobavili sebe, nás i pětici, kterou oslovili. Nakonec Salla nalezla ty správné osoby, koupila lístek a vrhli jsme se do vlaku. Tam nás čekalo neuvěřitelně dlouhé procházení vlaku sem a tam a tam a sem, ve snaze najít dvě prázdná kupé. Nenašli jsme ani jedno. Na téměř celou cestu jsme se tedy utábořili v chodbičce. Ne, že bych se nudila, to ve společnosti Blaira, Lorda, Starhawka, Ondro – Wana, Sally, Albi, Supa, Mighoupta a již zmíněných tří, prostě nešlo, obzvláště Blair, Lord a Starhawk nikdy nešli pro vtípky daleko, ale po několika hodinách stání už nožičky přece jen protestovaly.
S nadšením jsem přivítala nástupiště s nápisem Studénka. Přemístili jsme se k typickému „couráku“ (tak říkám tomu příšernému kodrcavému vlaku, kterým bohužel denně jezdím do školy). Ačkoliv pražská skupinka přijela stejným vlakem jako my, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Nedělala jsem si iluzi, že bychom je přehlédli, a tak mi to připadalo poněkud zvláštní. Za pár minutek se k nám však hrnula parta lidí charakteristická omotanými tyčemi čouhajícími z obrovských batohů a dlouhými plášti. Bouřlivě jsme se pozdravili a zabrali celý vagón. Běžní cestovatelé nás za to obdařili ne zrovna spokojenými pohledy. Když se „courák“ rozjel, můj organismus okamžitě poznal, v čem to jedu, a já začala usínat (další zvyk spojený s cestováním ze školy a do školy). Přestože jsem se snažila udržet svou pozornost, vím jen, že se všichni dobře bavili, ale nemám nejmenší tušení čím a o čem.
Kopřivnické putování od nádraží ke škole mě probralo, takže šipky na dveřích „Koprcon vlevo“ „Volby rovně“ už jsem plně vnímala a s chutí se jim zasmála. Jinak byl obrázek v základní škole téměř stejný jako před rokem. Krásné barevné chodby se spoustou výtvarných výtvorů, fronta u registrace, rychle mizící, lidé stavící dekorace, dolaďující poslední drobnosti „conovské“ výzdoby, a -dam- pobíhající kolem toho všeho s mobilem v ruce a hlavou plnou starostí.
Po nalezení svého jména v listině přihlášených, obdržení jmenovky a taštičky s materiály jsem netoužila po ničem jiném, než shodit ze zad svůj bágl a na chvíli se někde posadit. Ovšem kudy ke kurtům jsem netušila a kde vzít klíč, to pro mě byla přímo záhada. Teď se mi vyplatilo mít s sebou Lyu. Ta briskně odchytila Tess, Koru a Yannu, které vypadaly, že se jdou ubytovat. Šly. Dokonce věděly kam. A navíc měly i klíč s důležitou informací, že pokoj sdílíme právě s Korou a Tess.
Po zabydlení a odpočinku bylo třeba uspokojit také jiné potřeby, jako třeba žaludek, takže jsem zalovila v paměti, kudy do Alberta, a už jsem stála před regálem a vybírala, co bych pozřela. Začíná se stávat tradicí, že kdykoliv se na začátku conu sháním po jídle, nebo se někde živím, vždycky tam potkám Vodena. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a už jsem byla upozorněna, abych „nevybírala, že stejně přeberu“ a následně byl můj nákup podroben srovnáním s tím jeho. Ale klad tohle setkání mělo – dozvěděla jsem se, jak vypadá VIP jmenovka. :-)
První přednáškou, na kterou jsem se dostavila, byly ukázky ze soubojů z fanfilmů. Jelikož už jsem většinu toho viděla, chvílemi jsem neomaleně rušila pokecem s několika známými. Vždyť con je o setkávání lidí, ne? Pak jsem se nějakým záhadným způsobem octla na přednášce o záhadách Egypta. Bylo to věru zajímavé, i když pochybuji, že kdybych na této přednášce nabyté vědomosti o pyramidách přednesla své profesorce při referátu, který shodou okolností mám na toto téma za pár týdnů, že by byla nadšená. Bohužel jsem kvůli tomu přišla o slavnostní zahájení. Takže jsem opět neslyšela - dama - vyhrožujícího, že tento Koprcon je poslední. Ale „Nejslabší máte padáka“ jsem nepropásla a zařídila si tak bolest břicha a uslzené oči. Uklidnila jsem se na „Druzích a rasách“ v podání Sammael, kde jsem zjistila, že bych si asi měla znovu přečíst ten atlas, co mám doma, protože si pěkných pár ras nepamatuji. A poslední, co si jasně pamatuji je asi tak 15 dílů Klonových válek. Pak už jsem začala tvrdě pociťovat náročnost celého dne. Poslední díly Clone Wars mi tak nějak splývají v závoji únavy. Nebo spíš jen vím, že byly promítány. Usínala jsem vsedě a neupadla v hluboký spánek jenom z důvodu, že bych pak pro změnu upadla z té lavice, na které jsem seděla. Toužila jsem jít spát do měkké čisté postele, ale… Klíče od pokoje hlídala Tess. A ta měla energie na rozdávání. Tudíž pouštěla jeden film za druhým a já, Lya, Kora, Yanna i Lea jsme usínali na místě, kde jsme se postavily či posadily a čekaly na to, až to Tess přestane bavit, odebere se s námi na kurty, přestěhuje se k Yanně a Leie a uvolní tak místo Tigovi, který opět navzdory svému tvrzení na con přijel a měl nocovat na našem pokoji. Prostě s tím noclehem jsme to neměly jednoduché a neočekávám, že se v tom vyznáte.
Konečně jsme se dočkaly. Jenže drahý velkoadmirál se šel projít po Kopřivnici. Kora mu tedy napsala zprávu, doufala, že mu přijde, a nechala zapnutý telefon, aby si zavolal, až bude chtít vpustit dovnitř. V polospánku jsem ho ještě slyšela přijít, dokonce jsem se pokusila kývnout na přání dobré noci, respektive rána, ale už jsem definitivně upadala do říše snů.

Sobota 13. listopadu
Navzdory pozdní hodině, kdy jsem ulehla, jsem ráno vstávala jako do školy. Jsem přímým důkazem toho, jaké následky na člověku škola zanechává. V 7:15 jsem tedy už koukala z okna na zamračené nebe a mokré silnice s myšlenkou, že to nezačíná moc pěkně. Kolem osmé jsme byly vzhůru všechny tři. Jen Tig dál spokojeně chrupal. Kora ještě čekala až se ve vedlejším pokoji začne hýbat Tess a já s Lyou jsme se vydaly za snídaní. Ještě jsem ani nenašla místo, kde bych se najedla, a už jsem musela jít vyzvednout San. Ta asi vstávala proklatě brzy ráno a už se nemohla dočkat až vpadne do conového dění. Její přítel už byl asi nadšen méně, ale celý den ustál více než dobře a řekla bych, že se v některých chvílích i docela dobře bavil.
Dopoledne bylo ve znamení chaosu. Chvíli jsem si povídala na chodbě, chvíli jsem si povídala na E3 fanfilmu, chvíli jsem jukla na SG přednášky. E3 fanfilm byl zajímavý, to ano, zvlášť když jeden z těch hochů absolutně nebyl schopný vyslovit slovo „otrok“, ale když na vás mluví vyšší šarže, tím spíš velkoadmirál, sluší se odpovídat, takže jsem opět nevděčně vyrušovala. Od začátku do konce jsem si vyslechla pouze Janchora a jeho SW Galaxies. Povídal zajímavě, povídal zasvěceně, a já byla na konci přednášky ještě víc než na jejím začátku přesvědčená, že tuhle hru prostě musím mít. Ke konci mu chudákovi odešla většina lidí z důvodu stěhování věcí z tělocvičny a přípravy CTF. Dopřednášel tak už jen nám, několika zbylým jedincům, a pak jsme se do tělocvičny odsunuli také.
Pouť na CTFko byla zajímavá. Měla jsem pocit, že procházím uprchlickým táborem. Na chodbu byli totiž jako tradičně nemilosrdně vystěhováni všichni obyvatelé tělocvičny i se svými věcmi. Mezi dveřmi do tělocvičny jsem konečně našla San s Tomem, kteří se mi chvíli před tím nějak ztratili, a také jsem měla tu čest ten den poprvé pozdravit Vodena a Randalfa. Ten první jmenovaný se psychicky připravoval na zápas a dokonce mi kvůli tomu zapomněl připomenout, že jsem gungan. Avšak neradovala jsem se dlouho. Z toho soutěžení začal šišlat a mě se dostalo nového oslovení Bošši. Za akrobatické kousky, které pak při zápase předváděl, jsem mu to ale odpustila.
CTF bych charakterizovala asi takhle: Není nad pohled na sportující lidi, kteří vás baví tím, jak padají, dostávají rány papírovými koulemi, snaží se, lítají po tělocvičně jako splašení, a pak jim tu vlajku protivník stejně ukradne. Člověk si u toho užije docela dost legrace. Pokud se mu, jako mě letos, nepodaří sedět na místě kam každou chviličku zabloudí nějaká z papírových koulí. Ačkoliv jsem nehrála, párkrát jsem dostala pořádnou pecku.
Z toho sportování mi vytrávilo a v programu beztak stálo „Pauza na oběd“. Řídila jsem se tedy podle toho a šla neomylně směrem k asijskému bistru za kusem dobrého žvance. Napapaná, spokojená a veselá jsem se pak usadila ve SW místnosti a až do večera, respektive do večeře, se odsud nehnula. Téměř nehnula. Jako každému SW fanovi mi nesmí uniknout nic, co s týká E3. Takže na Padméině přednášce o trailerech a plakátech E3 jsem musela být. Ne, že bych se o E3 dozvěděla něco nového, Padméiny stránky sleduji docela pravidelně. Díky svým stránkám měla Padmé mnoho vtipných, „zaručeně pravých“, trailerů, a tak jsem se jen smála a nevěřícně kroutila hlavou nad hloupostí těch, kteří věřili, že jsou pravé.
O klání SW vs. Rambo asi ani nemá smysl psát. Bylo to zábavné, nebylo to férové a nemělo to chybu. Musím uznat, že mi Voden ukázal, jak hrozný film Rambo je. V životě mi to nepřipadalo tak strašné jako v okamžiku, kdy jsem se na ty záběry dívala při této přednášce. A ještě to bylo zdokumentováno nejen Tigem, ale i televizí, která se tam v tu dobu motala, aby natočila pár normálních lidí v kostýmech a pár normálních lidí na přednáškách. Asi se jim málokdy poštěstí natočit dobře se bavící normální lidi. :-)
Na sběratelství jsem tak trochu zanevřela a prchla omrknout dění v SG. Tam jsem to trošku protáhla a byla dokonce při této „nevěře“ přistižena a vyfocena. Na „Sváteční speciál“ jsem se sice vrátila, vyslechla jsem si Discordův komentář k tomu, co mě čeká, po pár minutách se ujistila, že měl naprostou pravdu a zařadila se mezi jedince, kteří speciál neustáli. Radši jsem se šla opět najíst do bistra.
Zlatý hřeb večera, potažmo conu, Kabaret a Party. To se nedá popsat, to se musí prožít. Komentátorská dvojice ve složení - dam - + Discord je sama zárukou kvality a slz smíchu. Komický talent Johansona je všeobecně znám a nikdy nezklame, bohatý a originální repertoár Bruxy a její sestry už jsem měla tu čest slyšet na Avalconu, o pánech ze Starship Troopers nemluvě. Měli by zvážit uveřejnění některých svých textů. Mrzí mě, že není v moci mého mozku si zapamatovat víc, než „Death Star bouchla, Death Star bouchla“. Improvizované divadelní scénky byly plnohodnotnou náhradou chybějícího Divadelního Impéria a polonahý Voden tradiční třešničkou na dortu.
Co dál bylo, to vám nepovím, protože to nevím… Po vyhlášení ocenění jsem vyprovodila San a poprvé si uvědomila, že se pro mě začíná con strašlivou rychlostí blížit ke konci. Lya si vzala klíče a odebrala se do postele a já se hodlala konečně jednou zúčastnit sezení „psavců“ a něco při něm dokonce napsat. Jenže než se všichni sešli, už jsem opět spala vestoje a měla IQ tykve. Takže jsem skončila u obligátního „snad někdy příště…“ Popřála jsem těm několika lidem dobrou noc a opustila conové dění.
Matně si vzpomínám, že jsem někdy hodně pozdě slyšela jak si vedle povídá Tess, Yanna a Lea, které se navrátily z literárního sezení. Někdy v tu dobu jsem postřehla i Tiga s Korou vkrádající se co nejtišeji do pokoje, ale v mém těle už nebylo dost sil ani na otevření očních víček, natož na vyzvídání, jak probíhala Party.

Neděle 14. listopadu
Ráno jsme se s Lyou už před osmou mlčky vypařily. Stihla jsem se rozloučit jen s absolutním minimem lidí, přišla jsem o agentské přednášky a o Dortova George Lucase, ale nedalo se nic dělat, doma jsem musela být co nejdřív.
Cestu do Studénky nám alespoň zpestřila polovička „vrátkařského“ přednáškového týmu cernaamodra s Johnym, kteří také odjížděli v tak brzkou hodinu, ale jinak bylo putování domů docela nezajímavé. Jediným, a to záporným, oživením byl velice nesympatický a nepříjemný řidič autobusu, který nás vezl z Brna do Dačic. V poslední fázi cesty nás pak vezl otec autem a to už se mě začala zmocňovat „poconová“ nálada, kdy bych se nejradši otočila na patě a jela okamžitě zpátky. Nálada, kdy nezbývá, než si říct: „Tak snad zase za pár měsíců… Možná na Pragoconu, možná na premiéře E3, možná až na Avalconu. Ale v Kopřivnici zase až za dlouhý rok. Pokud to bůh, Síla a - dam - dovolí.“

Avalcon 2004 - San

2009-02-17T11:58:00.000-08:00

Andrisin návrat na Coruscant jsem po té vyčerpávající misi jen ocenila. Jakmile jsme navedly svou loď do doků, vyrazila jsem najít nějaký bar, kde bych si mohla dát něco pořádného k pití, třeba svůj oblíbený rubínový bliel. To mi totiž po těch deseti dnech celkem chybělo. Ale u barového pultu jsem objevila známou tvář. Posadila jsem se k ní a usmála se. "Síla s tebou."

Udiveně se otočila a nakrčila čelo, jako by snad přemýšlela, kdo jsem. Pak se ušklíbla. "No ne, co ty tady?" Pokrčím rameny. "Mohu tě na něco pozvat? Co třeba kafe, vypiješ si ho v mé tobě jistě nepříjemné společnosti?"

Nadzvednu obočí. "Kafe? To tady také dělají? Na Zemi je to obvyklý nápoj, ale v téhle galaxii..?"

Zasměje se. "Když tu mohou jistí jedinci pít horkou čokoládu, nevím, proč bych ti nemohla objednat kafe. Hej, dobrý muži, dvě kafe s lógrem, s mlékem, ale bez cukru," houkne na barmana. Nijak mne nepřekvapí, že přesně ví, jak mi to chutná. "Tak povídej a přeháněj, kde jsi byla, cos dělala..?"

Tomu říkám voda na můj mlýn. Mám strašnou chuť se s tím vším někomu svěřit, ale Andris se mnou to dobrodružství sdílela, takže pro ni by to asi zajímavé nebylo, ale má společnice ne, takže se pohodlně usadím a zamyslím se, jak nebo snad čím mám začít.

Tahle mise byla trochu jiná než jiné mé obvyklé akce. Je to spíše vlastně příležitost setkat se s lidmi, které sice mám ráda a znám je poměrně dlouho, ale naživo jsem se s nimi setkala sotva párkrát. I když říct, že jsem se na ni hrozně těšila už kolik dní, to také říct nemohu. Mé pocity se vůči conu velice měnily, částečně jsem se už nemohla dočkat, ale zároveň jsem se hrozila rozsahu conu, který pořadatelé hloupě roztáhli na deset dní, nakonec se situace vyřešila sama - na pár dní jsem z té podivné planety zmizela s Viliou Kamu, jistým bývalým velitelem stráží jisté bývalé královny jisté planety Charline.

S Andris jsme byly dohodnuté tak, že se po téhle planetě budeme přesouvat obvyklým způsobem, nebudeme používat Passatteru (vyslovuje se to "Pejsejtra", ne "Pasatera", jak jsme se dozvěděly, že to tak někdo říká), čili že do Jihlavy pojedeme autobusem, tam nás vyzvedne naše spojka a s ní se dostaneme až do Chotěboře, města, v němž se celá akce odehrává. Z toho plynulo, že bych měla mít málo zavazadel. To je pro mne většinou neřešitelný problém, pokaždé mám množství tašek a batohů, ale tentokrát jsem musela narvat vše do jedné cestovky. Byl to vskutku úkol nad úkoly - ale zvládla jsem ho.

A pak konečně přišel PÁTEK, jedna hodina, a já vyrazila na autobusové nádraží, abychom se dostaly do Dačic, města, kde budeme přestupovat. Zde jsem se setkala s Andris a ještě s někým - cestovala s námi totiž také Lya, ta, stejně jako my, nebyla z téhle Země. Byla Nox, a dostala se sem skrz Hvězdnou bránu. Vzhledem k tomu, že se Andris tvářila poměrně otráveně, snažila jsem se jí celou cestu rozesmívat a nakonec ji donutit ke slibu, že si v Dačicích před příjezdem dalšího busu zašermujeme. Samozřejmě ne klasickými světelnými meči, ty by vyvolávaly v místních lidech zděšení, ale pouhými dřevěnými atrapami, kterým jistí lidé říkají "bokeny".

A skutečně, ačkoliv se Andris vůbec nechtělo a radši se tvářila, že ji hrozně zajímá právě koupená Pevnost, nakonec však přece jenom časopis odložila, chopila se meče a pustily jsme se do krátkého, avšak poměrně rychlého boje, zopakovaly jsme si výpady, které jsme použily do našeho "videa", a samozřejmě jsme se vzájemně zranily - ona mne bolestivě zasáhla do prtů, já jí napálila pěknou ránu do ruky. ještě štěstí, že jsme skutečně neměly světlené meče! Ale co jsem si všimla, téměř nikdo se na nás nedíval. Asi je pro obyvatele Dačic bušení dvou lidí do sebe klacky normální.

Poté však už jen bus a s ním jsme dorazily až do Jihlavy, kde si nás na autobusovém nádraží vyzvedla Eva, jinak krycím jménem Cernaamodra, která se s Lyou znala, neboť právě ona patřila do SG (Star Gate) týmu, jež Hvězdné brány používá. Naskládaly jsme se do jejího maličkého Peugeotku a zamířily k pumpě, aby Eva nabrala benzín. Zde jsem dostala chuť na zmrzlinu a hmátla do batohu, abych vytáhla peněženku.

"Do p****e, já ji nemám!" vyhrkla jsem a upřela na Andris oči velké jako ping-pongové míčky. "Já jsem ji nechala v autobuse!"

Zatracené dopravní prostředky na Zemi, tohle by se mi v galaxii "far, far away" nikdy nestalo! Eva tedy musela své auto otočit, vrátily jsme se na autobusové nádraží v Jihlavě a po pár chvílích zmatku a hysterie (mé hysterie) jsme našly jak autobus, kterým jsme jely, tak i peněženku. Ani nevíš, jak moc se mi ulevilo!

"Dokážu si to představit," ušklíbne se má společnice. Dříve, než se jí stihnu otázat, co tím sakra myslela, postaví před nás barman dva šálky, z nichž se jen kouří. Nazdařbůh jej promíchám a zamyslím se. Přetrhla mi niť, nevím, kde mám navázat.

Peněženka tedy byla, takže jsme znovu vyjely směrem Chotěboř, cestou ještě v pustých lesích nabraly dalšího z týmu SG, myslím, že se jmenoval... jak jen to bylo, takové neobvyklé jméno měl... ano, Zdeněk, tedy Evin navigátor, a potom jsme už konečně dorazili v plné sestavě na con.

Zde nás překvapila obrovská fronta, která končila u registrace. Vzhledem k tomu, že Eva, Zdeněk, Lya i Andris měli con zamluvený předem, narozdíl ode mně nečekali, zatím co já jsem zaujala místo na konci fronty a strávila v ní téměř dvě hodiny, než jsem se nakonec dostala až k epicentru, zaplatila a mohla odtáhnout své tašky do tělocvičny, v níž jsem spala, narozdíl od Andris nebo Lyi, které spaly v jakémsi hotelu. Cestou se mi hlasitě smáli -dam- a Voden, kterým (nevím proč) přišlo strašně vtipné, že táhnu tašku pomalu větší než já.

Pátek jsme celý strávily v místnosti pro SG fany, vyslechly si plno přednášek (z nichž jsem byla velmi znepokojená - tímhle tempem se brzy dostanou tihle lidé ze Země i do naší galaxie, kterou by mohli velice ohrozit), byly si nakoupit a pověčeřely v parku, kde nás vyděsili právě -dam- s Vodenem, kteří se poté vysmáli mé večeři (salám s rohlíkem plus jogurtové mléko), ačkoliv to poté sami okusili a museli uznat, že to není tak špatná kombinace, než jak to zní.

Nakonec jsme ze známých potkali i Arianuse či Darth Ziru -

"Darth Ziru?" chytne mne má tichá společnice za slovo. "Počkej, tu znám... nemá náhodou takhle něco společného se Sithskou Akademií?"

Usměji se. "Samozřejmě že má, ehm..."

Kde jsem to jen... aha, u té Ziry. Jen jsme kolem ní s Andris procházely, ale mne tolik nadchlo, že vidím známou tvář, že jsem jí jak se patří hlasitě pozdravila - a až od Ariho jsme se poté dozvěděly, že Zira neměla sebemenší ponětí, kdo vlastně my dvě jsme :). Ale to nevadí.

Spát jsme šly kolem půlnoci, Andris zamířila do hotelu, ve kterém se jim odpoledne při odemykání nějak vzpříčil klíč a jak ona, tak ani Lya nemohly odemknout, takže Andris neměla jistotu, zda se vůbec do svého pokoje dostane :). Já se uložila v poloprázdné tělocvičně na velmi strategické místo kousek od vchodu do tělocvičny, což s evšak v průběhu noci neukázalo jako příliš rozumné - neboť se do tělocvičny vracel spát jakýsi opilec, který o mne zakopl, ale hlavně - později, když jsem se probudila, zaslechla jsem jen útržky hovoru, patrně přítelkyně toho opilce, kterak nadává a uklízí... no... jak to jen říct... no prostě obsah jeho žaludku, který přistál jen kousek ode mně. Měla jsem tedy velké štěstí! Obyvatelé Země jsou nechutní. Zkrátka, noc stála za to.

Probudila jsem se do SOBOTY a zamířila do koupelny, kde jsem se setkala s další známou tváří, s Darth Zvěmi, tu jistě znáš, členka Sithské akademie, velice nadaná mladá slečna. Poté jsme měly s Andris v devět nula nula sraz a společně jsme zamířily na další a další přednášky, například SG nebo LOTR, potkaly několik princezen, pár elfů, Prstenových přízraků (ti, jak jsem pochopila, pocházejí také ze Země, ale trochu jiné - Středo Země) a různých jiných "případů", ale zlatý hřeb večera přišel až o něco déle, a to ve chvíli, kdy nám v prostorách kina pustili kresleného Pána Prstenů.

V životě jsem se asi tolik nenasmála. Fascinovala mne šokující kombinace animace s hraným obrazem (patrně to nemělo být poznat, ale bylo to neuvěřitelně patrné), ačkoliv úvodní červeno-černá (hraná) sekvence o Prstenech byla úchvatná, nepříliš pěkné obrázky (nejděsivější byl asi Glum :), i když třeba Aragorn vypadal jako indián, Boromir jako Viking, Legolas jako buznička - nebo Ken?, a Sam byl prostě jedním slovem šeredný) i nepravděpodobná gesta všech postav (hlavně Gandalfovo mávání rukou při řeči). Rozhodně ti to musím doporučit, něco takového jsi určitě ještě nikdy neviděla - stojí to za to!

Jejich svět je poněkud jiný než ten náš, možná tomu ani nebudeš věřit, ale je to tak. Třeba teroristé. I ti se na té akci vyskytovali, ale nikdo si jich nevšímal. Dokonce se našli tací, kteří je vysloveně ignorovali. To je by se tady stát nemohlo, tady je pořád nějaký Jedi připravený, aby mohl čelit bezpráví a utiskovanosti slabších. Zvláštní, že?

"Co jste tam jedly?" otáže se má společnice, právě nahlížející do jídelního lístku téhle putyky.

"Hlad je nepříjemná věc, nicméně tam v baru měli celkem ucházející výběr různých jídel, například pizzu nebo toasty," odvětím.

Nicméně, co jsem to jen chtěla... aha, mám to. Také jsme s Andris strávily v sobotu nějaký čas u Dance Dance Revolucions, to je taková japonská hra (Japonsko je myslím součástí Země, ale nevím to jistě), kde musí všichni skákat do rytmu podle takových šipeček na monitoru, za což získávají body... Andris se nakonec nechala přesvědčit a šla si to zkusit také.

Hm, čímž se dostáváme k NEDĚLI, neboť následující noc v tělocvičně byla rozhodně lepší, i když už asi od sedmi hodin to tam začalo ožívat a kolem mé hlavy chvíli co chvíli někdo šmajdal. A já jen odolávala touze vytáhnout blaster a všechny je postřílet. Pak by ale měla Andris narážky na temnou stranu Síly, která se ve mně někdy probouzí, a to nemám zapotřebí. Vážně ne.

Neděle byla ve znamení LOTRa. Nejprve jsme strávily nějaký ten čas na přednášce Lucie Lukačovičové, jakési mladé a nadějné spisovatelky fantasy, ale řeknu ti, nudila nás úžasně, takže jsme jí s Andris moc nevnímaly a doteď ani přesně nevíme, o čem vůbec mluvila... téma bylo myslím Váleční bohové, ale jediné, co si pamatuji, je to, že bůh Loki se změnil v klisnu, aby odlákal jakéhosi koně, a nakonec z toho měl mladé...

Také jsme trávily celkem hodně času v baru nebo v čajovně, když nad tím teď tak zpětně přemýšlím.

Nicméně poté jsme šly do kina na filmy Dvě věžě a Návrat krále, obojí bylo úžasné. Pán Prstenů mne vždycky -

"A co to je?"

"Cože?" podivím se.

"Ten Pán Prstenů. Co to je? Nějaký král nějaké planety?" zajímá se má společnice a upíjí ze svého kafe.

Zamyslím se upřu pohled do svého hrníčku, jež je téměř plný a vystydlá káva v něm mne nijak neláká. "Jak bych ti to jen vysvětlila... to není žádný král nebo vládce, to je... vlastně, ano, je... nebo spíš byl to král, který se jmenoval Sauron. Držela jsem mu palce, ale potom ho pár pacifistických hippíků zničilo... je to takové složité... to ti vysvětlím jindy."

Pokrčí rameny a pobídne mne: "Jak myslíš. Ale pokračuj, prosím."

Také jsme byly na jedné přednášce, jež nesla název "Frodova křížová výprava", kde jsme se dozvěděly zvláštní věci, například že je Frodo vlastně něco jako Ježíš (nebo Anakin Skywalker), s čímž jsme zásadně nesouhlasily, i když některé názory přednášejícího nás nutily k zamyšlení a hlubokým úvahám.

Nedělní večer se pak nesl v duchu zábavy, kdy jsme viděly premiéru fan filmu fanoušků SG, vtipně pojmenovaný "Stárgejt". U toho jsem se také báječně bavila. Vlastně to bylo úplně ujeté, ale právě to se mi to na tom líbilo. Pokaždé si pak říkám, že kdybych natočila nějakou naši misi, také by to dozajista stálo za to, ale znáš to, není na čem, není čas, nejsou lidi... takže stejně nikdy nebude nic.

V PONDĚLÍ jsme s Andris nemohly vynechat divadlo "Jára Cimrman, trekující", což bylo naprosto dokonalé představení, které mělo dvě části, seminář a hru, i když seminář se mi zdál podstatně lepší a zajímavější než hra (tu patrně více ocenili Trekkies, tedy lidé, kteří obdivují tu sebranku v těch směšných lodích bez hyperpohonů, jak jen se to jmenují... Voyer? Voyager? Nevím, nicméně na sobě nosí místo normálního oblečení barevná pyžama). Kdo by byl řekl, jak jsou Trekkies vtipní!

Po soutěži "Móda tří světů", která SW Missions Crew, jak jsme si říkaly (já, Andris a Lya), prověřila ve znalostech oblékání ve světě SG, ST a dokonce i v naší galaxii, které nevím proč říkají Star Wars, kde jsme nakonec získaly pěkné páté místo, potkala jsem se také se Starhawkem, velice nadějným Sithem, načež pro mne přijel Vilia Kamu a já opustila Chotěboř.

Nemohu však říct, že bych se bavila méně než na conu, neboť jsem byla na několika výletech.

Na hradu Trosky...

Na procházce v Českém ráji..

A dokonce i na bobové dráze :).

"Bobové dráze?" podivila se má společnice a odložila prázdný hrníček stranou. "Na tu Zemi bych se vážně někdy ráda podívala. Jaké to bylo?"

Zazubím se. "Fantastické. Jako jízda v podraceru, tedy v kluzáku, jen poněkud snažší co se týče ovládání..."

"A kde že to bylo?" ptá se dál.

"V Praze, to je hlavní město Země," vysvětlím.

"Aha," přikývne chápavě.

Ve ČTVRTEK jsem se pak do Chotěboře vrátila a znovu se zapojila do conového dění. Potkala jsem se dokonce i s Johnakem, další známou tváří, určitě ho znáš, sepisuje dění v naší galaxii, je to takový kronikář... to jsem právě byla s Andris v baru, když kolem procházel, takže si k nám sedl a dobře jsme si popovídali, i když jsme se poněkud chytli kvůli překladům názvů a jmen.

Ostatně, jejich bary vypadají docela jinak ne ty naše, to ti řeknu, jsou takové... no, divné.

Měly jsme s Andris v plánu jít na promítání filmu Piráti z Karibiku, mého velice oblíbeného filmu téhle galaxie, ale Darth Zira, která měla přednášku před filmem, své povídání i pouštění různých ukázek protahovala a protahovala, takže film se místo v deset pouštěl až kdo ví kdy. Ale nakonec se to přece jen pustilo (i přes jisté technické závady) a my se mohli báječně bavit až do konce.

A jsme u PÁTKU. Ačkoliv jsem měla v plánu vstát poněkud dříve, abych se podívala na zdokumentované dějiny naší galaxie (tohle byla část první, nazvaná trefně "Skrytá hrozba"), nakonec se mi nechtělo z mého nepohodlného lůžka vstát a do místnosti SW jsem dorazila až na závěr filmu, zůstala jsem tam i na většinu druhého filmu (ten pojednával o počátku Klonových válek, ne už tolik trefně nazvaným "Klony útočí"), načež jsme s Andris, Johnakem, Tess, Korou a Andelain zamířili do čajovny.

Většinu těch lidí ty asi neznáš, ale Andelain je Jedi, Kora... je prostě Kora :), o té bych ti těžko řekla něco jiného, to je naprosto úžasný samorost. S Johnakem jsem se opět pohádala o překladech a Tess... Tess je nejobávanější a nejlepší šermíř v historii rytířů Jedi, to mi můžeš věřit!

Také jsme byly s Andris i na čtvrtém filmu, který se dotýkal poměrně nedaleké historie obnovy řádu Jedi v galaxii, které tady říkají "Nová naděje". Pak jsme absolvovaly Tessinu přednášku o soubojích, Milanovo povídání o naší galaxii (celkem mne šokovalo, kolik toho tihle lidé ví o našem světě, budu na to muset upozornit Radu), animované Clone Wars, které byly sice kratičké, ale za to úžasně vtipné a nádherně kreslené, přednášku Padmé o Padmé a Leie. Konečně to na přednáškách o SW vypadalo pěkně, všude plno lidí. Jako kdysi na jiných conech, například na Euroconu, to bylo narváno téměř na každou přednášku.

Pak jsem konečně zamířila spát. Ale tuhle noc jsem se nedostala do svého spacáku nijak brzy, neboť jsem strávila jistý čas s La-Joyou a její kamarádkou. La-Joya je sestra Lianny, další nadané kronikářky, a byla zrovna právě mírně přiopilá a naštvaná, takže jsem si s ní povídala, čistila zuby a vyslechla si od ní spoustu... no, řekněme že zajímavých věcí.

SOBOTA byla asi nejlepší den conu, který jsem tam tenhle rok zažila. Bylo tu mnoho lidí, které jsem dobře znala, namátkou jmenuji Sovoga, Glum (ta na conu nebyla už hodně, hodně dlouho) nebo Dorta (i se svou přítelkyní, která dabovala Padmé Amidalu v českém znění v E1 a E2). Hned po ránu jsme byly na -damově- přednášce o SW, kde se -dam- choval docela jinak než jak jsme na něj byly zvyklé dosud (možná proto, že v době, kdy nebyl blok SW, byl věčně připitý), nicméně po ní následoval Tessin workshop.

Ani já, ani Andris jsme se nechtěly téhle akce zůčastnit, nebyla inspirace a psát jen tak, to se nám nechtělo, nedopadlo by to dobře, takže jsme zamířily i s Lyou původně na přednášku Roberta neboli E-wana o hudbě Jerryho Goldsmitha, nicméně nakonec jsme skončily u hry Elfenland, která nás zcela pohltila aspoň na dvě, tři hodiny. Bavily jsme se dobře, ale svědomí nás jak se patří trápilo, že jsme tak sprostě utekly. Elfenland vyhrála Lya, druhá jsem skončila já a třetí byla Andris.

Právě kvůli této hře jsme přišly pozdě na soutěžní odpoledne CSWU a tak jsme se ho už nemohly zúčastnit, aspoň jsme to tedy všechno z povzdálí pozorovaly. Jednou z disciplín soutěže byl i šerm, respektive boj, v němž byla Tess zraněna - dostala takovým tím klackem, jak jsem říkala na počátku, tím bokenem, do zubů. Nevypadalo to pěkně, ale nakonec to Tess přežila, ani krve jsme se nedočkali :).

"Heh, ti lidé, chtěla bych je vidět s opravdovými světelnými meči, to by nepřežili ani jediný trénink," zašklebila se dívka po mém boku. V tom jsem s ní musela souhlasit. "Ani by mne nenapadlo, že nás ti lidé ze Země tolik obdivují, že dokonce i dělají, že bojují se světelnými meči jako my. A nám přitom oni přijdou jako docela zaostalí primitivové. Kdo by to byl řekl, že?"

"Je to zvláštní," přitakám a odložím dopitou skleničku. "Hej, barmane, dva rubínové bliely. Tak dlouho jsem ho neměla, že se mi po jeho lepivé chuti téměř začínalo stýskat," přiznám a podložím si bradu rukou.

Nicméně, po soutěžích následovala Milanova diskuze, kterou spíše než on vedl Sovog, také zajímavá přednáška o LEGU, které také kopíruje náš svět... dokážeš si to představit? Jejich děti si hrají s modely našich lodí... a pak jsem se velice pobavila u SW muzikálu. Nevěřila bys tomu, ale oni nás tolik obdivují, že o nás složili dokonce muzikál. Pak měla Padmé hodinu prostor k dedukcím o E3, neboť oni dodnes neví, jak to vlastně bylo s Anakinem Skywalkerem, také byla přednáška Gormieho o odkazech na náš svět v různých filmech a seriálech, soutěžili o ceny ve znalostech z našeho světa a nakonec půlnoční překvapení v podobně CSWU hledá Super Star!. Porota stála za to - zleva - Annaud Herman, Sovog Soukup, Padmé Osvaldová a -dam- Hejma.

Popisovat soutěž CSWU hledá Super Star! by asi nemělo smysl. Možná proto, že to byla naprosto neopakovatelná akce, která by se těžko popisovala. A pokud už by se mi to podařilo, pochybuji, že bych to vylíčilila minimálně stejně vtipně, než jak vtipné to ve skutečnosti bylo. Fuj, teď jsem se do toho nějak zamotala. Zkrátka, bylo to něco vyjímečného, ať už mluvím o extravagantní Aničce či nevšednímu výstupu vynikajícího Janchora. A to zcela opomíjím takové perly jako byl například roztomilý výkon Roberta alias E-wana! Po skončení soutěže, kterou vyhrál takový vtipný Trekkie, Johanson se myslím jmenoval, který nebezpečně připomínal Palpatina stiženého Parkinsonovou nemocí, a který neustále pomrkával po Padmé, jsme se s Tess ještě jistou dobu dívaly na fan filmy, nakonec nás s Andris však skolila únava a odešly jsme spát, neboť ráno jsme měly v úmyslu vstávat brzy - od devíti dávali v kině Shreka 2, takový dokument o zeleném zlobrovi. V koupelně jsem pak potkala Darth Ziru ve spodním prádle a to mne natolik vyfrustrovalo a psychicky vyčerpalo (no uznej sama - to přece představitelovi Sithské akademie v negližé ubírá důstojnosti!), že jsem zapadla do tělocvičny a radši usnula.

A NEDĚLE zase byla ve znamení smutku. Všichni totiž už věděli, že se blíží konec, a všichni dříve či později odjedou. Náladu sice lehce vylepšil Shrek 2, u kterého jsme se všichni báječně bavili, ale když jsme se pak všichni sešli v baru, popíjeli kafe či čaj a smutně po sobě pokukovali, bylo jasné, na co všichni myslí - na to, že už je zase konec conu a zase se takhle na tomhle místě sejdeme až za rok. A nebylo od věci, že se co chvíli od někud ozval dialog: "Ach jo." - "Ach jo." Dokonce i Andris byla nechutně vážná a zachmuřená.

"No páni, to už je co říct," řekla má společnice, jako by mi snad četla myšlenky.

Přesně. Pak jsme si šly sbalit, respektive já jsem si šla sbalit, a Andris mne doprovázela. Pohled na ty bágly a prázdnou tělocvičnu byl také jak se patří deprimující. Prostě konec. Na rok sbohem, Chotěboři. A kdo ví vlastně, jestli se tu za rok ještě vůbec ukážu...

Měly jsme aspoň soukromé představení Bruxy a její sestry, které nám dvěma a Tess zpívaly písničky s texty SW vlastní výroby. Když jsme se pak vrátily s Andris na bar, kde na nás čekala Lya, brzy poté dorazil i Andrisin otec, který pro nás přijel do Chotěboře autem, a nám nezbývalo nic jiného než se rozloučit se všemi našimi přáteli na dlouhý čas, naložit věci do auta a... a odjely jsme.

Do Slavonic, tedy do místa, kde jsme nechaly Passatteru, jsem dorazila po čtvrté hodině. Prázdná loď mi moc náladu nezvedla, to mi věř. Nesnáším balení, ale vybalování přímo nenávidím. Zastavila jsem se ve dveřích a ukončila tuhle misi slovy Samvěda Křepelky z Návratu krále: "Tak jsem se vrátila."

"Tak... a to je všechno. A co ty vlastně děláš na Coruscantu?" ohlédnu se na ni. Usrkává bliel a tváří se zamyšleně.

"Jsem tu kůli jedné zakázce," odvětí vyhýbavě. "Měla bych jít," dodá, vstane a prohrábne si vlasy. "I tak jsem se tu dlouho zdržela. Ale viděla jsem tě ráda. Někdy tě určitě navštívím... jen v poslední době mám tolik práce... je to výnosný job, nechápu, proč se ty pořád necháváš zaměstnávat jako pilot té praštěné Jedi Andris."

Zavrtím hlavou: "To není zaměstnání, to dělám, protože mne to baví. Spíše se teď zabývám pašováním."

"Pašováním," nakrčí nos. "Dobrá. Takže, já půjdu. Ale víš, co ti řeknu? Závidím ti tenhle život." Překvapeně na ni pohlédnu, ale to už se na mně omluvně usměje, zpod opasku vytáhne dýku a vyrazí ke dveřím. Během své cesty jen nepatrně zpomalí u jednoho stolu a vzápětí zmizí z baru.

Trvá to asi půl minuty, než se ozve první výkřik. Muž, sedící nejblíž dveřím, má prořízlé hrdlo a tváří se nechápavě, jako by sám nevěděl, co se děje, přestože z jeho krku stříká krev na jeho zděšené a vřískající partnerky. Pak teprve jeho hlava hlučně dopadne na stůl. V baru zavládne ticho. Na minutu, možná na dvě. A vzápětí se zábava rozjede nanovo, jako by se snad nic nestalo, jako by právě teď nikdo nezemřel, hudba hraje dál a lidé a jiní tvorové se hlučně baví a smějí. Neubráním se zazubení. Tohle je prostě Coruscant.

"A já ti závidím ten tvůj život, Sunshine," zamumlám pro sebe. Co dodat. Z conu mi zbyly jen vzpomínky, ale nyní je už ten pravý čas zamyslet se nad další akcí...

Masakr v režii CSWU

2009-02-17T11:53:00.002-08:00

Takže, pro ty, kteří nebyli na Euroconu, zde máme jen malé vysvětlení: tenhle masakr byl vlastně rekonstrukcí bitvy na Geonosis. Vlastně, tohle bylo ještě před tím, než jsme objevili tu hromadu písku, která se nám stala tou písčitou planetou :)).

Tedy, počítáme s tím, že návštěvníci našich stránek ví, že existují stránky "CSWU", a ví, že na "conech" se setkávají podobní šílenci jako jsme my dvě :)).

Mimochodem, kdo by tápal, kde se na těchto fotkách nacházíme, vysvětlení je prosté: Andris je na obou fotkách ta mrtvola Jedie (tedy ten světlý flek ležící vlevo na zemi) a San na prvním obrázku efektně padá k zemi a na tom dalším je už taky mrtvá :) (tedy ten tmavý flek vpravo na zemi).

Heh :).

BTW: Omlouváme se těm, kterým jsme po tenhle účel znehodnotily jeho fotky :). Samozřejmě nezapomínáme na autorský zákon ... jen ho nenápadně obcházíme ;)).

Mise Coruscant - z pohledu Andris

2009-02-17T11:53:00.001-08:00

Sabacc. Nejsložitější, nejblbější a nejnebezpečnější hra jakou znám. Bohužel nejhranější a nejoblíbenější v celé galaxii. Nikdo mě ji v životě nedonutí znovu hrát. Proč? Proč?! Protože když jsem ji naposledy hrála… Poprvé a naposledy hrála… Zničila jsem jednu loď, jednu sondu, zlomila si ruku, potloukla celé tělo, ztrapnila se před Kenobim a skončila s pořádnou kocovinou. Ale od začátku…
S pár přáteli v chrámové jídelně jsme se bavili o plánech na večer. Po hlasování, co budeme podnikat, k mé "radosti" vyhrálo hraní sabaccu, hazardní karetní hry, která v současnosti mezi padawany chrámu "letěla". Nemám v lásce hry, kde se hraje o peníze, a už vůbec nemám ráda hry, jejichž pravidla můj mozeček není schopen pochopit. Radši riskuji svůj život, než peníze. Pravda, o riskování života zcela úplně nerozhoduji já sama, ale spíš situace, do kterých se s železnou pravidelností dostávám, nicméně… Mé nadšení z toho, že strávím večer sama, nebo hůř s mistrem v našem bytě, na mě nejspíš bylo vidět, protože zatímco se všichni zvedli od stolu a odešli, Obi -Wan Kenobi si na mě počkal a k mému obrovskému údivu mi nabídl, že mě tu zpropadenou hru dnes odpoledne naučí hrát. Byla jsem v šoku z toho, že mě tak prokoukl a z toho, že on, tak slušný a dokonalý padawan, umí hrát sabacc a hodlá se dnešního večera účastnit. To ani nemluvím o tom, že jsme se spolu v podstatě neznali. Pouze jsme měli společné přátele. Ale k jádru věci… Souhlasila jsem.
Odpoledne jsem tedy vstoupila do prostoru archivu, kde v tu dobu nebyla ani noha, s úmyslem konečně přijít té zatracené hře na kloub. Zašili jsme se do jednoho z nejzapadlejších rohů pod stůl a Obi - Wan se zhostil role učitele. Velmi trpělivého učitele. Co chvíli jsem udělala nějakou kravinu, na kterou mě upozorňoval, že udělat nesmím, a co chvíli jsem se rozčilovala, že to nikdy v životě nepochopím. Ale nějakým zázračným způsobem se mu to podařilo. Sice už vypadal, že s nervy dlouho nevydrží, ale prolomil mou natvrdlost a ve finále jsem byla schopná sabacc hrát. Nebyla jsem zrovna přeborníkem, ale byl to pokrok.
"Sakra! Jak to jen děláš?!" rozčílila jsem se a praskla kartami na zem. Zrovna jsme hráli další partičku, tentokrát s trochu jinými pravidly bůhví odkud a já překvapivě opět prohrála.
"Už jsem ti to říkal dvakrát. Nesmíš…" Začal mi Obi - Wan opět vysvětlovat, co mám a nemám dělat, když náhle zmlkl. Knihovnou se ozývalo nepřetržité kovové vrčení. Překvapeně jsme se na něj podívala.
"Co to je?" zašeptala jsem. Jen pokrčil rameny. Nechali jsme karty kartami. Opatrně jsme se rozhlíželi, odkud ten zvuk pochází.
Zpoza regálů vyletěla asi půl metru veliká kovová věc. Vznášela se nad zemí a sunula se k oknu. Málem jsem vyjekla. Sonda! Strčila jsem do Obi - Wana, zda vidí to, co já. V jeho tváři jsem četla stejné otázky, které se mi také honily hlavou. Někdo slídí v našem archivu? Sakra proč?!
Sonda se snažila dostat ven. Prořezávala sklo. Obi - Wan přemýšlel, co dělat. Já však myslela jen na jedno. Chtělo se mi kýchnout! Jak ve špatném holonetovém filmu. Než jsem si stihla zacpat nos… Hepčííí!!!
Obi - Wan sebou trhl leknutím. Sonda otočila své senzory naším směrem. Naštěstí nezačal střílet. Možná neměla čím. Ale v zápětí už se sunula oknem ven. Popadla jsem svůj meč. Vyskočila jsem. "Auuu!" zařvala jsem bolestí. Praštila jsem se do hlavy o stůl. Ještě jsem ale aktivovala meč a hodila. Škrábl sondu, ale ta pokračovala dál. Nerozmýšlela jsem se. Chytila jsem svůj meč, rozběhla se proti sklu, zavřela oči a skočila. Soustředila jsem se na sondu. Nejdřív jsem cítila bolest v rukou prorážejících sklo, pak vítr na tváři. Pevně jsem sevřela kovový povrch sondy. Podivně se pode mnou zhoupla, ale letěla dál.
Hmmm… A teď co? Rozsekat ji na kusy by nebylo moc dobré… Opatrně jsem otevřela oči a ještě opatrněji jsem koukla pod sebe. Fíha! To je výška. Uvědomila jsem si, že klesáme. A ne zrovna pomalu. Sonda se mi v rukou začala podivně třást. Zdálo se mi, že jsem ucítila pach spálených obvodů. Ne to ne! Sonda klesala čím dál rychleji. Pod sebou jsem zahlédla jednu z přistávacích platforem chrámu. Hop nebo trop. Zavřela jsem oči. Radši to nevidět… Soustředila jsem se a pustila se jednou rukou. Druhou jsem aktivovala meč. Jakmile jsem ucítila záchvěv v Síle, máchla jsem nad sebe. Dopadly na mě kousky kovu a okamžitě jsem začala padat svisle dolů. Trochu se mi dařilo zbrzdit svůj pád Sílou. Sonda proletěla kolem mě. Koukla jsem se dolů za ní a zděsila se. Sakra! Je tam něčí loď! Křach! Oslepil mě výbuch sondy pode mnou. Bum! Žuchla jsem přímo do díry po jejím dopadu. Přímo skrz plášť lodi. Ucítila jsem ostrou bolest v ruce a tupou bolest v celém těle. Před očima mi tančily hvězdičky. Hladké přistání, jen co pravda…
Zkusila jsem se pohnout. Hvězdičky sice pomalu mizely, ale mé tělo mě neposlouchalo. V Síle jsem cítila přítomnost nějakých osob. A jejich vzrůstající zlost, jako by se hádali. Ještě než jsem je uviděla, měla jsem tu čest je slyšet - zvláště jeden ženský hlas, jak hlasitě a velmi sprostě nadává. Pro tu chvíli to ale bylo to poslední, co jsem slyšela…
Probudila jsem se. Ležela jsem na posteli, kolem mě spousta přístrojů, bílé zdi a nádrže s bactou. Okamžitě se ke mně přisunul lékařský droid. Posadila jsem se. Pohlédla jsem na svou ruku - byla v pořádku. Měl jsem jen pár modřina a pohmožděnin. Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem se tu léčila. Droid mě však moc dlouho přemýšlet nenechal.
"Mistr Windu vám vzkazuje, že se máte neprodleně dostavit do chrámového doku 2272 za účelem oprav škod způsobených vaším cituji: leteckým pokusem." Oznámil mi droid kovovým neosobním hlasem. No bomba… Pomyslela jsem si. Droid asi viděl mé nadšení a ještě dodal: "Samozřejmě jde o nařízení rady Jediů, které jste povinna uposlechnout." Tak na to bych asi nepřišla… S povzdechem jsem tedy sklouzla z postele, převlékla se do čisté, již připravené tuniky a nenadšeně se vydala k onomu doku.
San d´Ark. Dívka zhruba stejně stará jako já, avšak značně nepříjemná. Obzvláště pokud má jednat s osobami, které propadly její právě získanou a nadevše milovanou lodí Passatterou 2. Navzdory zlosti, kterou měla, způsobu, jakým byla oblečena i tomu, jak se chovala, byla padawanem stejně jako já. A protože senátor, kterého měla na starosti, myslím, že byl z Almanie, něco řešil u Rady, měla čas na mě dohlížet a "pomáhat" mi s opravami. Nejprve mě nechtěla pustit k žádném důležitému systému. Myslím, že by byla nejradši, abych na její loď ani nesáhla, ale poškození, které jsem svým pádem způsobila, nebylo nikterak malé. Pustila mě tedy záhy i k důležitějším činnostem, než k výměně sekundárních obvodů a odmontovávání zohýbaných plechů. Když zjistila, že nejsem, co se týče techniky, takový ignorant, jak si nejspíš myslela, dokonce se se mnou začala i bavit. Tedy samozřejmě až poté, co bylo jasné, že poškození půjde opravit ještě ten den, a poté, co zapomněla, že na mě chce být naštvaná. Já se však nedokázala donutit k nevázanému hovoru. Byla jsem znechucena tím, jak se mnou rada vyběhla.
Přikázali mi opravit loď a ani se neobtěžovali mi to dát vědět osobně. Absolutně je nezajímalo, z jakého důvodu jsem si poletovala na sondě vzduchem. Nejvíc mě však hnětlo, že Kenobi se neobtěžoval zjistit, co se mnou je a vysvětlit jim, co se událo.
"Hotovo!" Zajásala San. A s hlasitým řachnutím nechala spadnout šroubovák, se kterým pracovala do bedny s ostatním nářadím. Jen jsem se na ni trochu křivě usmála a dál se hrabala v obvodech. Já ještě zdaleka hotová nebyla. "To se musí zapít." A vydala se do jiné části lodi nejspíš pro láhev.
"Provázej tě Síla, Andris." Ozvalo se vedle mě. Trhla jsem sebou a málem znovu vyrvala dráty, které jsem pracně připojila na správné místo v obvodu.
"Ahoj." Zamručela jsem v odpověď. "Ty ještě žiješ?" neodpustila jsem si kousavou poznámku.
"Divím se, že tys to přežila." Odpověděl. Jen jsem pokrčila rameny a dál se drápala ve vedení. "Bylo to… Dost ukvapené." Dodal.
"Hmmm… To já ráda."
"Byl jsem u Rady a…" Přestala jsem se hrabat v obvodech. Ale! Pán se přece jen trochu zajímal… A hned na nejvyšších místech… "A podle trosek ta sonda patřila nabooskému senátorovi."
"A?" Zeptala jsem se. Nevěděla jsem, co tím chce říct. Zda je v průšvihu ten senátor, že se jeho sonda potulovala tam, kde neměla, a nebo já, že jsem zničila jeho majetek.
"A almanijský senátor o tom teď diskutuj u Rady. Chce odškodné od něj, ne od Jediů. Zdá se, že nejsou zrovna přátelé. Ti senátoři. Samozřejmě se bude vyšetřovat, co tam ta sonda dělala…"
"No nazdar, Bene," počastovala jej San svým pozdravem. Netušila jsem, že tam je, natož že ho zná. Ale u ní by mě nic nepřekvapilo. Obi -Wan ji však prozatím ignoroval a dokončil svou řeč.
"Nicméně ty jsi v tom nevinně a nečeká tě žádný postih."
"No to je skvělé!" ozvala se San znova. "Na to se chce napít!" prohlásila s nadšením a zamávala v ruce flaškou s jakousi modrou břečkou. Byla z jedné třetiny prázdná. San se s pitím, zdá se, nepárala.
Mně Obi - Wanovy zprávy tak skvělé nepřipadaly. Já už si trest bohužel odpykala. Aniž bych si jej zasloužila. "Tak díky za informace." Poděkovala jsem mu a znovu se pustila do oprav.
Předpokládala jsem, že se Obi - Wan otočí a půjde na onen sabaccový večer, ale on se k mému překvapení nechal San zavést do obytné části lodi, kde začali vesele nasávat. A mně se opět vrátila mizerná nálada.
Když jsem konečně, už hodně pozdě v noci, doopravila ten zatracený poslední obvod, byl z obytné části slyšet velmi bujarý smích. Šla jsem San vrátit nářadí s úmyslem se rozloučit a jít si lehnout do své ubikace. Jakmile jsem však vkročila k těm dvěma, už mi San vesele nalévala. Když Obi - Wan viděl, jak to lije víc po zemi, než do skleničky, vzal jí flašku a snažil se mi nalít sám, ale nebyl na tom o moc lépe. Takže jsem jim nakonec tu modrou okenu sebrala a posloužila si sama. Bylo zvláštní, jak rychle to pití dokázalo zlikvidovat mou špatnou náladu. Po třech skleničkách nebylo po zlosti ani památky a se San jsem byla nejlepší kamarádka. O tom, jak hovorný najednou byl Obi - Wan, ani nemluvím.

Mise Coruscant - z pohledu San

2009-02-17T11:52:00.000-08:00

Nevěřícně jsem střelila pohledem po Maci Winduovi. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem se nejspíše přeslechla, ale Mistrovo významné mlčení i Senátorův široký úsměv mne přesvědčily, že se nemýlím. "Co prosím? Tuhle... tuhle loď? Vážně? Díky!" vyhrkla jsem zcela bezmyšlenkovitě a bylo mi docela jedno, že se můj Mace Windu zachmuřil. "Ani nevíš..." zarazila jsem se kousla do rtu. "Promiňte, Senátore, ale ani nevíte, jakou jste mi udělal radost..."
"Je mi to líto, Senátore d´Arthe, ale tuhle loď skutečně nemůžeme přijmout..." odsekl prudce Mace Windu.
"Mistře, Senátor daroval tuhle loď mně," zdůraznila jsem. Jistě, Mistr neví, že Ivor Jameson d´Arth je můj otec. Jak by to také měl vědět? Řád Jediů mi změnil mé krásné jméno, San d´Ark, na zcela protivné N´Gall, jako by to byl nějaký výsměch mému původnímu jménu, tak zvučnému, tak nádhernému. Nesnáším ho. I Mistr Windu už dávno pochopil, že oslovit mne N´Gall může jen Rada Jediů, a stejně u toho pořádně skřípu zubama. N´Gall. Připomíná mi to název sušených granulí pro banthu! "A já si ji také hodlám nechat."
"San, to nejde," zasyšel Mace Windu tak, aby to Senátor neslyšel, ale z jeho lehce nadzdviženého obočí jsem pochopila, že Mistrova slova se nedala přeslechnout. "Tohle ti Rada nikdy neschválí! Víš přece, že rytíř Jedi by se neměl fixovat na nějaké hmotné statky, ale spíše na ty duchovní! Zdá se mi, jako by tvůj výcvik vyšel zcela naprázdno. Posloucháš mne někdy vůbec?!"
Ušklíbla jsem se. "Ano, už několik let."
"San -" začal rozčileně Mace, ale Senátor nás oba dva přerušil a věcně prohlásil:
"Byl bych moc rád, kdyby si San mohla tuhle loď nechat. Za to, co jste pro mě udělali na Almanii se mi to stejně pořád zdá jako chabá odměna," mínil a ačkoliv Mace Windu ještě cosi namítal v tom smyslu, že je to naší povinností, já už láskyplně hladila kovovou palubní desku své nové lodě. Stále jsem tomu nedokázala uvěřit. Můj velký sen se mi splnil! Netušila jsem, když jsem se Senátorem mluvila na Almanii o své posledlosti speedery a stíhačkami, že mi daruje jednu ze svých lodí! Zajímalo by mne, zda-li se tak rozhodl před tím nebo po tom, co jsem mu zachránila život.
Vlastně, celá ona záchrana bylo jedno velké štěstí. Mistr tvrdí, že vše je vůle Síly. Docela o tom pochybuji. Víte, to bylo tak: Mistr Windu byl někde na obchůzce, pravděpodobně zase kontrolovat stráže, a já a Senátor jsme stáli na balkonku a hleděli do zahrad, kterými se Almanie velice pyšní. Povídali jsme si o politice (měli jsme vzácně shodné názory - Senát je banda hlupáků, Nejvyšší kancléř pro samé dluhy už ani nemůže vylézt z domu, celá Republika je špatně fungujcící systém..) a najednou se mne Senátor zeptal: "D´Ark... tohle jméno v galaxii kdysi hodně znamenalo... a jsem si jist, že brzy zase znamenat bude."
Nakrčila jsem čelo. "Jak víte, že se jmenuji San d´Ark?" zeptala jsem se zmateně.
"V Radě ti asi nikdy neřekli, co se stalo s tvými rodiči, je to tak?" usmál se Senátor. Pokrčila jsem tehdy rameny, vidím to před očima, jako by to bylo dnes, a vysvětlila mu, že rytíři řádu Jedi by asi neměli vědět, kdo jim dal život, aby je to příliš nesvazovalo. Senátor se ušklíbnul a důrazně pronesl: "Tak to není. Já jsem tvůj otec!"
"To... to není možné..." vydechla jsem šokovaně a chvíli lapala po dechu. S něčím takovým jsem naprosto nepočítala. Ustoupila jsem krok nazad a vrazila zády do zábradlí. Cosi se z něj odlepilo a spadlo to na zem. Neměla jsem však chuť se zabývat tím, co to bylo. "To není pravda!"
"Nahlédni do svého srdce a uvidíš, že to je pravda," nabádal mne Senátor, já se zamyslela a najednou se mi tvář rozzářila nadšeným úsměvem. Ihned jsem si totiž vybavila, jaké bych z toho mohla mít výhody! Samozřejmě jsem se vyptávala, proč se on už nehonosí naším krásným jménem, on mi vysvětloval, že si musel z politických důvodů změnit příjmení (Jo, prý poltické důvody! Mně je naprosto jasné, že šlo o čistoskvoucí daňové formuláře!)... a pak mi zrak sklouzl na podlahu a já si teprve nyní všimla, co byla ta věc, již jsem omylem shodila z opěrného systému terasy. Okamžitě jsem pochopila, že jde o tepelný detonátor, pečlivě na svém displayi odpočítávající čas do chvíle, než vybuchne. Bleskově jsem jej otočila a čekala, že na jeho zadní straně najdu deaktivovací tlačítko, abych ono zákeřné zařízení mohla vypnout ... A ono tam nebylo. Asi minutu jsem tam tak stála a nechápavě civěla na tu bombu, aniž bych si uvědomovala, jaké by to mohlo být, kdyby mi explodovala v ruce. Teprve poté mi vše došlo i se všemi těmi nedozírnými následky, zazmatkovala jsem a udělala to první, co mne napadlo - odhodila ji stranou.
Shodou okolností "stranou", tedy pod balkonkem, stál Mistr Windu, kterého výbuch odhodil stranou - a on si nešikovným dopadem zlomil nohu. Myslím si, že je na mně naštvaný. Nohu má totiž v sádře a belhá se s ní okolo vždy tak komicky, že vždycky, když mi na něj padl zrak, musela jsem se uchechtnout. Určitě mi nechce dovolit vlastnit tuhle loď právě z tohoto důvodu. Heh, vlastně jsem ho celkem zesměšnila.
Vzhlédla jsem k Senátorovi: "A jak se jmenuje?"
"Passattera 2, je to věrná kopie mé nejoblíbenější vesmírné jachty," zazubil se Senátor a Mace Windu beze slova odešel z kokpitu. Asi pochopil, že všechny jeho prostesty jsou zcela jedno nejen mně, ale i Senátorovi d´Arkovi. Dívala jsem se za ním a vrazila prst do pusy. Okusování nehtů je jedním z mých děsných zlozvyků. "Zlobí se na tebe, San?" zajímal se Senátor.
Trhla jsem rameny. Doufám, že na mně není vidět, že mne nedorozumnění s Mistrem mrzí. "Asi. To je jedno. Ještě jednou děkuji, tatínku."

Přistání mou vlastní lodí na Coruscantu pro mně patřilo k jednomu s nejsilnějších momentů v celém mém životě. Nikdy jsem se necítila být šťastnější. Pravda, dosedla jsem na přistávací rampu poněkud tvrdě, až jsem se na okamžik vyděsila, že jsem si urvala podvozek, ale nakonec jsem spokojeně vypnula hyperpohon a ohlédla se na Senátora:
"Nejprve s tebou asi bude chtít hovořit Rada," vysvětlila jsem mu. Otec potřese hlavou a urovná si slušivý kostým. Vypadá v něm jako voják, vysoký, štíhlý, tmavovlasý, krásný... škoda, že nejsem ani trochu po něm. Nejsem voják, nejsem vysoká, nejsem štíhlá, nejsem tmavovlasá a bohužel nejsem ani trošičku hezká. Nakrčím nos. Inu, nikdo není dokonalý... (poznámka San: v té době jsem samozřejmě ještě neznala Andris, která o sobě každou chvíli prohlašuje, kdo ví jak není geniální a dokonalá, heh.) "Ale prosím tě, nijak nezveličuj mé zásluhy na tvé záchraně. Prostě šlo jen o velké štěstí."
"I štěstí se musí umět ocenit, nemyslíš? Myslím, že bych s nimi mohl projednat, aby sis za své zásluhy mohla mou loď nechat. Pokud to uzná Rada, uvidíš, jak ten tvůj protivný Mistr sklapne a už se ti neodváží nic namítnout," zazubí se na mne otec. Nadšeně se mu vrhnu kolem krku a obejmu ho.
"Tatínku... tatínku!" vykřiknu nadšeně.
Ve dveřích kokpitu se objeví Mace Windu, na hladkém čele vrásky, zadumaně nás sledující. Okamžitě se přestanu tisknout k Senátorovi Almanie a o krok ustoupím. Doufám, že Mistr nic neslyšel! "Už... už je čas," zamumlá a zamračí se na mě. Já jen slabě pokrčím rameny. No a co, tak ať si o mně třeba myslí, že jsem nymfomanka, heh. Tento můj nápad se mi tak zalíbí, že si dokonce rádoby svůdně olíznu rty a zamrkám na otce. Moc dobře přitom vím, že má skloněnou hlavu a utahuje si opasek (ať už symbolicky či doslova), zatímco na Mace toto mé gesto dojem udělá - znechuceně zavrtí hlavou a odšmajdá pryč. Pohled na jeho nový způsob chůze mne opět pobaví. Pche, takhle by přece neměl vypadat vážený Mistr řádu Jedi!

Můj otec na sebe v Radě okamžitě strhne veškerou pozornost, když s nepopsatelným nadšením líčí můj "heroický" čin. Avšak, co mne naštve, všimnu si, že se třeba takový Yoda tváří velice pochybovačně a chvíli co chvíli vrhne kradmý pohled na zaraženého Mace Winda, jako by od něj čekal potvrzení Senátorových slov. Jenže můj Mistr na Ivora d´Artha jen překvapeně zírá, ústa pootevřená údivem, a nemá slov. Mám co dělat, abych se nezačala potutelně zubit.
"Netušil jsem, N´Gall, že si dokážeš v krizové situaci takhle výtečně poradit," podotkne dojatě Ki-Adi-Mundi.
Skromně se usměji. "To víte..."
"Kromě toho, San vás na své první velké misi velice překonala!" namíří otec prst na Mace Winda a ten jen dotčeně zalapá po dechu. "Myslel jsem si, že tam jste vy, aby jste mne chránil - a přitom mi zachránil život obyčejný Padawan! A ve chvíli, kdy jsem jí na důkaz svých díků daroval jistou... drobnost, ještě jste se na ni obořil a, odpusťte, ale byl jste na ni hrubý." Odvrátím se a doufám, že mi vlasy překryjí rozesmátou tvář. Tohle se tedy povedlo.
Mace se už neovládne. "Já?!" prskne. "To není pravda!"
Otec učiní široké gesto. "Vy tvrdíte, že lžu? Vy snad naznačujete, že si bohapustě vymýšlím?! Chcete snad, abych zmínil v Senátu, jak se chovají rytíři Jedi k vysoce postaveným osobám v naší galaxii? Tohle chcete? Říkám vám, byl jsem přímým svědkem vašeho ponižujícího chování k San! Tenhle člověk není zrovna Mistr Jedi nejvybranějších způsobů, jen co je pravda!" pokračuje a s každou novou větou se v očích všech přísedících Rady jen zvětšuje podezření, že si z nich Senátor d´Ark nejspíše utahuje - jenže nikdo mu to nedokáže říct do očí. Až Yoda se opatrně zajímá, co tedy požaduje. Na otcově tváří se rozhostí velice nepříjemný úsměv. "Jen vás prosím, aby si San směla nechat ten dárek, který jsem jí dal."
Yoda s úlevou vydechne. "Ach... jak přejete si vy, Senátore. Ať si San onen dáreček nechá."
"Vy nechcete vědět, co to je?" ušklíbne se Mace. Zamračím se na něj. Tohle bylo sprosté!
Yodovi se podezřívavě vztyčí ouška do výšky. "No... co to je?"
"Vesmírný koráb jménem Passattera 2," prohlásím místo otce věcně. "Můj vlastní vesmírný koráb jménem Passattera 2,." dodám téměř vítězoslavně a vychutnávám, jak opojně ta slova zní. "Můj." Lehce zaváhám. "Můj miláššššek," doplním a je mi jedno, že se na mne celá Rada včetně mého otce nechápavě zahledí.

"Takže... ty nás opustíš?" ohlédnu se na tatínka a je mi z toho smutno. Vrátili jsme se do Passattery, aby si z ní otec vzal své kufry a květináč s kaktusem, který podle jeho vlastních slov tahá neustále s sebou. "Tvůj vliv by se mi tady hrozně hodil. Viděl jsi přece, jak si tě Rada považovala!" pokračuji. "Vážně se tu nechceš zdržet..?" snažím se.
Mace Windu přijde do obytné části, kde stojím zrovna já a otec, a tázavě nadzvedne obočí. "Tak vy si už dokonce tykáte?" podotkne polohlasně, tak, že mu téměř ani nerozumím, pak se otočí k tatínkovi: "Senátore... nejradši bych vám tu ruku ani nepodal... pěkně jste mne před Radou shodil," poznamená a blýskne po mně očima, jako by snad čekal, že jeho slova podpořím. Mlčím a bavím se. "Naštěstí jsem čestný muž a umím odpouštět. Síla vás tedy provázej -"
Otec provokativně jeho nataženou paži přehlédne. "Jenže já odpouštět neumím. A San, ty bys neměla také."
"Jak tohle zase myslíte?!" začne Mistr Windu rozčileně, když v ten moment se stane něco tak nečekaného a tak děsivého, že jsem si to dosud nedokázala představit ani v té nejhorší noční můře. Plášť lodě jen kousek nad našima hlavama se roztrhne. Pohotově odstrčím otce stranou. Na podlahu dopadne cosi kovového a udělá to do ní pěkný důlek, a těsně za ním prolétne tím, co býval můj "strop", i jakási dívka, která se rozplácne hned vedle a zůstane nehybně ležet. Okamžik nemá nikdo slov, všichni jen zíráme na tu pohromu a já citím, jak se mi do očí derou slzy. To odporné stvoření mi zničilo mou novou loď! "An... Andris?" podiví se Mace Windu.
"Vy ji znáte?!" vyštěkne otec - ne, pardon, teď už to není můj tec, ale velevážený pan Senátor.
Mistr mace zaváhá. "A-ah... ano, znám... je to jeden Padawan, který -"
"Takže vy ji znáte?!" zopakuje rozzuřeně Senátor d´Arth. "No to je tedy už vrchol! Okamžitě si jdu stěžovat k Radě! Já si snad začnu myslet, že jde o nějaké spiknutí či co! Nechcete darovat mé dceři loď, tak ji prostě tu loď zničíte!" Otec se rozčílil tak, že se prořeknul! Vyděšeně kouknu po Maci - a on po mně. Otevřu ústa, abych něco namítla, ale je to zbytečné, vyřčené bylo už vše podstatné. "Doprovoďte mne aspoň, nestůjte tu jen tak!" oboří se otec na Mace a ten jej poslušně následuje.
Zamračeně kontroluji stav své lodi. "Zatraceně!" procedím skrz zuby. Z díry visí různé drátky a obvody. Doufám, že ta ztřeštěná holka nezničila nic důležitého! "Sakra, sakra!" vykřiknu naštvaně a chvíli přemýšlím nad tím, zda mám dívku nakopnout či ne. Nakonec mi je jí však líto (nechápu, kde se ve mně tenhle cit vůbec vzal), zakleji a vyrazím na Jedijskou ošetřovnu, abych jim nahlásila, že na palubě mé lodi najdou cosi, co velmi připomíná rozpláclou mouchu, ovšak co vůbec rozláclá moucha není, nýbrž to je (či snad byl?) jakýsi anonymní Padawan, který to ode mě pěkbně schytá, pokud se z toho dostane. Pak vyrazím do Rady. Dveře jsou zavřené a i přes jejich masivní kovové pláty slyším, jak se uvnitř otec velice vzteká, odvolává se na nějaký zákon o ochraně majetku či co a nakonec svou plamennou řeč uzavře tím, že se musí hlavně vypátrat, čí ona sonda (aha, tak to je ta hromada šrotu!) byla, a její vlastník by měl na vlastní náklady financovat opravu mé lodičky.
Posadím se do předsálí a vyčkávám, až otec a Mace vyjdou ven. Po několika minutách, kdy si samým napětím okouši všechny nehty na pravé ruce, se otevřou dveře a brblající otec ke mně zamíří, aby mi oznámil: "Tomu bys nevěřila! Místo, aby ti zaplatili tu škodu a najali na opravu kvalifikované mechaniky, má Passatteru jako trest opravit ten Padawan, který ti ji zničil! To je už do nebe volající! Ihned to vyrazím probrat do Senátu, Jediové si v poslední době příliš dovolují, takové možnosti by mít neměli, někdo by jim měl zkrátit pravomoce!"
Prudce vstanu. "Co jsi to říkal o té opravě..?"
"Pomůže ti s ní prostě Andris," prohlásí Mistr Mace Windu smířlivě a lehce mne uchopí za rameno. Tak, aby to vypadalo hezky, jako že mi chce mluvit do duše, ale aby mnou mohl také jaksepatří zatřást. "Prosím tě," zašeptá nakonec. "Copak by to aspoň jednou nešlo bez nějakých námitek? Prostě to udělej. Vrhni se na to, ty se přece v technice vyznáš, jsem si jist, že si s tím poradíš... a až se Andris vzpamatuje, přijde ti s tím na pomoc."
"Páni, já se ale mám," ušklíbnu se a vyškubnu se mu. "Díky," dodám uštěpačně. "Vážně díky, Mistře."

Ukáže se však, že ona Andris vůbec není tak strašná, jak jsem si původně myslela. Přiznávám se - očekávala jsem, že to bude nějaký hrom do police, který nadělá více škod než pořádku, až se mi bude snažit pomoct, ale po chvíli, co společně sedíme na plášti lodi a přivařujeme jeden drátek k druhému, nemohu si nevšimnout, že je velice šikovná a práce jí jde rychle od ruky. Pokouším se s ní tedy navázat hovor, ale jí pravděpodobě do řeči moc není, protože mi na každou otázku něco odsekne. Brzy od těchto snah upustím a takřka mlčky pracujeme - vlastně to jediné, co spolu probíráme, je kam asi mohl patřit tenhle drátek, kam tenhle, jak je možné, že nám tady jeden chybí, jeden přebývá, kde se tu vzala ta matička...
Dokončila jsem svou práci a protáhla se. "Hotovo." S hlasitým řachnutím hodím šroubovák, se kterým jsem pracovala, do bedny s ostatním nářadím. Andris ještě má co dělat, ještě musí přivařit na díru "záplatu", ale pro mne už robota skončila. Sklouznu se dolů a s mumláním, že něco takového se musí zapít, zamířím na obytnou palubu. Otec si totiž s sebou bral tři veliké krabice plné modroučké Tau-Taunovy krve, prý řádně proleželé, takže jsem neodolala a jednu mu nenápadně sebrala... chci říct, že jsem si ji prostě bez dovolení půjčila.
Opatrně ochutnám. Je to dosti ostré, jakmile se však napiji ještě jednou a ještě jednou, zjistím, že je to báječné - to až ve chvíli, kdy se mi zhruba po několika minutách vrátí zrak a já kolem sebe překvapeně mrkám, to abych potlačila temnotu, deroucí se mi před oči. No páni, to je tedy pořádná kořalka, libuji si v duchu a znovu se zhluboka napiji. Odpotácím se za Andris, v náhlém záchvatu velkodušnosti jí chci dopřát také doušek téhle úžasné tekutiny, a ke svému upřímnému údivu zjistím, že tu kromě ní je i Obi-Wan Kenobi - a o něčem si povídají. Jakmile Obi-Wan vycítí mou přítomnost, otočí se a nejistě se usměje.
"No nazdar, Bene," zašklebím se na něj.
"Nicméně ty jsi v tom nevinně a nečeká tě žádný postih," oznámí ještě Andris, pak se Obi-Wan přímo otočí na mě. Zazubím se.
"To je skvělé! Na to se chce napít!" prohlásím nadšeně a pozvednu láhev Tau-Tauní krve do výšky. Ben protočí panenky, ale přidá se ke mně a společně jdeme do obytných prostor, kde se posadíme na podlahu a hrajeme velice zábavnou hru, spočívající v tom, kdo do sebe stihne hodit panáka alkoholu dřív a kdo později a kdo u toho vydrží déle. Ukáže se, že jsme na tom oba dost dobře, a skvěle se bavíme. "Víš, že jsem tě nikdy neměla moc ráda?" oznámím Obi-Wanovi věcně a omluvně se zasměji. "Tys byl vždycky takovej... protivnej... moc důležitej... ale teď vidím, že jseš celkem fajn..."
"Já tě taky nemám moc v lásce," ujistí mne Obi-Wan a pokusí se mi sebrat láhev krve, ale z nějakého záhadného důvodu má špatnou orientaci v prostoru a naprosto totálně mine. Vybuchnu smíchy a vyčtu mu, že by z něj nemohl být pilot. "To mě taky vůbec nebolí. Já budu jednou velkej Jedi," pronese zamyšleně a odmlčí se.
Mávnu rukou. "Kecy. Vyvolenej Jedi neexistuje. Hej, to je Andris!" zaraduji se a snažím se jí nalít, bohužel mi to nějak nejde a Andris si musí posloužit sama. Po chvíli je v dost podobném stavu jako my dva, takže tam tak nějak poleháváme na zemi, děsně se smějeme a všechno se s námi houpá. "Já ti mám takovej poct, že jsem špatně zatáhla ruční brzdu," oznámím tlumeně Andris, která mi však oznámí, že má Passattera žádnou ruční brzdu nemá. To mne zaskočí. "Tak v tom případě nechápu, co se tady pořád tak děsně hejbá..." odvětím pohotově.
"A co teprve ty bílý myšky na podlaze..." poznamená Andris a pokusí se jednu chytit do ruky. Když však otevře dlaň, žádnou myš v ní netřímá. Zklamaně protáhne obličej.
Obrátím se na ni: "Jak je vůbec možný, žes mi propadla do lodi? Tos skákala bungee-jumping a zapomněla sis vzít lano nebo co?" žasnu.
Obi-Wan zavrtí hlavou a vstane na velice vratké nožičky. "Si představ, San, normálně jsme hráli sabaac a Andris projevila velký talent na to, aby neustále prohrávala. A najednou, úplně, kdybys to slyšela... bzzzz, ne, nějaká sonda!" Opilý Obi-Wan dělá tak rozkošná gesta, že se musím pořád řehtat. "Ne, počkej, nesměj se. Napjatá chvíle, jo, hlavně se nepozradit, a Andris najednou hepčááá na celej archiv... jsme byli v archivu, to jsem už říkal?" Zavrtím hlavou. Obi-Wan si toho snad ani nevšimne. "Tak čekám, co bude dál, sonda začala brát kramle... a než se naděju, Andris proskočila oknem a byla fuč."
Rozchichotám se ještě o něco hlasitěji. "Tomu nevěřím!"
"Fakt!" dušuje se Obi-Wan. "Fakticky! Takhle!" S tím se otočí k malému okýnku a než jej stačí kdokoliv zarazit, prudce k němu vyrazí, prorazí sklo a zmizí nám ze zorného pole. Na okamžik ztuhnu a střelím zmateným pohledem po Andris. Vidím na ní, jak dusí smích v dlaních. Rozřehtám se tedy rovněž - a v tuc hvíli mi je docela jedno, že mi ten idiot poškodil mou krásnou novou loď.

Rozmrazení z karbonitu

2009-02-17T11:51:00.001-08:00

Pípnul mobil, Andris píše, copak asi může chtít?
San na display tupě zírá, nedokáže uvěřit.
Andris že by chtěla na další misi vyrazit?
To by byla šance náš web z karbonitu rozmrazit!
Na sobotu domluvit se otázkou chvíle bylo jen,
však při pohledu z okna domu náhle se nám nechce ven.

V teple domova tedy zůstáváme,
stříhání a lepení se plně oddáváme.
Vytvořit si SW model, o to nám dnes jde,
podivný Artoo a X-Wing pak výsledkem je.
Do ruky dát Andris foťák, to však moudré není -
místo lepení zajímá se spíše o focení.

Pohádku ještě vymyslet nám nyní zbývá,
ovšem myšlenky těkají, už to tak bývá.
U pohádky smějeme se, že víc už to snad nejde,
u básničky kupodivu smích nás rychle přejde.
Však Star Wars Missions v tichosti se vrací...
... a koblihy z talíře definitivně se ztrácí...

Vysvětlení: Básnička nakonec nebyla dokončena, neboť jsme musely sníst i tu poslední koblihu, osaměle se krčící na talířku. Vzdáváme hold Sanině mamince, koblihy byly výtečné! Také bychom chtěly poděkovat Discordovi za jeho nápad s karbonitem. A vlastně vám všem, protože, ať už se vám to líbí či ne, jsme zpátky!! :)

Mise autoškola

2009-02-17T11:48:00.000-08:00

Sanina samostatná akce aneb realita versus pohádka

San d´Ark je samozřejmě perfektní pilot, u něhož se přirozený talent mísí s dokonalou znalostí vlastní lodi a jejím bezchybným ovládáním. Je postrachem všech mezihvězdných sfér a jakmile se někdo doslechne o ní a o její úžasné lodi Passatteře, okamžitě zpozorní a nemá-li dostatek kreditů na to, aby si ji najmul na nějakou akcičku, při které je třeba rychlost a šikovnost povolané osoby za palubní deskou, aspoň tiše závidí.

Faktem je, že o mně platí snad jen to, že jsem za volantem postrach :). Už je to nějaký pátek, co jsem dovršila věk potřebný k udělení řidičského oprávnění, každopádně vždy jsem si našla nějakou výmluvu, proč si tenhle rok a tenhle měsíc ještě přihlášku do nějaké autoškoly nepodat. Jednou to bylo mnoho úkolů ve škole, pak jsem jela na hory, jindy jsem nebyla vůbec o víkendech doma... každopádně, co se dalo dělat. Tenhle školní rok jsem si řekla, dost řečí, žádné odmlouvání, je na čase stát se řidičem.

San znechuceně trhla hlavou a kousla se do rtu. Ona přece nepotřebuje, aby předváděla Mistru Yodovi, jak dobře umí pilotovat vlastní vesmírný koráb! Copak on neslyšel nic o jejích kouscích, při kterých i zkušenějším pilotům tuhla krev v žilách? "Mistře..." začala protestovat, ale Mistr Yoda zlověstně vyvalil oči a zakroutil ušima. "Ale Mistře -" zkusila to znovu.
"Vím, že pilotem dobrým ty se považuješ," zamručel Yoda. "Nicméně námi podepsané potvrzení ty potřebuješ, abys plnohodnotným pilotem ty stát ses mohla, víš? Kromě toho, Andris potvrzení toto už má."
V ten okamžik bylo rozhodnuto. San přece nemůže riskovat, aby si Andris, její sice milovaná přítelkyně, ale přece jenom kopilotka kladla nějaké nároky na řízení její lodi! Pro sebe razantně zavrtěla hlavou. Tak to tedy ne. "Nu dobrá, Mistře Yodo. Zkusíme to tedy."

Narozdíl od San, já nikdy více předtím za volantem auta neseděla. Naposledy jsem točila volantem na otcově klíně ještě jako malý prcek, to asi dělalo každé dítě, pak dlouho nic a teprve poté jsem si párkrát projela prázdné parkoviště ve Vilíkově autě, abych si řekla, ne, to asi nepůjde. Každopádně, jediné, co mne na řízení bavilo, bylo řazení. Při každé jízdě, seděla-li jsem vedle řidiče, vytrvale jsem mu řadila na jeho pokyny "Dvojku. Trojku. To není trojka, ale jednička. Trojku!". Proto má první, zkušební jízda v autoškole byla poněkud... no, řekněme nebezpečná. kdybych psala tento report krátce poté, jistě by nesl název "Kterak jsem málem zemřela bídnou a žalostnou smrtí". Naštěstí se tomu tak nestalo a já se vám mohu se svými karamboly, kterým se jistě škodolibě při vzpomínce na své "poprvé" ušklíbnete.

San si protáhla prsty a mrkla po Yodovi. "Připoutejte se, Mistře. Vážně," dodala věcně a když tak malý zelený mužíček raději v rychlosti učinil, jen se zazubila, naťukala na palubní desku několik údajů a ohlédla se na něj: "Takže, výletní trasa bude kolem támhle té mlhoviny, pak to vezmu u Coruscantu napravo a nakonec to řízneme přes ten pás asteroidů, co vy na to?"
"San, možná..." začal nejistě uznávaný Mistr řádu Jedi.
Nakrčila jsem nos. "Jsem ráda, že souhlasíte. Jdeme na to."

Po absolvování trenažéru, na kterém jsem si zkusila párkrát rozjezd, který mi už skutečně problémy nedělal, a na kterém jsem si zkusila, jaké to je vrazit do domu autem, aniž bych z toho měla jakoukoliv újmu auta či svého zdraví, jsem celá nervózní nastoupila před instruktora, budeme mu říkat třeba pan K. :)), který mne vyzval, ať se usadím za volant, nastavím si sedadlo, zrcátka... a už jsme se řítili ulicemi Jihlavy, tedy města, ve kterém už pár let studuji. Vzápětí ho však napadlo něco, čeho jistě brzy litoval - pojedeme i mimo Jihlavu, asi aby zjistil, jak moc dobře na tom se svým řidičským umem jsem.
Nechtěla jsem mu kazit náladu, jistě očekával, jaká to bude ukázková jízda, takže jsem bez odmlouvání vyrazila kupředu. Šlo mi to báječně. Vážně, měla bych se pochválit, nikdo jiný by to za mě totiž neudělal a milý pan K. by byl ten poslední :). Vzápětí jsem totiž zjistila, že mimo město mohu jet více jak dvacet, takže jsem řadila. Miluji řazení! :) Na tachometru se ručička sápala neohroženě k devadesátce a já měla pocit, že si vedu skvěle. Tím spíš, že pan K. vedle mne ani nedutal, nejspíše lapal po vzduchu, když viděl, jak si to krosíme po silnicích - naštěstí vždy po hlavní pozemní komunikaci, takže jsem neměla důvod dávat někomu přednost. Tím spíše, že bych mu ji v téhle rychlosti ani dát nestihla :).
Kritický moment však nastal až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, jak se říká, "říznout" zatáčku. Na tom by nebylo nic špatného, dělá to téměř každý řidič (a jestli tvrdíte, že ne, tak laskavě ruku na srdce!), jenže proti mně se náhle vyřítilo velké, modré, a ještě k tomu nákladní auto. Vzhledem k tomu, že jsem si to šinula tak trošku v protisměru, málem nastala čelní srážka a já bych tady nyní už neseděla a nepsala tyhle řádky, kdyby duchapřítomně nezasáhl pan K., netrhnul volantem a nedupnul na brzdu.
Auto sebou škublo, já se div nezakousla do volantu, ale kolize byla zažehnána. V autě nastalo dlouhé a významné ticho. A pak jsem dostala jedno z nejdelších kázání, která jsem si musela vyslechnout během všech jízd autoškoly.

San se suverénně usmála na Yodu a odpoutala se. Mistr Yoda, jehož barva pleti se mezitím změnila ze zelené na bílou, tiše úpěl. "Mistře Yodo?" zajímala jsem se opatrně. Yoda pomaličku otevřel jedno oko, pak druhé, a pak se zatvářil tak, že se San bezhlasně proklínala za to, že jej upozornila na konec jejich ďábelské jízdy. "Nějaké... připomínky..?"
"San..." zavrtěl Mistr Jedi důrazně hlavou. "Kde ses učila lítat?"
San se zatvářila otráveně. "Mistře Yodo!"
"Tak kde?" nenechal se odbýt.
"No... tak nějak nikde," přiznala se nakonec neochotně. "Jsem tak trochu samouk. Ale přistávat umím dokonale, nemyslíte? Andris si má přistání nemůže vynachválit!" zalhala ve snaze to ještě nějak urovnat. Bohužel, Mistr Yoda nevypadal dvakrát nadšeně.
"Myslím, že by sis měla párkrát projít lekce lítání s Macem Windu," rozhodl nakonec a evidentně byl rád, že to může hodit na někoho jiného. "Uvidíme se za pár týdnů - a doufám, že to pak nebude takové... no... jako dnes."
San nad ním jen zavrtěla hlavou. I když představa, že ji bude učit lítat sám Mace Windu, se jí velice zamlouvala. Přece jenom to byl kdysi její Mistr... a kdyby se nyní před Radou důležitě netvářil, že jí skoro vůbec nezná, měla by ho ráda ještě více. "Takže lekce lítání," zopakovala si nahlas a zakřenila se. "Proč ne?"

Brzy jsem během dalších jízd pochopila, že ať už udělám cokoliv, nikdy se mnou pan K. není spokojen. Jednou jsem jela moc rychle, jindy moc pomalu. Jednou jsem nepočkala na oranžovou, ale střihla to se slovy, že to "ještě stihnu", jindy jsem na oranžovou zastavila a pan K. nechápal, proč nejedu, že bych to "ještě stihla". Nevděk světem vládne. Navíc mi dělalo problémy couvání a občas jsem přehlédla jednosměrku, takže při odbočování na konci této komunikace jsem se stavěla ne zcela nalevo, ale ke střední čáře, která tam pochopitelně nebyla, za což mne pan K. velmi často peskoval. Začínala jsem být z autoškoly celkem zklamaná. Bylo to těžké. A já, rozený antitalent na všechno, jsem to viděla ještě dvakrát tak těžší.

San se s Macem Windu nenudila. Mace Windu si sice chvíli co chvíli otíral pleš, na které mu perlil pot, ale občas si neodpustil vtípek či připomínku na stará léta, kdy ještě byl jejím oficiálním Mistrem a oba si lezli dokonale na nervy. San ho za to nesnášela ještě víc a začínala mu dělat naschvály. Když jí jednou vytknul špatné přistání, zastavila hypermotor docela a seděla v kokpitu zcela beze slova, aniž by své chování jakkoliv odůvodnila.
"Proč jsi vypnula ten hyperpohon? Řekl jsem ti přece, že poletíme dál," nechápal Mace.
"Chcíplo mi to," odvětila San.
"Ne, myslím že ne. Tyhle hyperpohony velice dobře těsní, je prakticky nemožné, aby to to, jak říkáš, chcíplo," nevěřil jí.
"Ale ano, chcíplo," odsekla San, vyčkala ještě pár vteřin napjatého ticha, a teprve poté zažehla hyperpohon a opět vyrazila kupředu.
Občas se však stalo, že San ani neměla v úmyslu nějak Maceho zesměšnit a přece tomu tak bylo, jako tentkrát, když letěli od Naboo, přes Tatooine ažna Coruscant, takzvanou Cestou královny Amidaly, a ona, v celkem slušné nadsvětelné rychlosti náhle prudce ubrala rychlost (Prostě jsem podřadila z dvojky místo na trojku na jedničku, no.) Mistr Mace Windu se zrovna hrabal ve svém opasku, do kterého se vskutku vejde leccos - od výživných kapslí až po maličký blaster, asi tentokrát hledal prášek na uklidnění, a hlavu měl skloněnou a zhruba na úrovni palubní desky. Náhlá změna rychlosti lodí trhla, Passattera poposkočila a Mistr si dal do hlavy.

Po takovýchto faux-pass se není radno divit, že čím více se blížil termín závěrečné zkoušky, měla jsem lidově řečeno v gatích naděláno. Pokud to chcete více vznešeně, měla jsem z toho obavy :). Co se týče testu, ten se dal snadno naučit, a u technické, ačkoliv jsem z ní měla obavy, mě každý ujišťoval, že se na tom tolik nebazíruje a stačí, když budu mít aspoň potuchu, co vlastně auto je :). Ale ty jízdy...

"Tak, San, už to tady je, že?" zazubil se na ni mile Mistr Yoda a vyslal k Maci Windovi prosebný pohled, jako by jej žádal, aby to měl co nejrycleji za sebou. "Mace mi říkal, že velké pokroky ty děláš." San tomu pochopitelně nevěřila, neboť moc dobře znala svůj styl letu a byla si jista, že se od první lekce s Macem nijak nezměnil. "Tak si to ukážeme. Kolem Coruscantu poletíme, ano, až ke Kesselu - ne, neusmívej se, žádné kolo těch praštěných a vražedých závodů si nedáme, tam otočíme to a na Dantooine my se vrátíme. A prosím, opatrně ty jeď."
"Rozkaz, pane," zasalutovala San a s polohlasným brbláním, že tomu Yoda vůbec nerozumí, usedla za na křeslo pilota.

Nikdo, kdo tuhle zkoušku neabsolvoval, nemůže tušit, jaké to je. Byla jsem tak vyjukaná a v takovém stresu, že udělám chybu, za kterou mne nekomrpomisně vyhodí, že jsem jela tak maximálně 30 km/h, na každé křižovatce stavěla už na oranžovou, pouštěla na přechodu i ty, kteří vůbec přecházet nechtěli, necpala se na kruhový objezd, nýbrž trpělivě vyčkávala, bedlivě sledovala značky a doufala, že mu nedám sebemenší záminku mi to pak na konci jízdy osladit. Můj strach byl oprávněný, tento komisař měl pověst rasa, který už přede mnou ten den vyhodil tři spolužáky z autoškoly. Ne, řekla jsem si, já vylítnout nesmím.

San střelila pohledem po Maci Winduovi. Potutelně se usmíval, Yoda dokonce ani jednou za celý let nezavřel oči a dokonce zavřeštěl jen jednou, jedinkrát. Jde to dobře. Když ukázkovým způsobem přistála na Dantooine a později i zacouvala do doku, otočil se na ni Yoda s otázkou z oblasti technické stránky lodi.
"Nuže, San, řekni nám, jaká je nejčastější porucha hyperpohonu," začal poměrně jednoduchou otázečkou.
"Že netěsní," odvětila San a s nelibostí si vzpomněla na nedávnou akci, při níž jí nejen, že motor netěsnil, ale brzy na to zcela nečekaně lehce vybuchnul a velmi nebezpečně poškodil plášť lodi. Musela ho opravovat tři dny a čtvrtý marný den nakonec zavolala na pomoc opraváře, což se hluboce dotklo její důstojnosti, neboť to ješě není tak dlouho, kdy se vytahovala nad Andris, že dokáže spravit na své milované lodičce leccos.
"A co s tím musíme udělat?"
"Vyměnit."
"A na co si musíme dát pozor?"
"Na Toydariance. Na ty Síla nefunguje, takže nám motor zdarma nedají."
"Správně," pokýval Mistr Yoda rozvážně hlavičkou. "Myslím, že jí to oprávnění radši podepíšeme, co ty na to, Maci?"
Mace Windu s horlivostí pro něj zcela nezvyklou vyhrkl, že rozhodně, což se San poněkud dotklo. Nemusel na sobě dát tolik znát, že už hodlá mít tuhle záležitost za sebou! Pak se ale neubránila spokojenému úsměvu, když v ruce nadšeně třímala onen slavný kus papíru, jež ji opravňoval bez starostí a bez obav z mezihvězdné kontroly pilotovat loď. Mrkla po přístroji na holografický přenos a zazubila se. Hned se s tím musí pochlubit Andris! Ta bude koukat!

Takže, jak jste jistě pochopili, řidičské oprávnění mám v kapse, čili dávejte si pozor na silnicích, neboť od tohoto času již nejsou bezpečny :). Jo, a gratulace přijímám na svém e-mailu :).

BTW: Obrázky jsou pouze ilustrační :).

Mise fan film

2009-02-17T11:46:00.000-08:00

Až najdete v sekci Galerie jednu s názvem "Mise Fan Film", nedivte se. Po conu jsme byly natolik plné inspirace, že při jednom z našich tréninků jsme neodolaly a vymyslely něco... no, úžasného :). Fan film asi nevznikne, ale brzy by se tu mělo objevit video, které by obsahovalo náš souboj "2 Jediové proti 1 Sithovi" a pohádka, která vám vysvětlí, jak to všechno mohlo dopadnout, kdyby to... no, kdyby to dopadlo a nás počáteční nadšení neopustilo :)). Nafotili jsme i fotky, dokumentující 13. a 14. července 2004, čili dva dny tréninku našeho souboje.
Jo a ještě jedna poznámka, nebo spíše takové upozornění pro Tom-Mieho fanynky - Andrisin bratr totiž vyjádřil touhu jet s námi na příští con, takže děvčata, nažhavte motory svých hvězdných korábů a postavte se do řady :).

Kdo chce zabít Yodu

2009-02-17T11:45:00.000-08:00

Jeden náhodný chat aneb Kdo chce zabít Yodu

Uživatel San vstoupil do místnosti
Uživatel Andris vstoupil do místnosti
San: Nazdar.
Andris: Ahojky. Dlouho jsme se nevidely :).
San: Naposledy odpoledne na misi, ze? ;)
Andris: Jasne, na misi, ktera zacala tim, ze Tomas nedonesl Navrat krale, ze. Jeste ted jsem zmrzla na kost.
San: A ja se na nej tak tesila.
Andris: Na Tomase?
San: To taky. Ale spis na toho Pana prstenu.
San: Ty ze jses zmrzla? A co mam rikat ja? Nechala jsi me stat pred vasim domem aspon pulhodinu, nez ses pripravila.
Andris: Musela jsem se poradne oblect, ne?
San: Mela jsi byt pripravena driv, treba jako ja, byly jsme domluvene na jednu hodinu a ja uz stepovala po dome v puncochacich od obeda...
Andris: Jenze ty jsi cvok. A krome toho jsi prisla stejne dele nez v jednu.
San: V jednu pet.
Uživatel Jedi_Knight vstoupil do místnosti
Andris: Ahojky.
San: Nazdarek.
Jedi_Knight: Sila s vami. O cem jde rec?
San: O nasi dnesni misi.
Jedi_Knight: Nova mise???
Andris: Ty taky vsechno kazdymu vykecas... :)
Jedi_Knight: Uz ji mate na strankach?
San: Blaznis? Andris si sotva sundala rukavice, ze? ;)
Jedi_Knight: To jste prisly az ted?
San: Ale ne, prisly jsme uz odpoledne, ale Andris je desny lenoch.
Andris: Naopak, ja mivam u pocitace rukavice bezne, takze jsem je jeste nesundala :).
Jedi_Knight: A o cem to bude tentokrat?
San: O tom, jak jsme chtely zneuctit Yodovu pamatku.
Andris: Misto toho San zneuctila... nebo spis srovnala se zemi takovou krasnou hromadu snehu...
Jedi_Knight: Coze???
San: Srovnala se zemi! Ty drzoune! Ta hromada tam stoji dodnes.
Andris: To stoji, ale uz jen jeji cast a je v ni dira po Sandrusce :D.
Jedi_Knight: Myslim, ze se nejak nechytam... nechtel by mi to nekdo vysvetlit?
Andris: To je ale na delsi vypraveni.
Jedi_Knight: Ja mam cas :).
Andris: Tak dobre, rikal sis o to sam.
Andris:Zacalo to tim, ze San hned, co jsme vysly po dlouhem debatovani do terenu, San se vrhla do takove hromady snehu...
San: To bylo z radosti ze zivota, to neni tim, ze bych byla silenec.
Andris: Ale ty jsi silenec. :)
San: No, a pak jsme nasly takovy krasny strmy kopec, daleko od civilizace, tak jsme se do nej pachtily...
Andris: Nutno podotknout, ze to bylo jen kousek od Dagobahu...
Jedi_Knight: ???
Andris: No, chci rict od mista, kde se konala mise Dagobah. San ztratila cepici...
San: A ona ji drze zabrala ve prospech statu. Za trest jsem ji nekolikrat vyfotila. To jsem ale netusila, ze mi to pozdeji vrati...
Uživatel Darth_Banan vstoupil do místnosti
Darth_Banan Ahoj.
Andris: Nazdar me oblibene ovoce... i kdyz, pravda, temne ovoce. :)
San: Nebud cimprlich, jakozto padlemu Jedii ti nejake temne ovoce nemuze prece vadit. Ale, vratme se k te misi...
Jedi_Knight: Jasne, co bylo pak?
San: Andris sebou prastila do snehu a delala andelicky. :)
Andris: A San se samozrejme pridala :).
San: Pak nas napadlo postavit Star Wars snehulaka.
Jedi_Knight: Pri Sile!
San: Yodu :).
Andris: Protoze je nejmensi a poznatelny podle usi :).
San: Nevim proc, ale muj navrh delat Maula se neujal... a pritom Darth Maul na dne sachty by vypadal efektne :D.
Andris: Jenze tam porad otravovali rebelove. Asi nam chteli ukrast Yodu.
Darth_Banan: Vy jste divny. Prijdu, az tu bude nekdo normalnejsi, treba Dark_Jabko nebo Červi-Wan.
Uživatel Darth_Banan opustil místnost.
Andris: At zije zemedelstvi :).
San: Bylo to akcni. Plizily jsme se podel stromu, snazily se splynout s okolnim okolim, Andris dupala jako slon... :)
Andris: Ty jsi s tou obrovskou bambuli taky byla neuveritelne nenapadna ;).
Jedi_Knight: Vy jste ujety :)).
San: A to neni vsechno! Vratily jsme se ke staveni huhulaka a v tom nas prepadl jeden rebel ze zalohy. Vynoril se tam jako duch, neslysne a sproste.
Jedi_Knight: Mely jste ho sejmout kouli :D.
San: Misto toho Andris sejmula kouli me :).
Andris: To jsem dobra, co? A to jsem na ni ani nemirila :).
San: Nacez jsem vytahla fotak, ze to zdokumentuji, a ty ses strefila primo do objektivu meho digitacku! To bylo zakerne.
Andris: Ale pujcila jsem ti kapesnik na ocisteni, ne? :)
San: To me tedy potesilo :). Treba jako ta tva uchylna samomluva pri stavbe Yody... obcas z tebe sel vazne strach :).
Andris: Aspon mi to pomohlo k tomu, abych mu udelala hezci usi. Zatim, co ty jsi mu udelala hybridni oblicej!
San: A co ta tva brada? Vzdyt ten chudak vypadal jako z Diabla! Nahodou, ja mu udelala krasne rucicky.
Jedi_Knight: A mel mec? Nebo byl aspon v bojove poze? :ds:
San: No jasne, taky moje vyroba :). Nahodou, nakonec nedopadl tak spatne, jak jsem puvodne ocekavala. Pravy fan by ho mohl identifikovat... ;)
Andris: Jasne, podle tech mych usi :D.
San: A pak jsme se s nim fotily. Ostatne, to foceni stalo za tu namahu a promodrale prstiky :).
Andris: Jen skoda, ze jsme s sebou nemely nase klacky... daly bychom si s nim souboj na zivot a na smrt!:D
Jedi_Knight: Chudak Yoda :). Ja ty vase souboje moc dobre znam!
Jedi_Knight: A co bylo dal?
Andris: Asi te zklamu, ale pak se nestalo uz nic zajimaveho...
San: Jo, vubec ne... Andris se jen dvakrat krasne natahla (at ziji roznozky :) ), malem jsme se proborily do malo zamrzleho rybniku, kde jsme loni mely misi Yavin, ja zase jako nervove labilni jedinec srovnala se zemi tu samou hromadu, ze, Andris? :)
Andris: A take jsi chtela aktivne sejmout konkurenciho snehulaka... nastesti jsem te vcas zarazila...
San: Diskutovaly jsme o nesmrtelnosti brouka...
Andris: ...a take jsi vymyslela pohadku... to chci videt, kdy to napiseme...
San: Presne tak, vymyslela jsem uzasne genialni pohadku :).
Andris: Pockat, ten genialni jsem tady ja. :D
San: A pak jsme sly k Andris a sepsaly tenhle pribeh...
Andris: Ktery zacal tim, ze Tomas neprinesl Navrat krale... :).
Jedi_Knight: Proc jen mam pocit deja vu ...?
San: To je chyba v Matrixu!
Andris: A dalsi chybou v Matrixu je ma skvela rodinka, ktera mne nuti jit od compu. Pry zvysili dane :D :D. Mejte se. Dobrou noc.
San: Spravne, dobrou noc. Stejne jsme uz tim nasim pribehem Jedi Knighta uspaly :).
Andris: Dobrou noc, strycku Fido...
San: Dobrou noc, deti :D :D.
Uživatel Andris opustil místnost.
San: A ja take pujdu. Treba se tu jeste nekdy uvidime :). Ahoj.
Uživatel San opustil místnost.
Jedi_Knight: Tak zdar :). Ja tu sam nebudu.
Uživatel Jedi_Knight opustil místnost.

Mise Almania

2009-02-17T11:44:00.000-08:00

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii ...

Přátelé, kamarádi. Všechny postavy v téhle pohádce jsou smyšlené. Veškerá podobnost může být čistě náhodná. Tímto chceme poděkovat: no … hlavně Johnakovi, Ashovi, Lixovi, Lianně a Valerii. Taky chceme poděkovat Georgi Lucasovi, Lukovi, Hanovi, Leie, Wedgeovi, Wicketovi, Maře, Bobovi, a také Chewiemu. Děkujeme tedy Johnakovi, Lianně a Georgovi, že jste vymysleli tolik úžasných postav, které jsme my dokázaly tak přetvořit :)). A samozřejmě děkujeme samy sobě navzájem.

Mise Almania (aneb Jak se žije - a pije - v galaxii Far, Far Away …)

Zpráva imperiální rozvědky:
Úkol: Zajmout a podrobit výslechu hlavní osobnosti Nové republiky
Úkolem byl pověřen: gen. Loser
Výsledek: negativní
Na planetu Almanii, kde se mělo konat setkání významných osobností Nové republiky na jakési oslavě, jak nás informoval náš zdroj, jsme s elitní skupinkou třiceti vojáků Detla Focer dorazili dvě a půl hodiny před začátkem celé akce, pro přesnost pojmenované akce R (jako Rachot). Po pěti hodinách se začali objevovat první hosté.

Andris se vypotácela z Passattery. San se potácela za ní a zubila se od ucha k uchu. "Čekám výčitky," ozvala se.
"Tak dobře," nadechla se Andris. "Tohle bylo POPRVÉ, co jsme přistáli normálně!!"
"Beru na vědomí," posmutněla San a znovu si přihnula z láhve Corellianské whisky.
Z lodi se však vypotácel ještě někdo. Devanorianec Lix Lazer. Jako jediný nebyl opilý. Vytřeštěnýma očima se zahleděl na své dvě společnice. "Tohle bylo normální?! Málem jsem přišel o všechny svý zuby!"
"Vždyť ještě žádný nemáš," nechápala Andris.
"Ne, Andris, já UŽ žádný zuby nemám. Ale měl jsem," odporoval jí Lix. "A kdybych je měl, tak bych si je vyrazil o palubní desku!"
"Lixi, to vůbec nebylo vtipný," poznamenala San.
"Já jsem vtipnej," zamračil se Devanorianec.
Andris se shovívavě zakřenila: "Ne, nejsi, Lixi."
"Jste zlí," zamumlal Lix nešťastně.
"Haneeee," zajásala San a vrhla se starému příteli, který právě vyšel z baru, kolem krku.
Han se ušklíbnul. "Koukám, že už jste začaly slavit samy," podotknul. "A to vydatně," dodal, když viděl, jak Andris spadla z rampy a zakutálela se pod loď.
"Já se jen kryju před imperiální rozvědkou," zahuhlal hlas zpod Passattery.

V jednu chvíli nám hrozilo odhalení. Naštěstí se ukázalo, že ačkoliv se jedno z podezřelých individuí dostalo blízko k našemu úkrytu, neupoutalo jeho pozornost ani AT-AT důmyslně schované za nevysokým smrčkem.

"A teď čepičky," trvala na svém San a snažila se navléknout Lixovi na rohatou hlavu veselou kuželovitou čepičku s třásněmi.
"Já nechci," protestoval Lix.
Andris se vyštrachala z bahna, zasmála se náhlé změně barvy své tuniky a vypůjčila si od San flašku s whisky. "Napij se na nás," cpala ji Hanovi do ruky. "Je přece z Corellie! A to bys nebyl krajan, kdyby ses nenapil!"
"Budu ji pít jen s krajním odporem," prohlásil Han se špatně skrývanou ironií a řádně si přihnul. Zaskočilo mu a málem se utopil.
"A teď čepičky!" zuřila San.
"Kdo tu už je?" zajímala se Andris. "A v jakém stavu?" doplnila potutelně, popadla Hana pod paží a táhla ho do baru.
"Luke, Leia, Mara …" jal se vypočítávat Han na prstech. "Takže pět."
"Tři," opravila ho San, náhodou zaslechnuvší Hanova poslední slova.
Han nebyl proti. "Jo, tři. A kromě těchhle pěti …"
"Tří," stála si San na svém.
"Máš pravdu, kromě těchhle tří tam je ještě Mistr Ash Koor, Valerie …"
Andris se zmateně ohlédla: "Valerie? Kdo to je?"
Han se zarazil. "Já nevím, myslel jsem, že ji budete znát vy … přiletěla ve své lodi … počkej, jak se jmenuje … takový blbý název … jo, Queen of Darkness … přišla k nám a tvrdila, že je na seznamu pozvaných." Pak dopil whisky a odhodil láhev stranou.

Jeden z našich vojáků byl zákeřně zneškodněn samotným generálem Solem, který evidentně prokouknul naše poslání. Pravděpodobně aby nás zmátl, vrátil se zpět na místo M (jako Místo).

"My máme nějaký seznam pozvaných?" nechápala San a nasadila mu na hlavu čepičku s obrovským žlutým obličejem s úsměvem od ucha k uchu a nápisem Keep Smiling!. "A teď frkačky!"
"Takže už tu jsou všichni?" radovala se Andris a zapadla do baru.

Poté, co na místo dorazili všichni očekávaní, přesunuli jsme se blíž k místu M.

V baru se rozjela slušná zábava. Chewbacca tančil na stole (a dokonce odložil svůj náramenní pás s náboji, čímž vyvolal u zúčastněných dam četné pohoršení), Luke už po jednom pivu zmizel pod stolem a poté nebyl už nikým viděn až do konce párty, Lix plakal Leie Organě Solo na rameni, že jsou na něj všichni zlí, San hrála s Marou Jade Skywalker svou oblíbenou hru na to, kdo vydrží více panáků a Andris se snažila získat přístup k sudu s pivem pod záminkou, že chce sbalit Noghrijského barmana (původně ochranku princezny Leii). A zbytek se snažil přesvědčit Ashe Koora, aby nadzvedl Valerii šaty, protože si mužské osazenstvo baru vsadilo na barvu Valeriina prádla.
Wedge Antilles si přivedl na párty Ewoky, ačkoliv většina hostů odmítala sedět poblíž těch ošklivých chlupatých příšer. A proto se Wedge se svými přáteli stáhl do kouta a ozývalo se pouze hlučné "Yub, Yub".
"Vyhrála jsem!" zařvala San ve chvíli, kdy Mara následovala svého manžela pod stůl. "Vyhrála jsem!" zařvala San ještě jednou a následovala Maru.

Rozdělil jsem jednotku na dvě skupiny, z nichž jsem tu jednu poslal do baru, aby ovládla situaci. Akci jsme plánovali na pět minut. Po půl hodině, kdy se část Detla Focer stále nevracela, jsem přichystal druhou vlnu útoku.

"A teď čepičky," jásala San, sedící na klíně jednoho z vojáků a cpala mu na hlavu rozjařenou čepičku s fáborky. Voják kupodivu nebyl proti a neustále hlásil, že on taky "sloužil za Čepičky". Lix si stěžoval na svůj krutý úděl nic netušícímu desátníkovi a zbytek Detla Focer se vášnivě dohadoval, jak daleko se dostane Han s Leiou, "bavící" se za barem po svém. Andris se utábořila u sudu s pivem a zatím, co do sebe lila jedno Coruscantské pivo za druhým, dumala, kam se v případě nouze vyzvrací. A Ash Koor nadzvedl Valerii šaty. Párty probíhala přesně podle plánů San a Andris. Jediný, kdo se nebavil, byl generál Loser.

Vyslal jsem druhou vlnu Detla Focer na místo M a sám jsem vyrazil obhlédnout terén, protože mi neuniklo, že nedaleko baru přistála jakási loď. Domníval jsem se, že jde o posily. Nešlo o posily. Zaútočil na mne však námezdní lovec jménem Boba Fett. Po dramatickém souboji jsem s Fettem uzavřel dohodu, že zaútočíme na ty nechutné rebely společně.

Dveře baru se náhle otevřely a v nich se objevil Boba Fett, před nímž kráčel vyděšený důstojník. "Nestřílejte, udělám, co budete chtít, hlavně nestřílejte," huhlal generál a hrůzou se pomočil.
San se rozzářila, doběhla k Bobovi a objala ho: "A teď čepičky!"
Andris zatleskala rukama: "Bobíku, ty ses na nás taky přišel podívat! A já myslela, že jsi pořád v tom lochu, kam jsme tě dostaly! Děláš mi radost, kluku ušatá!"
"Ani hnout," namířil na ni Boba blasterem.
Andris se rozesmála: "Ty jsi ale vtipnej, Bobíku!"
"A já?" reagoval bleskově Lix. "Já jsem taky vtipnej?"
"Ne, ty nejsi vtipnej, Lixi," zpražila ho San.
"Ashi?" pohlédl prosebně Devanorianec na Koora.
Ten se ušklíbl. "Promiň, Lixi, ale vážně nejsi vtipnej."
"Jsem! Znáte ten vtip, jak se Jedi, Sith a námezdní lovec se takhle jednou potkají v baru a …" začal zoufale Lix. Andris pozvedla ruce: "Jsi vtipnej, jsi vtipnej, ale při Síle tě prosím, neříkej ten vtip znova!!"
"Nevděčníci," zamračil se Lix.
Boba zlostně zavrčel: "Řekl jsem ani hnout!"
Andris se znovu rozesmála.
"Ty se vůbec neumíš bavit," podotkla San a něžně odebrala Fettovi blaster z ruky. Bobu tím na okamžik zmátla. Toho využili vojáci z Detla Focer, kteří získali zpět svého generála a nabídli mu láhev vodky, aby "zapil to leknutí".

Vpadli jsme s tím lovcem do místnosti a doufali jsme, že tak získáme moment překvapení, ale pak mě pravděpodobně vyřadili ze hry promyšleným útokem. Zkrátka se mě pokusili zabít do hlavy.

Noc pokročila. Bobík Fett se tulil k Valerii, zatím co Wedge a Wicket prozkoumávali pomocí párátek jeho tryskový pohon. Leia a Han se vrátili zvenčí, celí rozcuchaní (a Han bez kalhot) a nadšeně hlásili, že našli AT-AT. Téměř nikdo je nevnímal, ale stejně tento nápad nadchl San a Andris a rozhodly se "prozkoumat" onen kráčející tank.
"Víš, co by byl krásný závěr dnešní oslavy?" ohlédla se Andris na San, když se společně snažily dostat do kokpitu AT-AT.
"Ne."
"A chceš to vědět?" napínala Andris.
"Ani ne," přiznala San a světelným mečem odemkla zámek na střeše.
Andris spokojeně pokývala hlavou. "Tušila jsem, že budeš nadšená. Ohňostroj!"
San se rozzářila. "A máš rachejtle? Já mám pořád ještě nějaký čepičky -"
"Ne, máme AT-AT," ušklíbla se Andris a vklouzla do kokpitu. "A přestaň tou slepicí tak třepat, dělá se mi špatně!" Už se skoro rozednívalo, když se náhle ozvala obrovská rána. Všichni návštěvníci baru vyběhli ven a naskytl se jim dojemný pohled na nádhernou světelnou show v režii Andris. Poté, co se kráčející kolos proměnil v hromadu doutnajících trosek, nastalo dlouhé ticho.
"Tak … zase za rok," ozvala se San. "A nezapomeňte si čepičky."

Probudil jsem se až ráno s hroznou bolestí hlavy a podivnou pachutí v ústech (pravděpodobně důsledek nějakého špinavého a nepochybně odporného roubíku). Předpokládám, že jsem byl vězněn a tvrdě vyslýchán.
Sehnal jsem zbytky Detla Focer a před místem M zjistili, že zmizelo naše AT-AT spolu s našimi nepřáteli. Zavelel jsem návrat na imperiální křižník. Mise byla skončena.
Ztráty: záhadně zmizelo celkem 28 členů Detla Focer, jedno AT-AT, došlo k těžké újmě na psychice důstojníka, a hlavně - stále zvažuji možnost úniku veledůležitých informací.

Mise Jedi Academy

2009-02-17T11:43:00.000-08:00

ANDRIS JEDI ACADEMY aneb jak jsem se omylem stala Mistrem Jedi vlastní malé a dočasné akademie

KDE SE TAK STALO? Na jistém skautském táboře v naprosto neznámé části galaxie u naprosto zapomenuté vesničky Návary.

KDY SE TAK STALO? Těsně po Avalconu, asi v úterý 8.7. podle pozemského počítání času.

PROČ SE TAK STALO? Protože jsem příšerně ukecaná a jakmile mě někdo výjmečně poslouchá, nevyhnutelně to má následky.

NÁSLEDKY? Spousta lidiček - dětiček, kteří neví o Hvězdných válkách naprosto nic a přece po vás chtějí, aby jste je naučil šermovat. No a samozřejmě následky stejné jako u všech našich misí: otlučené ruce, nohy, zlámané klacky, únava atd.

CO SE TEDY DĚLO?

Onen tábor se letos konal v době těsně po skončení Avalconu (skvělé to akce, kde se slézají fanoušci sci-fi a fantasy). Z toho vyplývá asi ta nejpodstatnější věc, která má na svědomí to, co je tu vylíčeno na řádcích níže: Od osůbek (podle mé rodinky "cvoků") zbožňujících Hvězdné války stejně jako já jsem se dostala do společnosti lidí, kteří o tom všem nemají absolutně žádnou potuchu. Jediní "vzdělanci" v tomto oboru byl bratr, matka a kamarádka Jana, která patří mezi pár jedinců, které zasvěcuji do znalostí světa Star Wars. A jak už to tak bývá, byla jsem ještě Avalconem velice nadšená, a tak jsem přežila první chvíle tábora jen díky tomu, že maminka poslouchala mé líčení přednášek o Hvězdné bráně a Jana pro změnu líčení Star Wars programu. No a je tedy pochopitelné, že když po sobě vlčata (kluci od 7 do 11 let) začali pořvávat Jaffa krí, neuvěřitelně mě to překvapilo a zvedlo mi to náladu. (jak málo mi stačí k radosti... :) ) Tím to vlastně začalo. A dalšího dne mě tihle malí hoši (jinak pěkní hajzlíci) překvapili znovu...
Byla zrovna doba po obědě zvaná polední klid, což je doba určená hlavně pro mě, protože se hezky najedená a spokojená můžu prospat. Jenže malé děti v tuhle dobu myslí na všechno, jen ne na spánek a nedokáží pochopit, že když spát nehodlají, tak by aspoň mohli být potichu. S Janou jsme v tu chvíli vylezly z našeho stanu s úmyslem, že pěkně seřveme vlčata, aby přestala tak řvát a my mohly v klidu "přemýšlet". Ale zůstalo jen u toho úmyslu. Pánové totiž řvali a poskakovali u stožáru a hlava nehlava se mlátili asi metrovými tyčemi. (Tyče byly původně určeny na hraní hry jménem Papasekawai.) Stála jsem u vchodu, na mé tváři se objevil úsměv a okamžitě jsem zapomněla na svůj původní plán činností pro polední klid. Sledovala jsem souboje těch malých expertů a vzápětí si neodpustila komentář: "Teď měl ten klacek naklonit obráceně. Vidíš! Sklouzlo mu to na prsty. Auau, tohle ale muselo bolet. Jej, tohle neměl udělat, to měl takhle... Co to dělá?! O skutečný meč by se taky neopíral! A už vůbec ne o ten světelnej. Ne, to měl vykrýt úplně jinak..." A tak jsem pokračovala hodnou chvíli, dokud nevyběhl hlavní vedoucí a nepřinutil své svěřence ke klidu a tichu. Zjistila jsem, že mě Jana s úsměvem pozoruje a odněkud se tam objevila i má matka. Se smíchem jsem zablekotla něco v tom smyslu, že to je ještě tím conem. "Tak je to nauč správně," Poradila mi mamka. Ale já jen odpověděla, že ani náhodou, že mě ti malí hajzlíci nebudou poslouchat a nehodlám se s nimi rozčilovat, aby mě pak za odměnu odkázali do jistých míst. (Ti hošíci totiž mají opravdu velkou úctu k starším.) Ovšem Janě maminčina věta utkvěla v hlavě.
Ještě téhož večera jsem v ruce protáčela čerstvě nalezený a očištěný klacek, který jsem prohlásila za mnohem lepší a rovnější než ten, co mám doma, a vysvětlovala Janě teorii boje s ním. Náhodou, čistě náhodou (že by Síla? ;) ), se tam objevil můj bráška a jako expert házel i on do placu své rady. Jen tak mimochodem si zabavil jeden z našich náhradních klacků se kterým během tábora stihl hrát jak Papasekawai, tak i zdatně bojovat, tedy uštědřit mi jedinou, zato pořádnou ránu do prstíčku :( .
Další den jsme se s Janou přesunuly za naše velké stany tee-pee, kde jsme nebyly tak na očích a začaly se věnovat výcviku praktického souboje. Za chvíli se po tábořišti ozývaly rány jak naše bokeny (jak tomu San vznešeně říká) bušily o sebe. Musela jsem uznat, že se má kamarádka učila velice rychle a šlo jí to. Každopádně to byl styl boje naprosto jiný, než který má San - ta do mě buší hlava nehlava s neuvěřitelnou sílou a razancí. V zápalu boje jsme se však dostaly spoza stanů a celý tábor na nás měl nádherný výhled. Zvlášť u kuchyně se pohledem na nás skvěle bavila skupinka vedoucích s mojí matkou v čele. Ale co... Všcihni mě už tak mají za cvoka, který tohle dělá běžně, tak proč jim to neukázat live. Naši první praktickou lekci jsme o chvíli později ukončily z důvodu přílišného vedra (hromadně se šlo do rybníka) a kvůli Janiným otlučeným prstům. Zbytek dne jsem se jí z napuchlý prst omlouvala.
Pak už se bitky klackama rozšířily po táboře jako virová nákaza. Byli tací, kteří chodili s klackem i na záchod. Bratr na sebe vzal výuku elegantního protáčení a máchání mečem kolem sebe v různých kruzích, smyčkách apod., což byla disciplína u kluků velice oblíbená, jelikož tak mohli dobře ukázat jací jsou "machři". Já se snažila co nejmíň zmrzačit Janu a trpělivě jsem děckám vysvětlovala jakési základy. Všichni tři jsme jim pak čas od času předvedli nějaký ten souboj v našem podání. A já se tak poprvé ocitla v situaci, kdy na mě šli dva útočníci. (pozn. zmrzačila jsem je oba :) ) Někteří "žáci" se docela snažili a možná si i něco zapamatovali. Ale tábor byl docela krátký na pořádnou výuku. A navíc nám pořád do výcviku zasahovala táborová hra ve stylu Egypta, což mé žáky pouze rozptylovalo. :) Kdyby byl tématem třeba středověk, nebylo by to tak hrozné. Minimálně Jana se naučila s klackem dobře ohánět. Ehm... Chci říct, naučila se dobře bojovat s bokenem. No, a já s bratříčkem jsme si dost a dost procvičili své "umění" a k radosti tatínka si domů odvezli další klacky, přestože tvrdil, že v autě už není místo. :)

Mise Insider

2009-02-17T11:39:00.001-08:00

Mise "Insider" má čtyři fáze:

1. fáze: První impulz
2. fáze: Odjezd do Anglie
3. fáze: Hledání "Insideru"
4. fáze: Nečekaný závěr mise

1. fáze: Abych byla přesná, ten první impulz mi nedaly stránky CSWU, protože se mluvilo-li se tam někdy o Insideru, tedy časopisu cele se věnujícímu Star Wars, nebylo to por mne nic víc než jen nedostižný cíl. Naděje však vysvitla - Andris byla se školou v Anglii a přivezla si Insiderů rovnou několik. Nepopírám, že jsem jí trochu i záviděla. A tehdy jsem si to řekla - pojedu-li já někdy do Anglie, určitě si nějaký Insider koupím. Pojedu-li ovšem ...

2. fáze: Uplynul rok, možná víc, a já a náš webmaster Vilík jsme si řekli, že bychom mohli navštívit onu zemi za kanálem La Manche. Samozřejmě jsem byla pro - nejen kvůli Stonehenge, Londýnu se všemi jeho památkami a muzeu Madam Tussaud, ale také i kvůli Insideru. A tak jsme 18. června nasedli do autobusu a vyrazili směrem Velká Británie.

3. fáze: Kromě putování po památkách a po Londýně (absolutně si mě získaly jejich telefonní budky) jsme pátrali i po tomto časpisu, podle něhož se jmenuje tato má soukromá mise. Neustále jsme se pídlili po trafikách, knihkupectvích i obchoďácích, prostě po všech možných i nemožných obchodech, kde by mohl být tento plátek k dostání. A potom mne teprve napadlo napsat Andris. Její odpoveď byla dost neurčitá - někde u Britského muzea. Má cesta se tedy konečně blížila ke konci.

4. fáze: Andris mne podcenila. Tipovala, že ono knihkupectví s Insiderem nenajdu (zná totiž můj orientační smysl, jsem schopná vyjít před dveře svého domu a ztratit se). Našli jsme ho. Vypadalo to tam jako v ráji - samé comicsy, samé časopisy týkající se filmů ... ale při bližších zkoumání mi neušlo, že tam nejsou žádné comicsy ani časopisy o SW. To mne zarazilo. Museli jsme se zeptat prodavače. A ten mi oznámil tu šokující informaci: Lucas vydal jakési embargo na SW časopisy a comicsy a už je nevypouštějí do Evropy, a tudíž ani do Anglie.

Takovýhle závěr jste nečekali, že ne? Musím přiznat, že i já jsem z toho byla docela mimo, ale nakonec, když jsem seděla v Burger Kingu nad šálkem kávy a přemítala nad tím, co se mi právě stalo a co mi bylo právě oznámeno, jsem prohlásila jednu neuvěřitelně kacířskou větu. Doteď nechápu, jak jsem to vůbec mohla vypustit z úst, ale stalo se. Řekla jsem totiž tohle: "Vždyť svět se přece netočí jenom kolem Star Wars, ne?"

Nakonec jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o své nejlepší zážitky z Londýna :)).

Londýnské budky mají prostě něco do sebe :)).

Já a můj kamarád Steven. Tohle je fotka z doby, kdy jsem mu radila, jak má natočit Minority Report.

Já a můj dobrý přítel Jean-Luc Picard.

Já a můj prezidentský projev :))). Ačkoliv mne Angličané nadšeně zvolili, musela jsem odstoupit :).

Já a plyšový Befeeter :)).
Viva la England!

Mise černá díra

2009-02-17T11:35:00.000-08:00

"Takhle to dopadá, když San špatně vypočítá přechod do hyperprostoru," mínila Andris, když se dívala na fotky, které nám po téhle misi zbyly. "S dějem mise bych se nijak nepárala - začátek, prostředek a konec."

A vlastně, proč ne? :)) Ale varujeme vás: pokud máte hodně času, klidně si počkejte, až si váš comp načte fotky, v opačném případě se na to vykašlete - nemá to cenu :))).

Mise Černá díra

Začátek...

Prostředek.

...konec.

Mise Alderaan - z pohledu Andris

2009-02-17T11:32:00.000-08:00

Už několik dnů před naší misí se mě San ptala, jestli budu někdy v budoucnu ochotná uspořádat další misi spolu s naším webmasterem Vilíkem a jeho digitálním foťákem. Souhlasila jsem, a tak nějak jsem tedy nepočítala s tím, že to bude tak brzy. Nicméně v týdnu mi přišla SMS od San, zda mám čas v pátek. Domluvily jsme se tedy, že mise se bude konat odpoledne poté co přijedu ze školy. A opět na kolech, tentokráte za účelem soubojů. Moje nálada tehdy nebyla nikterak dobrá, nicméně souhlasila jsem a přislíbila účast. V pátek dopoledne jsem měla náladu ještě horší a poslední, co se mi chtělo bylo jet v tom příšerném horku někam na kole a ještě se nechat otloukat klackem. Za mou mizernou náladu mohl nejvíc fakt, že jsem jako jedna z mála musela do školy. Jenže slib je slib.
Co by to bylo za misi bez řádných komplikací. A ta první se objevila poměrně záhy. Tak nějak jsem se zdržela v knihovně, zapomněla sledovat čas a jednoduše mi ujel vlak. Myslím, že San musela být nadšená, když obdržela mou SMS s oznámením, že přijedu o hodinu déle, než bylo v plánu. A to ještě nevěděla, jak to bude dál. Domů jsem dorazila po čtvrté hodině. Ovšem vážně jsem pochybovala o tom, jestli zbytek odpoledne budu schopná přežít. Náš sraz jsem posunula o další hodinu, abych se mohla trošku schladit, odpočinout si a hlavně se najíst. Jsem ráda, že jsem neviděla Sanin nadšený výraz. Myslím, že počítala s tím, že okamžitě po příjezdu naklušu i se svým kolem k nim a vyrazíme. :-)
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vyjet, s obtížemi jsem dosáhla na šlapky svého kola. Od mise Naboo jsem se nezmenšila (menší snad už být nemůžu), ale neprozřetelně jsem půjčila bratrovi své kolo. Jak vypadá snad víte díky předešlým misím, takže je vám jasné, čím to bylo. Jednoduše mi zvedla sedačku. Hezky jsem ho za to seřvala (Vytrvale zapíral hajzlík jeden a ještě nasadil takový svůj nevinný výraz, za který bych ho nejradši pokaždé zastřelila. :-) ) a za trest ji musel snížit. Bylo to ovšem další spoždění, a San tedy obdržela další povzbudivou SMS sdělující jim, ať si mě vyzvednou u nás. (Co bych dělala, kdybych neměla mobilní telefon, to netuším. :-) )
Kolo bylo O.K. San s Vilíkem dorazili a konečně jsme mohli jet směr Pfaffenschlag, což jsou mimochodem zbytky vesnice nedaleko našeho veleměstečka, které ve středověku vypálili husité a my jsme si je určili za cíl. Jelikož jsem v naší skupince byla asi jediná, kdo věděl kudy přesně tam, jela jsem první. Se San jsme po sobě pořvávaly a sdělovaly si dojmy, což nám vydrželo do prvního stoupání. (Připomínám, že pokud se jede ze Slavonic, tak je to vždy do kopce, takže nám to nevydrželo moc dlouho. :-) )
První zastávka byla asi deset metrů za cedulí Slavonice. San už byla mírně unavená, ale měla dost energie na to, aby se chtěla fotit. Já vlastně focení nemám moc ráda. Nikdy nevím, jak se tvářit, abych vypadala normálně. A jelikož jsem byla uřícená, líbilo se mi to o to míň. S kroucením hlavy a nechápavým mumláním - jak jsem se sakra mohla propůjčit něčemu takovému jako tvorba stránek s našimi fotkami - jsem se nechala vyblejsknout po jejím boku. (Ta fotka také dopadla dle mého očekávání - děs běs. Někde se tu možná vyskytuje.) A jely jsme dál. Po ujetí asi dalších dvaceti metrů jsem si všimla v rybníku se koupajích otužilců - pošuků. Upozornila jsem na ně mé dva společníky a už jsme zase stáli, něco takového se přece musí zdokumentovat. Musím uznat, že když jsem se na ně tak dívala, rázem mi přestalo být horko. Nevlezla bych do té vody ani za nic.
Dál už jsme jeli poměrně v klidu a pohodě, po normální asfaltce, převážně do kopce, kolem rybníku a několik bunkrů, kterých je tu v pohraničí dost a dost. Zanedlouho se před námi objevila cedule s nápisem Pfaffenschlag. Nevím kolikrát tam předtím San byla, ale asi tak padesát metrů před ní se mě ptala, jak daleko to ještě je. Ujistila jsem ji, že hodně. Nevěřili byste, jak dokázala zrychlit, když zjistila, že jsem kecala a jsme u cíle.
Následovalo další povinné foto u cedule. A hurá k troskám zdiva bývalé vesnice, nebo osady chcete - li. Čaply jsme své klacky a začaly hopkat po oněch zbytcích zdí. Nejprve jsme jen debatovaly, jak v tak malých obydlích mohli lidé žít. Byly jsme tu však za trošku jiným účelem, a tak se v zápětí přes nedaleký žabincový rybník rozléhaly duté rány našich klacko - mečů. San byla opět velice aktivní a já si několikrát málem zlomila nohu, když jsem šlápla mimo zídku. Jednou jsem si dokonce krásně kecla na zadek, když mi noha sklouzla a já ztratila rovnováhu. (Naštěstí nebyl foťák v pohotovosti, takže to tu neuvidíte. :-) ) San se poté pohodlně usadila na zbytek zdi s tím, že si musí odpočinout. Kdo by odolal a nechtěl ji podříznout světelným mečem. :-) (Ovšem neudělala jsem to. Jsem přece Jedi! Ale bylo to opravdu lákavé... :-) ) Bohužel San se hodně rychle naštve a ani jedna z nás nikdy nechce být v pozici té poražené, takže se do mě s neuvěřitelnou silou pustila a já měla co dělat, abych neschytala pěkných pár ran do rukou držících klacko - meč, a hlavně do nohou, na které San útočí s velkou oblibou.
Další boj se přesunul na můstek vedoucí nad malým potůčkem. To byl opravdu zajímavý nápad. Možnosti pohybu jsou při takovém boji značně omezené. Ale to má i své výhody - San nemohla tak snadno používat svůj zákeřný útok na nohy. Často se stalo, že jsme bušily spíš do zábradlí můstku, než do svých klacko - mečů. A když už jsme se netrefily do zábradlí, tak jsme se trefily do prstů soupeřčiny ruky držící zbraň. Velice nemilá záležitost - vaše prstíky, zvláště ukazováček, jsou pak krásně červené, odřené, napuchlé a hlavně pěkně bolavé. Nehledě na to, že když takhle trefíte protivníka jako je San, opět na vás dostane vztek a buší do vás s třikrát větší silou a dvakrát větší frekvencí.
Po chvíli nás boj na můstku omrzel, tedy už jsme se zmrzačily víc než dost, a tak jsme se vydali po hrázi rybníčka. Můj nick a narážky některých fanoušků Star Wars už způsobily, že pokaždé, když vidím žabinec nebo bažinu, vzpomenu si na gungany a na to, jak nerada bych byla u něčeho takového vyfocena, či dokonce se v něčem takovém vyráchala. Ovšem nalezli jsme na hrázi zlomený strom. Po krátkém přemlouvání a slibu, že mě z něj San nesestrčí dolů do onoho rybníka, jsme na něj vylezly a znovu se fotily. Ale věřte Sithovi. Počítala jsem s tím, že to San zkusí. A nezklamala. Opravdu se mě záhy snažila do rybníka sešťouchnout svou zlomenou hokejkou. (Říká jí boken, aby jste byli v obraze. :-) ) Držela jsem se jako klíště, a tak se jí to samozřejmě nepodařilo. :-)
Kvůli foťáku jsme se museli vrátit zpět ke kolům a batohu, aby se vyměnila paměťová karta a mohlo se fotit dál. Vilík se chtěl nechat zabít a San nadšeně souhlasila. (Jak jinak že? :-) ) Konečně jsem se ocitla v pozici osoby fotografující, tedy pozici, ve které jsem mnohem radši. Nevím, kdo pak přišel s nápadem nacvičit sekvenci souboje. (Já to rozhodně nebyla, takže nejspíš San.) Pro vás, naše čtenáře nápad nepochybně skvělý. Pro mě, coby aktéra, kterému boj dvakrát dobře nejde, nápad úděsný. Řekly jsme si která z nás co bude dělat a začaly jsme s tréninkem.
Stála jsem na zídce a vykrývala Saniny údery. Má činnost nebyla nikterak složitá. Po chvíli jsem měla uskočit dolů před Saniným výpadem. Nic těžkého ne? To byste se divili! Trefit ten správný okamžik pro mě byl nadlidský úkol. Buď to bylo brzo, nebo pozdě, a nebo jsem na to zapomněla úplně. V tomhle případě se San otočila, rozmáchla a břinkla mě přímo do lýtka. Ta bolest! Ovšem dostatečně mě to motivovalo a jako zázrakem se mi úskok vzad povedl ve správnou chvíli. :-) Pěkných pár dní mi na památku zůstala modřina. (Teď po týdnu, kdy píši tenhle report ještě pořád zdobí moje lýtko. I modřinu na prstě mám z toho, jak do mě San úporně bušila na můstku, ještě teď.) Nakonec byl Vilík s výsledkem souboje spokojený. A San taky. Můj názor je, a byl, celkem vedlejší takže... Jedeme dál. (Kdyby vás to někoho náhodou zajímalo, tak nic moc. :-) Ale co, žádný učený z nebe nespadl.)
Jelikož jsem se už při šlapání do kopců zmínila o bunkru nedaleko Pfaffenschlagu, vyrazily jsme k němu. Už jsem toho měla dost. san do mě bušila hlava nehlava, já utržila další rány do mého už tak pochroumaného a nateklého ukazováčku pravé ruky, pomalu jsem se začala bát Saniných úderů (strach je cesta k Temné straně Síly a to nejhorší, co vás může při souboji potkat), a tak byl nejvyšší čas přestat. Fotek bylo víc než dost. Ještě jsme se postupně vyfotily za mřížemi v bunkru, což nebylo nic příjemného - smrad, tma, stísněný prostor a navíc jste neměli jistotu, zda ty dvířka po zavření znovu otevřete. Někdy v té chvíli si San všimla svých puchýřů na rukou a začala nám oznamovat, jaký je chudáček a jak ji to bolí. :-) V tu chvíli jsem litovala, že jsem ji nepodřízla, když jsem měla možnost. :-)
Čas pokročil, místo na další fotky už nebylo, já už toho měla dost, takže jediné co nám zbývalo bylo vydat se zpět k domovu. Cesta zpět byla krátká - z kopce - a bezproblémová - až na mouchu, která údajně zaútočila na Sanino oko a byla důvodem k zastávce. Šťastně jsem dojela do naší ulice, před barákem se rozloučila, popadla svůj klacek, rozloučila se a zapadla domů. Nebylo to špatné odpoledne. Značně vyčerpávající, životu nebezpečné, ale skvělé. Jen by nemuselo mít tolik následků. Můj ubohý ukazováček jsem chladila pod tekoucí studenou vodou, aby splaskl, dost dlouho a ještě teď na něm mám dost citivou modřinu. :-( A pak že San není sadista.

Mise Alderaan - z pohledu San

2009-02-17T11:29:00.000-08:00

S touhle misí to bylo zase docela jinak než s ostatními misemi. Ano, dohodly jsme se na ní předem, ale přesto bych s mírným melancholickým pousmáním mohla říct, že v tom cítit nádech staré dobré mise Dagobah. Ani nevím proč. Víte, to bylo tak: kdysi Andris plácla, že by nebylo špatné podniknout jednu z našich příštích misí - na kole - do nedalekého Pfaffenschlagu, což jsou zbytky středověké vesnice, kterou vypálili husité a nyní po všech těch domečkách zbyly pouhé mechem zarostlé ruiny. Mě se tenhle nápad samozřejmě líbil, i když Pfaffenschlag není příliš blízko našemu rodnému městu, a já zrovna nejsem sportovní typ, pro kterého je vidina odpoledne stráveného na kole jenom příjemným povyražením před opravdovým sportovním nasazením. A celý nápad vlastně završil náš milý webmaster Vilík, který si pořídil nový digitální fotoaparát a rozhodl se, že ho na naší misi vyzkouší.
Bylo dohodnuto, že se na misi pojede kolem půl čtvrté a čtvrtou hodinou odpolední, čili v době, kdy se Andris vrátí ze školy. Narozdíl ode mně byla v té nevýhodě, že jejich škola nedostala na druhý květen ředitelské volno, takže Andris, chudák malá, se musela jít nedobrovolně vzdělávat, zatím, co já jsem sbírala inspiraci u sledování epizody jedna, kde obdivuji souboj Maula a Obiho. Přiznejme si to, že až na trapnou smrt Dartha Šmouly je tento souboj opravdu dobrý, i když nemá hloubku souboje Luka a Vadera z E5 nebo z E6. Jenže znáte to. Ačkoliv věříte tomu, že se nic nestane a mise bude probíhat hladce, dopadne to vždycky přesně naopak. Čili mi o půl třetí přišla výmluvná SMSka od Andris: Prvni komplikace nasi mise. Ujel mi vlak. Takze prijedu az ve ctyri. Inu dobrá, řekla jsem si, půl hodinka sem, půl hodinka tam, o nic nepřijdeme, trosky Pfaffenschlagu počkají. Ve čtyři hodiny jsem se bláhově domnívala, že Andris po příchodu z vlakového nádraží hodí tašku domů a za několik málo minut už bude zvonit na náš domovní zvonek. Nestalo se tak. Dokonce ani o půl páté. To jsem už začala být mírně nervózní. Začala jsem ji zuřivě prozvánět. (Cítíte také to napětí? :)) ) A co udělala má nejlepší kamarádka? Poslala mi další SMSku, dokonce ještě výmluvnější, zda-li pak se jí nesnažím uhnat, že právě přišla domů, a že se musí ještě najíst. No neměli by jste chuť vraždit?! :) Ale co, uklidňovala jsem se, snad přijde co nejdřív, hlavně, aby nezalezlo slunce, strachovala jsem se, když jsem se podívala k jihu, odkud se valily temné dešťové mraky. A zhruba v pět mi došla další SMSka, ve které mi Andris věcně oznamovala, ať s Vilíkem přijedeme rovnou k nim, že musí ještě něco dodělat na kole.
Dobře, když nejde hora za Mohamedem, musí Mohamed za horou. Vyšli jsme s Vilíkem na náš dvůr, kde byla kola. Už včera jsme řešili jeden problém, a to ten, že tatíkovo kolo, které si měl Vilík původně půjčit, nemělo řetěz, ale to jsme vyřešili tak, že si Vilík půjčí kolo mé maminky. Když jsme však stanuli před koly, důmyslně upevněnými na stěně, objevil se před námi problém nový - jak s tím dolů? Můj děda je šikovný člověk. Systém, kterým držela kola ve svislé poloze, byl perfektní a geniální, leč mírně nepraktický. Já, se svou výškou, jsem se radši stáhla stranou, a nechala Vilíka, ať se snaží :). No co, je to přece muž :)). Po několikarém vztekání se nakonec podařila kola sundat na pevnou zem a my dva jsme mohli vyrazit za Andris.
Zazvonila jsem na zvonek a chvíli vyčkávala, po chvíli se objevil ve dveřích Andrisin bratr, který mne stylově pozdravil "Síla s tebou" :)), a posléze i Andris. Naštěstí už byla připravená, takže jsem se na ní jak se patří obořila, že na ni není spolehnutí, a mohli jsme vyjet. Pamatujete na misi Naboo? Tam jsme se obě dvě zmiňovaly, že ač vyjedeme ze Slavonic na jakoukoliv stranu, je to do kopce. Což bylo dokázáno i tentokrát, i kdy bych řekla, že nyní bylo stoupání prudší a kopce delší.
Když řeknu, že jsem hned za cedulí "Slavonice" měla dost, asi se mi vysmějete, že nic nevydržím. A je to pravda :). Mé tělo, nezvyklé pohybu, odmítalo jet dál, takže jsem si vynutila přestávku na doplnění tekutin (óó, jak jen se to dá hezky říct, aby to neznělo tak hrozně! :)) ) a zároveň první focení. To bylo v místech, kterému my, Slavoničtí, říkáme "Bejčkův mejn", to je cosi na styl penzionu. Po patřičném občerstvení jsme znovu nasedli na kola a překvapeně zjistili, že se v nedalekém rybníčku koupají nějací nadšenci. To bylo pro nás dost nepochopitelné - pravda, bylo teplo, ale zase takové vedro, aby měla voda nějakou relativně slušnou teplotu, zase nebylo. Samozřejmě jsme si je vyfotili - a fotka se povaluje tady někde okolo.
Ale nic, znovu jsme pokračovali v cestě. Zjistila jsem, že když jedu z kopce, dokáži házet jeden fórek na zlepšení nálady za druhým, ale sotva začneme stoupa, humor mne opouští. Zajímavé zjištění, že? :)) Ve chvíli, kdy jsem pomalu začala přemýšlet nad tím, že požádám své neúnavné společníky o další přestávku, ozvala se přede mnou jedoucí Andris, že je před námi náš dlouho očekávaný cíl. Málem jsem vykřikla radostí (a možná jsem radostí skutečně vykřikla, teď nevím :) ), šlápla do pedálů a vyrazila kupředu neuvěřitelnou rychlostí :)). Jak málo stačí člověku ke štěstí :).
Sotva jsme postavili kola k nejbližšímu stromu a já položila svůj baťůžek ke kořenu stromu ve snaze o maskování, všimli jsme si, že kousek od nás jde jakási paní s dítětem a krásným pejskem. Psy mám nejradši ze všech zvířat, takže jsem se k němu nadšeně vrhla a začala ho drbat za uchem. Když nad tím tak přemýšlím, kdo ví, kde jsem vzala jistotu, že to není nějaká bestie, která se mi vrhne po krku ve snaze prokousnout mi hrdlo a zasáhnout krční tepnu, ale ten sladký zlatý labrador na to příliš nevypadal :)). Ostatně, i jeho fotka tady poblíž někde bude, takže posuďte sami :)).
Brzy jsme se ale rozkoukali a přemýšleli, kde co rozbít :). Já a Andris jsme popadly naše meče a já, v touze konečně vyzkoušet svůj nový boken - hokejku zkrýcenou na patřičnou délku - zaútočila na Andris. Chvíli jsme se jen tak bily, pak jsem se posadila a odpočívala a tipněte si, co ten mírumilovný rytíř Jedi udělal - pokusila se mně ve stylu Abaddona podříznout :). To je teda úroveň! To mně naštvalo, takže jsme se začaly prostě mlátit. Ještě teď, když píšu report a hledím na své brnící, roztřesené a potlučené ruce, nechápu, kde jsem v sobě našla tolik síly (nebo že by naší oblíbené vesmírné Síly? :) ).
Po několika minutách tvrdého masakru jsme se přesunuly na můstek. Tam vzniklo video, které hledejte v Bonusech. Víte, narovinu - docela se stydím. To, jak jsme bojovaly, nemá ani hlavu, ani patu, a dokonce ani styl. Ale stále vzhlížíme k Tess, Abaddonovi a Pandovi jakožto ke skutečně dobrým šermířům. Jak si můžete všimnout ve videu - nejdříve uhodila Andris mečem do ruky mně, potom na oplátku já ji. Ale zato pořádně :)). Vlastně, náš styl boje je o tom, že se snažíme bojovat co nejrychleji, a zároveň nezasáhnout tu druhou. Narovinu - to je to nejtěžší ... aspoň tedy pro mně, protože já, když se do toho pustím, nejsem k zastavení.
Když už jsme byly dost znavené, rozhodly jsme se hledat jinou lokaci, takže jsme se přesunuly na nedaleký zlomený strom. Pod slibem, že Andris neshodím do vody, jsme na něm jak se patří zapózovaly. Ale uznejte sami - odolali by jste? Sliby chyby. Kdo by věřil slibu Sitha (popřípadně ztracené existenci :)) ) ? Mám sice nějakou tu čest, ale pokušení bylo mnohem silnější ... rozhodla jsem se ji shodit. Parkrát jsem do ní tedy šťouchla mečem. Bohužel, držela se pevně, takže následný pád do rybníčku a cachtání se v bahně v tomhle reportu bohužel nenajdete :). I když bahenní zápasy jsme ještě nezkoušely :)). Nebyla by to zajímavá zkušenost?
Potom došla Vilíkovi paměť ve foťáku, ani nevím, jak se to jmenuje, já na tyhle odborné věci moc nejsem, takže jsme se vrátili, počkali, až Vilík vymění ty maličké "SIMky", a udělali pár snímků s Vilíkem - ostatně, byl to jeho nápad nechat se zabít ... nebo snad ne? :)) Ostatně, i kdyby ne, vypadá to dobře :))).
Načež mě napadlo, že uděláme druhé video, které si ovšem předem nacvičíme. Andris vs. San 2. To už snad vypadá lépe, ne? A že nám to dalo cvičení ... :). Andris neustále skákala pozdě, takže ten její skok nevypadal realisticky :)). Náhle Andris připomněla, že vlastně kousek od trosek staré vesnice je bunkr, který při druhé světové válce patřil němcům, kteří tehdy obsadili naše roztomilé pohraničí. Bojovaly jsme tedy u něj, na něm, pod ním ... ale víte co? Kdybychom častěji trénovaly, možná bychom se nějak kloudně bojovat naučily :)). Už ani nevím, koho napadlo udělat pá snímků v bunkru. To se mi nelíbilo, možná proto mám na té fotce tak utrápený výraz :)). Bylo to tam uvnitř hrozně maličké a hrozně temné. Nemám sice klaustrofobii, ale asi bych uvnitř moc dlouho nevydržela.
A když Vilík zaplnil i druhou SIMku, nastal čas jet domů, ačkoliv se nám tu začalo už docela líbit :)). A pak to přišlo. Pohlédla jsem na svůj palec a spatřila to. Puchýř!!! S panikou v hlase jsem na něj upozornila jak Vilíka, tak Andris. Ale jak se říká, nikdy nemůže být ještě hůř. A že bylo! Na ukazováčku druhé ruky jsem objevila další puchýř! A ke všemu strhlý! Neumíte si představit tu bolest :)). Chvíli jsem uvažovala nad amputací celé dlaně, ale nemusím být jako Skywalkerovic rodinka - v jejich "famílii" si na elektronické ruce nějak potrpěli :)).
Vyrazili jsme tedy směrem ku Slavonicím. Teď už byla cesta lehčí a snažší - byla z kopce :). Jeli jsme si, vedle sebe (ač se to podle pravidel silničního provozu nesmí, ale kupodivu v našich končinách nejezdí tolik aut :) ), a všechno bylo v relativním pořádku do chvíle, kdy mi v jednom oku přistála moucha. Nevím, proč si vybrala právě mé oko. Musela jsem zastavit a pokusit se dostat ji ven. Když se mi to podařilo, nasedla jsem na kolo a jela dál. Vzápětí na mně zaútočila druhá moucha - ale ta se nestrefila. Jen jsem viděla, jak se blíží, a kousla mně do obočí, ale to už mi bylo jedno :). Asi na mně byly ty mouchy smluvené. Heh, a nejen mouchy! Před Andrisiným domem na mně zaútočila agresivní holčička, která se mne pokusila sejmout míčem, ale bravurně jsem se jí vyhnula :) (možná to bylo tím, že neházela míč do strany, ale nahoru, ale to je přece jedno :)) ).
A potom už jsme s Vilíkem dojeli domů. Řeknu vám, bylo to fajn. Takový malý trénink :). Určitě jste už četli Andrisin report, ve kterém mne vylíčila jako sadistku, libující si v ubližování druhým. Nevěřte tomu, já bych ani mouše neublížila, to ona spíš ublíží mně :)). Však i Andris mi uštědřila pěkných pár ran. Víte, jak tenhle report uzavřu? Teď vynechám své oblíbené "mission complete", i když jsem to sem původně chtěla napsat :). Správný konec bude tenhle: těšte se na Avalcon :)))).

Mise Alderaan

2009-02-17T11:23:00.000-08:00

Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii ...

"Takže Alderaan," zamyslela se Andris. "Co bych ti k té planetě mohla říct ..."
"Nezničila ji Hvězda smrti?" napověděl Tom-Mie. Trávil na lůžku už kolik dní a začínal se nudit. Mistr Luke mu navrhl, že by pozval na pár dní jeho sestru, a Tom-Mie samozřejmě neodmítnul. Sice se mu příliš nelíbilo, že jí doprovází i San, ale protože Andris byla jeho jediným žijícím příbuzným, ocenil, že s ním chce být v jeho nyní tak nesnadné situaci. Život s elektronickou rukou nebyl zdaleka tak snadný jak si původně představoval. "Nepochází z ní ostatně princezna Leia?"
Toho se chytil jeden Padawan, Rodianec, a ohlédl se k Lukovi: "Je to tak, Mistře Luku?"
Ten se jen tajemně usmál (sám to ani přesně nevěděl a nechtěl se před svými učedníky ztrapnit) a pobídl Andris: "Andris?"
"No ... kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii ..." začala Andris.
"Počkej, to mi něco připomíná," ozvala se San.
Andris nad ní jen mávla rukou. "Neruš. V galaktickém senátě vládly nepokoje. Několik tisíc slunečních soustav vyhlásilo záměr odtrhnout se od Republiky. Toto separatistické hnutí, pod vedením hraběte Dooku, zkomplikovalo tehdy již omezenému počtu rytířů Jedi udržování pořádku v galaxii. Senátorka Amidala, bývalá královna Naboo, se vracela do galaktického senátu, aby hlasovala o kritické otázce vytvoření armády Republiky. Ta měla pomoci přemoženým Jediům. Amidala se však nakonec hlasování neúčastnila, armáda byla už dávno vytvořena a začaly Klonové války."
"Mezitím senátor Bail Organa, otec princezny Leii ..." pokračovala San, ale Tom-Mie ji přerušil:
"... takže i otec Mistra Luka?" podivil se.
"Cože?" nechápal Luke.
"... byl spolu se svým lidem na své domovské planetě Alderaan vším tím děním v galaxii znepokojen," pokračovala San, zcela ty dva ignorujíc. "A aniž by tušil, že se na něj schyluje atentát, snažil se ..."
Andris jí skočila do řeči: "Atentát?"
San na ni vrhla zlostný pohled. Andris pochopila, že se ve svém vyprávění nemusí příliš držet reality, a nenápadně pokývla hlavou. "Kde jsem to skončila? No ... zatím co Republikový kongres vedl o dramatických událostech Klonových válek zdlouhavé rozpravy, Nejvyšší kancléř Palpatin tajně vyslal dva rytíře Jedi, ochránce míru v galaxii, aby chystanému atentátu zabránili."
"Nás dvě," doplnila s úsměvem Andris.
"Nás dvě," přitakala San. Luke vytřeštil oči a už už se nadechoval, že k tomu něco namítne, ale San nenápadně pozvedla ruku a pomocí Síly do něj maličko šťouchla. "Přilétly jsme na Alderaan a hned jsme se setkaly s Vilíkem, velitelem Bailovy ochranky. Seznámil nás se zabezpečením Bailova okolí. 'Neproniklouzne ani myš,' ujišťoval nás. Vylíčil nám, jak na Baila byl ještě spáchán jeden atentát - když se vracel Bail z Coruscantu, na přistávací ploše nastala velká exploze. Naštěstí Bail vyvázl beze zranění. Večer jsme se pak přesunuly do předsálí jeho ložnice. 'Ticho jako v hrobě,' zhodnotila Andris situaci."
"Protože si Bail nepřál, abychom v jeho pokoji nainstalovaly kamery, musely jsme být ve spojení se Sílou. Včas jsme vycítily nebezpečí a přispěchaly do Bailova pokoje, abychom zjistily, že za oknem je droid, který právě shodil na podlahu dvě jedovaté stonožky. San se bez přemýšlení vrhla oknem na prchajícího droida," líčila Andris.
To se však San nelíbilo. "Proč zase já?! Mám za to, že jsi to byla ty, kdo na něj skočil, já jsem svým světelným mečem zabila obě dvě stonožky - kouhuny."
"A jseš si jistá, že tam vůbec nějaký droid byl?" navrhla Andris příměří. "Tak blbá, abych za ním skákala ven, bych snad nebyla!" San to přešla pokrčením ramen. "Večer i noc tedy probíhali v klidu," poupravila vyprávění Andris. "A ráno se šel Bail projít do zahrady. Hlídaly jsme, skryté za keřem, a pro všechny případy jsme měly aktivované meče. Podezřívala jsem San, že o tom něco ví, takže jsem zvolila osvědčenou metodu přesvědčování."
"Sílu?" navrhl Tom-Mie, visící své sestře na rtech.
"Světelný meč," opravila ho San. "Ale tentokrát jsem v tom prsty neměla. Spíš jsem si myslela, že s tím má co dočinění Vilík."
"A to je kdo?" zeptal se zmateně Luke.
Andris se na něj znechuceně zahleděla. "Luku! Neskákej jí do řeči, když mluví, prosím. Potom nemá smysl, abychom tu cokoliv vyprávěly. To je přece ten velitel Bailovy ochranky. Začaly jsme ho sledovat. Jenže Vilíkovi naše přehnaná pozornost neušla. Začal být opatrný. San se rozhodla pro samostatnou akci a aniž by se se mnou poradila, počkala si na něj v parku a pustila se s ním do boje." Padawanové zatajili dech. Andris se ze všech sil bránila úsměvu. Teď se dostala do dramatické části a nechtěla ji pokazit. "Vilík byl totiž Sith." Místností se ozval šokovasný šum. Andris pochopila, že v té době byli vlastně Sithové jen dva - Císař a Dooku. "Tedy ... něco na ten způsob. Aktivoval svůj dvojbřitý meč a zaútočil na San."
San se chopila slova: "Andris mezitím odvedla Baila stranou, aby se do souboje nepletl ..."
"Já jsem o tom věděla?" namítla Andris.
"Jistě že jsi o tom věděla," odsekla San.
Andris nakrčila nos. "Ne, nevěděla. Říkala jsem přece, že ses o tom se mnou neporadila a -"
"Ale věděla jsi o tom," uzavřela San debatu a ohlédla se k popletenému diváctvu. "Věděla o tom, takže odvedla Baila stranou a já mezitím probodla zrádce skrz naskrz. Jeho meč ..."
"... dvojbřitý," mínila Andris.
"Cože?" podivila se San.
Andris na ni nenápadně mrkla: "Ten meč. Byl dvojbřitý."
San nepochopila. "Nebyl."
"Ale byl," tvrdila Andris a divoce mrkala.
"Máš něco s okem ...?" otázala se San se slabým náznakem zlosti v hlase. "Takže, atentátu jsme zabránily a mohly pokračovat v naší cestě ..."
"V naší cestě?" nadhodila Andris vztekle.
San se na ni zamračila. "Ano, v naší cestě. A jestli si Andris nepřichvátne, San jí odletí z Yavinu, ani nebude vědět jak. Potom bude San moc zvědavá, jak se odsud Andris dostane a kde ji bude hledat."
Andris neochotně vstala. "Takže, Luku, Tom-Mie ... ráda jsem vás viděla ... a Síla s vámi. Zase se někdy ozvěte ..." Všichni, kteří se právě nacházeli v místnosti a s napětím nalouchali Saninu a Andrisinu vyprávění, zůstali zírat s otevřenými ústy. To byl nějaký rychlý konec. A proč San mluvila vlastně o Yavinu? Nebylo to vyprávění o Alderaanu? Jediní, kdo věděli, o co jde, byli vypravěči.
Tom-Mie zachytil odcházející sestru za rukáv a tichým, důvěrným hlasem zašeptal: "A ... byla to všechno pravda? Stalo se to někdy?"
Andris se široce zazubila: "Buď si jistý, že aspoň něco z toho pravda určitě je."

Mise Naboo - z pohledu Andris

2009-02-17T11:22:00.001-08:00

Na tuhle misi jsme se jako tradičně domlouvaly při páteční cestě vlakem na trase Dačice - Slavonice. Tentokrát to ovšem netrvalo tak dlouho jako obvykle. San mě překvapila tím, že byla ochotná jet na kole. Ovšem chtěla trasu, která by nebyla do kopce. Což je nemožné, protože ať jedete ze Slavonic jakýmkoliv směrem, vždycky je to do kopce. Nicméně jsme naznaly, že klacek na trénink šermu v lese sehnat nebude problém a vhodnou trasu najít už vůbec ne.
A tak jsem v 13:00 následujícího dne stála u dveří Sanina domu. Ta se ještě tak nějak nestihla připravit. Napůl obutá mě poslala zpátky k nám domů pro foťák a vrazila mi film, který do něj mám nacpat. Nezbývalo mi, než to udělat. Když jsem se vrátila zpět, San už na mě čekala a dokonce i s kolem. Vzala si ode mě fotoaparát a vyrazily jsme. Asi po deseti metrech zastavila s otázkou, jak se snižuje výška sedla. Neodpustila jsem si kousavou otázku, jestli se přes zimu zmenšila a odpověděla jí, že na její kolo potřebuje klíč. Moc se jí to nezamlouvalo. Nechala sedlo sedlem a už jsme opravdu vyrazily směrem na Jemnici.
Během šlapání do mírného kopce po hlavní silnici jsem se rozpovídala a málem jsem minula odbočku na krásnou rozježděnou a blátivou cestu, po které jsme chtěly jet. No, že by se po ní jelo nějak perfektně, to tedy ne, a já byla jen ráda, že jsem doma obětovala trochu času a nasadila na své kolo blatníky, které už od léta ležely bezúčelně v garáži. Brzy jsme se dostaly na palouk, který San určila coby prozatimní cíl. Před námi se rozprostírala jakási podivná velké louže. San se rozhodla mě vyfotit. Ihned jsem si vzpomněla na nelichotivé označení mé osoby coby gungana. A z představy, že budu vyfocena u bažiny se mi dělalo špatně. Můj foťák se ale rozhodl pro stávku. Pustila jsem se tedy do jeho opravy. Snažila jsem se přetočit film, zapnout, vypnout, vyndat baterky, ale nic se nedělo. San mezi tím vesele poskakovala tou smrdutou louží. (Pak kdo je gungan... ;) ) Najednou se ozval pronikavý řev. "Pavouci!" zvedla jsem hlavu od fotoaparátu a spatřila San s výrazem naprosté paniky a zděšení ve tváři prchající pryč z močálu. Zalitovala jsem, že ten pitomý foťák nefunguje. Tohle foto by nemělo chybu. Posadila jsem se do trávy a rozhodla se vyndat film. Pravda, přijdu tak o prvních pár fotek, ale co naplat. San na mě pochybně hleděla a já se pustila do kuchání. Asi to nevypadalo jako rozumné řešení, ale věděla jsem, co dělám, a taky to pomohlo. S vítězným úsměvem jsem vyfotila první fotky, ze kterých stejně nic nebude, a mohly jsme pokračovat dál. Tedy po té, co jsme se vzájemně zvěčnily při jízdě na kole.
Přes okraj té bažiny jsme kola převedly. San si nabrala do bot a patřičně to komentovala. Následovalo další kodrcání po rozblácených cestičkách. Byly jsme tak strašně potichu, že jsme vyplašily z křoví srnu. Další zastávka byla na pokraji lesa na dohled od takového malého sympatického rybníčka. Hodlaly jsme se tam vypravit. San k mému údivu zatáhla své kolo mezi nízké smrčky. Tam s ním praštila o zem a byla nadšená tím, jak ho zamaskovala. Dala jsem na jevo, že je to opravdu dokonalé maskování. (To kolo by viděl snad i slepý..) A tak na něj milá San ještě hodila větev. I batoh neopomněla šoupnou za stromek. Já své kolo opřela u stromu a dál jsem se tím nezabývala. Chtěla bych vidět cvoka, který by tam tudy coural a kradl kola...
K rybníčku jsme se dostaly docela bez problémů. Ovšem ke každému rybníku vede potok. A v této roční době bývá kolem takového potoku hodně vlhko. Obě dvě jsme se chtěly dostat na druhou stranu potůčku. Byl tam takový hezký vyvýšený pahrbek. Chvíli jsem se pokoušela pohybovat se po drnech a dostat se tam co nejkratší cestou, ale jakmile jsem ucítila vlhko v botech, rozhodla jsem se to obejít. Ale San ne. Skutečně se jí podařilo dostat na druhou stranu. Zatímco tam na mě čekala, já zvědavě obcházel větší oblouk a dumala nad tím, proč to najednou pode mnou přestalo čvachtat a oproti tomu mi to začalo divně klouzat a podklad byl až moc tvrdý. Když už jsem se blížila k San, začalo to pode mnou rupat a já s nadšením zjistila, že je to led. V určité vzdálenosti od San jsem se zastavila. Dál už to bylo nebezpečné a já chtěla mít i nadále v botách sucho. Má přítelkyně mi ale asi chtěla dokázat, že je tam půda dost stabilní a suchá. Ale ukázala pravý opak. Propadla se do bahna minimálně po kotníky. Podle jejího řevu nejmíň po kolena. "Pomoz mi!" vyřvávala po mně. "Andris, nemůžu se odtud dostat!" řvala, když se jí propadla i druhá noha. Nehodlala jsem se namočit také a navíc jsem byla značně vysmátá. San se uklidnila, dostala se z bažiny ven a přesunuly jsme se na pevnější půdu, tedy nedalekou oranici.
Došly jsme zpět ke kolům a vydaly se opačným směrem, tentokrát do lesa. Koukala jsem po rovných klaccích, žvýkala mandarinku a diskutovala se San o všem možném. Zapózovala jsem se svým čerstvě nalezeným klackem (byl dokonce rovnější než ten co mám doma). Vyvracela jsem San teorii o tom, že je příroda hrozně nedokonalá, když absolutně nic neudělá rovné. (To byla reakce na to, že ještě nenašla jediný rovný, neshnilý klacek hodící se na meč.) A vymýšlely jsme pohádku k naší misi. Zajímalo mě, jestli existují světelné dýky. San to zaujalo, a tak brzy upustila od hledání klacku, který by aspoň částečně připomínal blaster, krčení za stromy a střílení, a hledala dva podobně dlouhé a těžké klacky, aby posléze cvičila jejich protáčení ala Legolas v Pánu prstenů. Taky jsem si to zkusila, ale rychle jsem se vrátila k protáčení svého dlouhého meče, máchání kolem sebe a k útokům na bezbranné stromy. Během toho jsem San referovala o tom, co všechno se dělo předešlého večera v Cantině na CSWU. (Myslím, že mě moc neposlouchala, ale to je celkem běžné. Věčně si povídám víceméně sama se sebou - ať žije samomluva!)
A jelikož čas ubíhal jako splašený, byla jsem nucena odhodit svůj meč, zatlačit slzu - prostě nebyl jak ho odsud odvézt, a opět nasednout na kolo. Ještě jsme se zastavily nedaleko rybníka a pokusily se použít samospoušť na mém foťáku. V životě jsem ji nepotřebovala, takže jsem ani nevěděla, jak na to. Ale zapojila jsem svůj ochablý mozeček, přirovnala používání samospouště k používání počítače - nejdřív všechno nastav a pak to potvrď, a podařilo se nám pořídit společnou fotografii. (Jak dopadne, to jsem sama zvědavá. Přece jen to nastavovala San...)
Zpáteční cesta vedla po silnici. Fádní, děravé a zrovna jako na potvoru plné projíždějících aut. Takže jsme dojely už v poklidu a bez jakýchkoliv zajímavých událostí. Se San jsme se rychle rozloučily na křižovatce a každá z nás zamířila ke svému domovu. Téměř okamžitě jsem si uvědomila, že má můj foťák, ale už se mi nechtělo vracet. (Dostal se ke mě zpátky asi za dva týdny.) Doma jsem pak místo očekávaného klidu a pohodlí vyslechla pouze kousavé poznámky mého táty na téma, jak hrozně jsme se San sportovaly a starostlivé(= značně ironické) dotazy, jestli jsem v pořádku, když jsem šla ven a dokonce na kole. Za trest jsem mu snědla celý tác štrůdlu. A pak jsem konečně byl spokojená. MISSION COMPLETE. (San používá docela dobrý konec, nemyslíte? ;) )

Mise Naboo - z pohledu San

2009-02-17T11:20:00.000-08:00

Mise jako taková začala v sobotu 28. března přibližně kolem 1,00 pm, i když jsem se na ní s Andris domlouvaly už v pátek, den předtím, při jízdě vlakem. Slovo dalo slovo a rozhodly jsme se, že pojedeme na kolech. Namítala jsem sice. že ač vyjedeme z našich rodných Slavonic kamkoliv, pokaždé je to do kopce, ale zároveň je fakt, že všude kolem našeho malého městečka jsou husté lesy - přímo ideální na bližší prozkoumání!
A jak jsme si řekly - přesně na čas stála Andris se svým typickým úsměvem u dveří našeho domu a u branky stálo její kolo. Pravda, mírně nás zdrželo to, že jsem ještě nebyla zcela připravená, a že se Andris ještě vracela pro fotoaparát, ale potom už jsme nasedly na své bicykly a vyrazily. Pravda, ještě chvíli jsem se obávala, zda jsem náhodou jízdu na kole přes zimu nezapomněla, ale poté, co jsem se při otočce bravurně vyhnula nedaleko stojícímu autu (tak o deset centimetrů ;)) ), ujistila jsem sama sebe, že se tohle vskutku nezapomíná, a mohly jsme klidně pokračovat v cestě.
Vyrazily jsme směrem k Jemnici, nedaleké "metropoli", ovšem po pár minutách cesty (samozřejmě do kopce) jsme odbočily na vedlejší lesní cestu. Konečně jsem pochopila význam slova "horské kolo". Cestička to byla značně bahnitá a naše kola hrůzostrašně poskakovala po kořenech stromů a výmolech po traktoru, ale nenechaly jsme se zastrašit a dojely jsme na místo, o kterém jsem Andris vytrvale tvrdila, že je to pěkný palouček, jako stvořený pro trénink boje.
Jeho plochu teď zakrývala ošklivá bažina.
Ale co, řekla jsem si, a zatím, co Andris začala zápolit s foťákem, vyrazila jsem zkoumat bažinu. Přeskakovala jsem z trsu trávy na trs a dostala se skoro do poloviny nestabilní bažiny suchou nohou, když tu jsem si všimla, že na zemi lezou hnusní pavouci. Ničeho jiného se tolik nebojím jako pavouků. Z hrdla se mi vydral výkřik plný nefalšované paniky a úprkem jsem se vracela zpátky na pevnou souš, kam se na mně - snad - ty osminohé obludy nemohly dostat.
Mrkla jsem po Andris, bavící se mou hrůzou. Pak mi vítězně oznámila, že se foťák pravděpodobně zasekl. To nám to zase pěkně začíná! Andris se temně mračila a co chvíli do neposlušného aparátu uhodila. Radši jsme si na to sedly. Andris, samozřejmě, ta musí mít vždycky něco speciálního, se posadila do louže. A najednou ji to napadlo: "Asi se kousl film. Musím ten foťák otevřít." Nemohla jsem se dívat na to, jak nejdříve ze svého fotoaparátu vytáhla baterky a posléze dokonce vyjmula i film. Já, člověk, který se učí na škole pracovat s negativním fotografickým materiálem jako se svátostí a v náležité tmě, aby náhodou nedošlo k osvícení filmu, jsem jen tiše zaúpěla. Ale Andris pravděpodobně věděla, co dělá, protože několikrát trhla s filmem, div ho nevymotala z krabičky ještě více, a potom, s výrazem, který se nedal vyložit jinak než "nechte to na mně, protože já jsem Andris a kdo je víc?", zaklapla foťák, znovu do něj uložila baterky a spokojeně naslouchala, jak se film poslušně začal navíjet. "Co jsem říkala?" usmála se na mně.
"No jo, měla jsi pravdu. Jsi prostě geniální," uznala jsem. Andris se zazubila a ujistila mne, že si toho je vědoma.
Udělaly jsme pár dokumentárních fotek a shodly se na tom, že tohle místo je už dále nepoužitelné, takže jsme znovu naskočily na kola a kousek popojely. Ocitly jsme se na kraji lesa, z něhož se dalo jít na tři směry - do lesa, na pole, nebo k malému jezírku. Zde jsme nechaly kola. Já jsem své kolo důmyslně maskovala do lesní školky a zadní kolo jsem ještě skryla větví, kterou jsem objevila nedaleko. Poodstoupila jsem a pochválila své dílo: "Perfektní." Andris sice nad mým "maskováním" jen vrtěla hlavou, ale ona nemá pochopení pro bezpečnostní opatření v terénu. Jen postavila své kolo ke stromu a nechala ho tam být. No jo, lehkomyslný Jedi! Já jsem ještě fikaně ukryla svůj batoh za malý smrček. I když pravda - ona je možná lehkomyslný Jedi, ale já jsem dozajista cvok :)).
Nakonec jsme si řekly, že půjdeme k jezírku, na jehož břehu stál keř, ze kterého by se dal použít klacek jako provizorní meč, protože ty, co se nám nabízely v lese, byly vesměs ztrouchnivělé. Jenže - od keře nás dělil potůček. To mi - a jistě i vám - značně připomnělo misi Dagobah. Nepopírám to, podobnost je tu jasně patrná, i když dostat se na druhou stranu se mi tentokrát nepodařilo. Rozhodly jsme se tedy to obejít. I to se však ukázalo jako problém - v nejbližších metrech byla bažina. Zatím, co Andris se rozhodla, že to hezky obejde, já jsem se tím tak nezabývala - i Glum přece našel cestu přes Mrtvé močály, proč by se tedy nemělo povést i mně?
Doskákat až ke keři se mi podařilo - a s vítězným výrazem jsem čekala na Andris. Ta se pěkně prošla. Ovšem, nešla až ke mně, zůstala radši v pozadí. Nechápala jsem to a znovu ji ujistila, že je to tu stabilní a půda pevná. To jsem však neměla dělat. Zákon schválnosti je vždy přítomný - a dokonce i teď a tady. Při prvním, následujícím kroku jsem zapadla po kotník do ledové vody. Zpanikařila jsem. "Andris, pomoz mi!" vyhrkla jsem. Pokusila jsem se udělat ještě jeden krok, kterým bych se dostala na souš, ale tentokrát jsem ponořila nohu do bahna ještě hlouběji. "Andris, já se odsud nemůžu dostat!" vykřikla jsem, ovšem pak jsem si řekla, že zemřít v bahně, popřípadně chytit rýmu z prochladnutí, se mi věru nechce, takže - ani nevím jak - jsem najednou vyběhla z bahna a vyklepávala vodu nashromážděnou v botách. "Teď už můžu leda ždímat ponožky," poznamenala jsem nešťastně a vysekla před Andris purkrle: "Zavaž mi střevíček!" Chvíli jsme tam ještě okouněly, pak jsem si ale povzdechla: "Pojďme odsud." Nechtěla jsem být ještě špinavější a mokřejší než jsem nyní!
Přesunuly jsme se proto do lesa a dlouho se jím bezcílně potulovaly. Začala jsem rozvíjet filosofickou debatu na téma, že příroda je strašně nedokonalá - neumí vytvořit přirozeně rovný klacek. "Nebo je právě proto strašně dokonalá," oponovala mi Andris, která chvíli na to našla svou zbraň - sice byla také náležité prohnutá, ale Andris trvala na tom, že je pořád rovnější než ten boken, co má doma. No nevím :). Pak jsme se daly do intelektuální SW debaty. "Myslíš, že mají Jediové světelný dýky?" polemizovala Andris. Odvětila jsem, že určitě, pak jsem se ale zarazila a odvětila:
"I když je fakt, že se u některých mečů dá regulovat délka čepele, takže nevím," pokrčila jsem rameny. Tak jsme si našly vhodnou lightsaberovou dýku a tu zkoušely protáčet v ruce. Dlouho mi trvalo, než jsem se to naučila i na levé ruce, ale řeknu vám, bojovat jen se dvěmi světelnými dýkami, ve stylu Legolase ze Dvou věží nebo Elektry z Daredevila, by bylo nejen poměrně efektní, ale i účinné. A drsné ;)). Měla jsem z toho (a ještě pořád mám) potlučené a do krve poškrábané ruce. Není to jen tak, takový trénink ;)).
Nakonec jsme se ale rozhodly vrátit se domů. Cestou jsme se zastavily u toho jezírka, kde se mi podařilo promočit si svou bytelnou obuv, a rozhodly se spolu vyfotit. Divíte se asi, jak se nám to povedlo, když jsme tam byly jen my dvě. Inu, objevila jsem na Andrisiným foťáku časový spínač. Pokud by se nám ho podařilo uvést v chod, mohly bychom se spolu nechat klidně zvěčnit na snímku. Ovšem ani Andris neví, jak časovač funguje. Položila jsem tedy foťák na sedadlo svého kola, podepřela ho mikinou, kterou jsem si v horkém jarním dni svlékla, řekla Andris, kde přesně má stát, stiskla jsem časovač a co nejrychleji se vzdálila k Andris. Chvíli jsme tam stály, čekaly - a nic. Pak foťák smetl do trávy vítr, který se do něj opřel. Vrátily jsme se ke kolu a zamyšleně nad fotoaparátem rokovaly. Pak náhle Andris vyřkla nápad: "Víš co? Stiskni časovač a zmáčkni spoušť. Jako potvrzení. Jako u počítače. Všude musíš svou volbu něčím potvrdit. Když tak budu na fotce jenom já." To byla ostatně pravda, takže jsem udělala přesně to, co mi radila, a zaslechla jsem její křik: "Jo! Bliká! Pojď rychle ke mně!" Bleskově jsem se k ní přesunula a šťastně se zazubila. Cvak. Snímek byl pořízen. Zajásaly jsme a bylo nám, jako bychom právě objevily Ameriku.
A pak už jsme mohly jet klidně domů. Sice jsme zapomněla Andris vrátit foťák (ehm, vrátit ... ;)) ), ale to už bylo jedno. Domů jsem se vrátila přesně podle plánu, tedy zhruba kolem 4,00 pm. Spokojená, unavená a zpocená jsem se odebrala do sprchy a neodpustila si své obvyklé: "Mission complete ..." :)))

Mise Naboo

2009-02-17T11:16:00.001-08:00

Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii ...

Všechno začalo na Coruscantu. Teď, v době, kdy už zase nese své původní hrdé jméno, a na název "Imperial Center" si už jen tak nikdo nevzpomene, nebyl důvod se na tuhle planetu nevracet. Už tu nehlídali na každém rohu imperiálové a nekontrolovali každého návštěvníka hlavního města bývalé staré Republiky. A hlavně bylo nyní mnohem výhodnější obchodování na černém trhu s cennými a převážně zakázanými horninami. Což se San samozřejmě velice hodilo. Vzhledem k tomu, že si od Luka Skywalkera "vypůjčila" pár tun eironu, musela si vymyslet nějaký způsob, jak přesvědčí Andris, aby s ní dobrovolně letěla na Coruscant a ještě to vypadalo, jako by to vymyslela ona. Nakonec ale Andris přisvědčila, že by se mohla podívat do ruin chrámu Jediů, a zavzpomínat na staré dobré časy. A San si mezitím mohla trochu přivydělat - a seznámit se při tom s pár zajímavými lidmi, jak jinak než pašeráky. V jednom baru měla schůzku s ex-přítelem, který jí odkázal na vhodného kupce. I když se jí tato poměrně podezřelá obchodní transakce příliš nezamlouvala, přesvědčil ji, aby se s ním alespoň setkala. S tím nakonec San souhlasila - za to přece nic nedá. Jediný problém byl snad jenom v tom, že ten kupec byl na planetě jménem Naboo. San ten název něco říkal a nakonec si vzpomněla, že je vlastně nedaleko corelliánského pašeráckého tahu.
Na Naboo to nebylo z Coruscantu daleko. Jen přes půl galaxie ;)). Andris kupodivu nebyla proti návrhu letět se San na Naboo - asi se jí tahle planeta nezdála nijak nebezpečná - tedy, až na ty Gungany, druh, který prakticky zavinil pád galaxie.
Brzy přistály na jednom z hlavních přistávacích ploch Naboo (Andris sice měla jakési kousavé poznámky na téma, že se San asi poprvé od doby, co spolu létají, podařilo normálně přistát, ale San ji radši ignorovala - ostatně, nic jiného jí ani nezbývalo) a nechaly se velkým uvítacím výborem přivést až do rozlehlé vily, která patřila kupci jejich eironu - Abob Teffovi. Ten je pozval na hostinu, během níž si měly možnost potřást rukou se spoustou vlivných osobností z pašerácké branže. Andris se silně nudila, zatím co San byla ve svém živlu.
Po převzetí příslušného počtu kreditů, na kterém se San s Abobem domluvila, trvala Andris na tom, že už je ten pravý čas opustit Naboo. Z nějakého důvodu se jí na té planetě ani trochu nelíbilo. Ačkoliv se San příliš nechtělo, se všemi se rozloučila a brzy už vzlétly.
Teprve po chvíli si San všimla, že je pronásledují čtyři křižníky, které kdysi patřily Impériu. Po jeho pádu se jich pravděpodobně zmocnili vesmírní piráti. Upozornila na to Andris. Ta se zazubila - zase měla pravdu. San hlasitě zaklela. Hlavní problém byl v tom, že měly velice malé štíty - San do nich chtěla investovat právě ty peníze, které dostala za všechnu nakradenou horninu. A neprozřetelně se o tom Abobovi zmínila. Takže brzy se loď otřásla tlumeným výbuchem - a vzápětím druhým. Andris nebyla jako obvykle připoutaná. Spadla na zem a když si zlostně oprašovala zašpiněný oděv, vrhla na San vzteklý pohled. Ta neměla čas ho opětovat, protože se snažila manévrovat s lodí tak, aby ji křižníky nezasáhly znovu, protože by to byl její konec. Passattera nebyla daleko od toho, aby se rozpadla. Při dalším zásahu jí křižníky vyřadily zbraňové systémy. San znovu zaklela. Když následující střela strefila motory, pokusila se San loď strhnout směrem k Naboo.
Sotva se jejich loď zabořila do bažiny, Andris podotkla cosi v tom smyslu, že si na Sanina "přistání" začíná zvykat. San stiskla rty a vylezla střešním otvorem ven. Dávala velký pozor, aby se jí nepovedlo spadnout rovnou do bahna. Opatrně přešla po lodi a skočila na pevnou zem. Andris ji pobaveně následovala. San ji předem varovala, aby neříkala to, co má na jazyku. Tentokrát ji Andris kupodivu uposlechla.
Následovalo brodění bažinami, protože loď nutně potřebovala opravu a San u sebe samozřejmě neměla žádné náhradní součástky. Pravda, obvykle tři čtyři motory pro všechny případy po kapsách nosí, ale zrovna teď u sebe žádný neměla. Brzy však zabloudily a nemohly najít směr, kterým se měly dostat do Theedu.
V té chvíli samozřejmě ještě netušily, že po nich jde někdo, koho příliš nepotěšilo, že jeho lodím se nepodařilo zničit směšnou lodičku San d´Ark a Andris Mac. Vzápětí to však zjistily - on, skrytý za jedním ze stromů, na ně začal pálit ze svého blasteru. Zatím, co Andris se snažila zachránit tím, že skočila šipku do bahna, rozezlená San si pomocí Síly přitáhla jeho blaster a vzápětí se s útočníkem začala bít. Teprve teď si všimla, že jde o Bobu Fetta. To ji značně překvapilo, domnívala se, že je Boba zatčený a sedí v lochu pod dozorem vojáků Nové Republiky. Andris se mezitím vypachtila z bahna, politovala svou zcela znehodnocenou tuniku, a už přemýšlela, jak by své přítelkyni v boji pomohla. San vedla, ale ve chvíli, kdy ji Boba podle nakopnul a ona poodstoupila, vytáhl zákeřně blester a hodlal ji zastřelit. V té chvíli se ozvalo zabzučení Andrisina meče a následovalo dvojí plesknutí - a do bahna se zabořila nejdříve hlava, a potom helma. Andris přicupitala blíž a kopnutím otočila to, co dříve bývalo hlavou, obličejem k sobě. Udiveně zjistila, že to není Boba Fett, muž, jehož tvář nikdo nikdy neviděl, ale Abob, kterého viděly naposledy před necelou hodinou.
Do Theedu se dostaly pomocí speederu, který si Abob postavil nedaleko, a brzy už opustily Naboo. San mohla spravit loď (ačkoliv Andris navrhovala, že by bylo lepší koupit si novou loď, s čímž však San zásadně nesouhlasila) a Andris si mohla konečně vyprat špinavou tuniku.

Mise Yavin - z pohledu Andris

2009-02-17T11:13:00.000-08:00

Vystoupila jsem do kokpitu Passattery. Podle mých informací, nebo spíš toho mála, co jsem o cestování hyperprostorem věděla a co mi řekla San, jsme už měly dorazit na místo. Jakmile jsem však průzorem pohlédla ven, zalapala jsem po dechu. To mi snad dělá naschvál! Hned na první pohled mi bylo jasné, že planeta, u které se naše loď vynořila, rozhodně není Yavin.
"Co… Co to je?!" obrátila jsem se zmateně na San.
"Yavin asi ne…" Jen pokrčila rameny a přepnula několik tlačítek.
"To mi snad děláš naschvál…" povzdechla jsem si. Nemělo smysl na ni křičet. Nepomohlo by to, jen by se s ní nedalo vydržet a naschvál to možná ani udělat nechtěla. Popravdě, Saniným pilotním schopnostem moc nedůvěřuji. Snad ani jednou jsem s ní nezažila normální přistání a ani by mě moc nepřekvapilo, kdybychom se někdy vynořily z hyperprostoru a rovnou to picly do nějaké hvězdy či asteroidu. A ještě když nás měla dopravit na planetu, kde se to jen hemží Jedii. Takovou planetou Yavin se svou Akademií bezesporu je a San opravdu nadšená nebyla, když jsem jí řekla, že se tam poletíme podívat.
Nicméně než jsem se probrala ze svého zamyšlení, už jsem neviděla ani planetu, ani hvězdy. Už jsme znovu letěly hyperprostorem. A snad konečně na Yavin. Až do přistání jsem zůstala v kokpitu. San mi vysvětlila, že omylem, kvůli chybným výpočtům, doletěla na Dathomir. Samozřejmě, že jsem si neodpustila poznámky na její létání a umění vypočítat přestup na hyperrychlost. Hned se mi tak zlepšila nálada. V zápětí jsem musela uznat, že tentokrát se jí alespoň to přistání povedlo. I tak však pro mě bylo jako tradičně nenormální. Hned po vykročení na rampu jsem si totiž záhadným způsobem přišlápla plášť a už jsem letěla. Na půdu Yavinské akademie Jediů jsem se vřítila v elegantních kotoulech, sudech a saltech a nástup jsem završila úžasným zaduněním zapříčiněným mým rozplesknutím na podlaze přistávací plochy.
Ještě než jsem se stihla sesbírat, přihrnulo se ke mně jakési stvoření a s nadšením mě oblizovalo a málem zašláplo. Se smíchem, víceméně už takovým tím histerickým, ze zoufalství, jsem se zvedla a přivítala se s Lukem. Má nálada pak nezadržitelně klesala úměrně s tím, kolik učeben, výcvikových hal a meditačních místností jsem prošla. Luke byl očividně neuvěřitelně hrdý na to, co tu zbudoval a nadšeně mi to vše ukazoval. Snažila jsem se tvářit potěšeně a nevím, jak dlouho bych to vydržela, kdyby San nepřerušila Lukův zanícený monolog požadavkem na návštěvu ubikací určených pro nás dvě.
S úlevou jsem sebou praštila na postel a byla i docela ráda, že se San nejsem v jednom pokoji. Poslední co jsem potřebovala, bylo poslouchat její výčitky, že jsem ji zatáhla zrovna sem, na místo pro ni tak nudné. I když ani já jsem se tu dvakrát nepobavila.

***

Druhý den jsem s nadšením zjistila, že Luke je kdesi v tahu a úlohy průvodce se zmocnila jeho sestra Leia. San se i tak poděla kdoví kam a já se poměrně v klidu mohla připravit na přednášku, kterou jsem slíbila Lukovi. Před tím jsem se však ještě setkala s Tom - Miem, mým mladším bratrem. (Dlouhá léta jsem si myslela, že ho zabili spolu s mými rodiči a nedávno jsem s radostí zjistila, že je naživu a studuje zde.)
Přednáška… O čem bych asi já mohla přednášet, aby to pro Yavinské padawany mělo smysl? Měla jsem jen jednoho Mistra, který mě učil podle zvyků Řádu rytířů Jedi z dob Staré republiky a nejmíň milionkrát mi vyprávěl o Radě a Chrámu na Coruscantu. A právě se znalostmi od svého Mistra jsem se s nimi měla podělit. Lukovi očividně nevadilo mé tvrzení, že jsem se setkala pouze s Yodou a Kenobi (tedy s těmi, které on sám velice dobře znal), a že rozhodně nejsem ten typ, který by tehdejší Radu, s Yodou a jakýmsi Mecem Windu v čele, poslouchal. A stát před spoustou lidí v různém věku, kteří mě se zájmem poslouchali, a mluvit o něčem, co jsem sama ani nepoznala, nebylo nic příjemného. Víckrát už Lukovi nic podobného neslíbím.
Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Takže v půlce přednášky se nečekaně objevila Leia a vypadala hodně rozrušeně. Necítila jsem se moc dobře, ale pokládala jsem to spíš za projev nervozity, než za nějaké nesrovnalosti v Síle, či signál, že se něco děje. Ale dělo se. Odešla jsem s Leiou stranou a v zápětí jsem se dozvěděla, že ve výcvikové hale číslo 8 nalezli mrtvá těla dvou padawanů. A co hůř - byli zabiti světelným mečem. Okamžitě jsem rozpustila přednášku a všechny bez výjimky poslala zpět do svých pokojů. Poznali, že se něco děje a některým se moc nechtělo. Hlavně Donovi a mému bratříčkovi. Ten první, i když nerad, uposlechl. Ale Tom - Mie se nehodlal nechat jen tak odbýt. Nechápala jsem, kde bere ten elán a chtivost do boje. Kdyby nebyl ještě padawanem, a hlavně mým bratrem, rozhodně ráda bych ho měla po boku, ale bylo to pro něj momentálně až moc nebezpečné.
S Leiou, skupinou vojáků a asi dvou starších padawanů s téměř dokončeným výcvikem jsme se vydali k oné hale. Neměla jsem se tam však vůbec dostat. V jedné z výcvikových místností, kterou jsme samozřejmě museli projít jsem ucítila hrozící nebezpečí. Prásk! Tak tak jsem stačila smést Leiu k zemi, aby ji výstřel nezasáhl. Bleskově jsem aktivovala meč. Oba padawani mě napodobili a vojáci se i s Leiou kryli kde se dalo. Ocitli jsme se pod slušnou palbou. Byli jsme v pasti.
Proklínala jsem uzpůsobení téhle místnosti. Spousta stromů, keřů, neproniknutelná jungle. Ani jsme nevěděli, kdo střílí. Rozhodla jsem se je najít. Zapadla jsem do změti rostlin a deaktivovala svůj meč. Pomalu jsem se plížila do zad útočníků. Ačkoliv to nebylo moc čestné, první tři se nestihli ani úplně otočit, než jsem je máchnutím meče uzemnila navždy. Byli to chlápci v jakýchsi tmavých uniformách. Trošku připomínali ty imperiální, ale nevypadali, že by byli něco víc, než někým najatí žoldáci. Prodírala jsem se junglí a zrovna jsem přemýšlela nad tím, jestli jsme se nějakým nedopatřením nedostali úplně ven z akademie do pravé jungle, když se přede mnou objevila zeď. Nebyla jsem sama, kdo dostal ten úžasný nápad pachtit se křovím. Přikrčila jsem se a pozorovala muže jdoucího podél zdi. Byl celý v černém, v ruce blaster, tmavé vlasy, ale do obličeje jsem mu neviděla. Ve chvíli, kdy jsem se na něj hodlala vrhnout, se otočil. Aktivovala jsem meč a v rámci možností jsem se k němu rozběhla. Na nic nečekal a dal se na úprk. Aspoň někdo má respekt z Jediů, ale… Běh nepatří mezi mé hobby. A vůbec ne překážkový běh junglí. Ale nedalo se nic dělat. Honila jsem se za ním chodbami do dalších a dalších místností, které naštěstí byly převážně pouštního charakteru, takže se tam nemohl schovat. Až na jednu. Našel si tam krásnou písčitou hromadu.
Vběhla jsem do místnosti a přivítala mě salva z jeho blasteru. Málem jsem rozpleskla v písku, jak jsem se reflexivně otočila a zdrhala zpět za dveře. Uvědomila jsem si svou blbost. Stačí přece aktivovat meč! Na druhý pokus jsem vyběhla ze dveří, odrazila několik jeho výstřelů a saltem se přemístila za hromadu a tedy i za něj. Udiveně se otočil a pálil. Střely se odrážely od mé žluté čepele, ale on měl neuvěřitelnou kliku. Žádná ho netrefila. Sklouzl z hromady a pokusil se kolem mě proklouznout a utéct. Poznala jsem jeho úmysl. Čepel mého meče mu projela břichem a už nepadl jediný výstřel. Jen jeho mrtvé tělo se sesulo k zemi.
To je zase den… Povzdechla jsem si v duchu, deaktivovala meč a vracela se k místům, kde jsem zanechala Leiu a ostatní. Buď to bylo mým mizerným orientačním smyslem, nebo mou Silou a neblahým tušením, dostala jsem se k hale č.8, odkud se ozývaly zvuky. A já pocítila něco, co jsem myslela, že už nikdy nepocítím. Přítomnost Sunshine D'Ark. Vběhla jsem dovnitř a spatřila to nejhorší, co jsem spatřit mohla - ji v souboji s mým bráškou. A její čepel, která právě mého bratra probodla! Dostala jsem neuvěřitelný vztek. Nikdy jsem ji neměla ráda, ale teď jsem byla skoro nepříčetná. Aktivovala jsem světelný meč.
Já byla naštvaná na ni a Sunshine na mě. Muž, kterého jsem odpravila před chvílí byl totiž její zakázkou. A ona přišla o prachy. Jediná to věc, na které téhle odporné nájemné lovkyni záleží. Pustily jsme se do sebe. Vzduchem se míhaly naše světelné meče a já nic jiného nevnímala. Jenom ji a její odporně rudě zářící meč. Ani jsem si nevšimla jak, ocitly jsme se na přistávací ploše. V zápalu boje jsem si uvědomila pouze to, že ji v žádném případě nesmím pustit k lodi. Ale právě o tohle Sunshine šlo - dostat se odsud.
Ve své přednášce jsem mluvila o soubojích Jediů a Sithů, soubojích čestných a čistých. Sunshine se za Sitha sice považovat dala, ne však za Sitha bojujícího čistě či snad čestně. Co chvíli mi uštědřila kopanec, ránu pěstí nebo loktem. Bojovala jsem tedy podobně. A jedním takovým hezkým kopem jsem jí vyrazila z ruky meč. Někomu jako Sunshine to ale příliš nevadí. Radostí nad svým úspěchem jsem se vteřinku nesoustředila a už jsem s heknutím skončila na zemi. Upustila jsem meč. Tak tak jsem vyskočila na nohy a ušla tak nehezkému kopanci od ní. Boj okamžitě dostal jiný rozměr. Škrábaly jsme se, mlátily, zkrátka bušily jsme do sebe jak se dalo. Sunshine však byla tou, která byla víc zvyklá. A tak jsem brzy dostala takovou prdu do nosu, že se mi zatmělo před očima opět jsem měla tu čest pozorovat podlahu přistávací rampy z blízka. Než jsem se znovu vyhrabala na nohy, Sunshine už byla v lodi. Mohla jsem se už jen naštvaně dívat na to, jak odlétá.
Tom - Mieho jsem už v hale nenašla. Ani ta ostatní těla. Se zoufalým přáním, aby to nějakým zázrakem přežil jsem se vydala na ošetřovnu. K mé radosti byl naživu. Na rozdíl od jeho kamaráda Duchieho, který tolik štěstí neměl. Po dlouhé době jsem se tam setkala se San. Nepochybně o své sestře věděla a tvářila se všelijak. Nedělala jsem si iluze o tom, že by v tom všem neměla prsty i ona. Padawan Don se na ni dokonce vrhl. Snažila jsem se mu objasnit rozdíl mezi San a Sunshine, ale nemyslím si, že z toho byl nějak moudrý. Obě jsou prakticky stejné, až na to, že San se aspoň někdy snaží chovat čestně. I když tak trochu pochybuji o tom, že ji smrt těch padawanů mrzí a že mi řekla všechno, co věděla o přítomnosti své sestry.

Mise Yavin - z pohledu San

2009-02-17T11:11:00.001-08:00

(čtení pouze pro otrlé povahy - není to sice tak drsné, ale tak dlouhé :) )

Abych byla upřímná, neměla jsem z toho, že letím s Andris na planetu Yavin, kde je teď akademie rytířů Jedi, přílišnou radost. Od jsité doby nemám ráda nic, co se týká Jediů a jim podobným kreaturám. Nesnáším je. Jsou prostě nenesitelní - arogantní a tupí. A přitom jejich Síla není o nic větší než ta, kterou cítím já! Jenže Andris se mi zdála být tou nabídkou docela nadšená. Buď to říkala schválně, protože mě chtěla naštvat, nebo to byla pravda, nevím. Musela jsem svolit.
Ovšem, nějak mi nevyšel výpočet přechodu do hyperprostoru a já se vynořila se svou Passatterou místo u Yavinu u jakési nedaleké planety - myslím, že se jmenovala Dathomir. Andris jsem pak byla jenom pro smích a dobírala si mně až do té doby, než jsem konečně přistála na rampě u Yavinu.
Pak jsem měla důvod smát se já - Andris zakopla buď o svou nohu, nebo o lem svého pláště, a skulila se dolů z rampy. Byl to zábavný pohled - řekla bych, že jsem se už dlouho tolik nenasmála - naposledy snad tehdy, když Andris uvízla po jednom mém divočejším přistání mezi stolkem a zbytky podlahy při našem prvním společném cestování. Budu si navždy pamatovat, jak je po pás zaražená v kusech kovu, snaží se dostat ven a hlasitě si stěžuje - a ještě hlasitěji nadává. Bavila jsem se výborně.
Pak jsem si všimla, že se k Andris hrne jakýsi Padawan - pravděpodobně rasa pes, taková ta odrůda připomínající wookie. Místo slušného pozdravu ji to začalo olizovat. Zaváhala jsem a hmátla po blasteru, pak jsem si ale uvědomila komičnost celé situace a začala se hihňat nanovo. Ale to už mi legraci přerušil Luke Skywalker, který se k nám hnal s omluvou na rtech, a sympatický psí mladík se radši stáhnul - a mně podal pouze tlapu.
Načež nastala ta nejnudnější část celého "výletu" - Skywalker nám ukazoval celou akademii. Nešlo o žádné malé středisko, ale naopak, o velký komplex plný budov, hal a jiných výcvikových center. Něco mne i zaujalo, ale více méně jsem se zabývala jen tím, jak vymyslet co nejslušnější omluvu a vzdálit se z té nudné přednášky. Ale Don patrně vycítil mé vnitřní rozpoložení, protože do mně strčil čumákem. Bavit se s ním bylo mnohem zábavnější než poslouchat Skywalkerův dlouhý monolog, protože jeho řeč byla i pro mně, lingvistu, docela těžkým oříškem.
Zaujala mne snad jen jediná věc - při prohlídce jsme míjeli bývalý důl eironu. Poznala jsem ho okamžitě, i když byl z části poupraven pro podmínky cvičení Síly na posunování těžkých kamenných kvádrů vytěžené látky. Té nejcennější horniny v celém vesmíru. A Luke se o ní ani slůvkem nezmínil. Asi si neuvědomuje, že cena eironu od doby, co padlo Impérium, značně vzrostla. Ovšem já to moc dobře vím. Zachvěla jsem se nadšením. To, co tady mají, vynese pěkných pár tisíc! Zítra toho využiji a pár metráků eironu si od Skywalkera "půjčím". Ani si toho nevšimne.
Nakonec jsem však Lukovi řekla: "Luke, tohle je sice opravdu zajímavé, ale my jsme vážně unavené po tak dlouhé cestě. Nemohl bys nám ukázat, kde budeme bydlet?" Andris sice ještě nadhodila, že naše únava pramení i z mého mylného přistávání na Dathomiru, ale radši jsem spolkla zlostná slova, deroucí se mi do úst, a tiše jsem odvětila: "Víš, Andris, nebyla to tak docela moje chyba. Tvé souřadnice Yavinu byly pro můj palubní počítač příliš nepřesné." Andris na mnně vrhla vztelý pohled a už už se nedechovala k urážlivé odpovědi, ale Luke patrně pochopil, že naše hádka není daleko, a radši poslal Dona, aby nás dovedl k ubikacím. Tentokrát jsem byla ráda, že Andrisin prozatímní byteček bude o blok dál než ten můj!
Bez rozloučení jsem se zabouchla v pokoji a krátce si ho prohlédla. Celý byteček tvořila malá místnůstka s postelí, stolkem a židlí, ze které se dalo přejít do koupelny. Pohlédla jsem z okna, za kterým se rozprostírala hustá džungle. "Divná planeta," zamumlala jsem pro sebe, z výšky (tedy spíš z nížky svých 156 cm ;) ) jsem dopadla na postel a přetáhla přes hlavu deku. "Fakt divná planeta ..." Dnešního dne jsem měla plné zuby.
V noci mně probudil zvláštní pocit. Prudce jsem se posadila na posteli a rozhrnula závěsy svého okna. Něco mi říkalo, že to, co mně vyrušilo z poklidného spánku, najdu přímo tam. Chvíli jsem hleděla do tmy. Pocítila jsem něco, co jsem už hrozně dlouho necítila. Jako by mi nějaká neviditelná ruka sevřela srdce. Rozrazila jsem okenice a zaposlouchala se do ticha. Nic jsem neslyšela. Takže nakonec jsem jen zavrtěla hlavou se slovy: "Už jsem se tady z tohohle místa dočista zbláznila," a šla raději znovu spát.

***

Následující den jsme byly v neustálé společnosti princezny Leii Organy Solo, protože Luke se musel kamsi vzdálit. Toho jsem využila a nenápadně ty dvě, chystající se na přednášku, kterou jim Andris včera ve své slabé chvilce slíbila, opustila. Přesunula jsem se i se svou lodí poblíž tomu dolu s eironem a začala ve veselém nakládání horniny. Šlo to výborně - tedy do té doby, než se opět dostavil ten pocit. Zarazila jsem se a vyšla z nákladového prostoru své lodi, kam jsem s pomocí Síly přesunovala kvádry eironu.
Neušla jsem snad ještě ani dva kroky a už jsem cítila, jak mi někdo přitiskl blaster k hlavě. "Stůj," nařídil mi čísi chladný hlas. A přece tak povědomý! Bleskově jsem se otočila, vyrazila útočníkovi zbraň z ruky a hodlala jej uhodit zaťatou pěstí - a v tu chvíli má ruka ztuhla v půli pohybu. Sunshine. Má sestra. Pootevřela jsem rty údivem. Ale sestra nevypadala překvapeně. Vyškubla se mi a lehce ustoupila.
"Co tady sakra děláš?!" otázala jsem se jí ostře. "Právě tady?! Ze všech míst v celé galaxii jsi musela přiletět právě sem! Vysvětli mi to, prosím, nebo budu muset zavolat posily - Jedie. Těch je tady v okolí dost a dost, to se neboj."
Má sestra se ušklíbla. "Taky tě ráda vidím, sestřičko. Ale neboj se, nejsem tu kvůli tobě. I když máš stále bez mého svolení naši loď," dodala temně a máchla rukou k Passatteře. Zamračila jsem se. Byla bych schopná ji kvůli své lodi i zabít. Passatteru dal otec mně. "Nech si tenhle svůj směšný kus plechu, kterému říkáš loď. Já tu jsem pro jednoho uprchlého trestance. Neviděla jsi ho náhodou? Vysoký, černovlasý ..?"
"Co by nějaký uprchlík dělal právě tady?" vztekala jsem se. Protočila oči a vysvětlila mi, že její scannery zaznamenaly jeho modul právě tady na Yavinu. A pokud je tady, určitě se pokusí zaútočit na někoho z rodiny Skywalkerů. Tedy na princeznu Leiu. Musí ho chytit dřív. Ne, že by jí šlo o její život, ale o peníze. Musí ho zabít dřív, než stihne komukoliv ublížit. "Takže ... ty jsi pořád nájemný lovec lidí?" zeptala jsem se jí tiše.
"Je na něj vypsaná odměna padesáti tisíc," pokračovala Sunshine, jako by mně snad ani neslyšela. "Potřebuji tvou pomoc, San," vyhrkla náhle a sevřela mou ruku ve své. "Nesmí mne tu nikdo vidět. Setkání s Leiou by jen přidělalo problémy nám oběma. Jen toho hajzla chytím a odletím, slibuju. Nikomu se nic nestane. Pomůžeš mi?" Nemohla jsem odmítnout. Přece jenom, je to moje sestra.
Vrazila jsem jí do ruky vysílačku: "Kdyby se cokoliv dělo, dej kód 4416. Já tě pak najdu. Mám tu ještě něco na práci," odvětila jsem. Sunshine se rozhlédla a s úsměvem se mně zeptala, jestli jsem pořád pašerák. "Samozřejmě. Nese to taky poměrně hodně. Tak si pospěš. Chci, aby jsi co nejrychleji odletěla." Jakmile se vytratila, pokračovala jsem v nakládání eironu - do té doby, než se na mé vysílačce objevil předem určený kód. "Zatraceně," zaklela jsem a pomocí lokátoru snadno určila její polohu - nacházela se ve výcvikové hale č. 8.
Bez dechu jsem tam doběhla a spatřila svou sestru nad mrtvým Padawanem. Ještě to bylo dítě. Sunshine, sotva mne zahlédla, sklonila svůj světelný meč a usmála se na mně: "Nečekala jsem, že tu budeš tak rychle, sestřičko ..." podotkla.
Rozzuřila jsem se. "Slíbila jsi mi, že se nikomu nic nestane!" zařvala jsem na ni. Pokrčila jen lhostejně rameny a namítla, že jí tu ten chlapec překážel. Vytáhla jsem bleskově blaster a vystřelila na ni. První střelu zdárně vykryla svým mečem, druhou se mi ji už podařilo zasáhnout do ruky - a ona konečně upustila svou zbraň. "Ty ses zbláznila! Myslíš si, že teď Skywalkerovic rodince nedojde, že tu není něco v pořádku?!" vyštěkla jsem.
"Najdu toho bastarda a odletím," ujistila mně sestra. Ale já už jsem neměla důvod jí věřit. V tu chvíli jsem zaslechla hlas jakési dívky, volající svého kamaráda. V další chvíli se ve dveřích objevila patnáctiletá učednice a v šoku zírala na nás dvě a svého mrtvého spolužáka. Ani jsem nevěděla, co mně to podalo. Uvědomila jsem si, že Sunshine nesmí nikdo vidět, takže jsem ji srazila na zem, Sílou si přitáhla Sunshinin meč - a prosekla jím dívce krk. "Dobrá práce," zhodnotila to Sunshine škodolibě. "Ale myslím si, že teď jsme se staly úhlavními nepřáteli téhle trapné akademie obě dvě, ne pouze já."
Zvedla jsem se ze země a vrhla na sestru krátký, nenávistný pohled. "Jdeme odsud. Nechce se mi tu čekat, až nás najdou. Kdyby tu ten člověk byl, říkala jsi, že se bude snažit zabít někoho od Skywalkerů. Musíme tedy najít Leiu." Hledání nám ovšem ztížil Andrisin bráška Tom-Mie a jeho kamarád Duchie,kteří se nám postavili na odpor s aktivovanými meči. Kývla jsem na sestru. "To zvládneme. Jsou to jen učedníci."
Ale možná jsem se zmýlila. Se mnou se do boje pustil Duchie. Byl sice o pár let mladší než já, ale o hlavu vyšší a mnohem silnější. Donutil mne ustupovat. A tak jsme se přesunuli z haly č. 8, simulující sněžnou pláň, přes halu č. 9, pro změnu divokou džunglí, až do haly č. 10 - písčitou krajinu připomínající mi Tatooine. Zde se mi teprve podařilo zranit ho na noze, ale v příštím momentě mi zlostně ťal po hlavě - jen těsně jsem se sklonila. Sílou jsem mu vyrazila zbraň z ruky, ale nepočítala jsem s tím, že se mi pokusí vyškubnout můj meč. Přetahovali jsme se o rukojeť mého meče tak dlouho, než jsem jej udeřila hlavou do obličeje a zlomila mu nos, ze kterého vytryskla krev. Využila jsem jeho zaváhání, kopnutím z efektní otočky jsem ho od sebe odstrčila, a v další vteřině mu zabodla meč až po jílec do hrudi.
Zatraceně, a co Sunshine?! vzpomněla jsem si na svou sestru, ale když jsem se vrátila do haly č. 8, nenašla jsem tu už nikoho - ani mrtvé Padawany, ani Tom-Mieho, ani svou sestru. Okamžitě mně napadlo, že sestra už konečně opustila tuhle planetu a hrozně se mi ulevilo.

***

Andris jsem potkala až na ošetřovně, kde byla u svého bratra, kterému má sestra usekla ruku. Takovým krásným, hladkým seknutím. Musela jsem ji v duchu pochválit. Tom-Mie dostal náhradní ruku a už se těšil, jak se bude každému chlubit, že má umělou ruku - tak jako Mistr Luke. Pak mně ještě napadl chudák malý Don, který se domníval, že jsem Sunshine, ale jinak se už nic zajimavého nestalo.
Andris se na mně zlobila. Asi jí bylo jasné, že jsem pomohla své sestře - a já jsem jí to nijak nevyvracela. Vždyť to byla pravda. Takže, když jsme Yavin opouštěly, panovala na Passatteře zase ponurá nálada. "Možná bych měla svého bratříčka navštěvovat častěji," podotkla Andris zamyšleně, asi aby nebylo v kokpitu takové ticho. "Ale tebe s sebou nevezmu," dodala věcně.
Ani nemusíš, usmála jsem se pro sebe. V mém nákladovém prostoru je všechen eiron, co se na Yavinu nacházel. Nemám důvod se tam vracet. Ostatně, co kdyby se Skywalkerovi nelíbilo, že jsem mu vlastně ukradla jedinou cennou věc na celé planetě ..? :))

Mise Yavin

2009-02-17T11:05:00.000-08:00

Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii ...

Když mi Mistr Luke oznámil, že mám jít na přistávací plochu vyzvednout návštěvu, tedy pozvané hosty Andris a San, byl jsem nadšením bez sebe. Všechno je lepší než jeho dlooouhé nudné hodiny, kdy nám vykládá o diplomacii, kterou on sám nikdy nepoužil - vždy se totiž uchýlil k vyjednávání světelným mečem :). Místo, abych si musel vymýšlet nějaké výmluvy, kterak mě bolí hlava, je mi špatně, potřebuji na záchod nebo že mně jiný Padawan při tréninku zranil či k smrti unavil, ulil jsem se z hodiny naprosto legálně.
Vřítil jsem se na přistávací plochu a spatřil Andris, která se, zamotaná do svého pláště, kutálela dolů po rampě jejich hrozné lodi, která vypadala, že má za sebou svou poslední cestu. Váhal jsem, jestli se mám začít smát nebo se jí vrhnout na pomoc, pak jsem se ale rozhodl jí pomoct a tak, jakmile jsem k ní dorazil, začal jsem ji na přivítanou nadšeně olizovat, jak je u mé rasy zvykem. Reakce Andris mne překvapila. Začala se smát a ječet. To mne povzbudilo, takže jsem ve vítání pokračoval. Zaslechl jsem čísi smích, takže jsem se zarazil a ohlédl - stála tam San a výborně se bavila pohledem na svou přítelkyni.
V tu chvíli tam doběhl Luke s úsměvem od ucha k uchu. "Myslím si, že jsem neposlal toho pravého," oznámil právě příchozím dívkám. "Tohle je Padawan Don. Vidím, že jste se už seznámili," otočil se na Andris. Ta se se smíchem sbírala ze země. Uvědomil jsem si, že jsem to s pozdravem asi poněkud přehnal, takže jsem se se San přivítal pouze potřesením pravačky. "Proč jsem vás požádal, aby jste přiletěly," pokračoval Luke. Obě vyšly po jeho boku, takže jsem je mlčky následoval. "Chtěl jsem ti ukázat, Andris, jak se moje akademie úspěšně rozrůstá. A navíc - chtěl jsem tě požádat, zda by jsi nemohla udělat mým učedníčkům přednášku o řádu Jedi v době před Impériem," dodal na vysvětlenou.
"Mohu jim říct jen to, co vím od svého Mistra," pokrčila Andris rameny. Strčil jsem do ní a doufal, že pochopí, že tím chci říct, že bych byl moc rád, kdyby nám tu přednášku udělala (protože jsem cítil, že tohohle rozhovoru bych neměl zasahovat), ale ona se na mně jenom ohlédla. Luke jí mezitím ukazoval všechna zajímavá místa na Akademii, tréninkové haly, meditační místnosti, jídelnu ... ale neřekl bych, že se Andris příliš bavila.
San se zatím silně nudila, snad ještě víc než Andris. Rozhlížela se kolem sebe a pohrávala si se svým světelným mečem, takže jsem se jí rozhodl rozveselit. Za chvíli jsme se oba museli dost mírnit, abychom se nesmáli nahlas a nekazili Lukovi jeho dlouhý monolog, který vykazoval známky toho, že je spojený sám se sebou a s tím, co se mu podařilo vytvořit. Nakonec ho ale San přerušila: "Luke, tohle je sice opravdu zajímavé, ale my jsme vážně unavené po tak dlouhé cestě. Nemohl bys nám ukázat, kde budeme bydlet?"
"Jo, cesta to byla vážně namáhavá ... hlavně tehdy, když se San podařilo přistát místo na Yavinu u Dathomiru," podotkla kousavě Andris. San se jen ošila a pak tiše namítla, že to nebyla její chyba. Luke mně s nimi poslal k ubikacím, kam jsem je odvedl, ony se se mnou rozloučily a pak už se za nimi jen zabouchly dveře.

***

Druhý den jsem se opět stal jejich společníkem. Tedy spíš jejich nohsledem, tajně jsem se jim pověsil na paty a sledoval je a doufal, že si mně všimnou a věnují mi trochu pozornosti. Luke se musel někam odletět a jejich průvodcem se stala princezna Leia Organa Solo. Andris měla mít dnes také přednášku. Až po chvíli jsem si všimnul, že s nimi už San není. Musela se vzdálit, když jsem nedával pozor. Mezitím se Andris setkala s jedním z Padawanů. Nechala si ho speciálně zavolat do jedné z meditačních místností, a když se tam zmatený mladík dostavil, vrhla se mu kolem krku. Překvapeně jsem ustoupil. Její reakce mě udivila.
"Tom-Mie! Ty jsi ale vyrostl!" vyhrkla. Až později jsem se dozvěděl, že tenhle kluk je bratr Andris, o kterém si myslela, že byl zabit spolu s jejími rodiči. Naposledy ho viděla jako miminko - a u lidské rasy je asi normální, že se během růstu mění. Já vypadám pořád stejně - jen se dvakrát tak zvětším. Chvíli si spolu povídali, pak se ale Andris už musela odebrat na svou přenášku. Zaujal jsem místo v první řadě. Andris, přicházející do třídy plné Padawanů různého věku, o mně zakopla. Asi mne přehlédla. Překulil jsem se a vyskočil na nohy. Vzápětí jsem ji začal ujišťovat, že mi nic není, ale ona mne radši odstrčila.
Během přednášky k Andris však přišla Leia a cosi jí šeptem sdělila. Protože mám velmi ostrý sluch, slyšel jsem každé slovo - v jedné z tréninkových hal byl nalezený mrtvý Padawan. Vyděsil jsem se. Andris v rychlosti přednášku ukončila a nařídila všem učedníkům, aby se vrátili do svých ubikací a nevycházeli ven. Samozřejmě jsem neuposlechl a vyrazil najít Andris, abych se jí vyptal co a jak.
Jenže když jsem probíhal zahradou, neušly mi zvuky nedalekého boje. Rozhodl jsem se do něj zasáhnout a sotva jsem dorazil do jedné z tréninkových hal, upravených prostředím na sněžnou planetu. Zde byla zaujata bojem San s mladším bratrem Andris, s Tom-Miem. Nejprve jsem se domníval, že jde jen o výcvik, tedy aspoň do té doby, než mu San usekla levou ruku. Jakmile Tom-Mie zakolísal, San mu podrazila nohy a když se Padawan rozplácl jak široký, tak dlouhý na zádech na zemi, zabodla mu San meč do břicha.
Zlostně jsem zavrčel a přichystal se k útoku, když tu se tam objevila Andris a rychlým pohledem zhodnotila situaci. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak naštvaného. Andris aktivovala svůj světelný meč a kývla na San. "Při Síle," sykla. "Ty ještě žiješ?"
"To byla moje zakázka," odsekla San. A vzápětí spolu začaly bojovat. Radši jsem se stáhl stranou a rozhodl se vyčkat, jak to dopadne. Přece jenom jsem byl jenom Padawan - a ke všemu teď ještě navíc zmatený Padawan, protože jsem ničemu z toho, co se tam teď stalo, nerozuměl. Lidé jsou divný druh.
V zápalu boje se ty dvě však přesunuly z haly až na přistávací plochu před ní. Viděl jsem jen, jak se jejich rychle se míhající meče vzdalují. Toho jsem využil a přispěchal k Tom-Miemu. Nebyl jsem si jistý, jestli žije, takže jsem ho oblíznul od ucha až k nosu. Řekl bych, že není mrtvý, protože sebou cukl. To mne potěšilo, takže jsem ho začal tahat za zbytek ruky ve snaze odtáhnout ho na ošetřovnu. Další známka života! Zařval! Nadšen jsem nereagoval a podařilo se mi ho dostat tam, kam jsem potřeboval - a jeho život byl zachráněný.
Cítil jsem se jako hrdina. Spokojeně jsem se usmíval a seděl u jeho lůžka. Pokaždé, když ke mně někdo přišel a gratuloval mi, hrdě jsem vypínal hruď a skomně se uculoval. Dokonce mi přišla poděkovat i sama Andris! Jenže potom jsem si všimnul, že kousek ode dveří stojí San.
To mně naštvalo. Domníval jsem se, že ji Andris zabila, ostatně, za to, co udělala jejímu bratrovi, si nic jiného nezasloužila - a ona přitom stojí jen kousek od něho a rozpačitě přešlapuje. Přestal jsem uvažovat nad tím, co se smí a co nesmí, a skočil jsem po ní. San bleskově aktivovala svůjčervený světelný meč a uskočila. Docela jsem zapomněl na to, že má zbraň leží kdesi v přednáškové místnosti na zemi, kde jsem ho nechal při svém kvapném opouštění učebny.
San na mně namířila čepel svého meče a ustoupila. V ten okamžik na mně Andris zařvala: "Ne, Done!" Zarazil jsem se, ale neohlédl se na ni. Stále jsem nasupeně pozoroval San, připravenou kdykoliv zaútočit. I já jsem vyčkával. Neviděl jsem důvod, proč se na ni nevrhnout - leda snad ten, že kdybych to udělal nešikovně, podařilo by se mi sám se jí nabodnout na čepel.
"Jsou všichni absolventi akademie tak psychicky labilní?" nechápala San, ale ani ona nepřestávala být ve střehu.
Andris obrátila oči vsloup. "Divíš se mu hodně? Vždyť před chvílí viděl, jak Sunshine málem zabila mého bratra." San sklonila meč a zazubila se. Zmateně jsem se na ně zahleděl. O jaké Sunshine to mluví?! Ne, viděl jsem San, na to bych přísahal! "Done, dneska toho na tebe bylo asi příliš. Ta, kterou jsi viděl bojovat s Tom-Miem, nebyla San, ale její sestra Sunshine." Zamračil jsem se. "Vypadají naprosto stejně. Jsou to dvojčata."
Až teď jsem si vzpomněl, že Sunshine byla i jinak oblečená. Radši jsem se omluvil a odebral se ke své ubikaci, kde jsem sebou praštil do postele a znechuceně se zachumlal pod deku. Vždycky jsem to říkal - lidské plemeno je strašné. Není nad to být jenom pes.

Mise Hoth - z pohledu Andris

2009-02-17T10:59:00.000-08:00

Cosi, nebo kdosi mě bolestivě tahal za nohu. Pokusila jsem se zaostřit zrak a vzpomenout si, kde to jsem. Nepodařilo se mi to. Kopla jsem tedy dotyčnou osobu, která s tím taháním za nohu přestala. Podle kovové rány a bolesti v noze jsem poznala, že to byl droid. Vysoukala jsem se zpod stolu, kde jsem dosud ležela na odporné špinavé a pocintané podlaze. Hlava mi třeštila, žaludek byl jako na vodě a v ústech odporná pachuť. Pane jo, takhle se zřídit. Posadila jsem se na židli vedle stolu. Pomalu se mi začalo vyjasňovat. Droid se přede mě přisunul s hrnečkem kávy. Položil ho na stůl a dál pokračoval v úklidu baru.
Po chvíli se mi podařilo pomocí Síly zmírnit bolest hlavy, vypít trochu kávy, příšerně silné, a hlavně zkontrolovat, zda mám všechno. Tedy především svůj světelný meč. Můj mozeček začal pomalu pracovat. Začaly se mi vybavovat události včerejšího večera. Zpráva o smrti Mar - Tec, Sanina pochopitelně mizerná nálada, posléze i její víra v to, že přece jen žije a hlavně pár drinků na zapití žalu. Eh… Asi jich bylo víc než pár. Nicméně jsme to se San docela přehnaly. San… Kde je vlastně San?
„Hej, prosím tě…“ otočila jsem se na droida, který urovnával umyté sklenky. Vypadal, že mě vzal na vědomí. „Ta… Moje přítelkyně, co tu byla včera se mnou… Nevíš kam šla?“ vysoukala jsem ze sebe a pomalu se zvedla ze židle.
„Společnice mého pána?“ otázal se mě elektronický hlas. Pána? Jo, barman! Byl docela hezký, tedy rozhodně San tak připadal. „Ano.“ Kývla jsem. „Je mi líto, ale ještě se nevrátili.“ Odpověděl mi droid a dál pokračoval ve své činnosti. „A kam šli?“ zkusila jsem se zeptat, ačkoliv mi bylo jasné, že není důvod, aby to ten barman sděloval svému droidovi. „Bohužel mi to není známo.“ Fajn. Ušklíbla jsem se a vydala se ven.
Čerstvý vzduch mi trošku pročistil hlavu, i když to stále vypadalo, že se každou chvíli rozskočí. Zamířila jsem do doku. Předpokládala jsem, že San najdu v Passatteře. Nebo se tam dřív nebo později objeví. Passattera však zela prázdnotou a svinčík uvnitř nenapovídal, že by tam někdo byl od chvíle, kdy jsme ji opustily. Spolkla jsem prášek, abych se zbavila té odporné bolesti hlavy a rozhodla se pro meditaci. Nejlepší způsob jak se rychle dát dohromady.
To, co jsem viděla při meditaci se mi rozhodně nelíbilo. Po fyzické stránce mi už bylo dobře, po psychické to bylo horší. Začala jsem se o San opravdu bát. Zhltla jsem trochu jídla, oblékla si svou tuniku a rychle opustila loď. Věděla jsem, že se San nedočkám a naopak jsem pro ni musela sama. Nejdřív jsem se ale vydala k paláci promluvit si se Skywalkerem.

Dostat se do paláce přímo k samotnému Luku Skywalkerovi byl úkol pro vraha. Tisíckrát jsem musela opakovat kdo jsem a co chci. Koukali na mě jako na zjevení, ale zavolat mi ho, či mi říct kde je, to nechtěli. Za starých časů by stačilo vidět tuniku a meč a už by se mohli strhat. Bohužel, tyhle časy minuly. Nicméně nakonec se mi to, po několikerém ovlivňování myslí a díky tomu, že Luke vycítil mou přítomnost, podařilo.
„Síla s tebou, Andris, co se děje, že jsi sem zabloudila?“ přivítal mě Luke.
„Síla s tebou. Jde o San. Máš čas?“ Nenadšeně kývl. San neměl moc v oblibě. „Potřebuji pomoc. Je v nebezpečí. Má ji Boba Fett. Na ledové planetě. U vaší základny.“ Chrlila jsem na něj jednoduché věty a jako vždy pomalu zvyšovala hlas.
„Boba Fett?! Moment.“ Zarazil se a podezřívavě se na mě podíval.
Zhluboka jsem se nadechla. Má mě za blázna. V klidu, pomalu, tišeji. „Měla jsem vidění při meditaci. Nevím, jestli jsi něco takového zažil, jestli víš, co myslím… Viděla jsem ji, jak visí za nohy v ledu. Bylo to něco jako jeskyně, na nějaké ledové planetě, kde byly trosky budov. Vypadaly jako základny, stavěné Rebely. Ale to hlavní je, že tam byl Fett a mířil na ni. Byla jeho vězněm. Unesl ji.“
Sice to vypadalo, že chápe co říkám a uznává, že je to možné, ale přece protestoval. „Boba Fett je ale mrtvý. Na Tatooine přece…“
„Tak asi není!“ vykřikla jsem aniž bych chtěla a rozhodila při tom rukama. „Vím co jsem viděla. Jen chci vědět, jestli nějakou takovou planetu neznáš.“ Pokračovala jsem rozčileně a snažila se zklidnit. „Jestliže tam byla základna,tak… Kdysi jste přece na nějaké ledové planetě dostali od Impéria na…“ Spolkla jsem výraz, který jsem chtěla použít. „Ehm… Vás tam Impérium porazilo, ne?“
„Myslíš Hoth? Ale tam je skupina našich lidí. Tu základnu částečně obnovují. Kdyby zachytili přílet nějaké lodi, tak by nám o tom dali vědět. Andris, nechci zpochybňovat tvé umění Síly, ale… Nepřipadá mi reálné, že by to ten nájemný lovec přežil.“ Nehodlal připustit, že bych mohla mít vidění budoucnosti kde byl Fett.
„Ještě tam s ní přece přiletět nemusel, ne?“ odmlčela jsem se. To co vím mi stačí. Mám se tu s ním dohadovat a přesvědčovat ho, že mluvím pravdu? To nemá smysl. „Díky. Měj se…“ rozloučila jsem se, otočila se na podpatku a vyrazila zase zpátky k Passatteře. Byla jsem si jistá, že mám letět právě na Hoth. A Luke ať si myslí co chce. Nepotřebuji odsouhlasit své vidění a schválit mé nadání v Síle.
„Hej! Kam letíš? Počkej!“ křikl za mnou. Otočila jsem se.
„Chceš mi snad pomoc? Nebo bych měla vědět ještě něco o Hothu?“ neodpustila jsem si mírně kousavý tón.
„Poletím s tebou. Když neznáš počasí na Hothu, nikam se nedostaneš.“ Ušklíbla jsem se. Chce mě hlídat. Pochybuje o mém tvrzení. Počkala jsem tedy, až si vezme své věci a vydali jsme se zpět do doků.

Během cesty k Hothu jsem mu musela vyklopit všechno o našem posledním setkání s Bobou. O tom, jak jsme se opily v tom baru na Coruscantu i přesně vylíčit všechno, co jsem viděla při meditaci. Dosáhla jsem aspoň toho, že už se přestal tvářit tak nedůvěřivě.
Pouhý pohled na bělostnou zář planety stačil k tomu, aby mi byla zima. Jakožto teplomilnému člověku se mi tam dvakrát nechtělo, ale co bych neudělala pro kamarádku. Na základně nás zachytili svými radary. V kokpitu začal pípat komlink. Vysvětlování naší návštěvy jsem nechala na Lukovi. Rozhodně z něj měli větší respekt než ze mě. Byl v podstatě jejich nadřízeným.

Už hodnou chvíli jsem pozorovala skupinku mužů sedících se mnou u stolu jak se dohadují. Teprve před minutou si připustili možnost, že jim během sněhové bouře mohla uniknout loď a přistát na povrchu. Teď se zase přeli o to, jak nejrychleji a nejúčinněji najít San. Luke kamsi odešel a oni mi měli pomoci s pátráním po mé drahé přítelkyni. V praxi to vypadalo tak, že mě naprosto ignorovali a dohadovali se o nejlepším způsobu, jak ji najít. Přitom kdyby se mě zeptali, nebo by aspoň zmlkli, bylo by určení její polohy otázkou minuty, dvou. Proč bych ale plýtvala energií a snažila se je přeřvat? Vstala jsem od stolu a opustila místnost. Vytáhla jsem svou vysílačku. San se mi kupodivu ozvala. Ochotně mi předala přímo Bobu Fetta. Hovorem s ním jsem získala potřebný čas, abych přesně zjistila jejich polohu, nicméně jsem ho mírně naštvala. Chtěla jsem tedy vyrazit co nejdřív, aby díky mé hubatosti nepřišla San o život.
Po krátké diskusi s Lukem mi však bylo jasné, že pokud chci jeho svolení, na rychlý odchod mohu zapomenout. Trval na tom, že se mnou půjde ozbrojená jednotka. Nečekala jsem na to, až je svolá a vydala se vstříc ledovým pláním sama. Za pár minut jsem promrzlá na kost, se světelným mečem v ruce, stála před vchodem do jakési ledové jeskyně.
Vpadla jsem dovnitř. Okamžitě na mě mířily dvě hlavně blasterů. Jak Bobova, tak Sanina. Fajn. San mě opět ujistila, že se o sebe dokáže postarat. Do jisté míry. „Neruším?“ zeptala jsem se a aktivovala svůj světelný meč. "Doufám, že ne." Boba vystřelil. S mým mečem to nebyl problém. Bleskově jsem odrazila výboj. San nezaváhala a v tu chvíli vypálila. Bobův blaster spadl na zem a o vteřinku později byl v mé ruce. Boba vytáhl svůj arzenál a pálil. San s výkřikem "Zastřel ho!" padla k zemi. Já? Pálit? S tímhle?! Ani náhodou. Neumím to a co kdybych se trefila? "Tak s tímhle já opravdu střílet nebudu, milá San." Křikla jsem na ni, odhodila blastr a z náhlého popudu jsem mrštila svůj meč směrem k Bobovi. Žlutá záře však okamžitě zhasla a vzduchem letěl už jen kus kovu. Zapomněla jsem na pojistku. Meč se deaktivoval. Ozval se dutý kovový náraz. Boba se skácel k zemi. Hups!
"To bylo dobrý." Ohodnotila můj výkon San a já se prostě musela usmát. Trefila jsem se. "Já vím. Jsem geniální." Neodpustila jsem si.
Za mými zády jsem ucítila pohyb. Do jeskyně se vřítil Luke s partou ozbrojených vojáků.
"Dobrá práce. Jak vidím, jdeme pozdě. Přišel jsem snad o něco?" Optal se Luke jako by nic. Musela jsem se ušklíbnout. Nevěřil mi a jak je teď spokojený, že jsme to zvládli a jeho muži zatýkají vzpouzejícího se a cosi vykřikujícího Bobu. Ještě jsem prohodila pár slov s Lukem. San mezitím posbírala své věci, převážně zbraně a pak jsem jí konečně mohla věnovat svou pozornost. Radši jsem si jí neměla všímat a nechat ji umrznout v té jeskyni, jelikož mi okamžitě oznámila veselou zprávu tom, že nás čeká další dobrodružství.

Mise Hoth - z pohledu San

2009-02-17T10:57:00.000-08:00

"Je mi to velice líto, San,“ řekl mi hologram Mishy tichým, přesto však poněkud neosobním hlasem. Její obraz se cukal a byl rušen častým šumem. Tato má známá kdysi pracovala pro Impérium. Po jeho pádu se zcela změnila. „Ale Mar-Tec je mrtvá.“

V šoku jsem na ni hleděla. Tak proto mne zkonaktovala? Aby mi řekla něco takového?! „Cože? To ... to není možné ...“
Misha se kousla do rtu. „Zajal ji Boba Fett. Pravděpodobně proto, že mu nechtěla prozradit, kde se vy dvě nalézáte.“ To bylo logické, protože v posledních pár dnech jsme ho měli v patách. A já jsem ji nedávno kontaktovala a hodlala jsem ji navštívit. Scházela mi. „Zřejmě se mu podařilo zachytit tvé vysílání z Passattery a to ho zavedlo až k Mar-Tec.“
Zalapala jsem po dechu. „Takže zemřela kvůli mně a našemu přátelství?“
„To je nesmysl. Není to tvá vina,“ přesvědčovala mne Andris, ale nedokázala jsem jejím slovům věřit. Lhala mi, jen aby mne utěšila. Abych se netrápila. Vztekle jsem srazila ze stolu všechno, co se na něm nalézalo. Skleničky se roztříštily a jejich obsah se rozlil po podlaze. Všechny destičky s databázemi narazily do zdi a svezly se po ní na zem. Pohybem ruky jsem s pomocí Síly vypnula holografický přenašeč a hodila jej na hromadu mnou rozbitých věcí. Andris se mi znovu snažila vysvětlit, že tímhle nic nevyřešíme a ani nic z toho, co se stalo, už nijak nezměníme, ale já jsem na ni jako smyslů zbavená zařvala:
„Mar-Tec je mrtvá! Nic mi ji už nevrátí! A já jsem byla tak hloupá, že jsem ji Bobovi prozradila!“

Následující dny jsem se na to snažila nemyslet, ale spíš naopak. Andris chápala mou situaci, ale chovala se, jako by se nic nestalo. To mne na tom štvalo snad nejvíc. Stále jsem musela myslet na její slova, která o ní tehdy řekla na Endoru. Nebyla zrovna chvályhodná. Mar-Tec pro ni nic neznamenala, ale pro mně byla víc než jen někdo, kdo kdysi býval Jedi a dlouhou dobu i mou dobrou společnicí na toulkách vesmírem. Pořád jsem musela vzpomínat na všechno, co jsem s ní prožila.
A když jsme pak jako každý pátek zamířily do kantýny na Coruscantu, opila jsem se. Proč to nepřiznat. Už za tím účelem jsem tam šla. Zapomenout na všechno. Aspoň na malou chvíli. Andris se snažila se mnou držet krok. Ale na rovinu, ona toho nevydrží tolik jako já. Po několika skleničkách nejlepší corelliánské whisky už měla pomalu dost.
„Já to nechápu,“ zamumlala směrem ke mně a pokusila se spočítat prázdné skleničky, vyrovnané před ní na stole. Nedopočítala se, takže se zahihňala a podepřela si hlavu rukou, aby jí přestala padat na stůl. „Prostě to nechápu. Vypila jsem toho už tolik a ještě to se mnou vůbec nic nedělá!“ sdělila mi, spadla pod stůl a usnula jako špalek.
Znechuceně jsem vstala a přesunula se k baru. Pupkatý postarší barman si trpělivě vyslechl celý můj příběh, který jsem mu vylíčila v několika větách, a který mi poté dolil nápoj ve skleničce. Pak se ke mně naklonil a tlumeným hlasem mi oznámil: „V tom případě jste San d´Ark, nemýlím se? Tady můj kolega říkal, že se to objevíte. Hej, mladej, pojď sem. Tak ji tady máš. Jo ... a dlužím ti padesátku.“ Ohlédl se na mně. „Vsadil jsem se totiž s ním, že se tu ani neobjevíte.“
Zmateně jsem sledovala sympatického mladého muže, který se ke mně otočil a na tváři se mu objevil udivený, ale potěšený výraz. Mohlo mu být maximálně dvacet let, měl delší světlé vlasy a vcelku hezké oči. Usmál se a podal mi ruku: „Jmenuji se Kian Collen. Moc mne těší. Je to pro mne nevýslovná čest setkat se s vámi, slečno d´Ark!“ Posadil se ke mně. Lehce jsem se na své stoličce od něj odsunula. Byl příliš blízko. „Slyšel jsem toho o vás tolik! Velice vás obdivuji! Jste mým velkým vzorem! A tak pro mne nebyl problém zjistit, že sem chodíte poměrně často - a následovně vyčkat, až sem přijdete, abych s vámi mohl mluvit.“
„K věci,“ vyzvala jsem jej nervózně. Ten „fanoušek“ se mi ani trochu nezamlouval.
„Doslechl jsem se o té strašné události s Mar-Tec,“ odvětil Kian. Prudce jsem vzhlédla od skleničky s whisky. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, dodal: „Ale neptejte se mně jak, prosím. Nicméně, sledoval jsem Bobu Fetta a zjistil, že by vaše přítelkyně přece jen mohla být živá a zdravá ...“
„Cože?!“ skočila jsem mu do řeči.
Pousmál se. „Přesně tak. Mohl bych vás tam dovést. Máte tu loď?“
Zachmuřila jsem se. „Je to mimo tuhle planetu? Ale Andris ...“ Otočila jsem se ke stolu, pod nímž spokojeně podřimovala má společnice a usmívala se ze sna. Nadzvedla jsem obočí. Kdybychom se moc nezdržovali, mohli bychom se vrátit do té doby, než se Andris vyspí a vystřízliví. „Tak dobře. Jdeme.“
Kian se rozzářil. „Nemohu tomu uvěřit. Poletím s vámi, na vaší fantastické lodi Passatteře 2, jejíž plány znám div ne nazpaměť, s dívkou, které po celé galaxii neřekne nikdo jinak než Ztracená existence -“ Rozzuřeně jsem na něj namířila svým blasterem a zasyčela, že mi nikdo, a to ani on, nebude říkat ztracená existence. Polkl a hodlal dokončit větu: „- na planetu Ambrii a -“
Znovu jsem zarazila tok jeho nadšeně vychrlených slov: „Říkáš na Ambrii? Uvědomuješ si, že tam žili - nebo snad ještě žijí - tvorové jména Hssiss? Velice nebezpečné obludy používající temnou stranu Síly ke své obraně?“ Kian dychtivě přikývl. „Oukej. Možná se mi tam dokonce bude líbit,“ ušklíbla jsem se.

Došli jsme k dokům u přistávací plochy, kde byla i má loď. Kian celou dobu nezavřel ústa. Byl tak rozrušený, že mlel, co ho napadlo, a mne jen děsilo, kolik toho o mně ví. Jen jsem se modlila, aby nám cesta na Ambrii netrvala nijak dlouho, abych s ním byla co nejméně. Na malou destičku jsem vyťukala kód a doufala, že se dok otevře, ale nestalo se tak. Pohlédla jsem na Kiana, který mne pozoroval, jako bych měla předvést nějaké kouzlo.
„Pro tohle mám jen tři vysvětlení. Buď jsem tak opilá, že se nedokáži strefit na ta správná čísla, nebo jsem tak opilá, že nejsem u správného doku, a nebo jsem natolik střízlivá, abych mohla konstatovat, že nám někdo změnil kód,“ pronesla jsem vážně, napila se z láhve vodky, kterou jsem si z baru nesla s sebou a pokrčila rameny. „Ale nevím, který z těchhle tipů je správný.“ Odmlčela jsem se. Náhle mne cosi napadlo. Přejel mi mráz po zádech. „Kiane, ty jsi byl teď někdy v blízké době na Ambrii?“
„Jo,“ přitakal mladík. „Dokonce dnes dopoledne.“
Zamračila jsem se. Začala jsem pociťovat cosi zatraceně nebezpečného. A zatraceně blízkého. „A nemohl tě nikdo sledovat až sem ...?“ zeptala jsem se ho tvrdě. Kian zamrkal a zavrtěl hlavou, že ne. Pak se ale zamysel a vydechl, jestli náhodou nemám na mysli Bobu. „Možná ne přímo Fetta osobně, ale možná nějací jeho poskokové -“
V tu chvíli jsem zaslechla výstřel a Kian padl k zemi. Vykřikla jsem, odhodila láhev, popadla Kiana a odtáhla ho za roh. Došla jsem k závěru, že Kian pravděpodobně bez pomoci zemře, jak jsem stihla posoudit z vážnosti jeho zranění. Tasila jsem blastery a vykoukla opatrně zpoza našeho provizorního úkrytu. Kian zakašlal a na rtech se mu objevila krev. „Moc mne to mrzí, slečno d´Ark,“ zamumlal nesrozumitelně. „Dovedl .... dovedl jsem ho až ... až sem ... k vám ...“
„Tiše,“ sykla jsem na něj a snažila se zjistit, kde se Boba Fett ukrývá. Nikde jsem jej však neviděla. Kolem ucha mi prolétla střela a já se jen tak tak stihla stáhnout. Vzápětí jsem si vynadala, že jsem tak hloupá, že jsem se málem nechala takhle blbě zabít, a byla jsem ráda, že Boba nepatří právě mezi ostřelovače. Nebo mne spíš neviděl a střílel naslepo. Tím to bude. Ještě neví, kde jsme. S tím už se dá něco dělat.
Kian se znovu přihlásil o slovo: „Mohlo mne to napadnout ...“ zaslechla jsem jeho zastřený hlas. Krátce jsem na něj pohlédla. „Ale ... ale žádnou ... loď jsem ... neviděl ... ani Slave I. ... omlouvám se vám ... slečno d´Ark ...“ Položila jsem mu prst na rty. Asi toto gesto nepochopil, protože vydechl: „Odpustíte ... mi to ...?“
Pohlédla jsem na něj. „Ano, tohle ti odpouštím, ale nikdy ti neodpustím, že pořád žvaníš! Snaž se být o něco tišší! Jen tak může Boba zjistit naši pozici -“ Na hlavě jsem ucítila chladné ústí blasterové pušky. Vzhlédla jsem a přesvědčila se na vlastní oči, že mám tu čest setkat se po dlouhé době s tím nájemným vrahem. „- a že ji tak také zjistil,“ doplnila jsem a vstala.
„Při Impériu, není tohle slečna d´Ark?“ zasyčel Boba Fett a v dalším momentě mne silně praštil pažbou své pušky do obličeje. Padla jsem na zem a měla možnost si zblízka prohlédnout špinavou zem, po které se rozlévala Kianova krev. Téhle šance jsem však nevyužila - radši jsem ztratila vědomí.

Otevřela jsem prudce oči a zahleděla se na Bobu Fetta, který sundal z přenosného vařiče konvici s vroucí vodou a nalil si jí do hrníčku s kávou. Pak jsem si teprve uvědomila, že visím za nohy z ledové masy. Vyděsila jsem se. Ještě aby ne. Co si jako poslední pamatuji je to, že jsem byla s Andris v baru. Zapíjely jsme tam smutek. Opustil mě někdo příliš drahý na to, abych to dokázala snést střízlivá. Mar-Tec. Její smrt mne hluboce zasáhla. Byla mi příliš drahá. V poslední době jsme si sice příliš nerozuměly, a ještě se náš vztah zhoršil oním incidentem na Endoru, ale stejně pro mně mnoho znamenala. A pak jsem šla někam s tím barmanem ... jak se jen jmenoval ... že by Kain ...? Ne, to ne ... Kian, ano. A Andris zůstala ... Andris! Kde vlastně zůstala Andris?! Rozhlédla jsem se. Jediné, čeho jsem si všimla, byla hromádka mé výstroje, ležící kousek od toho nájemného lovce lidí.
Ten se právě napil kouřícího šálku. Závistivě jsem jej pozorovala. Vzhledem k tomu, že jsme se právě nalézali na Hothu, čili na té nejstudenější planetě celé galaxie, se nebylo čemu divit. Pak mi však došlo, že jsem hlavou dolů, takže by se mi docela špatně pilo - a tak jsem neochotně zahnala myšlenky na ten horký mok, který by mi vlil do prochladlého těla trochu tepla. Kromě toho, zatraceně mně bolela hlava a třeštila, jako by mi v ní někdo odpálil malý tepelný detonátor. To mám z toho pití ...?
„Smím se zeptat, jak jsem se dostala do téhle šlamastyky?“ ozvala jsem se. Na nic jsem si prostě nevzpomínala. Boba Fett neodpověděl, protože si vzal do rukou noviny Naše Impérium, kde na hlavní stránce byl velký nápis Impérium pokořeno a o něco menší „WANTED Luke Skywalker“. Když jsem se trochu naklonila, zjistila jsem, že je Boba začtený do článku Jabba the Hutt - lepší být bohatý a mrtvý než chudý a živý. Trochu starší výtisk, pomyslela jsem si.
Znovu jsem zacukala nohama a z kapsy mi vypadl malý zapalovač. Kdysi jsem ho dostala od Hana Sola jako dárek za to, že jsem mu zachránila život. „Nic jiného u sebe teď nemám,“ usmál se na mně tehdy Han. „Tohle budeš mít u sebe v zástavě do doby, než ti život zachráním zase já, na oplátku. Abych splatil svůj dluh. Ale pak mi ho budeš muset vrátit.“ Jeho slova si pamatuji dodnes. Nenápadně jsem se otočila k Bobovi. Nevšiml si toho.
Boba otočil další list novin a ohlédl se ke mně. „Ticho.“
„Jak mám být ticho, když ani nevím, proč tu visím?“ obořila jsem se na něj, ačkoliv jsem nebyla právě v pozici, kdy bych si mohla na někoho vyskakovat. Všechno ve mně vřelo.
Boba nadzvedl helmu, usrkl kafe a sykl. Spálil si ústa. Pobavilo mne to. „Abych to zkrátil. Potřebuji tě mít u ledu. A karbonit bohužel došel.“ Nadzvedla jsem obočí. „Kromě toho, Oblačné město je trochu z ruky a navíc patří zase tomu náfukovi Carlissianovi.“ Odmlčel se a znovu se napil čerstvě připraveného nápoje. „A chci přilákat Andris.“
Ušklíbla jsem se. „To jsi mohl říct rovnou.“ Snažila jsem se ze všech sil dosáhnout na zapalovač, abych se mohla osvobodit, jenže byl příliš daleko a než jsem stihla použít Sílu, zaslechla jsem tichou melodii. I Boba sebou trhnul, jakmile se v úzkých prostorách jeskyně ozval digitálně upravný Imperial March. Hmátla jsem za opasek a vytáhla na světlo malou vysílačku. Boba na mně okamžitě zamířil blasterem. „Prosím?“ vyhrkla jsem rychle, tedy dříve, než by mně stihnul ten námezdní lovec odprásknout. Chvíli jsem poslouchala a potom natáhla ruku s vysílačkou k Bobovi: „To je pro tebe.“
Boba zmateně přijal vysílačku a přiložil si ji k uchu. „Hm?“
Ke své úlevě jsem zaslechla Andrisin hlas. Přenos byl sice trochu rušený šumem a vzdáleným praskáním, ale přesto jsem jí rozuměla, jak mu říká cosi v tom smyslu, že doufá, že s mým mučením nezačal bez ní. Zamračila jsem se. To je celá ona. Cynička. Poznámka o házené s detonátorem mne však poměrně pobavila. Moc dobře si pamatuji, jak „přestřelka“ s ním tehdy na Dagobahu dopadla!
Nájemný lovec se mi však pobavený nezdál. Rozčileně vysílačku deaktivoval a hodil ji po mně. Jen těsně prolétla kolem mého nosu. Hlasitě jsem si oddychla. „Tvá dementní kamarádka je už tady,“ oznámil mi zavrčením. „Trvalo jí to. Konečně bude pomsta moje,“ zasnil se. „Konečně ten Jedi pozná, co jsem zač.“
Ušklíbla jsem se. „Ona je Jedi?“ Boba mi však už nevěnoval ani pohled, takže jsem se snažila opět dosáhnout na zapalovač. Byl tak daleko ... soustředila jsem se a použila Sílu. Jako by ožil a sám mi skočil do natažené ruky. Vyšvihla jsem se vzhůru a dychtivě jím škrtla. Plamínek se ovšem neobjevil. „Shit,“ zamumlala jsem a znovu jsem se pokusila rozdmýchat ohýnek. To se mi sice podařilo, ale při rozpouštění ledu u své nohy mi plamínek ladně přeskočil ze zapalovače na kalhoty a ty začaly hořet. „Shiiiiiit!“ zasyčela jsem, ale to už byl led natolik roztátý, že jsem spadla na zem a snažila se uhasit oheň, stravující můj oděv.
Boba Fett rychle vstal a zamířil na mne blasterem. „Ani hnout!“ doporučil mi chladně.
Nejsem typ, co poslouchá psychopatické vrahy se zbraní v ruce, a klidně čeká, až ho ten odbouchne. Radši jsem se rozhodla jednat, takže jsem se odkulila až k hromádce s mou výstrojí a ještě v kleče jsem na něj otočila ústí svého blasteru. „Nápodobně.“ - A s tím jsem ještě aktivovala malý granát. Sladce jsem se na Bobu usmála.
Náhle do jeskyně vpadla Andris. To bylo tak nečekané, že jsem zacílila na ni, ne na Bobu. On udělal totéž a rázem jsme ji na mušce měli oba. Asi si to neuvědomila, protože se zazubila a zeptala se: „Neruším?“ Potom varovně pozvedla svůj právě aktivovaný meč (nevím, proč tak ráda používá tuhle zastaralou zbraň někdejších rytířů Jedi, ale na tom snad tolik nezáleží) a dodala: „Doufám, že ne.“
Pak se stalo spousta věcí v jednom okamžiku. Boba na Andris vypálil, ale jí se podařilo jeho střelu odrazit svým mečem elegantním protočením jeho čepele. Já jsem mu vystřelila blaster z ruky, aby nás už dále nemohl ohrožovat, ale on byl na tuhle situaci evidentně připraven - jako mávnutím kouzelné hůlky Harryho Pottera se mu v ruce objevil celý arzenál zbraní, kterými na nás začal střílet. Vrhla jsem se k zemi a teprve teď zjistila, že si Andris pomocí Síly přitáhla jeho blaster k sobě.
„Zastřel ho!“ křikla jsem na ni.
Andris uskočila stranou a znechuceně odhodila Bobovu zbraň stranou. „Tak tímhle já střílet rozhodně nebudu, milá San.“ Měla jsem chuť na ni zařvat, že to se svým odporem k laserovým zbraním už ale opravdu přehání, když tu Andris udělala něco tak jednoduchého, a přece tak účinného. Jednoduše mrštila světelný meč po Bobovi. Nevím, zda to byl úmysl, ale meč se ještě v letu deaktivoval a praštil Bobu do helmy. Ten padl k zemi jako podťatý. Usmála jsem se. „To bylo dobrý.“
Mou přítelkyni to samozřejmě nepřekvapilo a suverénně odvětila: „Já vím. Jsem geniální.“
Dříve, než jsem však bohužel měla možnost jít Bobu Fetta zabít ... ehm, tedy zlikvidovat jednou provždy, do jeskyně vběhla skupinka po zuby ozbrojených mužů, které jsem okamžitě odhadla jako vojáky Nové republiky, v jejichž čele nestál nikdo jiný než samotný Luke Skywalker, tedy ten člověk, jenž zničil Hvězdu smrti. Tuhle milou povinnost jsem si vždycky přála odbýt já. Zamračila jsem se na něj a ohlédla se s tázavým výrazem k Andris.
„Dobrá práce,“ uznal světlovlasý Mistr Jedi a pousmál se. „Jak vidím, jdeme trochu pozdě. Přišel jsem snad o něco?“ S tím nařídil svým mužům: „Zajměte ho.“ To už bylo trochu příliš. Přijde si sem, až když je po všem, a drze si slízne smetanu! Nadechla jsem se k odpovědi, ale přerušil mě hlas Boby Fetta:
„Já se vrátím. A se mnou nepřijde zákon, ale armáda klonů!“ procedil drsně, ale to už jej jednotka poslušně odváděla z našeho dohledu.
Zatím, co Andris hovořila s Lukem, doplnila jsem zbraně do pouzder a za opasek. Pak, když se na mně Andris konečně otočila, pokusila jsem se o úsměv a věcně jí oznámila: „Doufám, že má loď není daleko. Protože nevím, jak ty, ale já musím letět na Ambrii. Stále totiž existuje možnost, že Mar-Tec žije. Jdeš se mnou?“
„Jasně, jdu ...“ začala Andris, pak se ale zarazila a zamyslela. „Na Ambrii?“ podivila se poté, patrně když si vzpoměla, čím je tahle malá, zbytečná planeta proslavená. „A uvědomuješ si, že tam žili - nebo snad ještě žijí - tvorové jména Hssiss? Velice nebezpečné obludy používající temnou stranu Síly ke své obraně?“
Přikývla jsem a úsměv se mi na tváři nyní objevil naprosto nenuceně. „Přesně tak. Možná se mi tam dokonce bude líbit ...“

Mise Hoth

2009-02-17T10:52:00.000-08:00

Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii ...

Scéna - osoby: Boba Fett, San, později Andris a Luke a jeho elitní jednotka
místo dění: malá ledová jeskyně na planetě Hoth
poznámka: San visí hlavou dolů a Boba si vaří na přenosném vařiči kávu

BOBA FETT (dělá si kávu)
SAN (závistivě jej pozoruje): Smím se zeptat, jak jsem se dostala do téhle šlamastyky? (lehce sebou zakývá a z kapsy jí vypadne malý zapalovač)
BOBA FETT (čtoucí noviny): Ticho.
SAN (nakvašeně): Jak mám být ticho, když ani nevím, proč tu visím?!
BOBA FETT (nadzvedne si helmu a usrkne nápoje): Abych to zkrátil. Potřebuji tě mít u ledu. A karbonit bohužel došel. Kromě toho, Oblačné město je trochu z ruky a navíc patří zase tomu náfukovi Carlissianovi. (významně se odmlčí) A chci přilákat Andris.
SAN (s úšklebkem): To jsi mohl říct rovnou. (snaží se dosáhnout na zapalovač - v tu chvíli se však ozve melodie Imperial March)
BOBA FETT (vyskočí na nohy a zamíří na San)
SAN (hmátne za opasek a vytáhne malou vysílačku): Prosím? (chvíli mlčky naslouchá, poté vysílačku podá Bobovi) To je pro tebe.
BOBA FETT (zmateně): Hm?
HLAS ANDRIS (vzdálený, rušený šumem a praskáním): Doufám, Bobíku, že jsi s mučením San nezačal beze mně! O to nehodlám přijít! (San se zamračí) Chci si s tebou zase zahrát házenou s detonátorem. Třeba to dopadne jako minule.
BOBA FETT (rozčileně vypne vysílačku a mrští ji po San): Tvá dementní kamarádka je už tady. Trvalo jí to. Konečně bude pomsta moje. Konečně ten Jedi pozná, co jsem zač.
SAN (udiveně): Ona je Jedi?
BOBA FETT (opět se posadí a zalistuje v listech Naše Impérium)
SAN (natahuje se pro zapalovač, který jí jako zázrakem vskočí sám do ruky. Ohlédne se na Bobu, vidí, že je zabraný do článku Boba Fett málem sežrán sarlaccem! a pochechtává se, takže jím škrtne v domnění, že se objeví plamínek. Nestane se tak.) Shit. (znovu jím párkrát škrtne. Konečně se objeví ohýnek, kterým začne rozpouštět led u svých nohou. Vzplane jí nohavice a led náhle roztává mnohem rychleji) Shiiiiiit! (spadne na zem)
BOBA FETT (rychle vstane a zamíří na San) Ani hnout!
SAN (překulí se až k hromádce své četné výstroje a sebere z ní blaser. Ještě v kleče na něj míří): Nápodobně.
ANDRIS (vběhne do jeskyně. Okamžitě na ni míří jak Boba, tak San. Nezaváhá a zazubí se.): Neruším? (pozvedne svůj čerstvě aktivovaný světelný meč) Doufám, že ne.
BOBA FETT (vypálí na ni, ale Andris odrazí jeho střelu svým mečem. San mu vystřelí blaster z ruky, který si Andris přitáhne pomocí Síly. Boba zaváhá, ale potom vytáhne celý svůjarzenál z kapsy a střílí všude kolem sebe) SAN (vrhne se k zemi): Zastřel ho!
ANDRIS (uskočí a odhodí Bobův blaster): Tak tímhle já ale opravdu střílet nebudu, milá San. (následovně mrští svůj světelný meč po Bobovi. Ten se ve vzduchu deaktivuje a praští Bobu do jeho helmy) BOBA FETT (skácí se)
SAN (uchichtne se): To bylo dobrý.
ANDRIS (suverénně): Já vím. Jsem geniální.
(V jeskyni se objeví skupina ozbrojených mužů, v jejichž čele běží Luke Skywalker se světelným mečem v ruce) LUKE SKYWALKER (uznale): Dobrá práce. Jak vidím, jdeme trochu pozdě. Přišel jsem snad o něco? (otočí se ke své jednotce) Zajměte ho.
BOBA FETT (sbírající se s pomocí vojáků ze země. Když jej ti muži odvádějí z jeskyně, ohlédne se a drsně procedí): Já se vrátím. A se mnou nepřijde zákon, ale armáda klonů!

Mise Kamino - z pohledu Andris

2009-02-17T10:51:00.001-08:00

Pátek odpoledne. Ani ne dvě hodiny po příjezdu domů ze školy jsem už zase letěla pryč od domu, s myšlenkou, že se nejdřív do jedenácti navrátím, že budu muset zase jet tím úmorným nechutně kodrcavým vlakem, do města, kde trávím hodiny a hodiny každý den, a které není nikterak zajímavé. Je dokonce nudné. Ale má jednu podstatnou věc. Kino. Kino kde ten večer měli promítat E2 (bohužel s dabingem),kterou chtěly naše přítelkyně Marcela, Míša a později jsme zjistily, že i její sestra Jarka, shlédnout. A to byla jediná pozitivní věc na mém odchodu z domova. A pak to, že si určitě užiji nějakou legraci.
Dvakrát jsem se vrátila. Zapomněla jsem klíče a nezbytný foťák, který už tahám skoro všude. Co kdyby se stalo něco neočekávaného, co by se hodilo na náš web? Nicméně jsem v domluvený čas zvonila u Sanina domu. Hned jakmile mi její bratr otevřel dveře a já zahlédla San prolítnuvší chodbou, mi došlo, že jsem zdaleka nezapomněla všechno.
A to už se do mě pustila: "Kde máš plášť?" -"Nemám." -"Jak to, že nemáš?!" apod. Říkala jsem si, že alespoň Marcelu ušetřím Saniny tyranie. Bylo mi jasné, že ji San zkusí donutit obléct můj plášť, ale San to tak nehodlala nechat. K nemalému překvapení jejího bratra i mě samotné prohlásila, že pro něj k nám dojdeme. S nakvašeným výrazem a připomínání faktu, že nám ten vlak ujede, jsme se tedy vracely k nám. Čapla jsem plášť a s nadávkami se vydala stíhat vlak.
Bylo mi jasné, že pokud nepoběžíme, nestihneme to. Běžet?! Byla jsem na San tak naštvaná, že jsem nechtěla běžet už z principu. Nedaleko od nádraží San přidala. Musela si přece ještě koupit jízdenku. Mně tato starost díky půlročnímu jízdnému odpadá. Nicméně jsem stejně musela poslední úsek běžet. Při pohledu na pobavené pracovníky ČD jsem hodlala San zaškrtit. Naskočila jsem do vlaku a zhroutila se na sedačku vedle Sanina bratra. Hezky jsem mu nahlas řekla názor na jeho sestru, trochu se mi tak ulevilo, ale to už jsem se hrozila následků sprintu. Už tak mě bolelo v krku, z nosu mi teklo jak z okapu, a tak mi nezbylo nic jiného, než doufat, že neonemocním úplně, a popotahovat, jelikož jsem si zapomněla ještě další podstatnou věc - kapesník.
San se k nám asi po dalších pěti minutách přidala a vesele nám líčila trable s kupováním jízdenky. Neuvěřitelně mě v té chvíli štvala. Zadostiučinění jsem pocítila, až když jsem jí nedala bonbon. :-) Vlak se rozjel a já měla něco kolem půl hodiny na to, abych se uklidnila.
Z vlakového nádraží jsem se vydaly k tomu autobusovému, kde měly čekat holky. Sanin bratr se od nás už odpojil na městské zastávce, protože ho čekala lekce jízdy v autoškole v jiné části města. Na autobusáku nám už holky šly vstříc, a tak jsme se seznámily s Míšinou sestrou - dvojčetem a vše probíhalo dle mého očekávání. San se prala s Marcelou a snažila se jí vnutit můj plášť. My se tím bavily. Po chvíli jsem to fotila a doufala, že plášť dostanu zpět v neporušeném stavu.
Holky se po čase uklidnily a zamířily jsme k Penny marketu nakoupit zásoby do kina, abychom měly čím šustit, a abychom neumřely hlady. San hodlala jít do obchodu v plášti a Marcelu k tomu samozřejmě přesvědčovala také. (Aby bylo jasno, já jí řekla už doma, že v žádném případě v plášti nepůjdu. Dle mého názoru za to E2 s dabingem po půl roce od premiéry nestojí a hlavně proto, že už tak mě tamější lidé mají za cvoka a nehodlám jim ukazovat, že jsem ještě větší blázen, než předpokládají.)
San se přesvědčováním zdržela, a tak jsme s Míšou a Jarkou šly do Penny napřed. Po chvíli tam ty dvě dorazily a ještě než jsme je samotné spatřily, dle lidí, podezřele sledujících vchod, nám bylo jasné, že San uspěla. Obě byly v pláštích a my se už mohly jen smát popřípadě se tvářit, že k nám nepatří, ale to dost dobře nešlo.
Naše kroky dál mířily k jedné z tamějších hospod. Před ní jsme horlivě zamávaly vozidlu autoškoly, ve kterém se úporně snažil o rychlejší a správnou jízdu Sanin bratr. Nutno dodat, že byl ze své sestry v plášti opravdu nadšený. :-) A již v normálním oblečení jsme zbytek času do promítání strávily uvnitř v družném hovoru o všem možném, nejvíce však o filmech a v případě San pročítáním pokračování Marceliny povídky.(Pokud i vzpomínáte, o tu samou se ty dvě rvaly na Endoru.) Upozornily jsme holky na nejlepší a nejhorší scény E2, málem jsme prozradily i zbytek děje a ony nám to oplatily chvilkovým šokem v podobě oznámení, že lístky jsou vyprodané. Trvalo asi vteřinku, než mi došlo, že je naprostá blbost, aby mělo tamější kino vyprodáno. Nicméně je to pobavilo. Asi jsem se za tu krátkou dobu stihla tvářit vyděšeně. Ty dvě na sebe opět hodily pláště a šinuly jsme se do sálu.
Pár nezbytných udivených pohledů, ale už ne tak udivených jako v Penny marketu (tihle lidi už věděli o co go :-) ) a za velkého lomozu a několikerého stěhování jsme se usadily. Začaly jsme šustit, kecat, a mám pocit, že ten pán přede mnou nás měl plné zuby ještě než film začal. Než se v sále setmělo, stihla mě San skoro polít Pepsi colou a vlepit mi facku za to, že jsem jí několikrát stáhl kápi z hlavy.(No jo, Sithové, těm všechno vadí… Nebo pašeráci? Ztracené existence. To je to správné pojmenování. :-) )Ještě se ani neobjevilo logo Lucasfilmu a k mému údivu začala Míša vedle mě promýšlet plán pro závěrečné titulky - tleskání, pískání a jásání. Abych si užila těch překvapení co nejvíc, když již zmiňované logo naskočilo, začal někdo v předních liniích tleskat. U tamějšího publika věc velice, velice podivná. A zažila jsem to tam poprvé a možná i naposledy.
Co mám asi psát jiného, než že film byl skvělý. Dabing jsme se San spolehlivě nahradily vlastními citacemi, vedenými, pravda, trochu z předstihem. Krbovou scénu jsme zdrbly ještě než se rozjela a zbytek San promeškala pošťuchováním s Marcelou. No a o zlostném zatínání pěstí a tendenci vrhat dostupné předměty směrem k plátnu při pohledu na prolhaného, slizkého Palpatina blábolícího o tom jak miluje Republiku a demokracii se ani moc rozepisovat nebudu. Ani o deseti minutách slávy Jar - Jara Binkse. :-)
Film bohužel opět skončil. Holky vydržely dokonce. A ani zdaleka nevypadaly znechuceně a otráveně. Míšin plán se nekonal. Místo něj jsme si se San v titulcích ověřovaly jména dabujících herců. Kino jsme pak opouštěly jako úplně poslední. Ještě ve vstupním vestibulu jsme zjistily, že neuvěřitelně lije, a jelikož jsme samozřejmě neměly deštníky, uzmula jsem si to, co mi patřilo a z čisté vypočítavosti jsem si oblékla svůj milovaný plášť. Po prvních pár krocích, kdy se mi plášť motal kolem nohou, kápě střídavě bránila ve výhledu, či naopak neplnila svůj "protidešťový" účel, jsem prohlásila, jak jsem byla nadšená ze shlédnutého filmu a možná to bylo i tím pocitem znovu nosit plášť, že je to jak na Kaminu. A název mise byl tentokrát na světě bez komplikací a dlouhého vymýšlení. Ale já v tu chvíli opravdu s Obi - Wanem soucítila. Nefoukal tak silný vítr, ale já se fakt cítila no… Tak jak se musel Obi na Kaminu cítit. :-)
Čas zbývající do našeho odjezdu vlakem kodrcálkem domů jsme strávily další diskuzí o povídkách, SW a podobných tématech. Stejně jsem zmokla, jako Obi - Wan na Kaminu :-), ale byla jsem zase nadšená a unavená ze skvělé mise a hlavně přesvědčená, že si hned ráno musím E2 znovu pustit. A taky jsem trochu litovala, že jsem si ten plášť vzala až před odjezdem. :-) (No nezabili by jste ji?! - poznámka San)

Mise Kamino - z pohledu San

2009-02-17T10:49:00.000-08:00

Mise Kamino vůbec neměla být misí. Přísahám. Jen jsem se rozhodly jet do kina na Star Wars, Episoda 2 (dostala se do našich končin kupodivu rychle, že? ;)) ). Ale vše se dělo přesně tím stylem jako při misi Dagobah. Zcela spontánně. S Andris, Míšou a Marcelou (ty dvě se pomalu stávají součástí našich stránek, nemyslíte?) jsme se dohodly, že se sejdeme v Dačicích a půjdeme shlédnout film i s tím nechutným dabingem (kde nám ponejvíce vadil Bohoušek Švarců mladší jako Anakin Skywalker). Potom mne napadlo, že by mezi usedlými Dačickými občany mohly vyvolat menší rozruch naše kostýmy. Nakonec zůstalo jen u plášťů. Ten Andris okamžitě odmítla, protože v tomto městě studuje a nepřála si, aby si na ni lidé ukazovali prstem i pár dní po téhle akci, ale když jsem tento návrh opatrně nadnesla Marcele, kupodivu souhlasila a s tím, že pokud mi to udělá radost, půjde do toho. Vše bylo ujednáno a vše také mělo vycházet podle plánu. Všimněte si, že říkám ono kouzelné: "mělo".
Konečně nadešel den D (tedy 25. října léta Páně 2002) a hodina H (4,25 pm), kdy pro mně měla přijít Andris. Přišla nečekaně přesně. "Kde máš plášť?!" podivila jsem se, jakmile jsem ji zahlédla ve dveřích. Odvětila, že jej zapomněla. Nervózně jsem se podívala na hodinky (které stejně nemám, ale zní to takhle dramatičtěji ;)) ). "Plášť mít musíš. I kdyby pro Marcelu. Vrátíme se pro něj." Andris tím nebyla nadšená, ale šly jsme. Můj bratr David, který také v tu chvíli měl jet do Dačic s námi, i když z jiného důvodu než my (ke kterému se ještě dostaneme), šel radši napřed, aby mu to neujelo.
Andris pochopitelně trvalo příšerně dlouho, než do igelitové tašky narvala svůj plášť, ale poté jsme již kvapně vyšly. Spěchaly jsme, čas nás tlačil. Ke všemu panovala výborná nálada. Andris se naštvala a následovala poněkud ostřejší výměna názorů (= hádka). Vlak měl jet ve 4,40 pm a my jsme byly ve 4,35 teprve v půli cesty! "Nedá se nic dělat, musím hodit sprint," oznámila jsem Andris - a hodila jsem sprint. Na rozdíl od své kamarádky si totiž musím kupovat jízdenku do vlaku.
Konečně jsem před sebou spatřila vlakové nádraží. "Teď by byla legrace, kdyby nám to před nosem ujelo," odtušila jsem, vběhla dovnitř a zabušila na okénko výdeje jízdenek. Objevil se mladý, poměrně sympatický muž. "Jednou do Dačic s Juniorpasem," vyhrkla jsem. Mladík cosi naťukal jedním prstem na klávesnici. "Teda, omlouvám se, takže ne s Juniorpasem, ale bez něj," opravila jsem se, když jsme zjistila, že jsem tuto důležitou slevovou kartičku nechala doma na stole. Muž pobaveně vzhlédl, ale údaj na monitoru opravil. Vzápětí mi podal čerstvě vytištěnou jízdenku. Zmateně jsem si ji prohlédla. Zdála se mi být jaksi levná. "To je i zpáteční?" zajímala jsem se. Odpověď zněla, že ne. Na prázdno jsem polkla. "Ehm … takže mi dejte prosím jízdenku i zpáteční do Dačic," vykoktala jsem. Mladík se zasmál, ale nakonec tak opravdu učinil a já měla konečně správnou jízdenku.
Vyrazila jsem k vlaku, vpadla do něj a usedla na sedačku ke svému bratrovi a Andris. "Tak tohle bylo na slušný marodění," nadhazovala mi Andris. Nezdálo se mi, že by se už na mně nezlobila, protože si neustále na něco stěžovala (hlavně na to, že kvůli mně musela běžet), takže jsem se snažila obnovit pozitivní smýšlení naší skupinky a začalo trýznivé:
"Už tam budeme?" ptala jsem se.
"Ne," odpověděl David.
"Už tam budeme?" - "Ne." - "Už tam budeme?" - "Ne." - "Už tam budeme?"
Výdrž jsme oba měli slušnou, tedy prakticky do chvíle, než jsme zjistila, že nesedíme ve vagónku našeho "intercity" sami. Během cesty se mi skutečně podařilo náladu všem zvednout, což mne velice potěšilo. Možná to ale bude tím, že se na mně Andris nedokáže nikdy dlouho zlobit.
Dorazily jsme z bodu A na bod B (jak já miluji tahle označování míst!), do Dačic, kde se od nás můj bratr odpojil, přesunuly jsme se na autobusové nádraží a zjistily, že výprava z Budíškovic již dorazila. Ovšem, nebyly dvě, jak jsem očekávala, tedy Marcela s Míšou, ale tři. "Zase mi něco uniklo?!" ohlédla jsem se vyčítavě na Andris. A tak jsem se seznámila s Míšiným dvojčetem, Jarkou. V tu dobu jsem samozřejmě ještě netušila, že přibude ještě jeden člen do party, ale k tomu se teprve dostaneme. Po následném vítání následovalo přesvědčování Marcely, aby si na sebe oblékla plášť. Nechtěla. Síla na ni kupodivu nezabrala, musela jsem použít sílu fyzickou. Chvíli jsem ji ohrožovala jejím vlastním lízátkem a snažila se jí uzmout desky, ale nakonec jsem to vzdala. Na Marcelu se musí použít jiná taktika. Šlo se do Penny Marketu, abychom si nakoupily dobroty k filmu. Vzala jsem si Marcelu stranou a následovala další etapa mého přesvědčování, tentokrát takzvaný psychický nátlak. Znám Marcelu už tak dobře, že se mi podařilo uspět a než se ona sama vzpamatovala, už na sobě měla plášť a á taky a mířily jsme do Penny. "To je ostuda … já tam nejdu … já se stydím," mumlala, ale odpor byl už marný.
Čekala jsem, že bude z našeho vzhledu větší pozdvižení, ale zůstalo jen u znechucených a podezřívajících pohledů nakupujících i prodávajících. Do košíku jsme nacpaly různé křupky, popcorny a pití a zamířily jsme ke kase, kde jsme potkaly naši bývalou učitelku ze základní školy, která nyní vyučuje na gymnáziu, které navštěvuje Andris s Míšou. Tu pohled na nás vysloveně pobavil a smála se tomu ještě když v doprovodu svého muže opouštěla obchoďák. S plnými taškami jsme hodlaly navštívit jistou restauraci, "U Koníčka". Náhle jsme v autě autoškoly zahlédly mého bratra, Davida. Šinul si to po silnici neuvěřitelně pomalu - na tachometru měl dvacet a v očích smrt :). Aby ne, šlo teprve o jeho třetí jízdu v životě. Zamávala jsem mu tedy, jen mi vadil podivný pohled instruktora vedle něj (Když jsem se později ptala bratra, jestli něco neříkal, že na mně tak divně zíral, odvětil, že to je normální, že on takhle zírá na každého - dokonce i na něj :D …).
U Koníčka jsme si s Andris a Míšou poručily kávu, konkrétně presso s mlékem, Marcela s Jarkou šly telefonovat jisté Janě, která měla naši sestavu ještě doplnit. Pohlédla jsem vražedně na Andris: "A co ještě nevím?!" Horlivě mne ujistila, že je už snad vše. Po určité době se vrátily Marcela s Jarkou. Nakonec vůbec netelefonovaly a ani netušily, kdy Jana přijde. Ta se však zanedlouho dostavila. A tak jsem se seznámila i s Janou.
Míšu a Marcelu jsme pověřily v 6,53 pm nákupem lístků na film. Vrátily se asi po pěti minutách a už z dálky volaly: "Je problém! Bylo vyprodáno! Měli jen pět lístků, jedna z nás by nemohla jít na fiml!" Všechny jsme se zarazily a nechápavě a vyděšeně na ně hleděly.
"Cože?" vydechla jsem.
Andris svraštila čelo v usilovném zamyšlení. "V Dačicích a vyprodané kino? To nebylo už dobrých pár let." Zazubila se. "Dobrý vtip. Dejte sem ty lístky!"
Za pár minut jsme seděly v sále v úplně poslední řadě(osmnácté - kino zde napatří právě k multiplexům ;)) ) a čekaly, až E2 konečně začně, i když už jej s Andris známe takřka nazpaměť. A stydlivou Marcelu najednou začaly chytat exhibicionstické sklony. "Při filmu se můžeme jít projít dopředu před plátno," navrhovala s nadšením. Jen jsem nad ní zavrtěla hlavou.
Popisovat své pocity, když se na plátně objevil velký nápis STAR WARS je zbytečné. Sami to moc dobře znáte. Ale překvapilo mne, že někdo v téměř obsazeném sále začal tleskat. Postupně se k němu téměř všichni přidali (i my, pochopitelně ;D ) a kdosi i zapískal. E2 byla jako vždy výborná, tedy až na ten dabing. Originál je prostě originál. U trapné krbové scény mi vrazila Marcela loket do žeber, asi měla chuť se prát, ale tohle teď vážně nebylo vhodné. Při nejsilnějších scénách (výbuch vzteku Anakina ve skladišti, armáda klonů na závěr filmu) panovalo absolutní ticho, stejně jako při smrti Shmi, což mne nevýslovně potěšilo, protože když jsem na E2 byla poprvé v CineStaru v Českých Budějovicích, pár jedinců se v té chvíli začalo smát. C-3PO všechny samozřejmě pobavil a Yoda … nezlobte se na mně, ale já s tvrzením "Yoda na hrad" prostě nesouhlasím. Jeho boj s Dookem mi přijde spíš směšný. Dramatický konec a titulky, při nichž jsme zjistily, že Jango Fetta daboval Pavel Soukup, čili Han Solo ze staré trilogie, a že já jsem měla pravdu, když jsem si to myslela.
Spokojené a s ústy od ucha k uchu jsme vyšly z kina a zapózovaly na styl Obiho a Janchora, když viděli E2 na půlnoční premiéře (na tyhle fotky si ješte budete muset chvíli počkat), a vyšly ven, načež jsme zjistily, že venku silně prší (odtud název mise) a že se nám ty pláště přece jen na něco hodí. Andris odebrala plášť Marcele a šly jsme si sednout na vlakovou zastávku, kde jsem si přečetla prvních sedm stránek připravovaného pokračování povídky Potomek od Marcely.
Zde se na scéně opět objevuje můj bratr, který o sobě neustále a s chutí prohlašuje, že je geniální. No nevím :D. Marcela při pohledu na něj sice zbledla, ale tzv. "zaječí úmysly" (otočit se na podpatku a utéct - o tom jsem už, myslím, psala v předchozí misi) už naštěstí neměla. Jelikož byl David mírně přiopilý, byl velice milý a přátelský, takže o zábavu nebylo nouze. Čekání na vlak, během jehož nás opustila Jana, nám potom probíhalo rychleji a veseleji.
V 10,22 pm k nám dorazila ta věc, které už nebude trvat dlouho a rozpadne se v hromadu zrezlého šrotu, kterou pár duševně vyšinutých jedinců (například já) nazývá vlakem. Rozloučili jsme se, nasedli a odjeli. I ve Slavonicích bylo Kamino, tj. hustý slejvák, takže jsme co nejrychleji došli domů, já Andris půjčila pár cédéček a konečně si pustila soundtrack z E2.
"Mission complete," usmála jsem se pro sebe. "Podařilo se nám vidět film a ještě přežít to všechno okolo. Misi jsme splnily." :))